Awaking

7. srpna 2010 v 11:15 | Amia |  Kapitola Druhá
Daleko, daleko za všemi známými zeměmi leží ještě jedna, dotýkající se konce světa, obklopena neprostupným mořem, a pohřbena pod ledem. Sníh je to jediné co tu vládne, protože silný mráz by nepřežil jediný živý tvor. Ačkoli, ne vždy tomu tak bylo...

Uprostřed nekonečných plání se nehybná země, pohřbená pod tunami sněhu, po době dlouhé jako věčnost zachvěla. Pohyb ustal, ale vzápětí se ozval strašlivý výbuch a objevilo se oslepující světlo. Jakmile se rozptýlilo, v místech předtím neposkvrněného sněhu zela díra, sahající snad až na nejspodnější podloží země.
Jeden z Velkých byl probuzen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 7. srpna 2010 v 17:45 | Reagovat

Amia zamrkala a pomalu otevřela oči. Chvíli zůstala ležet, ale když se oslnivě bílé světlo nezmírnilo, namáhavě se posadila a rozhlédla kolem. Ten pohled jí vyrazil dech.
Všude dokola bílé pláně, které nenarušoval jediný tmavý bod. Ještě chvíli nevěřícně mžourala, než jí plně došlo, že to bílé je doopravdy sníh, jehož konec navíc není vidět. Minimálně ne z místa kde teď byla.
Když se ale chtěla postavit, šlo to nečekaně těžce. Udiveně se zadívala pod nohy a v mysli jí bleskla myšlenka, že je to kvůli sněhu. Ale nikdy se... zvedla ruku před oči a leknutím sebou málem švihla zpět.
Měla na sobě brnění; plné rukavice sahající skoro až k lokti, nárameníky, obyčejný kyrys a nejzákladnější chrániče nohou. Vše černější než peří na jejích křídlech.
Něco ji náhle žďuchlo do nohy. Bleskově se otočila a reflexivně hmátla po scimitaru, který jí naštěstí stále visel u boku, ale vzápětí se zarazila. U nohou jí stál vlkodlak, skoro se klepající strachy, ale mnohem větší obavy měl z neznámého kraje kolem. A kus za ním ležela na sněhu i přilba, stejná jako brnění, ale s chybějícím hledím.
Amiiny útroby sevřel chlad, který neměl co dělat s krajinou kolem, když těkala od vlkodlakových očí se strašlivými jizvami kolem a známou helmici, ke které patřilo brnění, jež měla na sobě.

(Ola ola, tak já jsem zas tu. Nechcete alespoň trochu oslavit dnešní první výročí naší smečky? Pojďte to rozjet... :)  )

2 Amia Amia | Web | 8. srpna 2010 v 0:01 | Reagovat

(Všichni na mě prdííííí! Bůůů
XD ;) )

3 Sienthe Sienthe | 8. srpna 2010 v 10:46 | Reagovat

Jen tak proběhávala Ashenvalem a kontrolovala přírodu. Měla divné tušení, ale nevěděla proč. Nikdo nebyl v doslechu, měla klid a jen sama sebe. Myslí mžourala sem a tam a snažila se myslet na něco, co dává smysl.
Právě probíhala kolem houští, které stálo vedle stříbrného jezírka, když v tom náhle......
Něco se stalo, hlava se jí zatočila o třistašedesát stupňů a svět se jí zamotal. Nemohla dýchat a celá se chvěla. Byla zmatená a tak v tom zmatku stihla ovládnout transformaci.
Vše utichlo, stála uprostřed ledové země a oslňovalo jí hluboká zář. Zhluboka dýchala, byla zmattená, jen tak tam poletovala nad zemí a nevěděla co má dělat. Něco jí přeneslo sem. Ale proč?
Hluboce naslouchala, jestli není nikdo poblíž. necítila se tu příliš dobře.
Země byla velice stará a nikde v dohledu žádná zeleň.
Vzlétla k nebi a doufala, že najde někoho, ze smečky.

4 Amia Amia | Web | 8. srpna 2010 v 12:32 | Reagovat

Zadívala se na vlkodlaka a povzdechla si. Natáhla k němu ruku, ale on se vyděšeně přikrčil a s tichým zakňučením se odtáhl o kus dál.
Dívka si povzdechla ještě jednou a zavrtěla hlavou.  ,,Hele já jsem z toho nadšená ještě mnohem míň než ty. Takže pojď sem a nerozčiluj mě víc než už jsem."
Vlkodlak vteřinu váhal, ale pak se centimetr po centimetru sunul blíž, až se vrátil na místo kde předtím stál.  Dívkce bleskl v očích hněv, který nebyl tak úplně namířen na něj a položila mu dlaň na hlavu. Se zavřenýma očima něco pár okamžiků mumlala, až mu nakonec přejela přes ty jeho a ruku odtáhla. Zvedla obočí, protože se vlkodlak dál třásl jako ratlík a znovu se rozhlédla po krajině.
Chvíli zůstala stát a pak náhle rozhodila ruce ,,A co jako? Co tu mám sakra dělat?" vykřikla do vzduchu, ale jakmile její hlas odezněl, nad krajinou se opět vznášelo skoro přízračné ticho. Dívka si jen zhluboka povzdychla, mávla na vlkodlaka a vydala se na cestu nikam.

5 Sienthe Sienthe | 8. srpna 2010 v 15:12 | Reagovat

Sie prolétávala nad horami a nad plošinami, které byli posyté sněhem. Mráz byl velice silný, ale Sie nikdy změny teploty nevadily.
Byla docel ráda, že mohla být takhle sama. Neslyšela myšlenky jiných lidí. Měla hlavu sama pro sebe.
Přelítávala sem a tam, dokonce pomaleji, než obvykle, aby jí nic neuniklo. Neviděla ani jedinou zvěř. Ani vlci tu nebyli.
Létala asi hodinu v kuse až jí to přestalo bavit.
Slétla na zem, měla štěstí, že v transformaci, vždy levitovala deset centimetrů nad zemí, jinak by zapadla do sněhu.
Proměnila se zpět do elfské podoby, z které přešla do ledního medvěda.
Věděla, že jí nebude dělat problém pohyb ve sněhu a tak utíkala směrem na západ.

Po chvilce ucítila pach, byl to Amii pach. Rozzářili se jí oči a jako orel se vznesla do oblak. Párkrát dala znamení a Amia jí uslyšela.
Prolétala nad plošinou, když jí uviděla. ,Támhle je´ usmála se Sie.
A přistála těsně vedle ní.

6 Amia Amia | Web | 8. srpna 2010 v 17:57 | Reagovat

Trmácela se sněhem s vlkodlakem v jejích stopách a snažila se ze sebe srthnout brnění. Nenašla žádné přezky ani zapínání, vyzkoušela hrubou sílu, i pár triků co různě pochytila, ale nic jí nepomohlo. Takže teď už jen prsty hledala jakoukoli slabost a využít ji, ale nedařilo se. ,Alespoň tu helmici nemusím mít´, pomyslela si nakonec chmurně a praštila sebou do sněhu. Vlkodlak zůstal stát, pak se ale krůček po krůčku přiblížil a přitiskl se jí s tichým zakňučením k nohám. Dívka se na něj překvapeně podívala. Na koncích chlupů měl drobné krystalky zmrzlého sněhu, takže z podivně hnědošedé byl najednou téměř bílý a tlapy (na které už mohl došlápnout bez bolesti, jak z něj dívka na začátku sejmula kouzlo), uši a čumák měl namodralé.
,,Jeje" vyskočila dívka na nohy a komlikovaně vytáhla zpod brnění košili, kterou kryla holá záda. Obalila s ní vlka co nejvýce to šlo, jakmile z něj předtím setřásla co nejvíc sněhu.
,,Rozmazlený jižan že?" ušklíbla se.
Vlkodlak se nebránil, ale udiveně na ni zíral.
,,Nevím proč jsem tu, navíc s tebou a tím pitomým brněním. Takže tě rozhodně nehodlám nechat zemřít. Teď"
S posledním slovem se podivně usmála a otočila se k dalšímu pochodu. Neudělala ale ani dva kroky, když se znovu zarazila.
,Někdo další?´pomyslela si, ale kromě sněhu se v kraji nic nezměnilo, tak se jen vydala směrem, kde slabě cítila něčí přítomnost.

Už se začínalo stmívat, když onen neurčitý pocit zazářil naplno a dívka konečně poznala kdo to je.
,Sienthe´ usmála se pro sebe ,Ale co tady dělá?´
Namáhavě se doslova brodila dál, když se objevilo znamení a nahoře na obloze zakroužil orel. A o chvíli později už temná elfka přistála vedle ní.

7 Sienthe Sienthe | 8. srpna 2010 v 21:34 | Reagovat

Sie slétla a přístála vedle Amii. měla výhodu, byla to elfka a to znamenalo lehkost a ladnost, takže jakmile se její nohy dotkly sněhu, nepropadla se, nýbrž stála na prašanu.
,,Ahoj sesřičko, jakpak se máš?" usmála se Sie a vesele prohodila, že ji našla.
Amia byla samozřejmě také ráda, te´d na všechno byli dvě.
,,Co tu děláš?" zeptala se najednou Amia.
,,Upřímně nevím, asi něco jako ty". Zařechtla se Sie.
,,Co tu máme sakra dělat? nic tu není všude sníh. To si mám stavět sněhuláka jak ti stupidní lidé?"
zašklebla se a podívala se na Amiu, která vymýšlela plán, aby se nenudili.

8 Amia Amia | Web | 8. srpna 2010 v 22:13 | Reagovat

,,Můžeš to zkusit" řekla tiše a opět se rozhlédla po kraji, jehož oslnivá běl se s přibývajícím večer pomalu halila do modré. Vlkodlak se přikrčil Amie k nohám a z dohledu Sienthe.
,,Jak ses sem vůbec dostala?" zeptala se najednou Amia. Temná elfka se na ni podívala a ušklíbla se: ,,A jak ty?"
Míšenka se odmlčela, podívala se na klepajícího se vlkodlaka a znovu zvedla zrak k Sienthe.  ,,Musíme se pokusit najít úkryt, nebo si nějaký obstarat. Mě.. nám to nepřijde, ale je tady skutečně velká zima. A on noc pod širým nebem nepřežije." Kývla směrem k vlkodlakovi a eflka se vyklonila, aby se na něj podívala.
,,Vypadá že měl problém přežít i den" zadívala se znovu na Amiu s tázavým výrazem v očích, ale míšenka nereagovala a jen zakroužila rameny, aby se zbroj usadila pohodlněji.
,,Umíš nějaká kouzla, nebo si začnem hrabat iglú?" zeptala se elfky, která se právě bavila tím, že se vlkodlaka snažila vystrašit ještě víc.

9 Sienthe Sienthe | 9. srpna 2010 v 7:28 | Reagovat

Sie se na ní podívala s tázavým pohledem. ,,Dostanu nás odsud“. Pot jen dodala.
Chvilku přemýšlela nad tím, co udělá. Vzpoměla si tenkrát na Caridwen, kdž jí vozila, ale tady to pěšky nešlo zrovna nejlépe.
Proměnila se tedy nejdříve v ledního medvěda, aby na ni mohla Amia a vlkodlak naskočit. Poté co je měla na zádech se rozběhla a v mžiku byla orel.
Byla větší než obvykle, skoro jako malé letadlo, aby se na ni oba dva vešli.
,Pevně se držte´, prohodila Sie telepaticky a vyrazila do předu jako blesk.
Hledala něco, kde by se konečně mohli utábořit. Až narazila na jeskyni, která vedla hluboko do středu Země.
Slétla k zemi a vyčkala, až Amia sleze.

10 Amia Amia | Web | 9. srpna 2010 v 11:07 | Reagovat

(Nemůžeš, nebo aspoň ne mě ;)
Je to komplikovanější, min. se o to teda pokusím, zatím nemůžu pryč )

Míšenka sklouzla zpět na zem a natáhla se pro vlkodlaka. Popadla ho za kůži na krkem jako štěně, uvolnila drápy zaryté do Sienthetina peří a hodila na sníh.
,,Fakt by mě zajímalo proč vzali i jeho" zamumlala pro sebe a nešťastně se pokusila narovnat pancíř.
,,Co jsi říkala?" zeptala se Sienthe a zkoumavě ji pozorovala.
,,Nic, to nic, jen jsem si říkala zda je opravdu taková zima nebo to jen hraje" odpověděla rychle Amia a pohodila hlavou k vlkodlakovi. Sienthe ještě mrkla po přilbici, kterou míšenka táhla v ruce a obrátila se do jeskyně. Amia pokynula vlkodlaku a vydala se za ní.

11 Sienthe Sienthe | 9. srpna 2010 v 11:33 | Reagovat

Sie vztoupila s Amiou do jeskyně a aby alespoň viděla Amia na vlastní krok, rozpálila v ruce obrovskou ohnivou kouli.
Jeskyně byla docela hluboká, ale nevedla nikam. S Amiou se posadila u výkledku, kde nefoukal vítr a Sienthe rozdělala oheň.
Byli docela hladoví a jelikož nebylo poblíž žádné zvěřstvo a ani jedné z nich se nechtělo vydat na lov, tak jediné co Sie mohla udělat, byl, že ze země nechala vyrůst, pár keřu jahodníku, ostružníku a dalších lesních plodů.
Byla frustrována ledovou krou a tak si i zlepšila náladu trochou zelěně od matky země.
Utrhly si ovoce a přežvykovali jej v ústech.
Po chvíly ale uslyšeli hlasitý jekot. Něco jako volání o pomoc. Elfka se zvedla s podřepu a hluboce naslouchala.

12 GennyS GennyS | E-mail | 9. srpna 2010 v 12:16 | Reagovat

Gennys, Vail i s vlkem se konečně rozhodli po dlouhé době odejít z vesnice u které se před dávnem oběvili kouzlem nepřítele. Našli si pár dobrých přátel, ale vesnice je moc nevítala. Opustili hradby, sníh jen pod nimi křupal a Gennys se na Vaila stále usmívala. Komul vyběhl už kamsi dopředu, neboť si zachytil čerstvou stopu divoké zvěře. "Nesměj se pořád.. umrzli ti snad rty?" a podrbal se na hlavě. "Néé.." jen na to dívka a stále se culila. Vail po ní hodil očkem co se děje a Gennys začla s tím, co měla na mysli "Víš.. už dlouho sem nebyla za svýma svěřencema a ráda bych se na ně zašla podívat jak se jim daří." a nahodila nevinný kukuč. Vail se rozesmál "A to ses musela tak ... krásně usmívat?". Dívka kývla a Vail jí čapl kolem pasu a pak jí začal lechtat. "Nééé, prosímtě... nech toho.." vykřikla ze smíchem, podařilo se jí nabrat hrst sněhu a plácla mu to do tváře. Gennys se mu začla inhed smát a utíkala před ním. "Počkej až tě chytím, tak se vyválíš!" a předeběhli tou rychlostí dokonce i Komula.

(Zdárky. Tak snad se už konečně vracím.. :D )

13 Amia Amia | Web | 9. srpna 2010 v 16:02 | Reagovat

(Ale, konečně? XD
Vítej zpátky Gennysko)

Právě se dívala na opačnou stranu když Sienthe zapálila ohnivou kouli, takže si toho v první chvíli nevšimla. Do očí ji bodlo ostré světlo a jak se zase rychle odvrátila, brnění na ní zachřestilo.
Sienthe kouli trochu zmenšila a jakmile se usadily ve výklenku, nechala ji na zemi místo obyčejného ohně.
Chvíli pak přežvykovali lesní plody, i s vlkodlakem, který se na to netvářil nijak nadšeně a každá se zdála ztracena ve vlatních myšlenkách. Najednou se odněkud ozval jekot. Sie se zvedla do podřepu a Amia jen naklonila hlavu, zatímco vlkodlak s panickou hrůzou v očích vyskočil na nohy a utekl co nejdál do holuby jeskyně.
,,Co to je?" poslouchala Sienthe a pobaveně se zadívala za vlkodlakem.
,,Vím co by to být mohlo" přimhouřila oči Amia ,,Ale tak úplně to nezní"
Obě dívky se na sebe podívaly a pomalu se vydaly za zdrojem.

14 Sienthe Sienthe | 9. srpna 2010 v 19:41 | Reagovat

Sie byla plody posilněna, vždy jí stačila jen jedna jahoda či malina, aby se pořádně nasitila.
Znepokojoval jí řev, nevěděla co to je, ale něco jen jí to připomínalo. Vyšli z jeskyně a zdroj byl stále silnější.
Vlkovi se ale moc zpět do té zimi nechtělo, raději by se hřál u ohně.
,,Nemůžeš ho tady nechat? Když pujde s námi bude akorát přítěží a navíc proč je tady s tebou?"
Podívala se s otázkou tázavě na Amiu, které jen nevědomě pohodila rameny.
,,Vždyť tady beze mě nevydrží". Prohodila Amia.
,,Není to snad malý štěně ne?".
Sie necápala proč je tady s ní, vždyť Amiu jen zatěžuje. Ale přece jen to bylo pro ní zvíře, takže její domov.

15 Amia Amia | Web | 10. srpna 2010 v 23:30 | Reagovat

Míšenka se podívala na vlkodlaka, který, obalen její černou košilí a krčící se u stěny jeskyně, vypadal ještě ubožeji než předtím oslepen a téměř neschopen vstát, ležící v jedné její věžní komnatě.
,,Co je?" obrátila se na ni znovu Sienthe.
,,Je mi ho.. líto" zamumlala tiše aby ji neslyšel a naštvaná na sebe samu ,,Nechci aby mi ho bylo líto"
Temná elfka se na zadívala s podivným výrazem. Nešlo jí do hlavy, jaký vztah mezi sebou vlastně mají a míšenka jí s tou hádankou vůbec nepomáhala. Celé její chování zde bylo podivné, stejně jako její ,,úbor". Pokud Sienthe věděla, nikdo ze smečky kromě Irimë, u které stejně plnilo spíše estetickou funkci, neměl brnění.
Zrovna se jí na to chtěla zeptat, když se opět ozvalo zařvání. Obě dívky naráz vytasily zbraně a vyběhly ven do tmy. Neuběhly ani pět kroků, když se ozval ohlušující zvuk. Obě se zarazily na místě a pomalu se ohlédly zpět k jeskyni.
Pak se událo několik věcí naráz. Přímo v ledové jeskyni to znovu mohutně zapraskalo a zároveň se ozval mnohem horší řev než předtím, až u horizontu a daleko před nimi. Právě když se ohlédly zpět, se zpoza něj vynořil obrovský tvor s křídly a zároveň se jim propadla pevná opora pod nohama, která se naklonila hluboko k jeskyni. Ještě zahlédly modravý proud magie stoupající prudce k nebi, než jim výhled zakryly zledovatělé kry sněhu a ledu, které se nad nimi převalili jako voda a zaklínili se o další, tvořící strmou stěnu.

(Pokud Irimë nemáš nic podobného brnění, tak pardóne a Sienthe, máš vlastně vůbec nějakou zbraň? Tedy kromě kouzel. Nechce se mi to hledat  ;D )

16 Sienthe Sienthe | 11. srpna 2010 v 10:49 | Reagovat

Sie nechtěla míšence číst myšlenky, jelikož jí by se to také nelíbilo, skoušela se přes to přenést a neposlouchat co si Amia v mysli myslí.
Už to měla docela natrénované, když žila ještě s rodinou. Otec nemohl tak přemýšlet, co si o ní myslí, a když už tak to Sie prostě přehlížela a vypustila to druhým uchem.
Nedokázala pochopit, proč má Amia na sobě tu maškarádu, vždyť jí to pochybově zpomaluje a navíc nechápala proč si to nesundá.
Ale nevšímala si toho, nebyla to její věc a tak neřekla ani slovo.
Opět se ozval jekot, který byl silnější a zdál se jí bližší než před tím. A v tu chvíly uvidělu tu onou magii, vyzařující až k nebi. Sie i když měla oči zavázané a byla jakoby slepá všechno viděla.
Její mozek fungoval něco jako počítač, nepotřebovala oči, aby viděla.
Když se vynořil obrovský tvor a zem se pod nimi propadala, chytla se Sie druhého masivu země.
Amia se zaklínila o druhou stěnu a Sie se proměnila v orla. Amia hupsla na Sie a z boku popadla i vlka.
Zem se pod nimi zcela propadla a vytvořila tak obrovskou propast, mezi jeskyní a mrazivou plání.
Sie přistála a obě dvě se dostavili do bojové formace. Čekali co se bude dít dál.

17 Sienthe Sienthe | 11. srpna 2010 v 10:50 | Reagovat

(To se ví, že mám, mám luk, jako správná elfka a saye... :) jinak jsem spíš magička :D )

18 Irimë Nyss Irimë Nyss | 12. srpna 2010 v 0:23 | Reagovat

(Inu, mám na zádech dva obouruční runové meče - Souleater a Eternal death. Jinak brnění nenosím, ale nosívala jsem, teď je ze mně něco jako assasin - černé látkové oblečení, kápě, rouška přes obličej. Jakožto šerý soudce takto musím být oblečená.)

Stála uprostřed mrazivých plání a všechen ten chlad jí připomínal mrtvého Arthase. A nakonec také Briana, kterého zahubila ona sama. Na chvíli sklonila hlavu, pak se ale otřásla a vydala se lehkým krokem ke svému oři, který na ni opodál čekal. Věděla, proč sem všichni byli vrženi. Věděla, co se děje s Amiou a Sienthe. Ale v jejím nitru to nezanechalo žádných stop. Namyšlená Sie ji příliš nezajímala a vztah k Amie musel zeslábnout. Protože se Irimë změnila. Ale nebyla jediná. Změnila se celá smečka, ochladla a začala se pozvolna rozpadat. A všichni tomu jen tiše a nečinně přihlíželi, snad si toho ani nebyli vědomi. Byla to krutá pravda, kterou se démonka už naučila přijímat jako nedílnou součást svého bytí. Vytáhla z pochvy jeden ze svých mečů, napřáhla se a švihla. Vzduch naplnil ostrý svist, který prořízl mrazivou atmosféru této zdánlivě mrtvé země.

19 Elenya Elenya | 12. srpna 2010 v 15:31 | Reagovat

Její hlava klesla dolů, v tu cvhíli neměla ponětí o okolí, co se děje a že tam s ní vůbec někdo je. Cítila zvláštní energii proudící z jejího meče, něco jí naznačoval nebo jí chtěl někam dovézt? To byla pro ní největší otázka. Agrenej zpozoroval její neklid,však Anarka(upíří démonka)své pocity dokonale skrývala,nemohl je nikdo kromě ní pocítit, ani někdo takový jako byl Agrenej. Elenya se na něj zadívala skrze prameny vlasů, její pohled byl i na ní neobvyklý, její normální nicotný pohled mrazil až do morku kostí, nyní ale byly její oči zabrveny do ruda jako prolitá krev v zuřivé šarvátce. Beze slov vstala a přiblížila svou tvář k té anděla. Mluvila na něj démonským jazykem, šedý anděl jen nečinně a nechápavě hleděl do její duše skrze oči, jenže nepoznal a nevycítil nic. Démonka svůj proslov zakončila výhružným zasyčením a se slovy: ,,Musím za svými druhy" vykročila pomalým ladným krokem směrem na jih.

20 Agrenej Agrenej | E-mail | 12. srpna 2010 v 15:35 | Reagovat

Šedý anděl se díval za odcházející Anarkou a stále byl na pochybách, cože se to vlastně děje. Na to, aby si uvědomil, že se Elenya chová jinak, nepotřeboval žádnou moc. Pomalu zapojil do hry auru. Rychle pocítil, že uvnitř upíří démonky se odehrává změna. Poměrně značná změna. Vztal a opatrně bez jediného zvuku následoval svou milou do hloubi lesa.

21 Elenya Elenya | 12. srpna 2010 v 15:46 | Reagovat

Šla pomalejším krokem, její oči těkaly do stran, v jistém neklidu se třásly démončiny obvykle chlsdné ruce. Uvnitř těla Elenyi sálal až nepříjemně pálivý plamen ohně, kdo by na ní teď sáhl, jistojistě se spálí. Démončin organismus se zoufale snažil cirkulací rozžhavené tělo zchladit, marně, Elenya se podobala uhlíku v hořícím ohni. Každý její krok propaloval zemi pod ní, co se stalo? Proč najednou ten oheň? Jenom ona to věděla ,nehodlala o tom mluvit. Pootočila hlavu dozadu, zadlédla kus křídel šedého anděla, myslela si, že to nenechá jen tak, jenže měla strach. Co když ublíží jejím druhům? Už tak ta vzácná odrůda vymírá. Mihnutím byla před ním, opět se mu dívala do očí. ,,Nemůžeš se mnou,"zašeptala, drápy mu lehce přejela po paži a pak zaryla. ,,Budu si dávat pozor,"dodala stejně tichým hlasem, před očima mu zmizela v ohni a cestovala v jakési iluzi,kde ji anděl neodhalil.

22 Elenya Elenya | 12. srpna 2010 v 15:48 | Reagovat

*chladné

23 Sienthe Sienthe | 12. srpna 2010 v 15:54 | Reagovat

Sie stála na kraji propasti, která byla pětset metrů hluboká. Dívala se dolů, do prázdnoty.
V tu chvíly jí vyrušila pálivá bolest na krku. Vzpoměla si na Emerielův dárek. Ametyst, který od něj nosila na krku se rozzářil a vyzařoval, překrásnou auru.
Sie byla uchvácená. On jí potřebuje. Byla přesvědčena, že je v nesnázích. Něco jakoby jí rozhodilo pocity. Zapoměla téměř na ostatní a přemýšlela jen nad ním. Byla bez sebe a v šoku. V hlavě se jí začaly schromažďovat vzpomínky, které s nim zažila.
Poté se ale otřepala a uvědomila si, že podlehla. Nemohla tomu dopustit, tady v tom byla velice slabá.
Nikdy nevěřila, že s ním bude mít takoví soucit. Už na začátku ho měla zabít.
Ametyst schovala pod roucho a obrátila se zase směrem k Amie.

24 Agrenej Agrenej | E-mail | 12. srpna 2010 v 15:54 | Reagovat

Šedý anděl se rozhlížel na všechny strany, ale svou milovanou nikde nevidě. Využil své nejlepší schopnosti, aby ji odhalil, ale výsledek byl opět nulový. Znuděně pokrčil rameny. Za létla služby v pozorovacím oddíle Armády světla se naučil nejen vynikajícím schopnostem určené pro hledání a sledování, ale hlavně trpělivosti. Vytáhl z váčku u pasu několik různobarevných krystalů a vystavěl je kolem sebe do kruhu. Uprostřed se usail a pustil se do meditace. Krystaly začaly vydávat jemné světlo. Nejenže sloužily jako ochranná bariéra, ale také mu mnohonásobně zesílily schopnosti. Nyní cítil celý svět, všechny teleportační linie, dokonce dokázal nahlédnout i do jiných světů. Jednou se někde objevit musí a on ji najde.

25 Agrenej Agrenej | E-mail | 12. srpna 2010 v 15:55 | Reagovat

(Amio, doufám, že neuslyším nic o zázracích a svátcích či nějaké extrémní juchání. :-D )

26 Elenya Elenya | 12. srpna 2010 v 16:14 | Reagovat

Věděla, že už jí nesleduje, proto se zjevila uprostřed lesa, oheň uvnitř ní přecházel pomaličku na povrch, rozpaloval její kůži až se kolem ní rozhořela plamenná aura, zapálila tím vše okolo ní. Rázem byl celý les v plamenech, duše stromů tiše křičely v tom utrpení, zvířata prchala ze svých úkrytů a do nebes stoupal jen čerý štiplavý kouř. Jí to bylo jedno, nechtěla to zastavit, démončinu duši svírala zloba a částečně i úzkost. Měla spoustu otázek, Anarové ji měli toho hodně co vysvětlit. Celou tu dobu žila jen ve lži, proč tomu tak je? Zamáváním křídel rozvířila kouř všude kolem sebe, poté vzlétla a rychlím letem letěla přímo do pečlivě skrytého tábora upířích démonů. Byl to obyčejný tábor, místo hradeb jen palisády a namísto domků stany, však pro ostatní obyvatele byl nepřístupen. Chránilo ho silné kouzlo neviditelnosti. Elenya hořící jako slavnostní pochodeň přistála ve středu tábora, Anary to vyděsilo, věděli,že se jednou vrátí a ten den nastal nyní. ,,Proč jste mi lhali o mém životě, proč?"zařvala.

27 Agrenej Agrenej | E-mail | 12. srpna 2010 v 16:22 | Reagovat

Šedý anděl vycítil, kde se upíří démonka nachází a tak rychle posbíral krystaly a přenesl se co nejblíže k ní, ale zase dost daleko, aby se neprozradil. Zjevil se uprostřed inferna. Les kolem něho byl v jedom ohni. Začal se dusit kouřem. Rychle roztáhl křídla a vzlétl na čerstvý vzduch. Chvíli visel ve vzduchu zachvácen dávivým kašlem, ale nakonec se rozletěl kryt dýmem do místa, kde cítil svou lásku. Brzy byl u cíle, ale nikde nic neviděl. Uvědomil si, že má před sebou velmi silné kouzlo. Opatrně se do něj nořil kousek po kousku až odhalil jeho charakteristiku. Pomalu se mu začínal zjevovat prostý tábor. Připlížil se co nejvíce mu jeho zdravý rozum dovolil. Využil všech svých schopnosti, aby své vědomí nepozorovaně dostal co nejblíže k Elenyi. "Proč?" slyšel křičet démonku a byl zvědav na odpověď.

28 Amia Amia | Web | 12. srpna 2010 v 20:11 | Reagovat

( *Řádně se potluče a málem zadusí při skrývání, načež se s naprosto vážnou tváří (s otlaky od prstů) obrátí na Agreneje* Já? Juchat? No dovol...
XD ;)

Takže pokud Sienthe věděla, nikdo kromě Irmina dávno odhozeného brnění je neměl, a Sienthe vytáhla saye :)  )

29 Amia Amia | Web | 12. srpna 2010 v 20:12 | Reagovat

Pocítila lehké pohlazení po mysli, načež se neviditelné prsty skoro s úlekem ztáhly. Mrkla po Sienthe a uzavřela svou mysl proti zásahu zvenčí. Byla na to tak zvyklá, že to bylo jak otočit vypínačem. Spíše se krátce zamyslela nad tím, kdy se tímto způsobem bránit přestala. Pak se pobořil další kus stěny a když obě dívky konečně zase stály chvíli v klidu, ani jedna se již nezabývala svou ani cizí myslí a jen hodnotily situaci.
,Co to bylo?" zaslechla Amia otázku a obrátila se k Sienthe, která ji zjevně pronesla již podruhé. Míšenka mlčela.
,,Hele" pronesla rozčileně Sienthe  ,,Naprosto zjevně přinejmenším tušíš, co se tady sakra děje, tak mi to laskavě pověz!"
Amia otevřela ústa, hned je ale zase zavřela a místo toho se podívala nad ně. Sienthe sledovala její pohled a teprve teď si uvědomila, kde to vlastně jsou.
Propad země pod jejích nohama nebyl jen tak ledajaký, pro tuto chvíli trčely na poměrně úzké plošině u ledové stěny, přičemž druhá se tyčila jen nějakých dvacet metrů od nich. Zatímco byla ,,jeskyně" dosti úzká, druhé dvě hraniční stěny se ztrácely v modravé dálce. A nad hlavami se jim utvořil jakýsi strop z obrovských, ale křehkých ledových ker.
,,Jak.." hlesla Sienthe a Amiino brnění na ramenou lehce zachřestilo, jak položila vlkodlaka na zem.  ,,Jsme pod nějakým druhem Firnového mostu" pronesla zamyšleně.
,,Čím?"
,,Kdysi dávno tady museli být úplně obyčejné skály nebo tak. Napadne mezi ně sníh, nahoře zledovatí a utvoří tak dost silnou vrstvu. Sníh vespod ale postupně slehne a opadá a tak vznikne most, doslova utvořený jen z ledu.
Jestli vydržel tak dlouho, musel být silný víc než dost, takže jestli ho pouhé zařvání a otřesy kvůli té magii či čemu, co provádí ten tvor tam venku, prolomili..."
,, ...tak to může být jedině jeden z Velkých" dořekla za ni Sienthe šeptem a znovu se podívala nahoru.
,,Ano" přikývla Amia.

30 Amia Amia | Web | 12. srpna 2010 v 20:12 | Reagovat

( Ps: Ém.. klidně ještě kousek dopíšu )

31 Elenya Elenya | Web | 13. srpna 2010 v 14:47 | Reagovat

Na tvářích přítomných prolétlo viditelné zděšení, této otázky se obávali tak dlouho. Anarové po sobě nervozně házeli pohledy, ten kdo se nadechl pro odpověď ústa zase ihned zaklapl. Nikdo neměl odvahu se ani podívat do rozzuřené tváře jejich rasové sestry. Ona sama byla v hloubi duše zvědavá, jenže na povrch prostoupil jen samotný vztek. ,,Elenyo, sestro naše, nech nás to vysvětlit a nehněvej se na nás prosím,"udělal dva kroky vpřed podle vzhledu moudře vypadající upíří démon v nejpřednější řadě. ,,Na co asi celou dobu čekám?"vyjela bezhlavě démonka s hlasitým podupáváním. ,,Můj celý život jsem žila ve lži a v domnění, že jsem obyčejná upírka, ale ne.....až díky mým snům jsem poznala, že....., v tohle mě neproměnil Adonis, že?"vrčela až výhružným hlasem na všechny kolem sebe. Její druhové jen lehce zatřásli hlavou. ,,Co mi k tomu tedy řeknete?"nadechla se prudce. ,,Adonis cítil tvou auru, odhalil, kým jsi doopravdy, proto ti k odhalení tvé pravé podoby dopomohl,"vysvětlovala jí démonka menšího vzrůstu. ,,To možná ano, ale to ho nezbavuje viny! Zabil mé rodiče!"rozkřičela se na celý tábor. ,,Ne Elenyo, to ty,"zašeptal Anar těsně vedle ní uhýbající před její ohnivou aurou. ,,Co prosím?"zakoktala zcela zmatená démonka. ,,Adonis je nezabil, to ty, v sebeobraně, musela si to udělat, chtěli tě zlikvidovat pro tvou moc a převzít ji pak pro sebe, tys je zabila ......byli to nutné oběti,"říkal jeden démon. Elenya dala překvapeně hlavu bokem, bylo jí z toho všeho na nic, měla ale stále mnoho otázek, však pociťovala v očích hromadící se slzy. Cítila se zrazená, vlastnámi rodiči.

32 Agrenej Agrenej | E-mail | 13. srpna 2010 v 14:54 | Reagovat

Šedý anděl v tichosti naslouchal rozhovoru upířích démonů. Jakožto správný pozorovatel si celo scénu v hlavě přehrál ještě jednou aby měl jistotu, že vše je tak jak se zdá. Nejradši by tam stál s Elenyí, ale copak to šlo? Vtrhnout do tábora plného ozbrojených Anarů nebylo jen tak. I když měl dost moci aby je zvládl, jak by se asi jeho milovaná na to tvářila? Nervozitou se zachvěl.

33 Elenya Elenya | 13. srpna 2010 v 15:06 | Reagovat

V táboře trvala dlouhé hrobové ticho, démoni se chmurnými výrazy pozorovali svou sestru, chtěli být plně s ní, vzít ji za ruku, ale obaváli se její reakce, byla teď schopná všechno. ,,Já....tak proč....jsem byla skryta do upírské podoby?"promluvila tichým a slyšitelně klidným hlasem. ,,Z důvodu ochrany, tví rodiče se dosti přátelili s normálními démony. Ti, když se dozvěděli o jejich osudu, vzali si tě na seznam obětí vraždy, tím činem jsi je rozhněvala, proto jsme tě skryly do podoby upírky,abychom tě před nimi ochránili. Tvá podoba měla být skryta velmi dlouho, jen Adonis to přerušil svou dychtivostí a kdyby si byla na pochybách, na zádech,aniž bys o tom věděla, máš tetování, každý z naší rasy ho má, tím se potvrzuje tvůj pravý původ, všechno nás to mrzí, omlouváme se, odpusť nám to, prosím,"zašeptal jeden démon. ,,Vždyť já vám nic nevyčítám,"špitla démonka hořce a nechala se všemi svými druhy obejmout. ,,Jen mě mrzí, že jsem se to dozvěděla za takovýchto okolností, děkuji a ....sbohem zase někdy,"dala si ruku na srdce, vytrhla se z jejich držení a s pláčem vyšla pryč z tábora.

34 Agrenej Agrenej | E-mail | 13. srpna 2010 v 15:13 | Reagovat

Agrenej počkal, dokud se Elenya nevzdálí od tábora Anarů. Bál se ukázat v blízkosti palisád, aby nevzbudil zbytečný poplach a paniku v táboře. "Vše jsem slyšel." objevil se vedle démonky. Elenya sebou reflexivně trhla na stranu, ale pak si uvědomila, že před ní stojí šedý anděl. Přistouil k ní a vzal ji do náruče. "Odpusť, že jsem tě sledoval." zašeptal ji do ucha "Vše bude v pořádku, neboj. Nikdo ti neublíží." S těmito slovy ji políbil.

35 Sienthe Sienthe | 14. srpna 2010 v 11:48 | Reagovat

,Alepsoň nebude taková nuda´. Prohodila si hlavou Sie a koutek rtu se jí pohnul směrem vzhůru.
,,Tak ho jdeme navštívit ne?" začala se smát a dívala se na Amiu, která na ní koukala jako na blázna.
,,Zbláznila jsi se? Nepřeskočilo ti?"
Amia nevěděla co na to má říct.
,,Jak chceš, ale já se tady rozhodně nudit nebudu", prohodila Sie a otočila se vyzívavě na Amiu. ,,Copak se bojíš?"

36 Amia Amia | Web | 14. srpna 2010 v 14:01 | Reagovat

,,Ano" odpověděla jednoduše na poslední otázku a Sienthe podklesla čelist.
,,Víš, já nemám třeba tři velmi silné schopnosti jako vy" pokračovala Amia a nevšímala si Sienthetina údivu, že svůj strach jen tak přizná.  ,,Ale zato toho umím spoustu. I když... v něčem jsem možná lepší než v tom ostatním" pronesla nakonec a zamyšleně se podívala na ledové kry nad nimi a všude kolem. Okamžik nad něčím uvažovala a pak odstrčila vlkodlaka co ke stěně a pokynula elfce aby se tam postavila také. Když ta ji, stále udivená, poslechla, dívka se postavila až na kraj plošiny kde stáli a podívala se dolů, do tmy. Sienthe ji sledovala s vytaženým obočím, ale právě když se jí chtěla zeptat, všimla si, že je nohama zabořená ve sněhu mnohem víc, než před chvílí. Vlastně, před chvílí na plošině žádný sníh nebyl.
U Amiiných nohou se náhle začal vršit sníh, který se natahoval a rostl jako živý most v dlouhé spirále k povrchu a postupně částečně zamrzal. Asi pět metrů pod povrchem se setkal se skálou, ale místo toho aby pokračoval z jiného místa dál nahoru, se v ledu začal tvořit jakýsi průchod. O okamžik později se dívka otočila na Sienthe a usmála se.
,,Mezi sněhem a ledem jsem vyrostla. Jsme na sebe zvyklí"
Sienthe si prohlédla most a znovu se zadívala na Amiu ,,Čeho ty seš vlastně míšenec? Nějakého ledového trola či tak?"
,,Upírka a vlkodlak" zasmála se dívka. ,,Normálně bych tam vyletěla" pronesla vzápětí zádumčivě  ,,Ale to pitomé brnění mi kryje záda"
,,Vyletě...?" začala se ptát Sie, ale nakonec nechala otázku vyznít do ztracena a vkročila na most. Právě když na něj Amia strčila i vlkodlaka a sama se po něm vydala, led nad hlavami jim ozářilo modravé světlo Velkého. Všichni tři se zadívali nahoru a hned pokračovali v cestě. O okamžik později se země znovu zachvěla otřesem a plošinu na které ještě před chvíli stáli pokryla síť prasklin, aby se téměř vzápětí rozpadla a zřítila se do hlubin.

(Žádný zabíjení jednou ranou a ty Irimë, ty k němu nesmíš blíž jak 5 000 kiláků!
XD ;)  )

37 Sienthe Sienthe | 14. srpna 2010 v 16:03 | Reagovat

Byla překvapená a oblibovala si Amiu čím dál tím více. Byla šťastná, že tu může být s ní a že nechytla někoho jiného.. Kdžy jí most zapraskal pod nahama, neměla obavi, jako vždy byla lehčí jak ostatní a tak se nebála, že se kra pod ní prolomí. Měla ale obavi o míšenku a o jejího čokla, který jí tak obtěžoval.
Most ale bezproblémově přešli až na strmý sráz, jakési země. Sie vylezla na špičku okraje a rozhlížela se po okolí. Nikde neviděla ani živáčka.
Řev se však ozval znovu. To už se i Sie s Amiou zacloumali a udělali krok v před.
,,Zase samej sníh". Sie byla naštvaná.
,,Tohle je opravdu nemožné". Poté se pousmála a podívala se na míšenku.
,,Snad ti nebude vadit trocha zeleně ne?" pohodila po ní po očku.

38 Amia Amia | Web | 15. srpna 2010 v 20:38 | Reagovat

,,Na to se vážně ptáš?" mrkla na ni míšenka, ale ještě na chvíli ji zarazila. Spíše smysly zaslechly nějaké zvuky od tvora, jen už to nebyl řev. Před dívkami se náhle ve sněhu vytvořil další průchod. Všichni tři vběhli dovnitř a tunel se za nimi opět uzavíral, takže se ocitli v jakési pohybující se nevelké jeskyňce tvořené jen sněhem a ledem. Země se opět otřásla, ale už méně než před chvílí, takže se zaradovali že se tvoru vzdalují. Běželi snad hodinu, matně ozářeni světlem nějakého Sienthetina kouzla. Dívky jej nepotřebovaly, ale vlkodlak odmítal zrychlit, takže mu jej Sienthe nakonec poskytla.
Konečně se tunel rozevřel na povrchu a trojice po dlouhé době spatřila hvězdy. Elfce se okamžitě zvedla nálada; ani si neuvědomila jak jí obloha chybí. Když se ale otočila, všimla si že Amia poměrně těžce oddychuje a trochu se hrbí, jakoby ji brnění táhlo k zemi.
,,Měli bychom se prospat" pronesla Sienthe a vrátila se před zbytek tunelu. Zůstala z něj asi pětimetrová část, přičemž vytvořila jakýsi úkryt; chodba se téměř kolmo stáčela.
Amia zvedla hlavu a tvář jí na okamžik rozzářil úsměv, než si nešťastně narovnala brnění.
,,Ano. Snad taky přes noc přestane v pronásledování" podotkla s mrknutím směrem, kde zůstalo stvoření a zašla s elfkou do úkrytu. Vlkodlak slabě zakňučel jak po běhu začal znovu cítit chlad a vběhl za nimi.

39 GennyS GennyS | 15. srpna 2010 v 20:52 | Reagovat

Po dlouhém čase Gennys a spol dorazili do teplejších míst a došli do tábora dětí. Z prvu bylo pusto, nikde ani kousek života, bylo slyšet jen tiché šumění větru a z jedné polorozpadlé boudy velezl náctiletý kluk. Gennys a kluk po sobě chvíli koukali, ale pak se oběma rozzářili oči a vyběhli proti sobě. To se postupně oběvovali další a další děti a všichni se vmáčkli do jednoho chumlu, kde ve středu byla Gennys. Těm, na které šáhla jim pohladila hlavy a v očích měla počáteční slzy, jak byla šťastná že tu ještě jsou. "Chyběla si nám." ozval se odkud si tenký hlásek. "Zůstaň tu na čas s námi.. prosím." se zas odkudsi ozvalo jiným hlasem. "To viže tu s vámi na čas zůstanu.. Najdeme si nové místo." řekla a vzala do rukou malou holčinu a zvedla jí ze země. To se mezi děti promáčkl i Vail s Komulem a před prokletým vlkem děti radši uhýbali.

40 Sienthe Sienthe | 16. srpna 2010 v 10:00 | Reagovat

Sie společně s Amiou vešli do úkrytu, který tvořila ledová kra. Moc se jí to místo nezamlouvalo, už jen proto, že bylo velice křehké a kdykoliv se nad nimi strom mohl prolomit.
Jakmile vešle, ozářila místnost její ohnivá koule a poté táborák, který byl tak velký, aby stěny nezačaly tát.
Posadily se vedle sebe a čekali co bude dál.
,,Proč se nezbavíš toho harampádí?" Zeptala se a pousmála se.
,,Nejde to sundat". Rozlobeně štěkla Amia.
Sienthe se začala smát ,,nechceš s tím pomoct?".
Amia jen zakývala hlavou, jelikož věděla, že to prostě nejde, bylo to něco jako nějaké prokletí.
,,Jak chceš. Doufám, že ti nebude vadit, když konstrukci našeho nového příbytku zpevním".
Stoupla si doprostřed a vstáhla ruce ke stropu. Zelená záře, která jí obklopila a ozářila celou místnost, se linula podél stěn, u kterých se přeměňovala v kořeny. Ty obmotávaly zdi a bořili se do ker. Nakonec na nich vykvetly přenádherné rostliny všech vůní.
Svým způsobem, už nebyl příbytek z ledu, natož z květin, jelikož kořeny rozdrtily zdivo a utvořily okrasnou zídku.
Sienthe byla šťestím bez sebe, když viděla tu krásu a utrhla si jahodu na konci jednoho stonku.
,,Pěkné". Pousámla se Amia, která se podívala na vlkodlaka, jak se třese zimou.
Když Sie zaostřila svůj zrak na ono zvíře, jen protočila znechuceně oči a přisedla zase k Amie.

41 Amia Amia | Web | 17. srpna 2010 v 22:50 | Reagovat

,,Vážně hezké" kývla ještě jednou Amia a rozhlížela se po úkrytu.
,,Co je?" zeptala se po chvíli Sienthe, protože dívka jí úmyslně uhýbala pohledem.
,,Já nejsem amatér!" otočila se na ni najednou Amia a v hlase jí zaznělo cosi temného a netypicky rozzlobeného ,,Nenechala bych nám to spadnout na hlavu."
Vlkodlak se přikrčil jako když šlehne bičem, ale Sienthe jen pozvedla obočí. Amia sebou trhla a zavřela oči. Když znovu pohlédla na Sienthe, vypadala už opět normálně a omluvně se usmála.
,,Promiň" řekla potichu  ,,Jsem asi jen unavená. Vypadá to nádherně" Pohybem paže opsala kruh zahrnující celý úkryt a uložila se ke spánku, zády k elfce. Sienthe na ni chvíli udiveně zírala a pak přetočila pohled na vlkodlaka. S pohrdavým odfrknutím ze sebe stáhla kus oděvu a přehodila jej přes vlkodlaka.
,,Kde sebrala takovou třasořitku?" zamumlala pro sebe a pak si také lehla.

(Promiň jestli ze sebe nemáš co stahovat Sie :D
V tom případě to beru zpět)

42 Sienthe Sienthe | 18. srpna 2010 v 13:06 | Reagovat

(Mnu nemám co sundavat =D)

43 Sienthe Sienthe | 18. srpna 2010 v 13:11 | Reagovat

Sie nikdy nespala. A tak si sedla blíže k ohni a pohrávala si s jiskřičkami. Amia už tvrdě spala a Vlkodlak ani tou zimou nemohl usnout.
Měla plné zuby toho, jak se třese. Vztáhla k němu ruce a on se nechal, jelikož už neměl žádnou sílu.
Přisunula ho blíže k sobě a natáhla nad něho ruku. Objevila se modrá záře, která obklopila vlka, linulo se z toho teplo a objevovalo se to jen blízko jeho srsti. Nechtěla ryskovat, aby kry začali tát.
Bylo asi půl čtvrté ráno co Sie zaslechla ty kroky.
Zanechala kouzlo na vlkovi a vyšla ven. Slyšela někoho šeptat, tak čtyři míle od nich.
Byli to Vlci.

44 Amia Amia | Web | 20. srpna 2010 v 14:42 | Reagovat

S otevřenýma očima ležela čelem k ledové stěně pokryté listím a čekala, až Sienthe usne. Jenže ta se posadila k ohni, hrála si s jiskřičkami a nevypadalo to, že by se jí chtělo spát. Jen jednou se potichu zvedla a přiblížila s k míšence. Ta okamžitě semkla víčka a předstírala hluboký spánek, takže se elfka znovu usadila a přitáhla k sobě vlkodlaka.
,Další co nespí?´ vytanula Amie na mysli myšlenka a pak už je nechala toulat se, kde se jim zlíbí.

Nad ránem se Sienthe náhle zvedla a vyšla před vchod úkrytu. Amia to částí mysli zaznamenala, ale nechtělo se jí opouštět vzpomínky, které si přehrávala v hlavě jako film. Vzpomínky na dobu, kdy si ještě myslela, že svět je nádherné místo a nic zlého se nemůže stát.
,Amio!" zasyčela Sienthe od vchodu a dívka lítostivě zavřela oči. Minulost zamkla hluboko v duši, kam již dlouho patřila, a zvedla se. Prošla kolem vlkodlaka, který si nevšímal ničeho a jen si blaženě užíval teplo Sienthetina kouzla a postavila se vedle jeho původce.
Teď teprve zaznamenala stopu dalšího kouzla.
,,Slyšíš je?" šeptla soustředěně Sienthe
,,Spíš bych je chtěla vidět" zahučela Amia a přejížděla pohledem po horizontu.
Elfka se na ni otočila s tázavým výrazem a trochu znepokojeně, jestli je míšenka vůbec slyší.
,,Tady nic nežije už stovky, možná tisíce let" pokračovala Amia ,,Chci vidět, jestli nejsou jen v naší mysli"
A právě v tu chvíli se v nesvětě ozval řev.

45 Sienthe Sienthe | 20. srpna 2010 v 21:36 | Reagovat

,, Už toho mám dost". Sykla Sie, kvůli zvuku, který se neustále ozýval. Byla naštvaná, nikdo tady neměl klid.
,,Amio, udělej s tím něco, nebo to zabiju". Opět zasyčela Sie v zlosti. Byla tolik vytočená, že div dýchala.
Amia se jen tak na sie podívala a nic neřekla.
,,Tak co je? To tu budeme jen tak stát a koukat do ledového horizontu, nebo něco uděláme?"
Otočila Sienthe hlavou a zaujala namyšlený postoj.
Amia byla z jejího chování znepokojená a udivená, ale z části zvyklá.
Vlk si jich nevšímal, naopak je ignoroval.
,,Fajn jdu se podívat sama". Hodila vlasami a proměnila se v orla. Letěla směrem na západ a kroužila okolo hory..

46 Sienthe Sienthe | 22. srpna 2010 v 11:31 | Reagovat

Amia byla na její chování zvyklá, byla tvrdohlavá, namyšlená jen z části, nebrala ohledy na druhé a staral se sama o sebe. Skrátka to byl takový snob, kterého nic nezajímá.

Sienthe poletovala okolo vyhaslé sopky, zasypaně sněhem a naslouchala přírodě.
V tom její orlí zrak zahlédl nedaleko, asi dvě nebo tři míle od jejich úkrytu smečku vlků, která se rvala o srnku.
Sie to bylo divné, vždy´t Amia říkala, že tu nikdo není, nikdo by tu neměl přežít, vždy´t i ten vlk, co ho sebou tahá mrzne.
Přistála u nich a ladně se proměnila do své podoby. Vlci se uklidnila a Sie pohladila jednoho z velitelů. Telepaticky jim naslouchala a odpovídala jim.
,Jsme strážci tohoto území kněžko´. Odpověděl jeden ze starších na otázku, co tu dělají.
,Co strážíte?´
Zeptala se tázavě Sie.
,Jednoho z velkých, má kněžko´.. Sienthe se pocukla a upřeně se zahleděla do duše vlka.
,Nu, dobrá, pokračujte, kde jste skočily´. odsykla Sie a odvrátila se od nich.
,Děkujeme ti, kněžko´. Odvětil Duran a poklonil se. Poté smečka pokračovala v lovu.
Sie se samozřejmě vrátila k Amie...

47 Amia Amia | Web | 22. srpna 2010 v 12:50 | Reagovat

(Sienthe, opravdu, ta krajina kde jsme je již tisíce let mrtvá a pod sněhem. Nemůžou tam žít žádná zvířata, nic.)

48 Amia Amia | Web | 22. srpna 2010 v 13:03 | Reagovat

Temná, ledová neexistence kroužila kolem dívek a vlka, všech třech lapených hluboko v jakémsi ,,spánku". Anteferia, nositelka brnění, se mírně třásla protože led pokrývající zbroj pronikl až k ní. Temná elfka a zakletý vlkodlak se choulili do sebe jak se podvědomě snažili probudit, ale ani jednomu z těch tří se to nemohlo povést. Síla se sklonila nad elfku s vlkodlakem a vnukla jim sen, který měly následně zformovat jejich mysli a odvést jejich pozoronst. A tak snili o strážcích.
,,Pamatuj na slib, anteferio.." vydechla síla mnoha hlasy nad Amiou  ,,Ten, kterého jsi dala, je slabý. Chceme jiného"
Dívka se i ve spánku mírně zamračila a hlavou se jí začaly rychle míhat obrazy tváří, s nádechem děsu.
,,Stačí nám poddaný..." Něco se dotklo dívčiných očí a v hlavě se jí vynořil obraz tvora, před kterým právě utekli  ,,S Velkým si dělejte co chcete"

49 Sienthe Sienthe | 22. srpna 2010 v 14:24 | Reagovat

(A co tam teda chceš dělat? To je docela nudný...)

50 Caridwen Caridwen | 22. srpna 2010 v 17:00 | Reagovat

Její duše i mysl bloudila šerem, zatím co míšenka věděla moc dobře co chce, jen nevěděla jak to uskutečnit. Démon nervoózně pozoroval pochodující Caridwen která chodila v tom samém kruhu. Posadila se a opětovala pohled Sammymu. Protáhla se a koukal na své ruce, žíly měla velice vystouplé a nehty jí začli nezvykle rychle růst. ,,Mmm... Už se to blíží, a to rychle". Řekla si v duchu, ale nevěnovala tomu moc velkou pozornost. Když vyrazili na cestu, tak se na posledy ohlédla do šera, protože tušila, že nebude jen tak z cesty zpět, pokud bude jedinkrát chybovat.

(Omlouvám se že jsem tu skoro dva týdny nepsala, ale nebyla jsem vůbec doma... Do pátku psát nebudu... Pokud se něco s Caridwen změnilo (Jako změna místa a pod) Tak tento komentář ignorujte... Děkuji, Caridwen)

51 Amia Amia | Web | 23. srpna 2010 v 21:39 | Reagovat

(No co by? Nějak rozjedem tu bitku ;D )

Dívka se s křikem probudila a vytrhla ze spánku i oba své společníky. Sienthe se vymrštila do stoje, ale chlad si vybral svou daň i na ní, a tak padla zpět do sněhu, protože ji zmrtvělé nohy neposlouchaly.
Amia zatím dál křičela. Sienthe se na ni otočila a ztuhla překvapením, strachem, nevěřícností, sama nevěděla co z toho to bylo. Kolem míšenky kroužily černé stíny, tak temné, že se skoro zdálo že pohlcují okolní světlo a vnášely do okolního vzduchu ještě větší chlad, i když už to skoro nebylo možné. Teprve po malé chvíli si Sienthe uvědomila, že ,,vycházejí" z brnění, které měla míšenka na sobě a které je menší a menší.
Helmici, která předtím ležela v tmavém koutě úkrytu, teď, bůhvíproč, měla dívka také na sobě, bílé ruce přitisknuté k tmavému kovu a snažila se ji strhnout, ale ať se namáhala jak chtěla, nešlo to. Elfka přiskočila a chtěla jí pomoct, jeden ze stínů se ale náhle vynořil přímo z hledí a Sienthe mu pohlédla do tváře. Či do toho co tváří být mělo.
V tu chvíli jí mysl zaplnily obrazy a vzpomínky na její nejhorší noční můry a to co za svůj život viděla i něco navíc a tělo ji zasvrbělo ze všech ran které kdy utržila, než se ale vůbec stihla pořádně vyděsit, zmizela i helmice. Sienthe s jediným výkřikem odskočila od Amii, která se, smrtelně bledá až skoro splývala se sněhem, sesula k zemi.
Než si Elfka stihla aspoň trochu oddechnout, venku se ozvalo zařvání Velkého a obrovská tlapa či co dopadla na zem vedle úkrytu.

52 Sienthe Sienthe | 24. srpna 2010 v 12:08 | Reagovat

Sienthe nepochopitelně koukala na Amiu. Nevěděla kam má dřív skočit. Vzpamatovala se s krátkého šoku a vzpoměla si na svou matku.
Vzpomínka jí rozrušila a Sie se přenesla do transformace mrtvého anděla. Už jí to moc nebolelo, šlo tu o životy a to bylo teď to hlavní. Oslnila celou jeskyni a stíny se o něco stáhly, ale ne úplně.
Amia se klepala na zemi a panenky se jí protočili tak, že bylo vidět jen bělmo. Vypadala jako kdyby měla umřít. Sie měla strach.
Strach, že se jí něco stane.
Pohybem ruky vyčarovala dva černé stíny jednorožců, kteří odpoutávali pozornost stínů a Sienthe se pomalu přibližovala k Amie.
Jakmile se jí dotkla, brnění se rozsypalo a duchové byly ozvobozeny.
Poletovaly kolem dokola a neustále se snažili útočit a zabít je. Sie ale byla ve výhodě, byla také duch dalo by se to říct.
Neustále se usmívala a užívala si požitek ze snahy druhé strany. Jeden jednorožec byl zničen a tak Sie neváhala, popadla Amiu stále omámenou do náruče, zamávala v mžiku černými křídly a jako šíp vyletěla střechou z úkrytu. Květiny jí samozřejmě udělali cestu, jakožto svému pánovi.
Obě se vymrštily do vzduchu, Sie s Amiou v náručí a tmavé podnebí oslnila Sienthina aura.
,,Ëares' ar elenis'!" Proneslo se tichem a okolo Sie se objevila překrásná, narůžovělá záře. Vyvunula obrovský štít, který obklopoval míšenku a kněžku.
Stalo se všechno tak rychle, že si všimla až teď, že se kouká do tváře, jednomu z Velkých.
Jeho ocas se mrštil po nich, ale Sie zamanévrovala a snažila se co nejrychleji vyletět z jeho obzoru.
Zalítla do škvírky v ledové kře a stáhla štít, aby nebyla nápadná.
Zatřepala Amiou...
,Vstávej!´ telepaticky jí rvala do hlavy a zatřásla s míšenkou.

53 Amia Amia | Web | 25. srpna 2010 v 22:58 | Reagovat

(Omluvám se že v poslední době píšu s takovýma hroznýma intervalama, má momentální situace mě trošinku vyšťavuje)

Bledá dívka v nejmenším nereagovala. Sienthe s ní zatřásla ještě jednou až se dívčiny vlasy uvolnily z účesu a rozprostřely se na ledu, jinak vypadala stále stejně. Elfka se vteřinu nehýbala, než trhla rameny a chtěla na ni zařvat jak fyzicky, tak proniknout do myšlenek. Vzápětí letěla na ledovou stěnu za jejími zády, jak ji Amiina bariéra doslova odmrštila. Kra, na kterou elfka narazila, ve sněhu dosud nezamrzla, takže se pod tíhou nárazu vyvrátila a i s dívkou padla. jedině to ji zachránilo před smrtelným zraněním. Nad hlavou se jí mihla obrovská tlapa, porostlá světlou srstí. Sienthe, vycvičená léty bojů, se okamžitě vymrštila na nohy a rozeběhla se zpět za Amiou. Tvor zklamáním zařval když ji nechytil a Sienthe periferním viděním zahlédla ocas, zvedající se a dopadající ve smrtícím oblouku na zbytek kry na které ještě před okamžikem ležela.
,Tvá velikost je na škodu brouku´ napadla ji nesmyslně myšlenka a ve stejné chvíli popadla Amiu znovu do náruče a rychle se vznesla do vzduchu. Ocas přejel povrch na kterém před chvílí byli a shodil obrovské množství sněhu do jednoho z údolí. Zatímco se otáčel, Sienthe uletěla co největší kus, než prostě shodila Amiu do sněhu pod sebou a neotočila se zpět. Vystřela kus šikmo od ní, napřáhla ruce a vykřikla kouzlo. Tvora zasáhla koule ohně která se rozšířila a přímo na těle mu ještě znovu vybuchla na několika místech a ten bolestně zařval. Dívka se ušklíbla, jenže tvor v řevu pokračoval a najednou se přímo na ni řítil obrovský proud modravé energie. Sienthe s rozšířenýma očima sledovala, jak se na ni řítí smrt, když se náhle ,,objevila" pod ní dole na sněhu a za kotník ji držela bledolící Amia s černými křídly na zádech.
,,Co se děje?" vydechla a Sienthe chvíli jen zírala na míšenčina křídla, zatímco se proud magické energie ztrácel kdesi v dálce.

54 Sienthe Sienthe | 26. srpna 2010 v 13:50 | Reagovat

na takovoudle akci čekala několik století, byla natěšená a rozrušená, adrenalin jí koloval po těle. Byla hyperaktivní.
její oči zarudly do krvava a podlitiny pod očima se rozšířila. Byla také š´tastna, že v transformaci může vidět, fyzicky.
Amia byla stále bledá a Sie se divila, že má křídla, byla velice překvapena, ale také ráda, jelikož to bylo snažší, alespoň jí nemusela vozit.
Ohromná koule modré záře se linula po okolí. Sienthe udiveně koukala a čekala co se asi tak stane.
Ami, která jí držela za nohu, jí zatáhla a Sie přistála na pevnině.
Vyvynula znovu štít, který obklopoval jen je a čekala co se stane.
záře obklopovala celý horizont a měnila se ze světle modré do tmavé, bylo to překrásné a Sienthe to ohromovalo.
A najednou......
Zmizel. Rozplynul se.
,,Srab se teleportoval." Odfrkla naštvaně Sie a vztekem udělala díru v ledu. Amia se jen pousmála jak se kněžka rozčiluje a zamávala křídly na místě jako motýlek.
Sie se protáhla a přeměnila se zpět na vznešenou elfku.
Upravila si Saye u boku a otočila se na míšenku.
,,Co te´d?"

55 Irimë Nyss Irimë Nyss | 28. srpna 2010 v 17:40 | Reagovat

(Děti, čtěte si to aspoň po sobě, než to odešlete :D)

56 Caridwen Caridwen | 29. srpna 2010 v 12:21 | Reagovat

Když bloudila lesem, tak narazila na nějakou menší propadlinu, se Sammym tam vyrazili, Caridwen se rozhlédla a uznala že se jí to místo pro její úmysly zamlouvá. Sammymu poručila aby si šel sednout na proti ní. Míšenka začla přeříkávat zaklínadlo, okolo nich se vytovřila záře, která nabírala na síle. Míšenka se začla bolestí svírat a Sammy kňučel rovněž tak. Z obou těl vyšla duše v jejich podobě. Bezvládná těla ležela na zemi, a jejich duše se vznášeli nad zemí. Duše se dostali do mezičasoého prostoru, a vydali se do minulosti. Když Caridwen byla malá succuba. Pozorovali, jak succuba vyrůstala, jak někdy trpěla, a jak se někdy mělá krásně. Než to došlo do okamžiku, kdy jí odváděli do otroctví. Míšenčina duše kdyby mohla, tak by brečela. Když byl jejich starý zámek prázdný, tak se duše porozhlédla po komnatách, a vůbec, po celém zámku. Celé jí to přišlo smutnější, než dřív.

57 Agrenej Agrenej | E-mail | 4. září 2010 v 14:52 | Reagovat

"Něco se děje." zamumlal šedý anděl a ustoupil od Elenyie. Začal se nervózně rozhlížet kolem sebe, vypadalo to, jako by větřil. Démonka se na něj dívala s překvapením v očích. "Co?" zeptala se po chvíli ticha. "To kdybych věděl." povzdechl Agrenej "Ale rozhodně nic dobrého." Chvíli se zdálo, že usilovně přemýšlí, pak se jeho oči s tvrdou rozhodností ponořily do Anařiných. "Musím tam jít. Prosím, nechoď za mnou. Zůstaň v bezpečí. Započala hra, která možná převyšuje i mé schopnosti." Elenya ho objala a pevně stiskla "Nechoď." zašeptala a políbila ho. Po chvíli démončin stisk povolil. Už nic nedržela. Otevřela oči a spatřila poslední barevné paprsky jak se vsakují do země. "Parchant!" zasyčela zatímco bojovala se slzami.

Agrenej se zjevil na sněhové pláni. Chvíli trvalo než se vzpamatoval z málo používané teleportační techniky. Byla poněkud nepříjemná a bolestivá. Brzy ucítil jak se chlad vkrádá do jeho nitra. "Přizpůsobivost je dobrá vlastnost." prohlásil, když si pohrával se svou aurou. Chlad už necítil. Rozletěl se krajinou tam, kde cítil Sienthe a Amiu. Když se k nim konečně dostal, spatřil jak míšenka s nově narostlými křídly upadá do bezvědomí. Přistál vedle nich. "Co se tu děje?" zeptal se překvapené Sienthe. Během chvíle se dozvěděl vše co potřeboval. "Takže nějaký Velký přežil. To je mi ale překvapení." zavřel šedý anděl zatímco se obezřetně rozhlížel. Věděl o těchto tvorech dost. Zašeptal zaříkání v jazyce nebes a jeho meč se rozpadl na tisíce kousků. V jeho ruce se objevila jiná čepel. Alinian, vrah Bohů. Sienthe cítila jak Agrenejova moc kolem nich krouží, jak narůstá. Šedý anděl se však krotil a nevyužil svou plnou moc. Jeho křídla zůstala šedá. Cítil, že se pod nimi děje něco jiného, než jen probuzený Velký. Bylo za tím něco víc.

(Amia má počítač v Problémově, takže ji radši necháme v bezvědomí. :-D )

58 Elenya Elenya | Web | 4. září 2010 v 16:48 | Reagovat

Démonka přivřela oči, žilky se rozšířily po celém bílém bělimu. Otočila se na patě, rozešla se zpět k táboru svých druhů, úpěnlivě si rovnala meč Alisar do pochvy na svých zádech, oči nasměrované jen do jednoho směru. ,,Hmm,"udělala jen s kamenným výrazem, nepříjemný pocit proplouval jejím břichem, nechala to plavat. Doběhla do tábora, její druhové se divili, kde se tu zase bere. Mlčky došla do hlavního stanu, vůdce tábora byl k ní zády, tak démonka položila prudce dlaň na stolek. Vůdce se k ní otočil. Nevěřícně si ji prohlížel, přemýšlel o jejich požadavcích. ,,Je nějaká práce?"vyhrkla. ,,Cože? Ach tak....,"byl zcela zaskočen a začal štrachat listiny v truhle. vyložil před Elenyu jeden pergamen a prstem ji ukázal na jméno.

59 Sienthe Sienthe | 5. září 2010 v 10:41 | Reagovat

Nedopověděla ani otázku a Amia se shroutila k zemi, než dopadla, Sie jí popadla do náručí a nechala jí vznášet se kousek nad zemí.
Ucítila štiplavý zápach, který se jí dostával přímo do útrob těla. ,,Agrenej". Hnedka věděla o koho jde, ten jeho pach by poznal i domácí pes.
V tu chvíly přistál vedle ní a Amii a začal se vyptávat.
Sie samozřejmě neměla zábrany mu to telepaticky poslat, ale mluvit se jí nechtělo.
Byla tak nějak zklamaná a to ani nevěděla z čeho.
Agrenej věděl, že je to něco víc, než jen Velký.
Jeho aura se začala rozprostírat okolo nich a Sie si sedla do sněhu.
Byla unuděná tímto světem, na kterém nic nebylo. Chtělo se jí domů a stýskalo se jí po přírodě.
Poté se podívala na Agreneje a otázala se. ,,Kde jsou ostatní? Copak už zapoměli? Copak už...?" Zmírnila hlas, který zněl jako zvonek. V tu chvíly jí vlastně došlo, že jí ani nezajímá. Ale přesto čekala na odpověď.

60 Irimë Nyss Irimë Nyss | 8. září 2010 v 5:44 | Reagovat

Unavenýma očima vzhlédla vzhůru, ale připadala si jako slepá. Zvedla se a rozhlédla se po okolí. Její kůň stál věrně po jejím boku na jakési pláni. Znovu se rozhlédla a zakroutila hlavou. "Zjevně není naším údělem tentokrát zasáhnout." řekla bezvýrazně a otočila se k vraníkovi za jejími zády. "Pojď. Jinde jsme potřební." Kůň zakýval hlavou a sehnul trochu svou šíji. Démonka se vyšvihla na jeho hřbet a znovu se ohlédla směrem, kde měly ležet ledové pláně bez života a kde cítila smečku. Cvalem se rozjeli po širém travnatém prostoru a směřovali pryč, daleko od toho, co se mělo stát.

61 Elenya Elenya | 11. září 2010 v 17:44 | Reagovat

,,Dobrá, už znám vše o něm, však.... kde se momentálně nachází?"spekulovala démonka s vedoucím tábora. ,,Pokud si to správně pamatuji, je někde až v území zvaném Talyrie, menší země s vlastním hlavním městě, jeho přesnou polohu nedokážu určit," podíval se na ní upíří démon, z očí mu šlo poznat zamyšlení, o čem asi tak mohl přemýšlet? ,,Máš tu ,,pracovní" oděv?"ignorovala zkoumavý pohled druha. ,,Ehm...? Ah tak, támhle v polici,"ukázal zaskočeně. ,,Děkuji,"kývla Elenya, vzala ošacení a i s ním vyšla ze stanu. Slyšela za sebou kroky, moc pozornosti tomu nevěnovala. Klidně zmizela ve svém stanu, kde přes své tělo navlékla dlouhý černý plášť s kápí,stáhla si ji hluboko do tváře, za opasek zandala dýku a do kapsy pláště schovala pár netradičních lahviček. ,,Talyrie, tam jsem nebyla věky,"pomyslela si, při jejím odchodu ji zastavil vedoucí tábora. ,,Ještě máš pro mě rady?"pozvedla obočí,ale to upíří démon nemohl vidět, démončiny oči byly zahaleny do tmy kápě, z tváře Elenyi vyčnívaly jen ústa zakřivené do mírného ušklébku. ,,Elenyo....proč to děláš?"zašeptal udiveně. ,, Araeli, konám jen poslaní naší rasy, pamatuješ?"promluvila tichým hlasem. ,,Další dodatky?" Odpověď dostala sama, démon mlčel. ,,Měj se,"pohlédla na něj a v tu ránu byla pryč. ,,Hodně štěstí,"zašeptal démon do ticha.

62 Elenya Elenya | 11. září 2010 v 17:47 | Reagovat

*městem, *úšklebku

63 Caridwen Caridwen | 11. září 2010 v 18:23 | Reagovat

Průhledně pronikavá postava se vznášela po zámku, když se koukala po různých obrazech, tak se musela zachvět. Na obrzaech byla celá rodina, máma a táta stáli, a malá succuba mezi nima. Caridwen naklonila hlavu, a pár minut obraz pozorně sledovala. Potřásla hlavou, a ploužila se ve vzduchu dále. V uších jí zněl hlasitý zvuk hrajících varhan, které se tehdy rozeznívali až do jejího pokoje. Sammyho duše seděla ve prostřed Caridweniny komnaty, a zaujatě pozoroval prázdnou zeď. ,,Je čas" Zašeptala míšenka svému démonovi, a vydali se na cestu. Dříve než vyšli, tak si míšenka vzala z pod postele starou knihu po její babičce. hledala v ní, jak by se mohla proměnit do své normální podoby v mezi časovém prostoru. Celý rytuál trval asi deset minut. Jejich těla které nechali v propadlině se vznesli do vzduchu a modrá záře je pohltila. V tu chvíli se Caridwen modlila, aby se s jejíma tělma něco nestalo, jinak takto budou muset už na pořád. Naštěstí se těla oběvila přímo před nima, duše si lehly do těl a procitli v nich. Míšenka rychle běžela do jejich společenské místnosti a vlezla si za křeslo které už bylo pokryto pavučinami a prachem, za křeslem byl uložen malý pergamen, byl to dopis, který tam succuba tehdy nechala, a doufala, že ho někdo najde, ale nikdo jiný ho nenašel... Caridwen si už ani nepamatovala, co na něm bylo psáno, a chtěla to vědět. Stálo na něm:

..Milá maminko a tatínku, každým dnem si pro nás příjdou a odvedou nás, zdálo se mi to ve snu, budeme moc nešťastní, a...".
Tímto dopis končil, na pergamenu byly stopy krve od rozdrásaných rukou. Míšence se začli hýbat koutky u rtů. Sehla se zpátky, a vrátila dopis na původní místo. Zavolala Sammyho, a šli ven ze zámku kvůli jedinému záměru, Caridwen už dlouohodobě plánovala, že se pomstí za celou svojí rodinu. A tvrdohlavě šla vstříc svému osudu.

64 Sienthe Sienthe | 12. září 2010 v 11:08 | Reagovat

Nebyla zvyklá čekat na něco tak dlouho. ,,Fajn". Odvětila si sama a podívala se zpět na Agreneje a Amiu, která stále ležela v bezvědomí.
,,Namen". Vyřkla do ticha a spojila ruce. Krajina zazářila a Sie zmizela jako hvězda v prachu.

Ocitla se v Ashenvalu doma. Potřebovala být trochu sama. Probrat si pár věcí.
Bylo to něco jiného, všude byla krásná krajina, porostlá travinami a stromy, které tak milovala.
Usmívala se, byla šťastná. V dálce zaslechla dusot kopyt a známý hlas. ,,Lacrimae". usmála se a běžela k onomu místu.
Přiběhla a vrhla se Dryádě kolem krku.
,,Sienthe, sestřičko, co ty tady pohledáváš? vrátila jsi se domů? Tak ráda tě vidím." S rodostí přivítala Lacrimae Sienthe.
,,Ale ne, jen potřebuju oddych." pronesla vzduchem Sie a pustila svou sestru. ,,Nevíš kde je Evertus?" Optala se Sie a pozvedla hlavu, aby jí neviděla sestra do tváře.
,,Samozřejmě, je ve Velké Svatyni."
,,Děkuji", odvětila Sie a vydala se cestou do města.

65 Amia Amia | Web | 14. září 2010 v 17:38 | Reagovat

,,Ty pláně mě začínají sakra nudit" pronesla dívka do hlubokého ticha a přehlížela nekonečnou rovnou zem kam oko dohlédlo. Už si ani nepamatovala, kdy se tam ocitla, natožpak jak nebo co tomu předcházelo. Tak prostě šla.
Nezáleželo na rychlosti ani směru, prostředí nedoznalo jediné změny. Právě teď se probrala z jakéhosi otupění, do kterého díky monotónnosti upadla, ale o pár okamžiků dál už opět vnímala pouze sporadicky.

Agrenej rozprostřel kolem místa kde byli bariéru, kterou vztyčil hned potom, co Sienthe zmizela. V tuhle chvíli už nějakou dobu studoval magii kolem a snažil se přijít na, kde se Amia ocitla aby ji mohl přivést zpět. Jen doufal, že tam čas ubíhá stejnou rychlostí.

Vzduch se náhle zavlnil a nebe se roztrhlo jak plátno. Přímo před dívku dopadl na zem vysušený kus masa, chvějící se drobnými trhavými pohyby.
,Tento byl slabý´ zasyčelo jí cosi do ucha ,A ten druhý ještě slabší´. Myslí se mihl obraz kusu ledu, ve kterém poznala rozdrcené tělo obrovského vlka.
,Platba nebyla dostatečná, anteferio. Dej nám Slo´chera a my ti věnujeme jejich moc..´ temné stíny zahalily obraz vlka i ležící věc před dívkou ,..a když ne, vezmeme si tebe.´
,,Super" uniklo míšence a vzápětí se bytosti vrhly na ni a obklopila ji tma.

,, ..per" splynulo dívce ze rtů a Agrenej se prudce narovnal. Na obzoru se opět ozvalo zařvání a zatímco Agrenej se tím směrem díval, Amia se vyškrábala na nohy.
,,Wau" protáhla se šťastně  ,,je super nemít na sobě to brnění"¨
Agrenej se na ni udiveně zadíval, ale dívka zavrtěla hlavou, takže pouze znovu uchopil meč Alinian, chytil dívku za rameno a vzápětí oba přenesl ke zdroji zvuku.

(Oléééééé jsem zpět!  :D  Pardon za dlouhou nepřítopmnost, počítač se mi cca deset dní toulal křemíkovým nebem a na tátův jsem se dostala vždy jen na chvilku. Pokusím se znovu vzkřísit paměť a fantazii a něco konečně udělat s touhle nudnou lokací ;)

Snad tu Agreneji ještě jsi a neulétl jsi zatím někam. Jestli ne, tak jsem za tou potvorou jednoduše doletěla :) )

66 Agrenej Agrenej | E-mail | 15. září 2010 v 16:04 | Reagovat

(neboj, jsem tam, ale asi nebudu mít čas to stíhat. :-D Vracím se ze školy dost pozdě... Hold VŠ je VŠ... :-D )

67 Amia Amia | Web | 15. září 2010 v 17:44 | Reagovat

(Ohó, takže mám víceméně v rukách tvou postavu? No, počkám na Iriminu odpověď a uvidíme :) )

68 Sienthe Sienthe | 15. září 2010 v 18:06 | Reagovat

Přebrodila rychlost světla a ladným pohybem zastavila před Velkou síní, v níž na ní samozřejmě už čekal. Upravila si své dlouhé vlasy a zbraně. Nahodila sarkastický výraz a oběma rukama rozrazila dveře síně. Evertus stál uprostřed před Oltářem Nemrtvých a díval se na krystal. ,,Jako vždy, tak drzá, že ani zaklepat nedokáže. Tvoje pýcha ti to nedovolí." Sykl Evertus a otočil se směrem ke kněžce. Usmíval se a byl rád, že jí zase vidí. ,,Ty máš co říkat, rytíř, který přetéká namyšleností". Začla se Sie dusit smíchem.
Oba se usmáli a obejmuli se. Bylo to tak dávno, co se viděli naposledy.
,,Byl tu Emeriel". rychle pronesl a pustil ji, jelikož věděl, že bude zuřit.
,,CO?! To jste ho sem pustili?!" Rozlobeně vyhrkla Sie.
,,Neboj, potkal jsem ho u našich hranic, někdo slídil blízko stromu věčnosti, a když jsem to byl zkontrolovat byl to on. Hledal tě, měl o tebe velký strach." Upřeně se podíval Sie do očí.
,,To neznamená, že nám poleze do zelí. A ať si ty své obavy nechá." otočila se k bratrovi zády.
,,Přejděme k věci. jdeš si pro krystal?".

69 Caridwen Caridwen | 20. září 2010 v 15:18 | Reagovat

Míšenka kývla na Sammyho a proměnila se ve vlka. Kráčeli mezi bytostmi které se na ně ohlíželi ze všech koutů. Začínalo se stmívat a šedivá srst se začínala pomalu ale jistě ztrácet z dohledu. Po několika hodinách rychlejší ,,chůze" došli k jedné z blízkích hradeb. Pochodně byly zavěšeny na stěnách, a oheň plápolal ve vítru. Vlci se nadechli a vycenili zuby, a hrdě si stoupli před hradní bránu. Vlci se na sebe koukli, nadechli se, a začli z plných plic výt. Z hradeb najednou začli sebíhat nepřátelé, když vyběhli ven, tak se na vlky znechuceně podívali, a vytahli zbroje. Pouhý dva vlci šli blíže k nim, nepřátelé už se připravovali na záhubu vlků, v tom z poza tmy začli vybíhat desítky vlků kteří začli trhat na kusy všechny stvoření okolo, a demolovat co jim přišlo do cesty. Caridwen a Sammy se také přidali, s největší chutí trhaly maso které tak sladce vonělo po pomstě. Caridwen vběhla do hradby do velké jídelní místnosti kde zrovna večeřela princezna a celá jejich rodina.

70 Caridwen Caridwen | 20. září 2010 v 15:18 | Reagovat

Nikdo nevěděl jak reagovat na to, že je v místnosti vlk, jeden ze sluhů se vlka snažil zahnat ohněm, ale vlk nehnutě stál, a pozoroval krále. Král vstal ze své židle, a ze stěny vyjmul okrasný meč a rozeběhl se proti němu. Caridwen si dala na čas a na poslední chvíli se rozeběhla také vysmekla meč z ruky králi, a zakousla se do jeho břicha, krev tekla všude kde se dalo, král padl na zem, bez známek života, byly poznat jenom poslední pohyby ruky. Princezna a královna se zhrozily a začly ječet. Sammy přiběhl ce Caridwen a ty dvě si pěkně rozebrali, trhali na kusy, vychutnávali si krev. Div se všichni vlci nesrvali kvůli masu krále. Princezna zděšená stála v rohu a volala o pomoc, Caridwen se proměnila do své lidské podoby a šla blízko k ní. ,,Necháte mě žíz? Slibuju že už nikdy neudělám nic křivého vůči jinému stvoření". Vyhrkla princezna. ,,Bojíš se? - Ne!" Odvětila. ,,To je fajn, teprv se bát budeš". A zakousla se jako upír do krku, a vytrhla kus masa, princezna se v bolestech zřítila k zemi, a začla křičet. Vlci se do ní pustili stejně jako do její matky. Míšenka luskla prsty, a všichni vlci začli utíkat zpět do lesa, míšenka a jejé démon se vydali na zpátečí cestu.

(Pardon za chyby)

71 Amia Amia | Web | 20. září 2010 v 23:24 | Reagovat

Ocitli se na jakémsi úbočí, kde v údolí pod nimi si mohla Amia konečně prohlédnout Velkého v celé jeho kráse. Obrovské stvoření, pokryté podivnou bílou srstí, s dlouhým ocasem mávajícím kolem sebe a na konci opatřeným zesílenou kostí, fungující jako kladivo. Nic jiného se moc nedalo rozeznat, barva jeho srsti splývala se sněhem a navíc byl neustále zahalen prastarou jednoduchou magií, která pozorovateli nedovolila pořádně na něj pohlédnout.

Právě teď se znovu nadechoval k řevu a zároveň trochu ustupoval. Míšenka i anděl se udiveně zamračili, i když každý překvapen něčím jiným. Tvor se konečně zastavil a zároveň s tím jak se zapřel do sněhu znovu zařval. Proud modravé magie zasáhl úbočí zasněženého kopce přímo před ním a zabořil se hluboko do země. Agrenej s Amiou pozorovali, jak se vrývá do skály pod sněhem, zatímco ten kolem nové průrvy roztává a tvor se vrhá dovnitř. Ve výhledu jim tak zbyl jen ocas, zuřivě se komíhající ze strany na stranu jak se tvor prohrabával hlouběji.

,,Co to dělá..?" pronesla Amia a bezmyšlenkovitě se pustila dolů po svahu

,,Počkej!" zarazil ji Agrenej a rozhlížel se kolem. Dívka se na něho tázavě otočila a anděl po chvíli poračoval  ,,Kde je?"

,,Kdo?" nechápala Amia

,,No jeho pán, Velký. Slo´chery si drželi jako domácí mazlíčky"

Míšenka na něho udiveně zazírala a pak se ohlédla po tvoru, dosud se zuřivě prohrabávající do skály  ,,Tohle není..?" začala otázku a právě v tu chvíli jim země vybuchla pod nohama

72 Amia Amia | Web | 20. září 2010 v 23:25 | Reagovat

(Sakryš, pardon za ty odstavce, psala jsem to jinde a překopírovala - nevšimla jsem si :) )

73 Sienthe Sienthe | 21. září 2010 v 20:49 | Reagovat

Kněžka pozvedla hlavu a podívala se směrem k Evertusovi. ,,Ne." Odpověděla jemně. ,,Přišla jsem z jiného důvodu."
Evertus se pousmál a pohodil hlavou. ,,Tak co se děje?"
,,Sejdeme se u otce." jen prohodila, když vycházela ze dveří.
Vyšla ze svatyně a zamířila rovnou k Chrámu věčnosti. Velké dveře zdobili mohutnou budovu, kterou ozařovalo spoustu světel.
Rozevřela dveře dokořán a ladnou chůzí se vydala k trůnu.
Evertus už stál u otce a čekal co se bude dít.
,,Elen síla lúmenn' omentielvo". POkývla otci na pozdrav.
On se zvedl a poklonu jí oplatil.
,,Mám špantou zprávu". Zakřivila výraz a pokračovala. ,,Asi šestset elfských míly na sever se schromažďuje armáda, není to jen nějaká armáda. Emeriel chce naši Zemi a chce mě." oddychla. ,,To mu nedovolím." Sykl Evertus. ,,Nai quildë" Přesykla ho Sie.
,,Musíme s tím co nejdříve něco udělat Otče."
Nejvyšší se pohrdavě podíval na svou dceru. ,,Mám tebe". Klidně odvětil a usedl zpět na trůn. Klidně jen mávl rukou ven.
Sie se pohrdavě podívala a mžikem byla venku.

74 Amia Amia | Web | 23. září 2010 v 0:04 | Reagovat

Vyletěli do vzduchu spolu s tunami sněhu a ledových úlomků, exploze či co to bylo byla ale utlumena právě spoustou sněhu a protože oběma se podařilo vysvobodit křídla a vznést se do vzduchu vlastní silou, vyvázli jen s pár modřinami. Když se sníh konečně znovu usadil, snesli se pomalu dolů k otvoru, kde po Slo´cherovi nebylo ani stopy. Z tunelu, táhnoucího se kamsi do hlouby země a ztrácejícího se ve tmě, sálaly vlny magie. Byla slabá a téměř cítit zatuchlinou, přesto tam nepochybně byla.
,,Tak, co teď?" šeptla Amia při pohledu do hlubin. Agrenej jen potěžkal v ruce meč a vydal se dovnitř.

75 Amia Amia | Web | 23. září 2010 v 21:22 | Reagovat

Trvalo dlouho, než se dostali až dolů. Tunel klesal v obrovské spirále, vyúsťující kilometry pod současným povrchem. Na jeho konci, který již vedl nějakou dobu holou skálou, se téměř zničehonic objevili obrovské dveře. Dřevěné veřeje, zdobené složitými vzory z kovu i kresbami, musely být staré několik stovek, ne-li tisíce let, přesto vypadaly perfektně zachovalé.
Dvojice se po sobě podívala, než Agrenej pomalu přejel rukou po dřevě, soustředěním přivřené oči. ,,Žádné zámky", zamumlal a strčil do nich. Místnost za nimi byla až překvapivě malá. Oba se zarazili a Agrenej zesílil kouzelné světlo, které vyčaroval hned na začátku, to ale osvětlilo pouze jednoduchou místnost, velkou zhruba pět na čtyři metry, mnohem vyšší než veliká, s kamennou podlahou a až na zbytek čehosi na stěně úplně prázdnou. Zůstali rozčarovaně stát.
*/ Vzduch v místnosti, nehybný po věky, se zachvěl. Mechanismus zabudovaný do celého chrámu začal pracovat již v okamžiku, kdy Slo´cher vysoko nad ní vyslal poslední magický proud aby vytvořil cestu, a ten konečně dorazil ke starodávnému tunelu. Než se ještě starší součásti rozeběhly, nějakou dobu to trvalo, ale v momentě kdy se otevřely první, vstupní dveře, byl již znovu plně funkční.
Někdy v tu dobu se také rozeběhl poslední, nejdůležitější systém a právě v tu chvíli se vstup otevřel podruhé./*
,,A teď co?“ ozvala se Amia a rozhlížela se po místnosti, jenže ještě než se k ní Agrenej vůbec otočil, ozvalo se vzdálené zadunění a ze stěny naproti vchodu ,,vyvstaly“ další dveře, tentokrát v téměř lidské velikosti.
,,Půjdeme dál“ odpověděl plynule anděl a vešel.

(To jsem sama zvědavá, jak to dopadne  ;) )

76 Sienthe Sienthe | 24. září 2010 v 14:15 | Reagovat

Vzlétla na horu, která se tyčila nad městem a zatroubila na posvátný roh. Zvuk rohu se linul celým Ashenvalem a dosahoval až na hranice temného území. Se šířícím se zvukem proudila i jakási vlna, která se chvěla a vytvářela jakousi varovnou bariéru, která se na hranicích zastavila a vztyčila se do vzduchu. Vytvořila jakousi skořápku, neboli obraný systém celého území.
Když tón dozněl, seskočila ze srázu a padala přímočaře k zemi. Tvrdě dopadla a ze vzrůstajícího prachu, který se nárazem vytvořil vyběhla černá puma rychlostí světla.  
Zastavila se teprve až na náměstí kde se zhluboka nadechla a zařvala jak nejvíce mohla.
Ladně se vznesla do své podoby a hleděla na připravené vojsko. Bylo to jako dávno, kdy je měla Sienthe pod palečkem.
,,Evertus, Lacrimae, Alesa, Ellisa a Acabamiento se mnou. Zbytek se rozestoupí po našem celém území a rozbijou tábory. Chci vědět o každém pohybu v naší zemi." Zadívala se káravě na družinu.
,,Rozkaz kněžko!!!!" Zazněla odpověd několika tisícečlenné armády.
Sie se pousmála levým koutkem a společně se svými věrnými se ubrali ke strážní věži na jižním úpatí.
Sie v podobě černé pumy za doprovodu Evertuse v podobě větru, Lacrimae v podobě fénixe, Alesy v podobě jednorožce, Ellisy v podobě stínu a Acabamienta  v podobě draka se drali lesy až k cílu.

77 Caridwen Caridwen | 25. září 2010 v 0:52 | Reagovat

S úsměvem na rtech šla zpátky do svého starého domova, a už se těšila do sídla. Lesem se míhaly malinké víly které zářily na několik metrů daleko. ,,Víš Sammy... Tohle mi chybělo, vidět, to co jsem jako malá milovala...". Pozvedla hlavu k nebi, a tam viděla souhvězdí stejné jako před několika tisici lety. Když dorazili k zámku, tak nastal stejný ,,rytuál" jako před tím, transportace z minulosti do současné doby. Ocitli se zase v propadlině nedaleko svého sídla. Caridwen unavená a slabá se ploužila lesem, a těšila se na svou smečku. Cestou přemýšlela, jak ten čas utíká, co všechno se stalo, a bůh ví co se ještě stane. Sammyho nálada byla agresivnější než dřív. ,,Děje se něco?" Zeptala se míšenka. Vlk ale pořád pokračoval v cestě. Konečně byl v dohledu sídlo. Oba dva zrychlili v tempu. Prošli bránou a šli do společenské místnosti. ,,Mmm... Vůně domova". Zamumlala si míšenka pod nos. Sedla do křesla, a vyčerpáním tvrdě usnula. Sammy jí lehnul k nohám, a oba čerpali sílu.

78 Amia Amia | Web | 26. září 2010 v 17:27 | Reagovat

Sloupy, ztrácející se ve tmě vysoko nad jejich hlavami, vytvářeli zvláštní efekt. Ostatně, v nedohlednu byl nejen strop, ale i stěny, takže se zdálo, jako kdyby kromě dvojice a slabého okruhu světla kolem nich neexistovalo nic jiného. Až na občasné zašustění peří na jejich křídlech, nebo hlasitější krok nebylo ani nic slyšet, což je znepokojovalo mnohem víc.
,,Kde je to stvoření?" šeptla Amia a rozhlédla se kolem, jakoby se právě v tu chvíli měl vynořit ze tmy. Agrenej neřekl nic, jen mírně pokrčil rameny a pokračoval v cestě.

*/Majestátní tvor, jímž Slo´cher nepochybně byl, slabě zanaříkal jako ztracené štěně a naposledy sebou pohnul v pasti do které ho dávný příkaz zavedl, ale to už mechanismus provedl poslední přípravy. Tvorova zbývající životní energie se ,,přenesla" do stroje, který ji dopravil až k jeho pánovi. Magický spánek byl přerušen a bytost, jež měla být už věky mrtva, otevřela oči./*

Konečně se před nimi začalo cosi rýsovat. Oba nevědomky zrychlili, až dorazili ke zdi místnosti. Agrenej poslal světlo o něco výš, tak aby ozářilo co nejvíce plochy stěny a oba začali hledat dveře či něco podobného.
Kdesi se náhle ozval řev, byť ztlumený kamennými zdmi a podlaha se zachvěla. Ve stěně, stejně jako ty na začátku, ,,vyvstaly“ dveře a se zaskřípáním se pootevřeli. Dvojice se po sobě s neprostupným výrazem podívala a oba zároveň vešli.
Těsně za prahem měla Amia pocit, jako kdyby narazila do jakési blány. Obklopilo ji to jak sirup a zároveň se cítila nepříjemně nehmotně, jak kouzlo procházelo skrze ni a nutilo ji se otočit a utéct. S vypětím sil se přinutila nepanikařit a nesmírně sejí ulevilo, když se konečně dostala na druhou stranu. Rozhlédla se po andělu, aby se ho zeptala jestli cítil to samé a tentokrát se vyděsila doopravdy. Agrenej byl pryč.

79 Sienthe Sienthe | 29. září 2010 v 10:56 | Reagovat

Ze strážní věže na jižním úpatí, neboli z takzvané Siduss se dalo pozorovat celé Ashenvalské území, až po hranice a dokonce až za hranice. Siduss je nejstarší strážní věž za rodu temných, existovala tu už od doby Elune.
Sienthe se sourozenci doběhla až pod ní. Poté se všichni zastavili a převzali svou elfskou podobu. ,,Namen" vyřkla Sie a všichni v mžiku byli nahoře. Semknuly se okolo Sie a pozorvali co se děje za jejich branami. Před nimi stála Hlavní brána svaté Elune a jejich území tvořili ještě k tomu tři takové. Na každé světové straně byla jedna kouzelná brána, velice těžko rozbitelná a pečlivě hlídaná.
Kousek od jejich hranic se řadila vojska do formace zajíce. Sienthe to se svou družinou pozorovali a poté Evertus pronesl vzduchem: ,,Co teď, co budeme dělat". Sie si jen odfrkla a otočila se směrem ke svým věrným. ,,Zaútočíme první, nato nečekají." Obrátila se směrem na sever a seskočila dolů.

,,Už se nemůžu dočkat". Pousmál se Evertus a seskočil za ní. Ostatní si udržovali své kamennéé tváře a následovali kněžku společně s Evertusem.

,,Nesmí o tom samozřejmě nikdo vědět, bude to tichá věc. Jen má, chci si to pořádně vychutnat."
,,Tu radost ti dopřeju". Pokývl otec hlavou a ubral se zpět do své komnaty.
Sie odcházela s úsměvem na tváři.

80 Caridwen Caridwen | 3. října 2010 v 16:57 | Reagovat

Ve snu viděla bílé šero, a v něm černo-červené skvrny které si mahly všude kolem její postavy. Míšenka procitla, a rozhlédla se kolem sebe, a probudila Sammyho. ,,Sammy, musím jít za Joeym, buď tu". Přikázala, a utíkala ve vlčí podobě za její polovičkou. Sammy mezi tím nepokojně chodil po místnosti. Dostala se až k Joeymu do jeho vesnice. Joey seděl a vyráběl šípy do luků. Míšenka se na chvíli zastavila, a klidným tempem šla k němu. Když jí spatřil tak se mu rozzářili oči, a šel jí na proti, obejmuli se a nechtěli se pustit. ,,Kde jsi byla? - Ále... Šla jsem vyřešit staré účty...". Odvětila míšenka a přitiskla se k bojovníkovi. ,,Ani nevíš jak se mi stýskalo". pošeptal míšence. ,,I mě". Míšenka se na něj usmála a políbila ho na ústa. Bojovník došel pro koně, posadil míšenku, naskočil na koně a jeli do lesa. Zastavili na míšenčině oblíbeném místě u řeky.

81 Irimë Nyss Irimë Nyss | 4. října 2010 v 20:38 | Reagovat

Rozšířenýma očima hleděla do prázdnoty. Byla všude a zároveň nikde. Tělem jí pulzovala energie, ale už delší dobu netušila, co se s ní děje či co se s ní dělo. Po jejím boku seděl mladý muž a trpělivě čekal, až se alespoň trochu probere ze svého transu. Bylo na ní vidět, že se nesmířila s tím, co viděla. Krátce si povzdechla a nejdříve se zdálo, že přišla k sobě. Pak tiše zamumlala, jakoby pro sebe: "Potřebuji svého paladina.." a znovu se pohroužila do mrazivého nebytí.

82 Amia Amia | Web | 6. října 2010 v 0:09 | Reagovat

Panicky se rozhlížela kolem, ale anděl tam nestál. Byla sama. Najednou jí došlo, že Agrenejovo čarodějné světlo tu také není, ale tmu přesto něco narušovalo. V ten samý okamžik scimitar u jejího boku zledovatěl, kolem dívky se ovinul ledový závan a ozval se bezhlesý vzdech, který zmizel směrem do místnosti, pryč od vchodu.
Míšenka se otočila a vydala za ním, se strachem náhle ten tam. Na rozdíl od sálu, kterým sem přišli, to zde bylo skoro až stísněné, více chodba než místnost, ale sotva míšenka ušla několik desítek kroků, rozšířila se a dívka vešla do další místnosti.

*/ Velký se poprvé po tisíciletích sípavě nadechl a protáhl dlouhé prsty. Pomalu si opět uvědomoval celé své tělo a ani ne po minutě se posadil, spustě nohy k zemi. ,,Zářící krystaly“ se společně s ním probudily a teď již zalévali místnost svým silným, ale ne nepříjemným bílým, zeleně fosforeskujícím světlem.
Mechanismus, který mu umožnil spát po tak dlouhou dobu se již ,,poskládal“ do výchozí polohy, takže se zdálo jako by si jeho majitel jen na chvilku poležel na kamenném oltáři. Pomalu zvedl ruku a upřeně zazíral na vlastní prsty, které střídavě zatínal v pěst a znovu natahoval. Bude ještě nějakou chvíli trvat, než se mu vrátí plná moc./*

Podivné, nazelenalé světlo vymezovalo téměř přesnou hranici a jakmile za ni Amia vkročila, přímo cítila magii která byla v místnosti obsažena. Bylo to jako slabé mravenčení na kůži, nic podobného nikdy necítila ani z Agreneje nebo Irimë, když propustili svou plnou moc.
Uprostřed místnosti se vypínala kamenná socha Slo´chera, obtočeného kolem kamenného oltáře. Za ní bylo možno vidět jinou sochu, znázorňující jakousi postavu která sama o sobě naháněla husí kůži, postavena z  materiálu na pohled pevného jako žula, ale se zlatou barvou medu. V rukách svírala cosi vejcovitého tvaru.
Bytost na oltáři, na první pohled úplně obyčejný muž, si protahoval prsty. Dívka si náhle připadala nicotnější než zrníčko prachu ač na něm zdánlivě nebylo nic zvláštního. Ale cosi ji přinutilo uhnout očima.

83 Elenya Elenya | 10. října 2010 v 14:49 | Reagovat

Na cestě už šla několik dnů, putování do Talyrie se zdálo býti snadné, opak ukazoval pravdu. Upíří démonka hlídala každý keř ve svém okolí, jejím očím neuniklo nic, i ten sebemenší pohyb nepřehlédla. Skučící vítr ohýbal koruny stromů jako kdyby byly jen z papíru. Ovzduší se postupně ochlazovalo, jenže démonka se tím nijak netrápila, její šat dostatečně chránil před profouknutím. Zastavila, tu auru znala, tím spíš ji překvapilo, co po ní může ještě chtít. ,,To ses za mnou uráčil letět takovou dálku, Araeli?"promluvila a krátce po jejích slovech před ni přistál vůdce Anarského tábora. ,,Na něco jsem totiž zapomněl,"složil křídla na své záda. ,,Zapomněl si mi popřát ,,hezkou cestu" ?"pousmála se pobaveně. ,,Elenyo, mluvme vážně,"poprosil ji upíří démon s temnýma očima upřenýma na ni. ,,Tak....copak máš na srdci?"nastražila špičaté uši. ,,Chtěl jsem ti to dát už předtím, tak moc si mě zaskočila,až jsem na to jednoduše zapomněl,"na tváři démona přelétl nevinný úsměv. Z kapsy svého kabátu vytáhl řetízek, na kterém se pohupoval jakýsi tesák. Položil ho své krajance do dlaní sledujíc její reakce. ,,Počkej, to je....,"zarazila se Elenya udiveně. ,,Ano, budeš to potřebovat víc než já,"ujistil ji klidným výrazem na mladé tváři. ,,Děkuju,"zašeptala, řetízek položila na zem, který přikryla svou dlaní. Poklekla na bobek, skrčila se do klubíčka s druhou rukou otočenou dlaní vzhůru. Začala znatelně hluboce dýchat, z ruky jí vycházely černé cáry magie vlnící se jako plameny ohně. Vedle ní se objevil veliký černý pavouk ve velikosti auta, dlouhé hubené nohy naháněly hrůzu, ještě hrůznější byly jeho kusadla a 8 žlutých očí. ,,Od teď je jen tvůj,"ozval se usměvavě Arael. ,,Jsem ti nesmírně vděčná,"vstala démonka věšící řetízek na svůj krk. ,,Vždy jsem tě považoval jako svou mladší sestru, pro tebe cokoliv, budeme se muset rozloučit, tábor mě čeká, hodně štěstí a dávej si pozor,"řekl oddychově, zamával křídly a jako střela vyletěl jižně směrem zpět tam, okdud přiletěl. Elenya pozorovala jeho odlet, potom jemně potřásla hlavou a nasedla pavoukovi na připravené sedlo za krk. ,,Tak můj příteli, odteď putujeme společně,"zašeptala mu u hlavy, pavouk zasyčel a rychle se rozeběhl na cestu.

84 Amia Amia | Web | 12. října 2010 v 23:18 | Reagovat

Scimitar u míšenčina boku bez varování zchladl natolik, až sebou trhla. I jako seveřanku ji mráz až popálil a v hlavě se jí zjevila cizí myšlenka s bolestivým, intenzivním bodnutím.
,Věř Anteferio... Ten se zpět na svět již dostat nesmí´
Muž, či kdo byl, náhle zvedl hlavu a zahleděl se na Amiu, jako kdyby si jí všiml až teď. Jako mouchy která vám zabzučela přímo u ucha. Míšence znenadání sevřel strach útroby jako ocelová pěst a byla by se dala na útěk, kdyby ji jeho pohled nepřikoval k zemi. Muž se zamračeným pohledem natáhl prsty směrem k ní, ale než stačil jednoduchý pohyb dokončit, dívčinu mysl zahalila ledová temnota a zároveň mlhavý obraz nekonečných plání.
Vzápětí se s taseným scimitarem řítila přímo na něj. Velký s poměrně překvapivou mrštností seskočil z oltáře na kterém strávil posledních několik tisíciletí a přesunul se za něj. Provedl nějaký úkon s rukama a hned nato zarazil čepel holými dlaněmi.
,Nejjednodušší kouzlo´
Amia netušila jak to ví, ale s hladem, který byl i zároveň nebyl její, pokračovala, vymrštila vlastní ruku s bleskově proměněnými nehty na půl cesty mezi vlkodlačí a upíří a vrazila ji hluboko do jeho břicha těsně pod hrudní koš, kde prsty objala páteř.
,Za žádných jiných okolností než těchhle by se to nebylo podařilo´
,,Stíny“ se stáhli do nového daru a obklopili jej. Amia již zase plně vládla svým citům, a Velký ji v ten samý okamžik odmrštil jako pírko. S očima rozběsněnýma, zaměřen proti odvěkému nepříteli, pozvedl ruce k útoku, mezi kterými začala praskat magická energie a rozzuřil se boj téměř všemocných vůlí.

Ani jeden z bojovníků dávno patřících minulosti si nevšiml zlaté sochy,  ke které se během boje dostali. A když si všimli, bylo již pozdě; předmět, který socha držela, nabyl nové podoby, kde povrch byl průhledný a bylo možno spatřit chaos moci, násilně uzavřen v této schránce. Společná magie obou bojovníků na sebe vzala  úlohu čepele, jež zaútočila na povrch schrány a rozbila pečeť.

*/Tak náhlé uvolnění obrovské moci do světa, jež na to nebyl připraven, bylo zničující. Magie se jím prohnala zuřivěji než nejhorší bouře, zaplňující každičkou skulinku.
Jako vlna se rozlila všude kam mohla a když se dostala až na konec, obrátila se nazpět. A aby svět nebyl zničen, nevracela se sama. Vzala s sebou čas/*

85 Amia / Agrenej Amia / Agrenej | 12. října 2010 v 23:26 | Reagovat

Tato kapitola je ukončena. Prosím, nepřidávejte další příspěvky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama