Březen 2011

Nezapomeneme

8. března 2011 v 23:51 | Amia |  Vzpomínáme
Kráčeli s námi po křvolakých cestách, plni odhodlání. Prošli mnoha bitvami. Statečně přijímali rány života tak, jak jim je osud do cest kladl. Nakonec však museli jít. A my nikdy nezapomeneme.

Kniha návštěv

8. března 2011 v 0:52 | Agrenej |  Kniha návštěv
Koutek určený pro všechny komentáře, které nám chcete zanechat, a nejste členy smečky. Bereme návrhy, připomínky, dotazy a třeba i pochvalu. :-D Prostě cokoliv od Vás. :-)

Úpravy

8. března 2011 v 0:22 | Agrenej |  Info
Tak jak jsem Vám, členové smečky, sliboval, tak jsem i učinil. První změny nastaly a jsou zde.

První hrozba

8. března 2011 v 0:13 | Agrenej |  Kapitola Třetí
Čas se vrátil do svého původního tempa a smečka se dala do pohybu. Zatímco se šedému andělovi podařilo opět spojit s Elenyou a Amiou, Gennys i obě elfky jsou stále ztracené v nově se odehrávající minulosti. A právě vlastní minulost si našla Agreneje v podobě jeho bývalého kolegy ve zbrani, anděla Araka.

(S upřímnou lítostí se loučíme s Irimë Nyss. Bylas jedním z hlavních hlasů, které pomohly vzniknout této skupině. Bylas mou pravou rukou v těžkých chvílích a držela si svou ochrannou rukou tam, kde já nedosáhl. Přestože jsme měli neshody, byla jsi a nadále budeš součástí naší rodiny.)

Elenya

7. března 2011 v 23:48 Členové a svět smečky


Mé jméno je Elenya a je mi 17 let
Pocházím z upířího rodu Goriovců, který žije v zemi Goldar a má sídlo v pevnosti Nyare, zároveň jsem mladší dcera krále Erestora, který vládne celé zemi. Mám ještě starší sestru Noyu. Moje sestra mě nesnáší a pro rodiče a ostatní z rodu jsem černou ovcí rodiny a také velikým omylem našeho rodu. Vůbec jsem nechápala, za co mě všichni tak nenávidí a nazývají mě omylem. Před návštěvami mě rodiče zesměšňovali anebo ze mě dělali služku. Už od mých 10 let mě můj otec zneužíval a následně bil. Proto se ze mě stala samotářská a tichá bytost. Jedinou oporou mi byl můj bratr Salros, který je ale už po smrti, jelikož ho zabili lycani. Můj zemřelý bratr mě krátce před svou smrtí naučil zacházet s mečem. Posmešky okolí jsem začala ignorovat a s jedinou osobou, se kterou jsem si povídala, byla naše stará kuchařka Diana. Za mou sestrou se nápadníci ze sousedních zemí jen hrnuli a mne chtěli rodiče provdat za upírského knížete Aldarena (kterému je přes 60 let), tento kníže je velmi mocný a má mnoho majetku. Já samozřejmě se sňatkem nesouhlasila a otec mi začal vyhrožovat, že když si ho nevezmu tak mě zabije. Začínala jsem mít strach a plánovala útěk.
Od Diany jsem zjistila, že nejsem vůbec dítě mých rodičů, údajně mě král s královnou našli opuštěnou jako novorozeně v košíku někde u řeky a tak se mne ujali, zřejmě proto jsem "omyl jejich rodiny". Jednou o půlnoci jsem si sebrala to nejdůležitější a to i svůj meč věnovaný od mého zesnulého bratra, teď tedy po tom, co jsem zjistila pravdu, už to nebyl můj bratr, nýbrž cizí osoba, ale já ho za bratra stále považuji a utekla ze sídla rodu Goriovců z pevnosti Nyare. Utíkala jsem neznámo kam, jako štvaná zvěř. Po dvou dnech mě začala trápit žízeň po krvi, jenže široko daleko žádný člověk nebyl. Nacházela jsem se v neznámé pustině a ze zoufalosti jsem pila krev zvířat. Asi po týdnu bloudění temným lesem jsem objevila starý dům uprostřed toho lesa a rozhodla jsem v opuštěném stavení žít. Ve sklepě toho domu jsem objevila prázdnou rakev a z ní si udělala postel. Tiše jsem doufala, ať mě neobjeví lycani, jinak je se mnou konec. Moc dobře jsem věděla, že má náhradní rodina se po mě shánět nebude, takže jsem byla v klidu. Zjistila jsem, že asi 1 km za lesem, kde můj úkryt stojí je lidské město. Pro mě to byla samozřejmě dobrá zpráva, jelikož se zase budu moci nabažit sladké a lahodné lidské krve. V tom starém domě žiji dodnes a večer chodím na lov lidí.

Jaké překvapení bylo pro mě zjištění informace o vrácení času, kdo by to čekal. Jenže má duše neodolala tomu potěšení zabít mé zkažené prolhané pěstounské rodiče znovu, užít si ten skvělý pocit jejich trpkého osudu. Teď už vím, co život obnáší, ale přece jen je něco špatně... něco uvnitř mě... hýbe se to, volá to mé jméno hrozivým syčivým hlasem. Uvnitř mě přežívá stále zlo, při pohledu do zrcadla nevidím sama sebe jako upírku, nýbrž vidím tu divokou upíří démonku, kterou jsem byla dříve. Pravá Elenya žije hluboko uvnitř mého nitra, mého těla a hlásí se o slovo. Nesmím ji dovolit se vrátit, prostě nesmím....

Přidávám se k sektě či bratrstvu zvanému ,,Víra vrahů", jsme vycvičení nájemní vrazi, většinou pracujeme samostatně, pokud však dostaneme těžší misi, jde nás více.
Zlom nastal po souboji s mladíkem, zjištění, že ten mladík je vlastně má dlouho ztracená láska Agrenej mi vyrazilo dech. Poslední dobou jsem se mstila za smrt mých kolegů a to tajemství o přežívajícím zle uvnitř mě prozatím všem tajím. Znovu setkání s Amiou mi dodalo přesvědčení, že se jednoho dne naše smečka opět shledá, nevím, zdali celá, ale věřím tomu. V téhle době nás s Agrenejem a Amiou čeká boj, hodně těžký boj. Jak to všechno vlastně dopadne?






Arael. Můj průšvihářský starší bratr.
Před vrácením času zastával funkci vůdčího v táboře upířích démonů. Po vyhlazení naší rasy jsme zůstali poslední svého druhu. V žilách mu koluje stejné spojení s krvavou magií jako ve mě, jen jeho síly jsou daleko více stabilnější. Z bratrovo posledních es je necromancie.



Amia - nová pravá ruka vůdce

7. března 2011 v 23:46 Členové a svět smečky

V dalekých zemích severu existuje do dnešních dob množství bytostí, jež nejsou tak úplně lidská. Jednou z nich jsem byla i já.
Nevím, odkud pocházejí moji rodiče, ale na severské poměry byli dokonce i oni zvláštní. Ne tím, čím byli, matka byla rodu upírů a otec vlkodlaků. Zvláštní byl jejich vztah a jeho výsledek - já. Ani upír ani vlkodlak, k oběma rodům mám stejně daleko. Většinu života jsem vypadala jako kterýkoli z lidí, světlé vlasy i pleť, modré oči.
Nejdříve se lidé pouze divili, proč mě rodiče vodí do vesnice pouze po setmění a jak mohou s dítětem žít vysoko v horách, výše než ostatní. Postupně si začali všímat také toho, že bledá jsem možná až moc a modř mých očí není vždy stejná…
Zlom nastal, když viděli matku za úplňku odcházet z vesnice s krvavými ústy a severským vlkem po boku. Jakmile našli zbytky jejich krvavé hostiny, věděli, kdo jsou. Přesto jsme stačili utéci. Ale po roce, když mi bylo deset let, moji rodiče zmizeli. V chatrči kde jsme tenkrát spali jsem nenašla žádné stopy kam mohli zmizet.
Čekala jsem na ně přes den, kdy se nemohli vrátit tak jako tak, ale se setměním přišlo něco mnohem horšího než lidé. Chtěli mě zabít nejen oni, ale i čistokrevní upíři a vlkodlaci, pro které jsem představovala nebezpečí pro zděděné schopnosti obou mých rodičů, jako upíří zuby nebo moc přeměny ve vlka a navíc křídla, stejná jako andělská, pouze černá jako nejhlubší noc.
Podařilo se mi utéct na jih, kde se na nelidské bytosti již nevěří. Po devíti letech skrývání se jsem narazila na smečku, kterou tvořili bytosti jako já, příliš jiné, než aby je ostatní přijali. A tak jsem tady. Po rodičích mi zbyla pouze vzpomínka na šťastné dětství, láska k lesům a vodě, kterou jsem znala jen jako sníh, matčin scimitar a otcova stará motorka.
A samozřejmě, touha je najít a pomstít sebe i je.

Habeus a Amia

Agrenej - Vůdce smečky

7. března 2011 v 23:44 Členové a svět smečky



Můj život byl započat již před řádnou dávkou tisíciletí. Jakožto anděl se jménem Golgari, člen armády Světla, jsem zažil celý vývoj tohoto světa. Mí rodiče padli v bojích prvního Dne zúčtování kdy se poprvé změřily síly armády Světla a legie Temnoty. Vzhledem k tomu, že se u mě vyvinul málo obvyklý vysoký smysl pro magii, stal jsem se andělem - pozorovatelem. Naší úlohou bylo pozorovat sílu a pohyby nepřátel a pokusit se přijít na jakoukoliv slabinu, která by se dala při příštím Dni zúčtování využít k totálnímu vyhlazení Temnoty. Staletí ubíhala já si náhle uvědomil pravdu. Pochopil jsem, že ať se budeme snažit sebevíc, Temnota vždy zesílí stejně. Pochopil jsem, že Temnotu jen se Světlem neporazíme. Proto jsem se rozhodl ponořit se do studia temných umění. Další staletí ubíhala a já slavil jeden úspěch za druhým. Má moc se zvyšovala, temnota mnou proudila jako světlo, ale nakonec přišlo to, čeho jsem se bál. Studium temné magie zapříčinila mírné zbělení mé pokožky a postupně ztmavovala pírka na mých křídlech. Nakonec to mým nadřízeným došlo a já byl uvězněn. Bylo rozhodnuto, že mé tělo bude zničeno a má duše bude uvězněna do těla právě rodícího se dítěte. Má moc tak měla zůstat uvězněna v paláci Světla. Jak rozhodli tak se i stalo.

Když jsem v lidské podobě pod jménem Agrenej dovršil 19ti let, dostala se mi do rukou jistá kniha. Byl to jeden z novějších fantasy románů, ale nikdo netušil, že autor si pár v ní zmiňovaných zaklínadel našel ve starých knihách. Jedno z nich mi pomohlo otevřít skulinku do kouzla co na mě seslali andělé, abych nikdy nezískal co jsem ztratil. Náhle se vrátily vzpomínky a s nimi kapku po kapce se začala vracet i má síla. Nyní když mi opět narostly i křídla jsem se rozhodl pomstít. Dám dohromady všechny ztracené ovce Světla, všechny děti Temnoty co zde zůstali zapomenuti. Až nadejde příští Den zúčtování, zjistí, že už na ně čekám. Přítomnost třetí síly rozloží obě armády a Nebe i Peklo bude uvrženo v chaos. Nikdy nedovolím aby nastala opět rovnováha dvou stran. Nikdy.

Čas strávený ve společnosti mých následovatelů pozměnil mé smýšlení nad celou mou existencí. Lví podíl na tom nese láska, kterou cítím k upírce Elenyi. Přestože si mě má minulost dokáže najít, zůstávám věrný své nové rodině!

Když byl běh času mocným kouzlem vrácen, dostal jsem možnost opět spatřit své lidské rodiče, opět lovit v okolí našeho srubu. Přišly však mnohé změny. Nepodařilo se mi odstranit svou bariéru starodávným kouzlem, ale stalo se tak až po mém setkání se skutečnou Smrtí. Stal jsme se členem dávno padlé skupině lovců vrahů zvané Kruh. Pochopením jaký význam má život vůči smrti a smrt vůči životu jsem ovládl síly, se kterými jsem se dříve nesetkal. Zavrhl jsem své původní schopnosti, ale cítím, že nadejde doba, kdy budu muset roztáhnout svá šedá křídla v plné záři.