První hrozba

8. března 2011 v 0:13 | Agrenej |  Kapitola Třetí
Čas se vrátil do svého původního tempa a smečka se dala do pohybu. Zatímco se šedému andělovi podařilo opět spojit s Elenyou a Amiou, Gennys i obě elfky jsou stále ztracené v nově se odehrávající minulosti. A právě vlastní minulost si našla Agreneje v podobě jeho bývalého kolegy ve zbrani, anděla Araka.

(S upřímnou lítostí se loučíme s Irimë Nyss. Bylas jedním z hlavních hlasů, které pomohly vzniknout této skupině. Bylas mou pravou rukou v těžkých chvílích a držela si svou ochrannou rukou tam, kde já nedosáhl. Přestože jsme měli neshody, byla jsi a nadále budeš součástí naší rodiny.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 agrenej agrenej | E-mail | Web | 8. března 2011 v 0:48 | Reagovat

"Arak," vyprskl to jméno z úst jako by s ním odcházelo něco opravdu hořkého "kdysi jsme byli přátelé." Elenya si přisedla vedle bývalého anděla a Amia se pohodlně rozvalila na židli. Obě správně uznaly, že tohle bude delší. Agrenej začal vyprávět o jejich prvním setkání v řadách armády, snažil se co nejlépe vystihnout zákeřný charakter této bytosti. "A když jsem se začal zajímat o temné vědy, měl jsem tušení, že Arak o tom ví. Že je mi za zády a sleduje mě. Když mě popravili, určitě se zmocnil mých poznámek a začal sám studovat." Jeho pohled se ztratil v minulosti, jako by pátral po něčem důležitém, po něčem, co mohl přehlédnout. "Jedna věc je jistá. Jeho křídla ještě nemají žádný výrazný šedavý nádech, takže nikdo nejspíš netuší, že je zrazuje. Sakra. Zajímalo by mě, jak to tam nahoře vypadá."
Místnost na chvíli zalilo ticho. Za okny rozlila noc svou tuž a užívala si chvil, než ji o vládu připraví svítání. Tři postavy ozařovaly jen plamínky několika málo svíček na psacím stole a na nočním stolku.
"Není nějaká šance jak získat novinky zhora?" prohlásila míšenka, která se pomalu začínala nudit. Agrenej se prudce postavil a začal přecházet po místnosti: "Je zde jedna šance, ale je to zároveň i problém," jeho kroky začaly po pokoji vířit trochu prachu "nahoře je ještě jedna osoba, která mě má ráda." Elenya pozvedla obočí. "Myslíš Silanu?" uvědomila si upírka, kam mladík míří "Jestli se nepletu, tak měla nějakou vyšší hodnost. Nezabije tě?" pokračovala se zvědavostí v hlase.
"Je tu ta možnost." usmál se Agrenej a zasunul meč zpět do pochvy.

2 Amia Amia | Web | 9. března 2011 v 0:44 | Reagovat

,,A bude...?" protáhla Amia. Agrenej se na ni podíval a zamračil se. ,,Bude co?"
,,Bude využita? Ta možnost?"
Agrenej se otočil na Elenyu a chvíli tak na sebe zůstali zírat.
,,Em" vyskočila míšenka na nohy ,,Já... dostala jsem najednou chuť na.. čaj. Jo, čaj. Půjdu se podívat jestli ho tu mají"
Vyrazila z místnosti div se nepraštila do zárubně dveří a v mžiku byla dole.
,,To si nechám ujít..." zabručela pro sebe a posadila se k baru.  ,,Tady nemají děti co dělat" opřel se znuděný hostinský o pult a dál otíral špinavým hadrem sklenici. Amia jen zavrtěla hlavou a opřela se také. ,,Příbuzní jsou nahoře" pronesla  ,,Dejte mi ,něco´. Hlavně že to bude k pití a nebude to voda, té mám protentokrát dost."
Hostinský si ji prohlédl od hlavy k patě, pak něco zašeptal své ženě a poslal ji dozadu. Žena se za chvilku vrátila a postavila před Amiu sklenici mléka. Míšenka na ni chvíli zírala a vší silou se držela, aby nezačala mlátit hlavou o bar. Nakonec se jen rezignovaně rozvalila na židli a zvedla sklenku.

3 agrenej agrenej | E-mail | Web | 9. března 2011 v 1:07 | Reagovat

"Jak si to představuješ?" zeptala se Elenya poté, co se Amia vytratila z pokoje, a zahleděla se do mladíkových očí. Ten pokrčil rameny. "Asi na nějakém vzdálenějším místě. Předpokládám, že Arak se do první linie nepožene. Určitě pošlou jednotku andělů, aby mě zabili. Předpokládám, že s nimi půjde i Silana." Agrenej se posadil vedle upírky a pohladil ji po vlasech. Tolik se mu stýskalo. Upírka ho vzala za ruku a on ji stisk oplatil. Opřela se mu o rameno. "Zbytek je improvizace." zašeptal a doufal, že mu nerozumí. Opravdu se bál, že by mohl zemřít.

4 GennyS GennyS | E-mail | 10. března 2011 v 19:21 | Reagovat

Chodila už několik dní, "město" dětí nechala už dávno za sebou a stále, minutu co minutu si hrála s náramkem, který jí udělaly. Odpočívala kde se dalo, buď v lese na mechu, či v trávě a osluněných dnech odpočívala na polích, aby chytla bronzovou barvu a stále myslela na své přátelé. "jak se asi mají?.. Kde můžou být?" V okolí starého sídla strávila dva dny, nakonec to vzdala a pokračovala dál. Občas přespávala v hospodách a jak nebyla zrovna při penězích, po nocích, či časně ráno utíkala pryč, když neměla na zaplacení.

5 Elenya Elenya | 11. března 2011 v 17:59 | Reagovat

Upírka mu tiskla ruce ve svých, Agrenej mohl pocítit ten chlad z jejích dlaní, procházel mu žilami postupně do těla jako had plazící se po větvích stromů. Kdyby nevnímal Elenyin horký dech, tak ji snad považuje za umrlce podle těch ledových končetin. ,,Ať se děje cokoliv, budu stát vždy při tobě, sice bych tě do toho všeho nejradši nepustila, ale vím, že přemlouvat tě je zbytečné,"zašeptala tichým zahořklým hlasem.

Upírce zchladly ruce úplně, byly jako kus ledu, jako něco neživého, mrazivého, co děsilo. Přesto krev vražedkyně zběsile tepala, oči bíle zahalené upírky strnule zíraly mladíkovi před sebou do očí, bez jediného mrknutí, její tělo taktéž zůstalo bez pohybu, seděla tam podobná zkamenělé soše, v mysli slyšela ten známý otravný hlas, Elenya vypadala jako po hypnóze.  Agrenej cítil jakési podvědomé impulzy, až jeho ruka začala sebou škubat.

6 agrenej agrenej | E-mail | Web | 11. března 2011 v 18:15 | Reagovat

Agrenej se třením pokusil zahřát upířčiny dlaně, ale jeho snaha výsledky nenesla. Někde uvnitř mysli cítil varovný signál. Vnitřní chvění, které jako anděl dokázal využívat pro zachování bezpečnosti své, i jeho nejbližších. Agrenej však své andělské schopnosti uzavřel.

Pomalu si upírku přitáhl k sobě a políbil ji. Lehce mu políbení oplatila a usmála se na něj. "Už je to dlouho, co jsi mě takhle držel." zašeptala upírka. "Ten pokoj je zaplacený na celou noc." usmál se mladík a opět Elenyu políbil.

7 Amia Amia | Web | 13. března 2011 v 16:29 | Reagovat

Dívka sebou náhle trhla, až mléko vyšplíchlo na pult. Hostinský se zamračil, ale beze slova setřel pult špinavým hadrem, i když z ní nespustil oči. Amia se zazubila a hned zas zvážněla.
,,Proč mám pocit, že dnes v noci už se do toho pokoje nevrátím?" zašeptala si pro sebe, ale pak pokrčila rameny a sklouzla ze židle.
Když pak hostinský znovu zvedl hlavu, zahlédl už jen zavírající se dveře

8 agrenej agrenej | E-mail | Web | 15. března 2011 v 9:25 | Reagovat

Agrenej se probudil a rychle otevřel oči. Pokoj byl prázdný. Ticho rušil jen dech spící upírky a jeho vlastní. Za okny začínal nový den. Paprsky slunce musely svést tvrdý boj se šiky střech a věží, aby dokázaly vykouzlit hru světla a stínů pro potěchu bývalého šedého anděla. Ten se však radši zadíval na spící upírku vedle sebe. Lehce ji pohladil po vlasech.
"Miluji tě a vždy budu." zašeptal lehce, aby ji nevzbudil. Přešel k oknu a zadíval se na město. Brzy propukne v centru čilý ruch, kupci začnou lákat zákazníky, kováři, truhláři a další řemeslníci budou k dispozici pro přijímání zakázek, z vesnic dorazí lidé, aby prodali dary země. Možná i nějaký ten cestovatel zavítá do některé z místní hospody, aby se občerstvil.
"Výjde to vůbec?" ptal se už po několikáté sám sebe mladík a promýšlel svůj plán. Bylo to velmi rikantní, ale někde uvnitř sebe cítil, že se ti nahoře zachovají tak, jak potřebuje. Znal je, něco o nich věděl. Mohlo by to vyjít, ale co když ne? Sedl si na okenní rám a zadíval se na spící krásku.

9 Elenya Elenya | 19. března 2011 v 12:26 | Reagovat

Upírka doposud ležící v posteli spala beze snění, nyní to však spělo k tomu, že sebou Elenya začala cukat a mírně házet. Zkřivila tvář nejdříve do bolestného úšklebku, který se pozvolna pozměnil na úšklebek krutý.  ,,Farra atwei, farra atwei, narett, miri umni hardue..,"promluvila ze spánku hrubým tvrdým hlasem, zalkla se a zaryla drápy hluboko do matrace měkké postele. ,,Ne, Agreneji, ne," zjemnila hlas, pokožka dostala náhlý odlesk potu, jež stékal upírce po kůži.

Její tělo se prohlo v zádech a hlas opět zhruběl. ,,Carkna bragha! Elenya, carkna bragha! Egraz karn, farthen dûr!" šeptala drsně se zatnutýma zubama a prudce vydechla. ,,Ne, dost, nech mě! Musím, já musím..." sténala upírka zase obvyklým hlasem a pažema kolem sebe obranně máchala. Probrala se rychlým zvednutím a bleskurychlým tasením dýky v pochvě položené vedle postele na stolku. Dlouze hluboce dýchala, oči upřené nepřítomně před sebe, celá orosená studeným potem.

10 GennyS GennyS | E-mail | 19. března 2011 v 19:55 | Reagovat

Dívka zašla do jedné vyspělé a velké vesnice. cesty udržované, na balkónkách domů a na oknech bohatě kvetly rostliny a Gennys si potají jeden kvítek z okna utrhla a strčila si jej do vlasů. Nasadila jemný úsměv a vyrazila vstříc kostkovanou ulicí. Míhala spousty lidí a sem tam oplatila úsměv, či pozdrav chlapcům, kteří se za ní otáčeli. Po chvíli vešla do jednoho chudšího hostince a posadila se k volnýmu stolu. Přišel k ní hostinský, vřele uvítal a optal se jí. co si ráčí dát. Gennys si poručila vodu a ještě dodala "Moc lidí vám sem nechodí, co? Proč?" byla zvědavá. Hostinský máchl rukama "Však vidíte. Tohle je asi ten nejchudší hostinec v celém městě." odešel jí nalít vodu. Když zase přišel, podal jí na stůl nejen vodu, ale i chleba "Nate, vemte si, vypadáte hladově, slečno.". Dívka poděkovala a vzala si chleba a prohlížela si malou hospůdku.

11 Amia Amia | Web | 19. března 2011 v 23:38 | Reagovat

Jen tak se toulala městem, skrývala se v davu, prohlížela nabízené zboží a vyhýbala se strážím a čemukoli, co byť jen připomínalo bílý oděv. Nevěděla, jak moc byla Elenya úspěšná při rušení příkazu ji zabít. Stejně, i kdyby byla, nemuselo to znamenat nic. To už taky zažila.
Elenya.. A Agrenej. Míšenka se usmála, nechala se zanést ke zdi a jen tak pozorovala dav proudící kolem ní. Teď už stačila jen Gennys a elfky a byla by spokojená. Trochu ji vylekalo, že do svého výčtu už nezahrnuje Irimë Nyss, ale nebylo to proto že by se jí něco stalo...
Pokrčila rameny. Svým instinktům se naučila věřit už dávno a pokud už v duchu řadila Irimë jinam než ostatní členy smečky, bylo dost možné že to tak cítí sama démonka.
A když už myslí na instinkty, zrovna teď jí jeden říká, že by se měla hnout.
Dívka v kápi se odlepila od zdi a znovu splynula s davem.

12 agrenej agrenej | E-mail | Web | 26. března 2011 v 1:35 | Reagovat

Agrenej si kvůli hlubokého zamyšlení všiml upírčina neklidného spánku až poté, co se s dýkou v ruce prudce posadila. Okamžitě byl u ní se starostí v očích. "Je to dobré, jsem s tebou." zašeptal, když se mu podařilo zpocenou Elenyu obejmout. Upírka se pomalu uklidnila. "Povíš mi, co se stalo?" otázal se mladík, hlas plný obav. "Promiň." zašeptala jeho milovaná a otočila se k němu zády. Vrah vrahů se zvedl z postele a zamířil ke dveřím: "Zařídím něco dobrého k snídani. Přijď pak dolů." Povzbudivě se na Elenyu usmál, ale ta se však na něj nedívala. Dřevěné dveře tupě klaply.

13 Elenya Elenya | 26. března 2011 v 16:42 | Reagovat

Upírka prsty pevně sevřela okraje postele, drápy trhala prostěradlo, aniž by si to uvědomovala. ,,Odpusť, že to před tebou musím tajit,"zašeptala do hlubokého ničím nerušeného ticha. Klečící Elenya na posteli, smířeně sklonila hlavu, její dlouhé černé vlasy se dotýkaly konečky matrace, neviditelná energie vynesla upírčino tělo do vzduchu, ukrutná síla prohla vražedkyni v zádech, přičemž její hlava visela volně dolů, ruce rozpažené, krev protékala skrze upírčinu kůži a kapky železité tekutiny vystříkly do vzduchu, až krev potřísnila dřevěné parkety podlahy, místama zatékala i do spár. Upírce ve spodním prádle vylézala ze zad veliká blanitá černá křídla a kolem zápěstí se objevovaly železné okovy spojené silným řetězem.
Upíří spoutaná démonka přistála nohama na pevné zemi, podpatky kožených kozaček klaply při dopadu na podlahu, hlava stále bezvládně skloněná a na zádech, odkud předtím vylezla křídla tekla po pramínkách krev a razila si cestu přes její záda až dolů, kde odkapávala na zem. Anarka zvedala postupně hlavu, mezi prameny vlasů zasvítily čistě bílé oči protkané krvavými žilkami. ,,Ahgrat ukmar, nar," přerušil úplné ticho démončin tvrdý přesto medově přitažlivý zvonivý hlas. Prudce otočila hlavu k oknu, až zachrastily okovy  a řetěz protestně zacinkal. ,,Egraz karn,sidar mithrim, barzul knurlar,nagra," mumlala syčivě a na konci se její hlas zvýšil do běsnícího polořevu odrážejícího se od stěn pokoje. Stěny tedy její hlas pohltily a ztlumily natolik, že její mluva v jiných prostorách hostince zanikla jako tiché zašustění. Rychle odtáhla ruce od sebe, tím přetrhla řetěz a provázena klapavými zvuky podpatků došla ke dveřím, jejichž rám lehce pohladila.
Nervozně přecházela po pokoji, vytahovala vztekem bez sebe šuplíky, převrátila postel na bok, přičemž stihla rozsápat polštář s peřinou, vysklila pěstím okna a rozmlátila všechny skříně v pokoji. Vypadalo to, jakoby smyslů zbavená démonka něco urputně hledala a nenašla to.
O chvíli později po skončení řádění tu místo démonky stála upírka ve svém bílém zabijáckém odění, očima prohlížela zdevastovaný pokoj. ,,Budu to muset nějak ....rozumně...zamluvit,"vydechla, přehodila přes hlavu kápi, po vyjití z pokoje a pečlivým zavřením dveří zamířila dolů za svým milým.

14 Amia Amia | Web | 29. března 2011 v 12:28 | Reagovat

,,Vidíš ji?"
,,Koho?"
,,Tu holku v kápi, má plášť takový divně zelený nebo černý barvy."
Dva muži, jeden starší, s vousy protkanými stříbrem, a druhý skoro ještě kluk, na bradě mu rašilo zatím jen první mladické chmýří. Ten mladší právě očima propátrával dav, ale určenou oběť se mu nedařilo zahlédnout. Starčší obrátil oči v sloup, něco si zamumlal a natočil mladíka správným směrem.
,,Tamhle," ukázal do davu, ,,je přímo..." Zamračil se a přeskakoval z člověka na člověka, protože nemohl dívku najít. Mladík na něj hleděl s očekáváním, ale neodvážil se dát jakkoli najevo své zadostiučinění.
,,Tamhle," stiskl ho znovu jeho společník. Hledaná právě zahýbala za roh vzdálené ulice. Starší muž se začal prodírat davem jejím směrem, stále svíraje za paži mladšího, který za ním vlál jako hadr na holi.

Amia zahnula za roh a ocitla se snad v ještě větším davu než předtím. Začala se opatrně prodírat dál, a najednou stála na ulici skoro sama. Ohlédla se - ,Velký výprodej! Akční ceny!´ -stálo na ceduli pověšené nad jedním ze stánků, který nebyl přes početný stav ani vidět.
Amia jen udiveně zvedla obočí a pokračovala vyprázdněnou ulicí dál.

15 Lenys Lenys | 30. března 2011 v 23:25 | Reagovat

Nejakou dobu se Lenys držela spíše zpátky. Neměla zájem, aby ji hned odhalili. Kdo ví, co jsou vlastně zač. Přistihla se, že se proti své vůli k těm dvěma přibližuje víc a víc. "Asi bych si měla dávat větší pozor." Zašeptala do koňské hřívy a pro jistotu zase odstup zvětšila. Kůň pokýval hlavou, jako by jí rozuměl.
Elfka dál bedlivě sledovala stopy na cestě. V jednu chvíli si všimla zaváhání v jinak pravidelných šlépějích. Snad ji nezaregistrovali! Na chvíli se zastavila a co to šlo napnula svůj elfí sluch.
Zdálo se jí, že zaslechla podezřelé zuky. "Že bych tu nebyla jediná, kdo někoho sleduje?"

16 Amia Amia | Web | 2. dubna 2011 v 13:41 | Reagovat

Sluneční paprsky se poprvé po několika měsících plnou silou prodraly zpoza mraků a zalily ulice svou září. Téměř na všech lidech byla vidět dobrá nálada a do ulic se vydalo i několik příslušníků nočního života, ospale mhouříc oči. Amia také zvedla tvář a spolu se sluníčkem se jí na tváři rozlil úsměv. Sníh milovala, provázel ji celé dětství, ale jižní slunce taky mělo něco do sebe. Zahleděla se na balkonové mříže asi v polovině budovy kolem které procházela a zapřemýšlela, že vyskáče na střechy a na chvilku se tam usadí, najednou ale za sebou zaslechla podivný šramot, tak radši pokračovala v cestě.

Dav na rohu ulice staršího z mužů přiměl k údivu, jen ale pevněji sevřel mladíkovu paži a začal se prodírat na druhou stranu.
,,Budu mít modřinu" zakňoural hoch, spíše ale ze vzdoru než opravdové bolesti.
,,A jak tě znám, budeš se před děvčaty zase vytahovat, že ji máš z nějakého strašlivě krutého cvičení" zahuhlal soustředěný starší a dál se prodíral davem na konec ulice. Dívka se mu opět ztratila.
,,Ten to snad rozdává" řekla mladík s pohledem na ceduli. -,dej! Akční cen´- bylo jediné co viděl.
,,Soustřeď se doprdele na to co máš!" vyštěkl na něj jeho mentor a doslova vypadl z davu.
Právě včas, aby zahlédl dívku, jak sklání hlavu a opět přidává do kroku u budovy s několika balkony.
,,A proč se prostě nevmísíme sem?" dotázal se mladík, třel si paži a druhou ukázal zpět do koupěchtivého srocení. ,,Všichni se tak snaží dostat se k tomu stánku, že si nás ani nevšmli, a to jsme se nesnažili být nenápadní."
,,Musíš konečně začít s těžšími věcmi," povzdechl si starší a strhl mu paži dolů, ,,tohle zvládne každý."
Mladík si povzdechl a dvojice se opět rozeběhla za dívkou.

17 Elenya Elenya | 2. dubna 2011 v 20:21 | Reagovat

Plouživě lehkým krokem scházela dřevěné schody dolů do hlavních prostor hostince, našlapovala lehce, skoro na špičky, její kroky zcela zanikly bez jakéhokoliv protestného zavrzání. Dlaňe opírala o stěny lemující schodiště, občas o omítku zdí šktrla drápy, až se na těch místěh vytvořilay táhláé tenká rýhy. Zastavila skoro na posledním schodu, skryla se do stínu rohu stěny a bokem se namáčkla ke zdi. Z této bezpečné utajené skrýše pozorovala z temnoty stínu schodiště sedícího mladíka u stolu, čekal na ni.

Před sebou měl jídlo a naproti němu ještě jedno připravené pro ni. Prsty zakřížené do sebe, pohled upřený do desky stolu, nevšímal si nikoho, byl zapleten do nekonečných uzlů svých myšlenek. V nevědomosti, že je sledován, ignoroval veškeré okolí opilých mužů či jen hladových lidí.

Upírka pohla nepatrně rty, nevyšlo z nich absolutně nic, snad jen mírný vzdych a ještě něco, co už tak normální nebylo....nelidské zachrčení či to vypadalo spíše jako skřek? Potřásla jemně hlavou, sešla poslední schod a namířila svůj krok k Agrenejovi u stolu. Lidé sedící u okolních stolů po projití upírky kolem nich se zděšeně odsouvali od stolů, ztuhle přilepeni na židličkách, prsty svíraly sedátko, tváře jim zesinaly a oči vytřeštěné jako děti strachem bez sebe. Vypadalo to, jakoby je právě ovál závoj samotného zla a zadýchal na ně chladný dech smrti. Upřeně vražedkyni v bílém sledovali, někteří se ještě dosud chvěli tím neblahým pocitem z její přítomnosti. Elenya mlčky usedla na židli naproti mladíkovi a Agrenej z tváře zahalené stínem kápě zahlédl jen ten vítající úsměv.

18 Elenya Elenya | 2. dubna 2011 v 20:25 | Reagovat

(Omlouvám se moc za chyby:) )

19 Lenys Lenys | 2. dubna 2011 v 23:42 | Reagovat

Babar, tak pojmenovala Lenys svého koně, pojednou začal být neklidný. Ani jí se nelíbil pocit nebezpečí, vysící ve vzduchu. Poslala proto raději svého koně svou cestou. "Teď musíš jít, Babare. Koně se moc rvát neumějí, tak ať se ti ještě něco nestaně.
Také Arania s Belteem v patách už zaregistrovali, že něco není v pořádku. "Tak přece tu nejsme sami." procedila elfka mezi zuby.
Lenys se téměř neslyšně plížila obloukem směrem ke dvojici, kterou dotěď sledovala, s rukou u pasu připravená okamžitě tasit svůj meč, kdyby to bylo nutné. Už měla ty dva nadohled, ale nic zvláštního nepozorovala.
Pochvilce zaslechla něčí kroky. Zalezla do tmavého houští a tiše vyčkávala.

20 Arania Arania | 4. dubna 2011 v 9:42 | Reagovat

Arania velice dobře vnímala pronásledovatele. Bylo jich více, než očekávala. "Bellté otec se vytáhl, kolik je jich? Já cítím šest.." Koukla na nohsleda, který byl ve stopování mnohem lepší než-li ona. Kousl se do svého popraskaného a téměř zeleně zbarveného rtu a tiše zasyčel. "Šeduum, je jich šedum, ale muším žonštaťovat, žre ten jeten není mého druchu." Procedil mezi zuby a upřeně koukal na elfku. " A kdo to je?" Aranka znejistěla a zastavila se.

21 agrenej agrenej | E-mail | Web | 5. dubna 2011 v 1:36 | Reagovat

Pocítil změnu atmosféry v místnosti hned, jakmile upírka začala sestupovat z patra, kde byly umístěny pokoje. Všiml si náhlé ztráty barvy ve tvářích hostů. Sám však nevycítil to, co ostatní tak děsilo. Když se Elenya usadila, pomalu se pustil do jídla.
"Pokusím se s ní promluvit ještě dnes večer," zašeptal po několika soustech bývalý šedý anděl "snad ti nebude vadit, když tě nechám tady, ve městě. Jestli se Arak dostal k moci, může být dost nepředvídatelný." Elenyin úsměv zmizel. I přes stín kápě bylo poznat, že si slova svého milého vyložila posvém. "Dokážu se o sebe postarat," zasyčela nabroušeně "mě nebudeš muset ochraňovat!" Agrenej si chvíli nechápavě prohlížel upírku na druhé straně stolu. Nakonec se musel usmát. "No, rozhodně bych ti nechtěl být soupeřem, nebezpečná jsi dost, to vím. Ale stejně bych šel radši sám." Elenya se natáhla pro kus chleba, ale mladík ji za ruku chytil a palcem ji začal hladit. "Pokud by se to vymklo kontrole, dokážu se propadnout do země a zmizet, dokážu uletět, ale tebe by mohli v lesích nakonec ulovit. Nechci tě ztratit." poslední slova pronesl s vážnou tváří, oči upřené do míst, kde očekával ty její.

22 Elenya Elenya | 8. dubna 2011 v 19:08 | Reagovat

Elenya zkameněle nehnula ani brvou, jen rty rozechvívala snaha o vyřčení slov. Vděčně s jistou dávkou podpory stiskla mladíkovi jeho ruku, energie tam pracovala naplno, jedna ruka plná ohně a druhá celá ledová. ,,Já vím, jen...mám o tebe strach," zazněla z pod kápě tlumená odpověď naplněná zarmoucením. Upírka vzdychla, pustila Agrenejovu ruku a dlaně složila na svém klíně pod stolem. Nahla se mírně dopředu, i když bývalý šedý anděl neviděl její oči, dokázal odhadnout, kam právě v tuhle chvíli směřují, do desky bukového stolu.
Lidé v hostinci postupně tlumili své nezáživné rozhovory, očima bloudily po přítmé místnosti, jakoby něco hledali. Jejich tváře opět zbledly do mrtvolné bílé, zornice strachem rostly a chloupky ježily hrůzou. Pár jich obracelo hlavu k dvojci sedící u stolu naproti sobě, vzduch houstl a těžkl nepopsatelnou atmosférou, Agrenej měl v hrdle pocit přiškrcenosti. ,,Agreeeneeejiii," odrazil se od stěn nelidsky lákavý hlas. Mladík ztuhl na židli stejně jako místní lidé, jen Elenya stále nehnutě seděla.
Tíživá hrozivá atmosféra opadla, vše bylo zase v normálu. Upírka vzala do ruky chleba, jenže svůj pohyb rychle zarazila. Nemohla to sníst, lidské jídlo pro ni bylo jako jed, ale jak to vysvětlí Agrenejovi, upíři většinou lidské jídlo jedí, ale démoni ne. Chleba vrátila na původní místo. ,,Jen se najez, ať máš dost energie," obdařil mladík upírku vřelým úsměvem. Ruka vražedkyně čekala. ,,No tak, Elenyo, copak?" naklonil Agrenej hlavu na stranu. ,,Nic,"špitla, vzala lehce do ruky kus bochníku a nejistě ho dávala k ústům doprovázena zaujatým pohledem svého milého. Ukousla první sousto, pak další a ještě jedno. Skoro opatrně přežvykovala potravu v ústech a přes svůj nechtíc jídlo polykala. ,,No vidíš, jak to jde,"opřel se Agrenej pohodlně.
,,Mohu si odskočit?"vstala upírka, dlaněmi opřená o dřevěnou desku stolu. ,,Samozřejmě,"kývl mladík sledující její odchod, neobešel se bez vyděšených diváků v hostinci, jejich hlavním tématem špetavých rozhovorů byla jak jinak než upírka.
,,Hej, ty!" zastavil Eleynu slovně muž sedící v hloučku přiopilých společníků. Upírka dokončila krok, zůstala stát k muži bokem, zatínala pěsti a ze tmy kápě na chvíli zasvítily bělavé oči plné rudých žilek. ,,Nemám čas se s tebou vybavovat" zaslechl muž v hlavě démončin nasupený hlas. Tmu kápě prosvítily bílé oči upřené do těch mužových. Hnědé oči chlápka začaly vypouštět krvavé slzy, jeho tvář dostávala výraz křivící se do bolesti, rána napovídala těžkému dopadu těla mrtvého muže na podlahu. Přátelé oběti vyskočili od stolu, hledali očima upírku, ale ona už byla dávno pryč.

23 Elenya Elenya | 8. dubna 2011 v 19:28 | Reagovat

Elenya svižným tempem vycházela schody, zastavila v patře, kde své tělo natiskla zády ke zdi a sjela po ní do sedu. Účinky lidského jídla přicházely, řezavá bolest v břiše upírku nutila choulit se do klubka. Pálení v celé dutině břišní sílilo, do plic neproudil kyslík, upírka tedy trpěla i dušením. Prsty svírala své hrdlo, dávivě kašlala na celé kolo a v tomhle stavu odlezla po čtyřech neznámo kam.
K Agrenejovi nejistě přisedl rozhořčený mladík, celou situaci pozoroval nenápadně z tmavého kouta. ,,Promiň, že ruším, ale ta dívka v bílém, jak seděla na tomhle místě, to byla tvá milá?" popadla ho zvědavost. Bývalý šedý anděl k němu pozvedl znudeně pohled. ,,Ano a co má být?" vyhrkl nechápavě až rozladěně. ,,Pro kristapána, dobrý muži,  ten těžký nedýchatelný vzduch tady v jednu chvíli, ta její přítomnost, když je blízko či jen projde...jakoby na mne dýchala sama Smrt a průvan páchnoucí po zlu, ona je Ďáběl, copak to z ní necítíš?" zajíkl se mladík při vzpomínkách na předešlé chvíle.
,,Panebože! Pomozte!" volal křičící muž s dupotem sbíhajíc schody dolů. Pozornost hostince spočinula na udchýném uklizeči pokojů, byl celý upocený, sotva popadal dech a stále ukazoval nahoru. ,,Pokoj....ten hned naproti schodišti.....je zdevastovaný, úplně...přísahám...řádí nám tu vandal," vysoukal koněčně ze zalknutého krku  .

24 Amia Amia | Web | 9. dubna 2011 v 19:07 | Reagovat

Dramatické události v hostinci se míšenky nijak nedotkly, ovšem v tuhle chvíli by si nevšimla snad ani ledního medvěda uprostřed hlavní ulice. Veškerou její vnímavost pohltilo slunko a nádherný pohodový den. Tedy, takový byl jen jeho začátek, ale to si Amia ještě nepřipustila. A stejně jako tehdy, když naposledy ztratila pozornost, to byla chyba.

Měli štěstí, že se ve městě vyznali mnohem lépe než jejich oběť. Podařilo se jim jí naběhnout, takže se dostali před ní a pak už jen stačilo počkat v temnější uličce.
,,Jémináčku, promiňte!" vyhrkl mladík když do ní vrazil. Dívka se na něj ani nestačila podívat, když už zase pokračoval v běhu a smykem pak do další ulice.
,,Vidíš, že to jde," poplácal ho po rameni starší, jakmile došel zpátky k němu. Sledoval totiž mladíkovu akci. Děvče se za ním sice udiveně ohlédlo, ale hned zase pokračovalo v cestě aniž by si uvědomilo, že ji okradli. ,,Tak co, co má?"
,,No... nic."
,,Jak ,nic´?"
,,No nic," ukázal prázdné ruce mladík ,,Měšec nemá, pás nemá, i ten meč nebo co to je má upevněnej tak, že vůbec netuším jak si ho sundavá"
,,Úplně jednoduše," ozval se za nimi náhle dívčí hlas, ,,Ale rozhodně se nedá sundat jen tak za běhu."
Oba společníci se pomalu otočili, mladší vystrašeně, starší jen s naprosto nevěřícným, a trochu rozuřeným, údivem. Za nimi stála jejich zamýšlená oběť, kápi staženou nazad až se zdálo, že světlé vlasy prosvětlují uličku a v ruce... měšec. Starší chlápek se obrátil na mladšího, který se s pohledem upřeným na měšec zuřivě prohledával, až se nakonec bojácně zpoza řas zadíval na svého mentora. Ten jen s tichou modlitbou obrátil oči k nebi, než je znovu upřel na děvče.
,,A co teď?"
,,Kdo jste?" hodila mu dívka měšec a přelétla pohledem z jednoho na druhého.

25 Amia Amia | Web | 9. dubna 2011 v 19:46 | Reagovat

(Omluvuji se za častější nepřítomnost, ta škola nějak zvyšuje nároky  XD )

26 Lenys Lenys | 9. dubna 2011 v 23:31 | Reagovat

Lenys dřepěla ve svém úkrytu a sledovala větší skupinu, jak se pomalu přibližuje k její známé dvojici. "Co jsou zač?" Problesklo jí hlavou. Bylo jich šest a někoho jí připomínali. Jen kdyby si tak vzpoměla, kde se s těmihle "tvory" už setkala? Pátrala ve vzpomínkách. Za ta léta už poznala spoustu různých individuí.
Konečně. Mlhavý obraz v její hlavě se začal zaostřovat a ona hned věděla, co jsou asi zač. Viděla starou chatrč uprostřed lesů. Bylo to tehdy, když ji unesla Arania. Ještě se neznaly a sestřička ji spoutala a její, vlastně ne, otcovi nohsledi ji měli za úkol hlídat. Odporní tvorové, zkroucení, kulhající a šišlající. Ale co chtějí tady a v takovém počtu? Žeby je otec poslal, aby Lenys našli a přivedli? Tak to se jim nepovede. Leda že je Aranka stále u něj. To by vlastně touhle dobou měla.

27 Elenya Elenya | 10. dubna 2011 v 17:50 | Reagovat

Na šedi dopolední oblohy pluly chomáče bílých mraků podobné huňatým ovcím na louce. Upírka seděla v otevřeném okně na rámu, jedna její noha visela venku  dolů, pohupovala jí ze strany a zase zpět. Pozorovala všední ruch ulic, lidmi se to tam jen hemžilo. V malé komůrce, kde její okno bylo, to páchlo zatuchlinou, starobylostí či spáleným dřevem.
Měla ruce složené v klíně, kápi staženou co nejhlouběji do tváře, bradou se pomalu dotýkala své hrudě, poletující krkavčí vlasy hladily její tvář jako jemná přívětivá dlaň. Hrot meče Alisaru tlačil na dřevěnou podlahu, však přes pochvu ji nemohl poškodit.
Upírčiny svítící tyrkysové oči skoro jako dva drahokamy sledovaly letící orlí pírko, letělo přímo k ní. Elenya rozevřela dlaň, pírko na ní přistálo lehce s dávkou elegance. Prsty hebkou peruť pohladila, věděla, proč přiletělo. ,,Volají mne,"zašeptala do ticha místnosti a pírko stiskla v ruce.

28 Arania Arania | 10. dubna 2011 v 22:22 | Reagovat

Bellté se narovnal. Byl celkem vysoký, čemuž se Aranka divila, nikdy si nedokázala představit, že by tihle nehezcí skřeti mohli být vyšší než-li ona. "No tak už mluv, znervózňuje mě to tvoje čmuchání a nemluvení!!" Zasyčela na něj netrpělivě a hodila po něm kamínek, o který zavadila špičkou boty. "Přžíshahal bych žre jstě to fi slečno.." Podíval se na ni a byl si naprosto jistý svým tvrzením. Jeho pohled byl tak pevný, že mu Aranka nedokázala nic říct, jen zavřela oči a zhluboka se nadechla. S pomalým výdechem zašeptala opět to jméno. "Lenys.."

29 Lenys Lenys | 10. dubna 2011 v 22:32 | Reagovat

Vánek elfce tiše zašeptal do ucha její jméno. Lenys nadzvedla s mírným úšklebkem jedno obočí a ještě více než před tím toužila vědět kdo to je. Někoho jí připomínala melodie s jakou bylo její jméno posláno vzduchem.
Znovu se v mysli pokusila spojit se svou sestrou, jelikož to byla jediná osoba na kterou myslela poslední týdny a tohle jí dávalo jistou naději, že tomu zdlouhavému hledání bude již konec. Zavřela tedy oči a v duchu zvolala. "Sestřičko kde jsi??" A tentokrát její volání nezůstalo bez odezvy.

30 agrenej agrenej | E-mail | Web | 11. dubna 2011 v 17:27 | Reagovat

Agrenej dojedl svou porci a zadíval se na prázdné místo naproti. Potřeboval se pohnout. Potřeboval jít. Lehce, tak aby si toho nikdo nevšiml, dvakrát ťuknul na desku stolu. Ze dřeva u stále plného talíře vyroslt malý stonek, zazelenaly se dlouhé lístky. Na špici se rozevřely drobné poupata Pomněnky. Malá kytička zůstala ležet mezi dropky bez důkazů, jak se tam dostala. Bývalý šedý anděl se pomalu zvedl od stolu a zamířil k hostinskému. "To je málo," zavrčel muž s mastnou pletí, když se podíval na mince, které mu Agrenej dal "z vašeho pokoje je kůlnička na dříví. Buď to opravíte, nebo zaplatíte." Mladík se zadíval do jeho hamižných očí. Neměl vůli se dohadovat. Z kapsy vytáhl několik zlatých mincí a nechal je spadnout do prachu podlahy. "Klidně si je přepočítej." prohlásil otráveně a vyšel do ulic. Byl čas najít dobré místo na setkání se Silanou.

(Obávám se, že potřebuji na čas opustit své místo na rotte. Jedná se o takovou zdravotní dovolenou na neurčito. Pokud budou nějaké problémy, obraťte se na Amiu. Zdar a sílu všem.)

31 Amia Amia | Web | 15. dubna 2011 v 16:06 | Reagovat

,,To tě vůbec nemusí zajímat," odpověděl jí na otázku starší z nich.
,,Tak jo," ušklíbla se Amia ,,Když obyčejná holka okrade zloděje, nepochybuju že si ten zloděj chce nechat pro sebeb jak se jmenuje, aby se to náhodou nerozkřiklo."
,,Tak hele!" začal zuřivě starší a popadl mladíka za ucho ,,Měl tě okrást tenhle takže mě z toho vynech a mně by stejně tak zajímalo, kdo seš ty. ,Obyčejná´ holka teda zrovna nebudeš."
Amia se právě chystala něco říct, když se kus od nich ozval nějaký zvuk. Míšenka zmlkla a mírně natočila hlavu za zvukem; těžké kroky městské stráže a cinkání zbraní. Ve vteřině zmizela ve stínu a vzápětí se v uličce objevilo světlo denních luceren.
,,Máme je!" křikl jeden z nich jen co světlo padlo na ty dva ,,Nenechte je utéct!" Strážní se rozeběhli úzkou uličkou za nimi a dvojice zmizela Amie z dohledu. Počkala dokud zvuky kroků zase neutichly a vynořila se ze svého úkrytu.
,,Další cech?" zvedla dívka obočí. Pokrčila rameny a ponořila se do změti uliček na opačnou stranu

32 Elenya Elenya | 16. dubna 2011 v 15:04 | Reagovat

Dole v hostinci vládl místo obvyklého ruchu naprostý klid, pár lidí přemýšlelo nad dvěmi zvláštními osobami, které ještě před chvílí seděly spolu u jednoho stolu. Nebožtík pořád ležel na zemi, bez pomoci, bez oplakávání, všemi ignorován. Krev z jeho očí stékala v tenoučkých potůčkách po tváři přes mělké lícní kosti a skapávala dolů na dřevěné parkety. Šplouchavý zvuk přerušoval hrobové ticho a rozezněl se celou místností.

Schody tiše zavrzaly, lidem sedícím za stoly tuhla krev v žilách, zase ten závan nebezpečného dechu, chlad pokrýval popraskané tabulky oken tenkými závoji ledu. Ve stínu schodiště probleskla bílá barva, lidé se ihned  vrhali pod stůl, aby ochránili své křehké živůtky. Upírka prošla plynule místností, zastavila u stolu, kde zbyla po Agrenejovi jen prázdná židle a poupata Pomněnek. Přivoněla k nim, uschovala je do náprsní kapsy a pak za ní zaklaply jen hlasitě dveře hostince.

Jako mrtvá duše procházela špinavými uličkami, od zamořených částí města se držela co nejdál, zde měla větší klid na přemýšlení. Mořský orel vražedkyni přistál na paži, našel vhodnou polohu, svýma dravčíma očima sledoval ostražitě okolí spolu se svou paní. Elenya přešla z kroku na běh, orel letěl vedle ní, občasní zbloudilí lidé jim uhýbali z cesty, kdo to nestihl, upírka ho prudce odstrčila pryč.

Sbíhala po dvou schodiště vedoucí do společenské místnosti vrahů, plachtícího orla nad hlavou, většina bratrstva muselo býti na cestách za úkoly, ani živáčka uvnitř nebylo slyšeti. Ve vchodu do místnosti upírce cestu zatarasil Altair, pach Elenye napovídal, že je zde ještě někdo další. ,,Ezio mi pověděl o tvém divném chování v poslední době, co se s tebou děje?" ,,Ona je rozdvojená osobnost, Altaire," promluvil z černého kouta moudrý hlas. ,,Ta upírka má rozpolcenou osobu, tím jsem si jist," dodal stejně tiše ten neznámý hlas.

33 agrenej agrenej | E-mail | Web | 24. dubna 2011 v 18:08 | Reagovat

Agrenej se procházel městem zatím co slunce vymetalo poslední stíny noci v bočních uličkách. Kramáři pomalu otvírali své obchody, vzduch se naplnil vůní čerstvého pečiva. Bývalý šedý anděl si koupil pár jablek u staré, šilhavé báby a zauvažoval, kudy se dostane z města. Severní brána byla k němu nejblíže. Jablka barvy krve byla sladká a šťavnatá. Vydal se na jih.

34 Amia Amia | Web | 26. dubna 2011 v 12:44 | Reagovat

Východní část hradeb byla, jedním slovem, impozantní. Amia ji nějakou dobu pozorovala, jakmile se ale lidé kolem začali ohlížet a dumat, co ji tak zajímá na obyčejné zdi, opět se vzdálila do vedlejších uliček. Chvíli se ještě ometala kolem zatímco uvažovala, jestli už se Agrenej s Elenyou na něčem dohodli a víceméně poslepu procházela uzounké spojovací i ,obyčejné´ uličky, když ji něco zarazilo. Vrátila se několik kroků zpátky, prsty lehce hladíc zeď a na rohu se zastavila.
Rty jí zvlnil úsměv. ,,Copak to tu máme?" šeptla do ticha liduprázdné uličky a zatlačila prsty na ztrouchnivělé dřevo, nabarvené a zamaskované jako zeď. Veřeje se zhouply na dokonale naolejovaných pantech, takže nevydaly ani sten a odhalily schody vedoucí dolů do tmy.
Amia chvíli hleděla do stínů, pak pokrčila rameny, rozhlédla se jestli ji někdo nesleduje a vklouzla dovnitř.

35 Elenya Elenya | 26. dubna 2011 v 13:53 | Reagovat

Upírčinu zahalenou tvář osvítily kmitající plameny svíček v místnosti. Pohled stočila bokem od Altaira, bude ji za to odsuzovat. Muž zhluboka dýchal, hruď zvedal pravidelně v každém těžším nádechu. ,,Já vám to chtěla říci," Elenyin hlas zazněl poněkud provinile. Dovnitř vtrhl Ezio, zarazil se nad podivnou atmosférou uvnitř zatemnělé místnosti, bylo tam více osob, než předpokládal. Očima přejel po všech přítomných, otočil hlavu k Elenye, nic v tuhle chvíli nechápal. Upírce průvan z otevřených dveří sfoukl kápi na ramena, černé husté vlasy poletovaly kolem tváře své majitelky jako hladová chapadla.
  Z černého kouta vyšel opatrně Desmond, ruce složené na prsou, z pod kápě pozoroval mlčenlivou vražedkyni. ,,My ti nic nevyčítáme, Elenyo,"promluvil měkce, přesto stále moudře jako předtím. ,,Chci dostat zakázku, musím totiž něco vyřídit," zašeptala náhle mírně přiškrceně, pramen vlasů dala lehce za ucho zvedajíc oči ke všem třem kolegům. ,,Je to možné, pane?"dodala polohlasně, periferně sledovala reakci Altaira a Ezia.
Na okamžik strnuli. Vyměnili si spolu zaražené pohledy, Ezio potřásl hlavou, načež Altair udělal krok k Elenye. ,,Nemusíš to dělat, nic se neděje, každý má svá tajemství, přítelkyně,"šeptal a přátelsky upírské vražedkyni svíral rameno.
,,Musím, Altaire," uhla pohledem před tím jeho. Ezio sice nevěděl, co se dělo, ale dokázal to vycítit z Altairovo chování. ,,Ty od nás odcházíš?" Upírka trhla hlavou, jedním krokem stála před jejím dávným trenérem a položila mu ruku na rameno. ,,Co tě to napadá, Ezio, to si rozhodně nemysli, tak to není, jen jsem nedostala dlouho úkol, nic víc," vzdychla, rty semkla do úzké linky. ,,To se mi ulevilo," Eziovo tvář rozzářil upřímný úsměv. ,,Něco bych tu pro tebe, Elenyo, opravdu měl, přistup blíže," mnul své jemné strniště Desmond.

36 agrenej agrenej | E-mail | Web | 27. dubna 2011 v 9:33 | Reagovat

Brána se vynořila z poza rohu starého, neobydleného domu. Okolní čtvrť patřila k těm horším. Vzduch byl nasycen výkaly. Agrenej radši přidal do kroku, neboť se nemohl dočkat, až se dostane do lůna lesů. Otvor v hradbách připomínající obří ústa byl otevřen a důsledně strážen šesti vojáky. Když kolem nich mladík procházel, udeřila ho do nosu silný alkoholický mrak. Zřejmě ji nehlídali až tak důkladně. Prošel bez zastavení.
Na polích v okolí hradeb byl čilý ruch. Začínající období sklizně vyhnalo farmáře i s každou volnou rukou do tvrdé práce. Dokonce své tempo ještě zvýšili, když si všimli, že obzor začíná černat blížící se bouřkou. Bývalý šedý anděl však tušil, že je špatné počasí obejde.
Kráčel volným krokem, nikam nespěchal, se zamyšleným výrazem ve tváři ukousl kus dalšího jablka. Nejeden majitel ohnutého hřbetu se za ním závistivě podíval. Nakonec však zmizel z dohledu. O něco později se vnořil do lesa.

37 Arania Arania | 27. dubna 2011 v 11:06 | Reagovat

Věděla, že musí být propojeny, konečně jí zmizela ona starostlivá vráska z čela. Odpověděla Lenys na otázku a pak si všimla zvídavého pohledu Belltého. "Co na mě tak civíš?" Zašeptala k němu s letmým úsměvem a začala couvat k  místu, kde je její sestra. V myšlenkách jí poslala zprávu o tom, kdo je stopuje a jaké následky by to mělo, kdyby je našli. Nohsled tiše šlapal za Arankou a kroutil hlavou a brblal si ustavičně něco pod nos. Očividně se mu nelíbilo, že svou paní cítí na dvou místech najednou a taky nechápal, proč kráčí paní najednou tak zvesela. Ještě pár kroků a můžou se obejmout, ještě pár kroků a jedna duše rozpůlená ve dvou tělech bude zase pohromadě.

38 Lenys Lenys | 27. dubna 2011 v 22:16 | Reagovat

Elfka sledovala, jak se k ní blíží její sestra i se svým nohsledem. Teď už jí bylo všechno jasné. Proto nemohla potlačit nutkání jít za těmi dvěma. Sama příroda se postarala o to, aby se ony dvě opět shledali. Teď už stačilo jen natáhnout ruku a sestry si padly do náruče.
"Ještě že jsi v pořádku. Bála jsem se, že už nebudeme mít příležitost, se potkat." Šeptala s úlevou Lenys a po očku sledovala skřeta, doprovázejícího Aranku. Vypadal velmi vyjeveně.

39 Lenys Lenys | 28. dubna 2011 v 15:24 | Reagovat

Lenys by zajímalo, kdo je tenhle nehezký tvor, který tu teď stojí a civí z jedné na druhou. Jak to, že mu Aranka důvěřuje? Přišel jí jako jeden z těch otcových poskoků, a teď běhá za její sestrou jako pejsek. Musela potlačit nutkání se zeptat. Na to snad bude dost času později. Otcova banda se kvapem blížila a bylo třeba jednat. Podívala se na Araniu s otázkou v očích. Bojovat ne bo se ztratit?

40 Elenya Elenya | 29. dubna 2011 v 20:30 | Reagovat

Po vyslechnutí Desmondova plánu upírka přemýšlela nad jeho slovy. Elenye přehrál na tváři lišácký úsměv, Desmondův návrh se jí líbil více než dost, provokace milovala. ,,Nemám námitky,"zašeptala celá rozzářená pobaveností. Altair s Eziem ji naráz objali. ,,Nandej jim to." ,,Nešetři je." zašeptali usměvavě, poté upírku pustili ze své pevné náruče. ,,Spolehněte se," ujistila Elenya oba pohledem toužícím po boji.
   ,,Tak běž,"pohodil hlavou Altair, upírka natáhla kápi přes hlavu,  věnovala všem třem poslední poloúsměv smíšený s úšklebkem, načež vyběhla po dlouhých schodech ven z úkrytu vrahů.
  Venku zpomalila do kroku, periferně sledovala reakce okolních stráží. Ti přítomnost nebezpečné osoby zaregistrovali a pomalu vražedkyni následovali. ,,Hon začíná," přelétlo Elenye hlavou.

41 agrenej agrenej | E-mail | Web | 2. května 2011 v 19:51 | Reagovat

Zelená klenba lesního chrámu skýtala bezpečný úkryt před pálícími slunečními paprsky. Jen pár jich dokázalo projít skrz střechu listí a magicky ozářit cestu vyjetou mnoha povozy. Vůně lesa vyčistila Agrenejovi hlavu od posledních pochyb. Věděl, že jeho plán bude úspěšný. Poslední jablko barvy čerstvé krve zmizelo v jeho ústech.
„Vypadá to, že zde máme dalšího nebohého poutníka.“ narušil klid ostrý hlas. Zpoza stromu vystoupil muž skoro o hlavu větší, než Agrenej. Mastné vlasy v barvě havraního peří rámovaly úzký oválný obličej plný drobných oděrek a šrámů. Vyhublé tělo bylo navlečené do vyztužené kožené zbroje, která již nutně potřebovala vyspravit. Na zádech se mu leskl obouruční meč.
Neznámý se postavil doprostřed cesty a se zvědavostí si prohlížel mladíka před sebou. Jeho postoj byl uvolněný, stejně jako Agrenejův. Bývalý šedý anděl si významně položil dlaně na jílce svých mečů. Prsty pravé ruky začal vyklepávat neslyšenou melodii. „Nejsem, žádný šmejd,“ prohlásil muž z lesa a usmál se „ale udržovat tuhle cestu bezpečnou je nákladné. Za průchod požaduji polovinu všeho, co máš.“ Dodal s nebezpečným zábleskem v očích. Agrenej se chvíli rozhlížel: „Myslím, že ti dám půlku z ničeho.“ Prohlásil nakonec ledově. Očividně zaskočený bandita se málem ani nezmohl na smluvený signál. Když však rukou mávl, nic se nestalo. S překvapeným výrazem se začal rozhlížet na všechny strany. „Hledáš něco?“ smál se bývalý šedý anděl a po chvíli sám mávl rukou. Praskání větví se rozlehlo jak úder bičem a na zem dopadlo několik nehybných těl. Na vybledlých kůžích byly viditelné rudé rýhy způsobené Agrenejovými šlahouny. „Vypadni!“ zavrčel bývalý šedý anděl a odstrčil šokovaného banditu ke kraji cesty. Stále musel najít vhodné místo pro svůj plán.

42 Amia Amia | Web | 11. května 2011 v 16:14 | Reagovat

(Stydím se stydím, že tak dlouho nepíšu. Ovšem důvody/výmluvy/tentonoc vypisovat nebudu, koho to zajímá, že? ;D )

Jakmile se dveře zase zavřely, rozhostila se v chodbě taková tma, že zůstala několik sekund stát než se přizpůsobí. Přechod z plného slunečního světla do absolutní tmy na moment oslepil i ji. Jenže nestačila sejít ani tři schody, když se ve tmě hluboko pod ní ozvaly nezřetelné hlasy. Už už se obracela nazpátek, když si pod sebou všimla tmavšího kusu. Tiše seběhla těch pár schodů a našla jakýsi výklenek, před kterým leželo v prachu několik prken položených tak, že jej asi do třetiny zakrývaly. Hlasy se blížili, takže si bleskově sundala plášť, doslova skočila do výklenku, vyklonila se zpět a pláštěm zametla stopy v prachu. Vmáčkla se co nejhlouběji a jen doufala, že si příchozí nevšimnou zvířených prachových částeček.
Čekala skoro pět minut, než se v prudce lomené zatáčce objevily první paprsky světla z lucerny.
,Sakra dobrá akustika´ prolétlo Amie hlavou.
,,Stejně nemůžu pochopit, že by o týhle chodbě fakt nikdo nevěděl!"
,,Jak sem řek. Ty nejstarší o ní možná ví, jenže ty mladý cucáci nemaj ani páru. I já jí vobjevil jenom náhodou!"
,,No jo, ale co když je nějak hlídaná?"¨
,,Ty vole, myslíš že spolu s ,výchovou´ cucáků maj ještě čas brousit tady dole po chodbách a šmírovat, esli někde neni ňáká další nebo hlídat ty o kterejch věděj? Vzpamatuj se! A teď drž hubu, blížíme se nahoru. Tydle prkna si pamatuju"
Světlo z lucerny dopadlo až do výklenku,  kde se schovávala Amia a na okamžik dopadlo i na špičku scimitaru vykukujícího pod pláštěm. Míšenka ho okamžitě schovala zpět do stínu, ani jeden se ale dovnitř nepodíval a světlo hned zase zmizelo. pár chvil se zase začalo vzdalovat, než ho nositel zhasl. Pak už Amia slyšela jen šramot, tlumenou ránu a tiché zanadávání jednoho z nich. Chodbou se v jednu chvíli na okamžik mihl pruh denního světla, přerušený dvěma stíny jak se dvojice protáhla ven a pak se znovu rozhostilo ticho a tma.
Míšenka ještě pár minut zůstala na místě, než vyskočila zase ven a po letmém ohlédnutí se tišeji než předtím vydala dolů do tmy

43 Elenya Elenya | 15. května 2011 v 18:30 | Reagovat

V zanedbané části města proháněl mrazivý vítr poházené harampádí složené převážně ze starých papírů a vytrhaných stran knih. Nepotřebné krámy průvan zaháněl do nikým neobjevené slepé uličky zakončené holou cihlovou zdí. Zem zdobily kameny pravidělně naskládané vedle sebe  uhlazené do hladka, do jejichž spárů zatékala jako zlověstná voda tmavá krev.

Krev smáčela 10 mrtvých těl lidských strážných, ležela chaoticky přes sebe. Rudá tekutina tvořila po dlažbě veliké stále rostoucí louže, železitý zápach čeřil smrad hířící zatuchlinou. Do kaluže krve těžce dopadla podrážka čísi kožené kozačky a hned za ní ta druhá. Nejpřednější těla mužů halil černý stín drobné postavy.

Ticho protrhl ostrý ševelavý sykot, chlad přetahující se s pachem krve tekoucí přes dlažební kostky. Ustávající vánek rozevlál bílý šat osoby, v té tmě tvořil dojem tlustých paprsků denního světla. ,,Hmpf, stále tápu, proč si nepamatuji, že jsem tyhle chudáčky zabila," proťal nepatrnou meluzínu drásavě bodající, přesto medový hlas zahalené tajemné upírky v bílém. ,,Tss, vsadím se, že v tom má prsty ona! Kdo jiný by tohle udělal. Poslední dobou nedělá nic jiného, než mi jen všechno stěžuje!" hlas z upírčiných úst vycházel jako ze rtů neukojeného, nespokojeného zabijáka toužícího zase někoho dostat do hrobu.

,,O co ti vlastně jde, co?" rozhodila prudce rukama, z pohledu jiné osoby by vypadala jako někdo trpící samomluvou, ale ona sama rozhodně nebyla. Nemluvila do vzduchu, promlouvala k živé, nýbrž neviditelné bytosti, ohavnější než je sama bolest.

44 agrenej agrenej | E-mail | Web | 18. května 2011 v 1:39 | Reagovat

Slunce se blížilo ke konci své pouti, když bývalý šedý mladík objevil uprostřed lesa rozlehlou mýtinu. Sotva pohlédl na rovnou travnatou zem protkanou modrými, fialovými a i rudými kapkami drahokamů lesních květů, bylo jasné, že toto místo je to pravé. Protáhl se a pohlédl na nebeskou modř, která pomalu dostávala oranžový nádech. "Teď se dívejte." prohlásil do cvrkotu hmyzu a roztáhl svá zanedbávaná křídla. On sám cítil jak trocha jeho pravé podstaty pronikla na povrch a smísila se s chladivým večerním vánkem. Nezbývalo než čekat, jestli si toho všimnou i pozorovatelé armády Světla.
Agrenejův plán byl velmi riskantní, neboť celý závisel na tom, že Arak udělá přesně to, co si šedý anděl myslel, že udělá. A Agrenej věřil, že svého soupeře odhadl dobře. Důkaz se záhy dostavil.
Ani nepostřehl, že přišli. Mírně se obalil křídly, neboť se v tuto večerní hodinu dost ochlazuje a zároveň se tak pojistil proti zákeřnému přepadu. Tři andělé v zářivých zbrojích k němu vykročili. "Golgari, půjdeš s námi." ozval se povědomý hlas. Silana si sundala přilbu a zadívala se mladíkovi do očí. V těch jejích se zrcadlil smutek.
"Rád tě zase vidím," Agrenej se snažil udržet svůj hlas bez emocí, ale dávná láska ho na jazyku pálela jako pekelný oheň "chci si jen s tebou promluvit. O Arakovi."
Silana nepochopila, proč se v očích šedého anděla objevil strach. Nepochopila, že šlahouny, co ji stáhly pod zem, vytvořil Agrenej schválně. Ani si nevšimla, že její hlavu o milimetry minul nablýskaný meč anděla, který ji doprovázel.

45 Elenya Elenya | 21. května 2011 v 21:23 | Reagovat

,,Ale, moje drahá, copak se čertíš? Já dělám jen to, co je pro tebe nejlepší, naši stejnost nezapřeš," promluvil upírce v hlavě nasládlý démončin hlas. ,,Co je pro mě nejlepší? Nebuď směšná, nikdy ses o mne nezajímala a nyní chceš sekat dobrotu, nejsem hlupačka, abych ti tohle uvěřila," zašeptala s nesouhlasným sykotem Elenya, rukou urovnala lem své bílé tuniky zvlněné větrem.
    ,,Pcha, co ty o mě víš, nevíš nic! V žilách ti koluje stejná ledovost jako v těch mých, proč proti sobě bojovat, můžeme pracovat spolu, můžeme být spojenkyně, co na to řikáš?" medový tón démonky přiváděl upírku do nepřetržité nervozity. ,,Zešílela jsi?"vyprskla prudce Elenya, rozkročila široce nohy a zatla pěsti. ,,Jsme jiné, slyšíš, nejsem jako ty!"mluvila dále stejně nabroušeným hlasem jako předtím. ,,Vážně? A co  v té hospodě, toho muže si zabila pohledem, slyšíš? Jediným pohledem do jeho očí, přesně to dělám já, nemáš na vybranou, má milá Elenyo," rozesmála se divoce démonka v upírčině mysli, až to bylo děsivě nepříjemné. Elenya musela uznat, v něčem měla přece jen pravdu.
   Okolí z ní má hrůzu jen při pouhém pohledu na ni, až z toho lezou pod stůl a židle, aby byli před ní v bezpečí. Cítí z ní ten nekonečný chlad, co híří upírčina přítomnost, je jako ona, vysloužila si od zdejších přezdívku Ďábel, stalo se to nevratným.

Na oblohu konečně vyplul bělavě zářící měsíc, vše pozoroval z bezpečí nebe, odkud měl výhled na celou zem. Město utichlo s příchodem noci, jen zbloudilé noční duše bloudily spletí zapadlých špinavých ulic. Jedna z těch duší byla i vždy bdělá a tajemná Elenya, vkradla se tiše do stájí, kde ukradla statného hnědáka a na jeho hřbeti vyjela do nocí utichlého města. Okolí rozvonila dopadající koňská kopyta na kamenné dlažební kostky, oř uháněl o sto šest. Upírka koně poháněla patami, až jeho bujná kaštanová hřívá protínala stíny Paní noci. Nepozorovaně projela bránou, načež vjela do temnot blízkého lesa.

46 Lenys Lenys | 23. května 2011 v 23:43 | Reagovat

(Ahoj holky. Kvůli nepřízni osudu se Bohužel musím s rotte rozloučit. Snad se časy změní a budu se jednou moct vrátit.
Tak se tu mějte krásně. Přeju spoustu skvělých zážiků. Rozhodně sem občas nakouknu, aby se mi tolik nestýskalo.)

47 agrenej agrenej | E-mail | Web | 24. května 2011 v 22:02 | Reagovat

Útočící anděl se šokovaně zadíval na místo, kde ještě před chvílí stála Silana. Chtěl bodnout do vzniklé jámy a pokusit se tak splnit svůj úkol, jenže to už se Agrenej řítil s tasenými meči. Jeho pravou ruku obalila černá magie, kterou bývalý šedý anděl v příhodném okamžiku vypustil. Části střely postupně střídaly barvy z černé na zelenou. Zářivý anděl nastavil magickému útoku malý zlatý štít. Z hrůzou však zjistil, že jej Agrenejův útok začal měnit v rozpadající kupku rzi. Rychle jej zahodil.
Mladíkovi se udělaly mžitky před očima, jak z něj největší síla Lovců vrahů vysála značný kus energie, ale podařilo se mu udržet na nohou. Druhý anděl už k němu mířil. Zářivá čepel bělokřídlých strážců prořizla vzduch a škrábla Agreneje do tváře. Mladík rychle využil příležitosti a vlastní zbraní prodloužil kruhový pohyb protivníka. Špici druhého meče vrazil do slabého místa brnění v podpaždí. Ven vylezla krkem. Druhý z protivníků sledoval počínání lovce vrahů. Z opasku vytrhl rozložitelné kopí a sestavil ho na délku meče. Sotva Agrenej vyprostil čepel z mrtvoly, nový soupeř se již dostal k němu. Kruhové sekání mečem doplněné o rychlé bodání krátkým kopím zahnal mladíka do obrany. Bývalý šedý anděl ustupoval krok za krokem a snažil se odvést pozornost soupeře od země. Plán se vydařil. Šlahouny omotaly nohy bílého anděla a strhly ho k zemi. Ten se na poslední chvíli pokusil získat rovnováhu křídly, ale i tak byl sražen. Agrenej rychle přistoupil a vrazil mu čepel do hlavy.

48 Amia Amia | Web | 26. května 2011 v 11:39 | Reagovat

Rephaim rozzuřeně kráčel chodbami skrýše a bylo mu zcela jedno jestli ho mladíček následuje nebo ne. Nikdy se neprosil o to aby učil, jenže když už mu ten úkol byl svěřen, zhostil se ho s plným nasazením jako pokaždé. Ale ten kluk byl neschopný!
Ve chvíli, kdy došel v myšlenkách až sem, uslyšel za sebou vyjeknutí a měkkou ránu. Obrátil oči vzhůru s nevysloveným ,Proč já?´ a nešťastně se vrátil kus zpátky.
,,Můžeš mi vysvětlit, co děláš?" zeptal se rezignovaně
,,Zakopl jsem" zamumlal mladík a zvedal se ze země.
,,Zakopl..." zopakoval Rephaim. Jeho žák se přikrčil jak očekával ránu nebo vyplísnění, ale starší muž jen potřásl hlavou a obrátil se k odchodu. To bylo zlé. Mladík už to několikrát zažil, vždy to znamenalo, že to s ním dotyčný vzdal. Ale to už nemohl dopustit. Rephaim byl jeho poslední šance, jestli to podělá i u něj, skončí v cechu jako plnohodnotný člen a bude jen umývat podlahy a podobné věci.

Amia se právě rozhlížela po obrovské chodbě, když znovu zaslechla kroky. Zmizela zpátky v průchodu kterým přišla, jehož vchod byl zamaskován podobně jako nahoře.
,,Mistře, já to zvládnu. Mám... jen špatný den."
,,Habe, ty máš špatný den vždycky. Okradl tě civil!"
,,Ale.. ne, určitě byla z cechu v sousedním městě, nebo jsme ji tady ještě nepotkali!"
,,Nebyla z žádného cechu. Neměla na sobě naši černou, asasínskou bílou a nebyla ani v modrém."
,,Ale..."
,,Mlč Habe. Teď prostě mlč, ano?"
Dvojice prošla kolem míšenčina úkrytu bez povšimnutí, ovšem ona je poznala.
,Takže je tu další cech. Dokonce tři´ pomyslela si a hleděla za známou dvojicí, která ji chtěla několik hodin předtím okrást. Ještě chvíli zůstala na místě, než pokrčila rameny a tichoučce se vydala za nimi.

49 agrenej agrenej | E-mail | Web | 1. června 2011 v 2:14 | Reagovat

Silana vyletěla z nečekané pasti jako šíp z kuše. Majestnátně mávla křídly, aby zůstala ve vzduchu a dostala čas se zorientovat. Jediné, co však viděla, bylo dokončené dílo zkázy. ,,Jak jsi mohl!" vykřila s hlasem plným vzteku a zklamání ,,Zabil si vojáky světla, své druhy!" Vytasila meč a málem by se vrhla do útoku, kdyby Agrenej zcela ledově nepromluvil: ,,Sám Arak ti vybral doprovod, že? Neznám nikoho jiného, kdo by byl schopen nechat anděly dělat špinavou práci místo sebe." Kapitánce se na tváři usadil výraz překvapení. Snesla se na zem a ještě jednou si přehrávala veškeré události. Nakonec si uvědomila, že její společník měl v ruce meč hned, když se propadla. To by ale nikdy nestihl, pokud by netasil předtím. Ale to jim přece zakázala!
,,Arak si s vámi pohrává" narušil mladík Silanin tok myšlenek ,,ve skutečnosti je ještě větším zrádcem, než za jakého jste měli mě. Našel mé materiály, studuje je, získává sílu temnoty. Nejspíš se mu ještě nezačaly zbarovat pírka nebo přišel na způsob jak tu změnu schovat, ale tak či tak je nebezpečný." Agrenej se smutně zadíval do nebesky modrých očí své dávné lásky. Vzpomínky ho tížily jako olovo. ,,Arak se stal Archandělem." zašeptala do ticha Silana a s narůstajícím pochopením se v její tváři objevovalo stále více zděšení ,,Zesílil natolik, že jej vzali mezi sebe. Zesílil protože studuje temnou magii." pokračovala a Agrenej si nebyl jist zda mluví k němu, či sama se sebou. Náhle se její zrak vyjasnil a zpříma pohleda do očí bývalého přítele: ,,Dostanu tě k němu! Propašuji tě zpět nahoru a dám ti příležitost s ním bojovat. Jestli je to pravda, tak máš největší šanci!" Síla jejích slov bývalého šedého anděla zaskočila. ,,To zní dobře. Bude to tvrdá bitva, takže ve zmatku bych měl být schopen pak i uniknout. Já..." větu nedokončil. Silanina tvář se zvrásnila bolestí. Kdysi tolik usměvavé oči se stáhly šokem. Třesoucíma rukama si opatrně sáhla na brnění chránící oblast žaludku. Nechápavě pohlédla na rudou tekutinu stékající po nohou. Náhle se jí podlomily kolena a v bolestech dopadla na jemnou trávu. Ve světle Luny se zaleskl šíp v zádech. ,,Silano!!" Agrenejův výkřik odrazil veškerý strach a bolest, kteoru v tu chvíli pocítil. Okamžitě k ležící válečnici přiskočil. Natáhl se ke střele, ale rychle s rukou ucukl. Zlatý šíp z andělských kováren byl cítit rozkladem. Kdyby se jej dotkl, zemřel by s ní. ,,Musíš... ho.... zabít." vykoktala ze sebe třesoucí se kapitánka. Bělostné křídla se mírně zacukala v marném pokusu o pohyb. Agrenej ji slyšel, ale nedokázal odpovědět. Slzy mu zastřely zrak a odváděly ho od hledání řešení. ,,Musíš........ zabít......." snažila se Silana dál ,, a pak... se vrať.... k ní.... Miluje.... tě... Nenech... ji.... čekat." Plamínky vzdoru vyhasly. Hruď se naposledy zvedla, srdce utichlo. Přes tváře šedého anděla se řinul déšť slz. Třesoucí rukou ji zatlačil víčka. Noční ticho prořízl řev plný bolesti. Řev připomínající zvíře, než vznešeného anděla.
Vedle Agreneje přistála na zemi těžká andělská kuše. ,,Koukám, že jsem konečně prolomil tvůj bezcitný krunýř." ozval se za jeho zády tolik známý hlas plný jízlivého smíchu. Agrenej opatrně uložil Silaninu hlavu do trávy a svlékl se do půl pasu. Z ohromného tetování na zádech se vynořila jeho skutečná křídla. Šedé peří pohladil noční vánek. Nemusel se otáčet, aby pochopil, kdo za nim stojí. Poprvé od setkání se Smrtí v rozpadajících se rujnách dávného sídla lovců vrahů uvolnil šedý anděl svou skutečnou moc. Cítil jak plní jeho tělo, jeho duši. Konečky prstů ho svědily. Pomalu se otočil ke střelci. ,,Jsi mrtvý, Araku." zašeptal a v záchvatu zuřivosti zaútočil.

50 Elenya Elenya | 5. června 2011 v 14:31 | Reagovat

Ranní les provoněla vůně smrkového jehličí spolu s čertsvým vzduchem přicházejícího léta. Stále čilý hnědák s upírkou sedící na jeho hřbetě udusával travnatou půdu pod sebou rozzářenou sytými barvami rozkvetlých květin. Vítr unášel okolím okvětní lístky a částečky pylu, které často zašimraly Elenyu v nose.
     Probděla celičkou noc, jela bez jediné přestávky a její koňský společník prozatím nejevil známky žízně či únavy. Přiměla ho zpomalit do plynulého kroku, moc dobře věděla o blížící se společnosti, sledovali ji už od okamžiku, kdy zajela do tmavého lesa, jehož prosvěcovalo jen pár ojedinělých slunečních paprsků, kterým se povedlo prodrat skrze husté spletě větví.
   ,,Vím o vás celou dobu, tak už vylezte," zvolala náhle Elenya zčista jasna. ,,No tak dobrá." Ten mužský hlas moc dobře znala, čtvery koňská kopyta rozvířila spadlé listy na zemi,k upírce docválal na grošákovi Altair a z druhé strany na bělákovi prozměnu Ezio. ,,Ezio a Altair, jak nečekaná návštěva,"řekla vesele ironickým hlasem.
,,Nechtěli jsme tě v tom nechat, pojedeme s tebou," kývl na pozdrav starší ze zahalenců Altair. ,,V pořádku, klidně pojeďte, přátelé," pohodila Elenya hlavou a zamlaskáním pobídla koně k běhu.
   Uběhlo pár chvil, ostražitá Elenya zvedla ruku a tím zastavila dva muže za sebou. Lehce sklouzla z koňského hřbetu nasávajíc ten podezřelý pach. ,,Lidi," v tom vyřknutí tasila dvě stříbřité dýky a protočila je letmo v rukách. Dva vrazi taktéž seskočili z koní, ozbrojeni svými zbraněmi připraveni zaútočit. ,,Bandité,"zasyčela rychle Elenya, jakmile trojici stojící do trojúhelníku zády k sobě začali obkličovat samí muži ze všech stran. ,,Peníze nebo váš život? Co si vyberete?" docházel k nim vůdce banditů. ,,Vybrali jste si špatný cíl," namířila drobná vražedkyně špičku jedné z dýk na mužův útlý krk. ,,Ohoho, děvenka nám snad vyhrožuje?"zasmál se pobaveně vůdce a rukou jí chtěl sklopit dýku k zemi, jenže než stačil mrknout, tak byl o pravé zápěstí kratší. ,,Ááááá, ty mrcho,"zakřičel bolestně nad useknutou rukou a donutil své kumpány zaútočit.
   Rozpoutala se divoká zuřivá šarvátka, kov skřípěl o sebe v neslitovném máchání meči kolem sebe, vzduchem svištěly šípy dvou lučištníků, které tři nájemní vrazi v bílém dokázali spolehlivě rychle odrazit svými zbraněmi. Těla banditů k zemi padala po dvou, kapky létající krve ohazovaly nejen bojovníky, ale i okolní porosty. Elenya promáchla dýkami vedle svých boků dozadu a tím probodla za ní stojícího ukrytého banditu menšího vzrůstu. Upírka se rozeběhla skrze bojiště, aby se dostala dopřostřed k vůdci, ten totiž v průběhu boje utekl do většího bezpečí. Při běhu odstrkovala nejbližší nepřátele, aby měla lepší cestu k jejímu nic netušícímu cíli. Při dostatečné blízkosti se řádně odrazila a velikým skokem s napřežnými dýkami letěla přímo na vyděšeného vůdce. Hroty obou dýk mu prorazily tenkou kůži na stranách krku a tíha dopadajícího těla upírky ho srazila k zemi. Elenya protivníka rychle podřízla a couvala do volnějšího prostoru.
    Začala pociťovat uvnitř svého těla velikou sílu, hýbala a nekontrolovatelně s ní házela v divných trhaných pohybech. Prudká bolest hlavy mladou upírku donutila kleknout na čtyři, věděla, co přichází. ,,Ezio, Altaire, utečte!"zavolala na své dva společníky. Muži zpomalili boj, očima zamířili na upírku pár metrů od nich. ,,Utečte ksakru!" měnil se Elenye hlas do nelidského hřmícího. Oba dva upírčini přátelé po tomto příkazu neváhali, prosekali se nepřáteli a vylezli do bezpečí korun stromů, odkud vše pozorovali.
    Elenye prosakovala krev skrze kůži, uvnitř těla upírky to začalo křupat, že  jí to donutilo zasténat. ,,Já vám říkala, že jste si vybrali špatný cíl, smrtelníci," hlas pocházející z hrdla vraždekyně zněl tak zrůdně, že z toho běhal mráz po zádech. Otevřela ústa, ze kterých se vydral divoký řev. Běsnící řev nemilosrdně srazil bandity na bojišti k zemi a na chvíli zavládlo jen ticho.

51 agrenej agrenej | E-mail | Web | 10. června 2011 v 14:33 | Reagovat

Čtyři meče se proměnily v rozmazané šmouhy, jak soupeři vložili do boje veškeré své zkušenosti. Nárazy kovu o kov se rozléhaly po okolí jako hrozivé hromobití. Agrenejova zuřivost však nakonec slavila úspěch. Arak se musel pod jeho nátlakem stále jen bránit a nedokázal přejít do protiútoku. Anděl začal pomalu ustupovat. Mladík mu však nehodlal dopřát oddechu a stále silněji na něj tlačil. Uši trhající skřípot oznámil první Agrenejův úspěch. Na hrudním plátu andělské zbroje se zašklebila jizva, za chvíli druhá a ještě jedna. Arak rychle máchl křídly, aby se dostal od něj dál a mohl zaujmout vyvážené postavení. Bývalý šedý anděl mu však byl v patách.
Agrenej náhle ztuhl v pohybu a vztekle sledoval pableskující bariéru, která se mezi nimi objevila. Rychle se rozhlédl a zjistil, že se dostal do pasti. Arak se začal smát. „Nechal ses zaslepit vztekem.“ Dodal, když popadl dech. Bývalý šedý anděl neměl kam uhnout, dokonce ani neměl dost prostoru pro roztažení křídel. Rychle začínal nabírat dost síly, aby své vězení mohl rozbít na kusy.
„Tak to ne!“ vyštěkl Arak, jeho bělostná křídla získala během mrknutí oka šachovnicový vzor a jeden z mečů namířil na nebe. „Sakra!“ stačil zasyčet Agrenej a vytvořil nad sebou štít, přesto ho síla zlatého paprsku srazila na kolena.  Arak přitvrdil. Zlatý paprsek se roztáhl, až vyplnil prostor mladíkova vězení.  Agrenej se soustředil na štít. Všechny slabá místa vyrovnal, dokonce se mu podařilo začít pomalu s velkými obtížemi zvedat. Arak namířil na nebe i druhý meč. Ve zlatavém proudu se objevily černé střely, které tvrdě narážely na obranu šedého anděla.  Každý zásah cítil jako dopad obrovské skály. Nezměrná síla ho opět začala srážet na kolena.

52 Amia Amia | Web | 10. června 2011 v 16:13 | Reagovat

Rephaim s mladíkem kráčeli bok po boku, starší muž s unaveným výrazem, ale přesto kráčel energicky s hlavou vztyčenou, zatímco jeho žák se vedle něj ploužil s hlavou i rukama svěšenýma a od stěn se tiše odráželo šourání jeho nohou které téměř nezvedal ze země. Několik metrů za nimi se ve stínech ukrývala Amia a jednoduché sledování si zpestřovala bádáním, jestli se mladší muž jmenuje prostě Hab, Habe, Habeus... Nebo Habu? Taky by to mohl být Haber. Ale spíš...
Téměř po celé hodině se kroky dvojice více rozlehly a ztratily na intenzitě. Míšenka okamžitě vyhnala rozptylující myšlenky z hlavy, automaticky zkontrolovala jestli jí nikde scimitar nebo cokoli netrčí a soustředila se na splynutí se stíny.
Muži se zatím dostali do nejširší chodby kterou Amia doteď viděla a na stěnách se dokonce objevili i jakési lucerny vydávající prazvláštní světlo, i když daleko od sebe. Ani jeden stále nepromluvil, jen mladík jednou za čas mrkl na mistrovu netečnou tvář. Jeden takový pohled na něj upřel právě v ústí tunelu, který osvětlovalo zepředu množství stejných světel jaká svítila i v chodbě a nebylo tak vidět, co se nachází za ním. Rephaim mladíkův pohled tentokrát opětoval a čelo mu zbrázdily vrásky jak se zachmuřil. Mladík se téměř neznatelně přikrčil, ale mistr po chvíli jen odvrátil pohled a pokynul mu, aby ho následoval. Dvojice se vydala k levému okraji chodby a zmizela Amie z očí. Míšenka ještě pár okamžiků počkala a mračila se přitom na stěnu vedle sebe, protože zvuk mladíkových kročejů se vytratil v tu chvíli, kdy překročil pomyslnou hranici chodby. Nakonec ale potřásla hlavou až se pár světlých pramenů vlasů vysvobodilo zpod pláště a rozlilo se jí po zádech a vydala se k ústí. Minula poslední lucernu a na poslední chvíli se zarazila před odkopnutím nějakého kamene ležící jí v cestě. Překročila ho, udělala poslední dva kroky k hranici tunelu a zvedla hlavu. Před očima se naskytl pohled, který si Seveřance vyrazil dech.

53 agrenej agrenej | E-mail | Web | 10. června 2011 v 16:31 | Reagovat

Arak pomalu obcházel ležícího Agreneje. Temná magie, kterou anděl použil, přeměnila dříve krásnou mýtinu v hrozivé místo páchnoucí smrtí. I stromy nejblíže k mýtině se staly pokroucenými stíny své bývalé krásy.
,,Neříkal si, že budu mrtvý?“ smál se anděl a s dychtivostí si prohlížel vlastní práci. Agrenej ležel břichem na zemi. Stěží dýchal. Spousta hlubokých ran hyzdila jeho tělo. Pokusil se pohnout, ale svaly stále neposlouchaly. Arakovy křídla získaly zpět bělostnou barvu. Nemohl se na své nové dílo vynadívat. Jedno Agrenejovo křídlo bylo spálené, z druhého opadalo peří a pokrylo se blánou. Skoro polovina kůže se přeměnila na černorudé šupiny. Na pravé ruce měl místo prstů zahnuté drápy. Pokoušel se sledovat svého soupeře. Jedno oko zcela černé. Arak si vždy liboval v magii přeměn.
,,Zbavil jsem tě veškeré síly tím, že jsem z tebe udělal nového tvora.“ Smál se a stále chodil kolem ležícího těla svého nepřítele. Ledabyle škrábl špičkou meče Agreneje po zádech. ,,Víš, doufal jsem, že budeš lepší soupeř.“ rozpovídal se vítěz, ale šedý anděl ho nevnímal. Jeho myslí se rozlehl jiný hlas: ,,Zradil jsi mě! Přísahal si věrnost! Porušil si přísahu! Smrt neodpouští!“ Agrenej viděl, jak se k němu blíží přízrak Smrti, který viděl i ve starém chrámu na konci svého výcviku. ,,To je dost.“ zachroptěl mladík. Arak si ničeho nevšiml, Přízrak nedovolil, aby jej bílý anděl spatřil, a dál si vedl svou vítěznou řeč.  ,,Svou slzu si vezmu zpět.“ Zašeptala Smrt. Agrenej koutkem oka spatřil, jak se jeden jeho meč, Alinian, rozplynul. Přízrak se náhle zprudka rozmáchl a zabodl špici své kosy do nohy ležícího. Šedý anděl cítil jak se mu tělem šíří chlad. Pomalý rozklad mu přinášel větší bolest, než jakou by mu mohl způsobit Arak, přesto se však dokázal vzchopit, aby dokončil, co začal.
Bílého anděla už jeho monolog unavil. Došel k místu, kde měla jeho oběť hlavu, a zastavil se. Meč zabodl do meče a opřel se o něj. ,,Jsi mé současné nejlepší dílo, ale i tak tě musím zabít.“ Pronesl s hrdostí v hlase. Samolibý úsměv ale zmizel v okamžiku, když zaslechl mumlání. Rychle poznal slabé kouzlo na přeměnu těla, ale nepoznal jaké. Agrenej se náhle vymrštil, srazil anděla k zemi a vlčími tesáky se zakousl do jeho krku. Kletba smrti se rozšířila do celého Agrenejova těla a spolu se slinami se rozšířila i do jeho oběti. Když slunce vykouklo za obzorem, ze dvou těl již nic nezbylo.

Agreneje obklopovala mlha Nicoty. Pomalu do něj pronikala a způsobovala mu nekonečné utrpení. Ani ti nejkrutější démoni se se svou krutostí nemohli vyrovnat šířící se nicotě. Propadal do letargie, když se kolem něj objevil magický ornament složený z bílé i černé magie. Zachytil ho, jako pavoučí síť a táhl ho pryč. Pronikání mlhy se stalo rychlejší a ukrutnější, pronikala i do sítě, ale ta nepolevovala, přestože se velice ztenčila.

Pod starou zpráchnivělou podlahou se pomalu pohl stín. Věky nepoužívané svaly se nerady přizpůsobovaly svému úkolu. Do tmy se zahleděly šedé oči.

54 agrenej agrenej | E-mail | Web | 10. června 2011 v 16:36 | Reagovat

(Velice se omlouvám :-) *Meč zabodl do země. :-D )

55 Elenya Elenya | 11. června 2011 v 16:59 | Reagovat

Praskání uvnitř upírčina těla přetrvávalo, miniaturními dírkami v kůži vražedkyně prosakovala krev stékající po malých pramínkách na prašnou cestu. Vstávající banditi šokovaně pozorovali deroucí se blanitá křídla ze zad jejich protivnice klečící na čtyřech. Zbaveni veškerého pudu k přežití namísto útěku zůstali stát nehnutě na místě s pohledem upřeným na bytost, co konečky dlouhých černých vlasů máchala ve špíně země.
         Ezio při zahlédnutí lezoucích křídel černých jako závoje snové noci vykulil oči. Otočil hlavu k příteli vedle něho, byl stejně zaskočený z podívané tam dole. Oboum vrahům divoce bušilo srdce, něco takového viděli prvně v životě, mysl jim oplýval strach a zároveň zvědavost, jak tato situace dopadne.
        Elenya zaryla drápy hluboko do země, z nosních nozder jí vyšla pára, jako kdyby uvnitř ní plápolal dračí ohnivý dech. Škubavými pohyby zvedala hlavu, mezi prameny krkavčích vlasů zasvítily čistě bílé oči protkané rudými žilkami. Křečovitě mávla křídly potahované zbytky krve, vstávala na rozviklané nohy, paže zakončené pařáty s drápy nechala volně viset dolů.
     Železitá tekutina skapávala z jejího těla na zem, kde  vytvářela hýbající se louže či fleky. Kapičky vytékající z dírek v Eleneyně kůži zastavily svůj tok a v početném množství se vznesly okolo upíří démonky. Kapičky začaly tvořit jeden veliký shluk podobný mraku plnému krve, který kolem shrbené Elenyi začal kroužit jako roj včel.
     ,,Krvavá magie," vydechl zamračeně Altair, neklidně hledal pohodlnou polohu pro sezení na tlusté větvi stromu. Ezio na něj zaujatě pohlédl, slyšel o ní poprvé. ,,Tato magie je zakázaná, neptej se proč,"zašeptal, nebylo evidentní, jestli pravý důvod ví nebo ne. Před očima jim náhle rostla neprostupná tma, zahalovala jak je, tak i celé bojiště. Elenya se jim ztrácela v temnotě společně s vyděšenými bandity, nemohli tomu zabránit. Všechno okolo nich zastřela černočerná tma, jediný zvuk v okolí byl silný tlukot jejich srdce, co trhal ničím nerušené ticho. ,,Co se to děje?" položil dlaň na bolestivou hruď z míry vyvedený Ezio,  v jednu chvíli mu připadalo, že z té dávky strachu mu naběhává srdce na infarkt. Altair neklidně dýchal, očima mžikal do nekonečné černě. V té temnotě před dvoumi vrahy se rozevřely veliké bílé oči upřené přímo na ně. Mladší z vrahů málem leknutím spadl ze stromu, ani ten nebyl v té tmě vidět. Černota ke štěstí dvou zabijáků netrvala věčně, po chvíli se poustupně vytratila ze všech koutů. Dva přátelé seděli opět v lese na stromě, pod nimi bojiště zaplněné seschlými na kost vysátými mrtvými těly banditů s pahýly místo rukou zvedlými do obranné pozice. Holé kostnaté čelisti otevřené do výkřiku plného hrůzy, ale po Elenye ani stopy.

56 Amia Amia | Web | 20. července 2011 v 15:26 | Reagovat

(To mi chcete říct, že celou dobu čekáte, až zas něco napíšu já? No to si děláte prdel :D )

57 Amia Amia | Web | 20. července 2011 v 15:27 | Reagovat

(Ups. Mobil 0:) )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama