Turion

13. června 2011 v 16:29 |  Kapitola Třetí
Turion je jedno z hustě osídlených měst jihu. Okolí je známé jako to, ve kterém se za dlouhá léta jeho existence nestalo nic zajímavého ani nezrodilo žádného slavného rodáka. Však si na tom místní také dávají záležet.
Jeho úzké uličky, stavby i počasí dýchají na návštěvníky svou nezaměnitelnou atmosféru, kterou sice obdivují, ale vždy si znovu oddechnou jakmile se ocitnou za branami města. Řeka Rihor byla svého času největším tokem, na jehož obou březích vyrostlo město. Toto prvenství si sice drží dodnes, ale oproti velikosti města kolem ní a poté co ji spoutali několika mosty, už není co bývala. Teď jen tiše protéká, lhostejná k osudům na ní závislých, pouze čas od času přijme a navždy schová nějaký ten dar, od náhodně upadnuté mince po čísi mrtvolu.
I sami Turiané jsou jedineční. Turion sice stále platí za lidské město, ale pokud se budete pozorně dívat, neuniknou vám starousedlíci z řad elfů, trpaslíků či půlčíků, sem tam najdete dokonce i skřeta nebo orka a další, mnohem méně očekávané obyvatele. Díky tomu je také Turion znám mezi těmi nejzatracovanějšími. Je jediným městem, které nezajímá, zda jste člověk, upír nebo dokonce míšenec. K tomu je až obdivuhodně lhostejné.

A nyní se Turion stává i novým domovem několika tvorů, kteří zůstali ve Smečce. Jak jejich osudy ovlivní ozubená kola chodu města?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Agrenej Agrenej | E-mail | Web | 13. června 2011 v 16:30 | Reagovat

Ztuhlé svaly se pomalu dávaly do pohybu, oči si pomalu zvykaly na tmu. Byl nahý. Prostor pod podlahou nebyl dost velký a tak se musel k díře vedoucí na svobodu doplazit. Sotva se vyškrábal nahoru, padl k zemi a namáhavě oddychoval. Hlavou mu vířily vzpomínky, jak se vědomí probouzelo k životu. Ležel ještě dlouho, než se mu podařilo sebrat dost síly k dalšímu pohybu.
Pomalu přešel k zadní části jediné místnosti zchátralé chaty. Chvíli mu trvalo, než našel pohyblivý kámen a za ním balíček s oblečením. Rychle se nasoukal do kožených kalhot, nazul si lovecké boty z jelení kůže a začal se soukat do košile z hrubé látky. Bolest ho donutila zkřivit tvář. Opatrně si sáhl na lopatky, jak jen to šlo. Dva hrboly byly jediným důkazem přítomnosti křídel.  Přestože se rány hojily již velmi dlouho, znovuprobuzení svalů způsobovalo stejnou bolest, jako by byly čerstvé.
,,Tak si nakonec zvítězil.“ Ozval se za mladíkovými zády povědomý hlas. Agrenej se okamžitě otočil, aby spatřil, že se mu dostalo významné návštěvy. Modré oči plné vzteku se mu zařezávaly do duše, bělostná křídla ozařovala dávno opuštěné prostory. Na holé hlavě se lesklo modré tetování. Očividně archanděl, ale mladík si nemohl vzpomenout na jméno, ale podle toho, že jílec obřadního meče svíral velmi usilovně, uhádl, co by nejradši udělal. ,,Uspěl jsi tam, kde Lucifer selhal. Stal jsi se opravdovým šedým andělem.“  Anděl si neustále důkladně prohlížel nové Agrenejovo tělo: ,,Vypadáš jako po popravě. Kdes to vlastně vzal?“ vyhrkl. ,,Pár stínů mi dlužilo službu.“ Odvětil mladík a protáhl se kolem nezvaného hosta ven z chaty. U pasu váček s malým jměním. ,,Agreneji, jaké je mít v sobě absolutní nicotu schopnou zničit svět?“ zvolal archanděl za mizejícím mladíkem. Šedý anděl se pomalu otočil: ,,Jako být mlhou.“  Nenechal se více rušit a zamířil přímo do města, neboť si vzpomněl na poslední Silanino přání. Nenechá upírku čekat.
Cestou si na horském svahu vyzvedl meč, který tam před nedávnou dobou nechal.

2 Amia Amia | Web | 18. června 2011 v 0:06 | Reagovat

Viděla toho za krátký život už poměrně hodně, ale na něco takového ji rodný sever nemohl nikdy připravit. Město a skutečně domov dvojice zlodějů vypadal jako menší město, se rozkládalo v dlouhé jeskyni se hrubými černými stěnami, zjevně magmatického
původu.
Podlaha byla opracována nebo snad léty ochozená do hladka, v nerovných stěnách byli v pravidelných odstupech připevněny stejné lucerny jako v chodbě a spousta jich byla také na domech. A domy... To co viděla nahoře v Turionu nebylo nic oproti architektuře tady
dole.
Některé z nich vypadali jako součást jeskyně, jen opracovaný magmatický kámen aby se v něm dalo bydlet, jiné byli spojené v jeden velký dům i když v něm zjevně žilo více samostatných obyvatel, některé vypadali stejně jako nejobyčejnější domy nahoře, některé jako kdyby je postavili podzemní klepetnatci*, tvorové vypadající stejně jako jejich obyčejní broučí příbuzní žijící na světle, ale větší než lidé a s inteligencí skřeta, zahlédla i jeden který vypadal že ho tvoří jen čtyři sloupy mezi kterými je nataženo stanové plátno a normální došková střecha.
,,A dopr... kený ohrady,“ ulevila si Amia a dál zírala na město s otevřenou pusou. Tolik ji ten pohled zaujal, že si všimla blížící se skupiny až když byla téměř u vstupu do chodby. Míšenku zachránilo jen to, že dosud nevstoupila do jeskyně a zůstala částečně skrytá ve stínech, takže stála mimo zorné pole jejích obyvatel. Bleskurychle se otočila, zapadla hlouběji do chodby a zběsile hledala nějaký úkryt. Jenže chodba byla opravdu rovná bez větších balvanů za kterými by se dalo schovat a než by doběhla k první zatáčce muži by dávno vstoupili dovnitř a uviděli by ji. Nakonec, vteřinu předtím než se skupina objevila v ústí, se dívka vrhla do nejhlubšího stínu a ještě ve skoku se proměnila ve vlčici.

*beru tu potvoru ze hry, ale zaboha si teď nemůžu vzpomenout jak se jmenuje. Až tam zas dojdu, tak informaci dodám ;)

3 Elenya Elenya | 26. června 2011 v 16:07 | Reagovat

Ezio s Altairem pročesávali každý nejbližší kout bojiště zaplněného vysušenými těly banditů z lesa. Po jejich přítelkyni se snad země slehla. ,,Přece nemohla během takové chvíle zmizet?!" rozhazoval protestně rukama mladší z vrahů, záhadnému zmizení Elenyi nemohl přijít na kloub. ,,Je to upírka, Ezio...nebo snad démonka? Už ani sám nevím, co si mám myslet, každopádně, je schopna ti bez jediné stopy vzhledem ke svému původu zmizet před očima." Altairův hlas zněl poněkud až ledově klidně, věřil Elenye, určitě věděla, co dělá. ,,Ale...." ,,Zvykej si,"utnul Ezia starší kolega a s přátelským poplácáním po zádech ho opustil. Zamířil ke koním, kteří v době boje ze strachu utekli hlouběji do lesa, ale ne tak daleko, aby na ně majitelé neviděli.
      Instinkt zabijáka muže nutil vnímat plně své okolí ve všech stranách, koutkem oka zaregistroval vlevo pohyb, mírný, ba nepatrný, ale zachytil ho. Zastavil krok, hlavu pootočil tím směrem, kde pohyb zahlédl. Elenya tam stála shrbená, dlaní opřená o tlustý kmen stromu a neustále mumlala udýchaně jedno slovo. Altair jí na tu vzdálenost nerozumněl, proto udělal pár kroků, načež zaslechl upírčino opakování nejspíše jména ,,Agrenej".
       Pozvedl obočí, slyšel to jméno poprvé, nic mu neříkalo. Vražedkyně už opět ve své upírské podobě pozvedla mírně hlavu, vycítila mužův pohled na svém zátylku, on však její tvář neviděl přes spleti dlouhých černých pramenů vlasů a také lem upírčiny bílé kápě. ,,Elenyo." To jediné v tu chvíli ze sebe Altair dokázal vypravit. Jeho tvář o pár let starší než sám 19-letý Ezio na slunci zářila snědým nádechem, u koutku úst vyčnívala drobná jizva nejspíše z pracovních časů a kaštanové polodlouhé vlasy v pramenech visely z podkápě přes tvář muže zhruba ve věku 23 let.
      ,,Slibuji, že nebudu ani já ani Ezio mít otázky, jsme tví přátelé a ty jsi nás chránila, nemáš proč si něco vyčítat," promluvil přesvědčivě vyrovnaným hlasem, tím zastavil upírčino drmolení Agrenejova jména. Ezio došel vedle kolegy se smutným výrazem na tváři. ,,El, my ti věříme a to je hlavní, můžeš nám věřit, nezradíme tě, pomůžeme ti ve všem, pokud bude třeba," nezůstal mlčet. ,,Vždyť já si ani nepamatuji, že jsem ty bandity zabila,"zašeptala tiše Elenya, tělo pomalu otáčela k nim, namísto toho hlava zůstala skloněná. ,,To nic, společně to zvládneme," chytil ji Altair za ruku. ,,Ona je silnější než já, držím ji v sobě, v silné kleci, ale jakmile mě ovládne hněv, nedokážu ji udržet," zakroutila hlavou upírka. Altairovi poklesly smutně koutky a konejšivě si upírku přivinul k sobě.
   Ten ostrý chlad z jejího těla ho bodal do těla jako malé trny, pronikl i do srdce, což způsobilo zrychlení jeho bušení. Díky přítomnosti vražedkyně cítil úzkost, svírala jeho duši jako otravný had, ale dokázal to zapudit. Ezio mimoděk položil Elenye ruku na rameno, pak však objal oba dva kolegy naráz velikým medvědím objetím.

4 agrenej agrenej | E-mail | Web | 28. června 2011 v 17:36 | Reagovat

Opovržlivé pohledy pronásledovaly Agreneje celou dobu, co se vrátil do Turionu. S malým lístečkem v ruce procházel jednou z ulic patřící do luxusnější části města, kde se usídlili bohatí obchodníci se svými krámky vzácného zboží. Staré kožené brnění, které měl na sobě, vypadalo, jako by se mělo každou chvíli rozpadnout. Šedému andělovi však na ničem z toho nezáleželo. Vše mělo svůj účel, vše bylo potřebné.  Chvíli mu trvalo, než našel obchod, jehož jméno stálo na lístku. ,,Zboží devíti krás“ hlásal zdobený poutač nad vchodem a lákal co nejvíce zákazníků. Bez okolků vstoupil.
Zvenčí malý krámek byl ve skutečnosti rozsáhlým obchodem zboží všeho druhu. Obrovské stoly, police i ohromné stoly byly obtěžkány výrobky pro všední spotřebu včetně exotických koření, jídel i vzácných vín a dalších nápojů, zbroje i zbraně. Potřeby čarodějů ležely nedaleko nabídky různých ozdob do domu, křehkých váz, lesklých talířů a příborů a mnoho dalších. ,,Přejete si?“ ozval se otrávený elfský hlas a probral Agreneje z překvapení. Vedle něj stál vysoký elf s dlouhými blonďatými vlasy až po pás, oděn ve zlatozelenou košili a hnědých kalhotách z kvalitních látek.  Šedý anděl si všiml dalších tří lidských mužů a jedné elfky oděných stejně, očividně prodavači. ,,Hledám pana Gruota.“ prohlásil rozhodně a okem sledoval reakci všech. ,,To jméno jsme nikdy neslyšel, pane. Asi jste se zmýlil.“ odvětil elf a ani nehnul brvou. Zato žena sebou trhla, když zaslechla jméno Agrenejova starého známého. To mu jako důkaz stačilo. Jako šíp vypuštěný z kuše se rozběhl k zadním dveřím, které by měly vést, dle jeho odhadu, ke schodišti do druhého patra. Proběhl jimi a prudce za sebou  zabouchl. Nárazy na dřevo potvrdily, že se ho pokusí zastavit.

5 Amia Amia | Web | 30. června 2011 v 2:05 | Reagovat

,,Takže kde že jsi ten meč naposledy viděl?“ zeptal se někdo, hlas jakoby zbavený veškerých emocí.
,,Nejsem... si jist,“ odpověděl váhavě další hlas, ve kterém Amia poznala mladíka, kterého znala už z ulice. Přikrčila se co nejvíce do stínu, ale bylo jí jasné, že jakmile projdou kolem ní, nemá šanci se před nimi schovat. A oni kolem určitě projdou, alespoň přibližující se kroky tomu nasvědčovali.
,,Zloděj který neumí krást, s tím bych se smířil,“ pronesl další hlas, ,,takoví už se vyskytli a zcela jistě není náš Habeus poslední, ale jak může někdo ztratit meč?“
,Takže Habeus´ blesklo Amie hlavou, zatímco horečně přemýšlela co udělá.
,,Pravděpodobně zůstal někde na začátku chodby, zastavovali jsme tam na chvilku,“ pronesl Rephaim a Amie neunikla lehká nevyváženost jedněch kroků, jak nejspíš Habeus trochu klopýtl. Tentokrát ale spíše překvapením, že se ho mistr víceméně zastal, než nemotorností.
,,Vážně? Proč?“ ozval se opět ten první hlas, už nebezpečně blízko dívčina úkrytu. V chodbě se rozhostilo na okamžik ticho ve kterém byli slyšet jen kroky a Amia se náhle rozhodla. Zabušila ocasem do skály za sebou a v okamžiku kdy se znovu ozval Habeus, radostně štěkla, vyskočila zpoza stínu a vrhla se přímo na něj. Mladík polekaně vykřikl a ostatní ve skupince sáhli po mečích, míšenka ale skočila Habovi na prsa až ho povalila na zem, olízla mu tvář a pak po něm začala co nejradostněji poskakovat.
,,Chtěli jsme zbavit toho psa, ale nedal si pokoj,“ ozval se nad ní Rephaim, zatímco Habeus hekal jak mu skákala po hrudníku a břiše.
,,Zdá se, že si mladíka oblíbil,“ ozval se po další chvíli relativního ticha třetí hlas. ,,Ale vypadá úplně stejně jako vlk.“
Opět se rozhostilo ticho až na Habeovo bezmocné hekání. Amia z něj seskočila, proběhla kolem Rephaima, propletla se mezi zbytkem skupinky a když se zase vrátila k ležícímu mladíku, upustila mu na hrudník měšec se zlatem. Strkla do něj packou, znovu zabušila ocasem do podlahy a snažila se vypadat jako ten nejobyčejnější pes. Habeus se nevěřícně zadíval na měšec, zatímco všichni muži si začali osahávat opasky a jeden se stejně jako Habeus na měšec, zadíval on na Habea a pak na zvíře vedle něj.
,,Chtěli jsme ho přivést až později, až to bude opravdu umět,“ ozval se znovu Rephaim a pohledy se obrátili na něj, ,,proto jsme se zdrželi, ujišťovali jsme se že má k dispozici dostatek vody i jídla, ale zjevně musel překousat provaz a běžet za námi.“
Pohledy se tentokrát stočili na Habea, který měl tolik duchapřítomnosti že pokýval hlavou na potvrzení mistrových slov, i když v obličeji měl stále ten vyjevený výraz.
,,Vlka?“ pronesl opět jeden z mužů.
,,Toulal se po městě,“ pokrčil rameny Rephaim, ,,a upřímně, krást umí lépe než Habeus. Spolu jsou ucházející dvojice.“

6 agrenej agrenej | E-mail | Web | 8. července 2011 v 17:59 | Reagovat

Přesně dle očekávání se po jeho pravici rozevíralo schodiště, které Agrenej svižně vyběhl. Dveře na jejich konci nezůstaly zavřené dlouho, neboť se šedý anděl nechtěl nechat zastavit ubohým kusem dřeva.
Dostal se do velké místnosti. Zelený koberec ladil se zdmi natřenými stejnou barvou a lemovanými knihovnami i drahými obrazy. Naproti dveřím stál na první pohled starodávný a velmi drahý psací stůl.  Za horami knih seděl pulčík, člověku podobné stvoření o velikosti dítěte, s kudrnatými černými vlasy. Něco si pro sebe mumlal a pečlivě zapisoval údaje do knihy před sebou. Agrenej nečekal na vyzvání a přešel přes velkými okny osvětlenou místnost až ke stolu  a posadil se na židli naproti pulčíka. ,,Přejete si?“ zeptal se úředně malý tvor, ale nespustil oči z lejster před sebou. Pero v jeho ruce neustále kmitalo. Než stačil šedý anděl promluvit, opět se otevřely vstupní dveře a dovnitř vstoupili dva muži s elfem, zaměstnanci podniku, s vytasenými zbraněmi. ,,Vypadněte!“ vyštěkl nečekaně prudce pulčík a opět se vrátil k papírování. Trojice radši uposlechla.
,,Hledám pana Gruota.“ zopakoval šedý anděl svou otázku sotva zůstali s úředníkem o samotě. ,,Neznám.“ opáčil muž o velikosti dítěte. Agrenej si ho podezřívavě prohlížel a i přes stůl si nemohl nevšimnout kulaťoučkého bříška rýsujícího se pod kvalitní košilí doplněnou o černou vestu.  ,,Jedná se o majitele tohoto obchodu.“ dodal šedý anděl, ale pulčík okamžitě odvětil, že majitelem je on, Regis Kithkin. ,,Rád bych si vybral svůj podíl na obchodě, jak mám slíbené od bývalého majitele Gruota.“ Agrenej nahodil úsměv, neboť tušil, kam situace povede. ,,Nic vám nedám. Odejděte.“ Kithkinův hlas by dokázal na místě zmrazit i oheň, ale spokojený výraz na tváři šedého anděla zahnat nedokázal. ,,V tom případě Vám jistě nebude vadit, když dám strážím typ, na kterých člunech se dostává kontraband pirátů do města a na skutečnost, že po vyložení končí na Vašich pultech.“
Škrábání brku ustalo. Regis sevřel ruce v pěsti a poprvé na mladíka sedícího z druhé strany stolu pohlédl. ,,Nevím, o čem mluvíte.“ pokusil se zastřít své rozrušení, ale sám poznal, že se spíše prozradil. Agrenej se vědoucně usmál a taky se zadíval hluboko do černých očí obchodníka. Kithkin nenápadně vytáhl z desky stolu několik nožů a pohodlněji se rozvalil ve své židli. ,,Co teda chcete?“

7 Amia Amia | Web | 19. července 2011 v 21:03 | Reagovat

S poskakujícím vlkem kolem nich a Habem tak trochu zkráceného na dechu se vedoucí skupiny rozhodl nechat meč mečem. Zdejší chodby stejně užívali jen oni, dřívě či později ho tedy někdo zase přinese.
Amie neušel pohled, který Rephaim věnoval za zády ostatních svému žáku a který zcela jasně říkal, že tentorkát měl štěstí.
,,Jste si jistí, že je neškodny?" zeptal se dvojice jeden z jejich společníků a poukázal na fakt, že do města berou vlka.
,,Dokonale neškodná," vyrazil ze sebe Habeus, když se nakrátko rozhostilo ticho a Amia mu vyskočila předními tlapami na ramena, žďuchla ho čumákem pod bradu a pak se mu zatočila těsně kolem nohou, že jen tak tak neupadl.
,Doufám, že tohle nebudu muset dělat často,´ posteskla si Amia nad svou, jaksi odloženou, důstojností a bez odporu snesla podrbání za ušima od Rephaima.
,Není to vlk, ale vlčice, už podle tvaru těla," potvrdil Rephaim a trochu sebou udiveně trhnul, když po něm ta obyčejná vlčice blýskla až moc inteligentním pohledem. Nikdo další si toho ale nevšiml a celá skupina znovu vsoupila do města. Tentokrát ale s někým navíc.

8 agrenej agrenej | E-mail | Web | 22. července 2011 v 3:14 | Reagovat

,,Chci jen, abyste převzal závazky pana Gruota. Deset procent ze zisku každý měsíc. Taky by se mi hodilo, kdybych se na Vás mohl obracet jako na svého prostředníka pro nákup a prodej. Myslím si, že je to přijatelné. Samozřejmě se mnou můžete počítat v případě výskytu problémů.“ Agrenejův samolibý úsměv přiváděl Regise k šílenství, ale nehnul ani brvou, zůstat klidný bylo důležité. ,,Jaký to má přínos pro mě?“ otázal se pulčík, dýky připravené k zabití nezvaného hosta. ,,I když se to nezdá, pane Kithkine, jsem poměrně mocná osoba. Taky mám jisté možnosti, jak pomoci obchodům.“ Šedý anděl sáhl do váčku u pasu a vytáhl malý fialový kamínek léty vybroušený do hladka. I Regis cítil obrovskou sílu schovanou v tak malém předmětu. Mladík položil předmět mezi lejstra a usmál se na Kithkina: ,,Dobrý obchodník dokáže prodat tento kamínek za dvacet tisíc zlatých mincí. Vy jej jistě dokážete prodat za víc.“ Pulčík polkl sliny i s představou zlata schovávajícím se za tak malinkým kamínkem. ,,Co za něj chcete?“ otázal se s opětovnou podezřívavostí v hlase. ,,Dům.“ odvětil Agrenej ,,Aspoň dvě patra. Čím větší sklepení, tím lepší. Taky by se mi hodilo nějaké služebnictvo. Někdo schopný. Někdo, kdo ví kdy je lepší nevidět a neslyšet. Nic víc, nic míň.“
Kithkin si poněkolikáté propočítával náklady spojené s přáním nezvyklého hosta. Věděl o prázdném domě v klidné části města, kde si každý radši hledí svého, dokonce by mohl odpovídat i požadavkům neznámého. Jako služebnictvo by mohl poskytnout dvě osoby ze svého personálu. Celkem by ho to stálo asi právě dvacet tisíc zlatých mincí. Znal taky někoho, kdo by kámen, co mu ležel na stole za dvojnásobek. Pomalu schoval nože zpět. Cítil, že dnes je jeho šťastný den.
,,Zdá se, že mi nějak věříte.“ otázka pálila Regise na jazyku a on nemohl odolat ,,Co když Vás prostě nechám zlikvidovat a kámen si nenechám?“ Agrenej se pohnul jako střela. Přeskočil stůl a svalil pulčíka i se židlí na zem. Dvě šipky neškodně proletěly nad jeho zády a zabodly se do zdi. Magicky maskované stráže odhodily kuše a chopily se mečů. Regis vystrašeně sledoval jak se kolem Agrenejovy ruky vytvořila šedavá mlha hustá jako kouř z ohně a pomalu mu proniká do těla kolem srdce. ,,Jestli mě zradíš, či přispěješ k mé zkáze, kletba tě roztrhá.“ zašeptal šedý anděl. Regis rychle odvolal své muže. ,,Jestli se někdo pokusí kletbu vyjmout z tvého těla, zemřeš taky.“ dodal mladík a zvedl se na nohy. Pohrdavým pohledem si přelétl stráže a vydal se ke dveřím z místnosti. ,,V šest večer si příjdu pro klíče od domu. Ať je vybaven i se zásobami. Nenechte mě čekat, partnere.“ usmál se na Regise, který sice již stál na nohou, ale stále byl bledý a klepal se jak při zemětřesení.

9 Elenya Elenya | 22. července 2011 v 18:46 | Reagovat

Kopyta tří silných koní udusávala čerstvou jarní trávu na zemi, dusot zněl širým okolím, zapřáhlým ořům odlétávala od tlamy pěna. Zahalení jezdci vydechovali obláčky jemné páry, už několik hodin totiž trápil krajinu vytrvalý déšť. Tmavý les se zdál nekonečný, už jím projížděli téměř celičký den a stále mu nebyl konec. Ocelové postroje na koních chrastily, mezi stromy padla snad ještě větší černota než předtím. Koně s jezdci se prodírali hustou mlhou, kličkovali mezi keři a kapradinami, hnáni jako lovná zvěř honěná rozběsněnou bestií.

Ticho mlčenlivého lesa proťal křik krkavce, jinak zvaného ,,posla zla" . Černý opeřenec klesal postupně dolů, jeho bystrým očím neuniklo absolutně nic. S krákáním přistál upírce na natažené paži, aby své paní pošeptal nové zprávy. Eleneyin kůň tmavý jako samotný závoj noci přešlapoval nervozně po kamenité zemi útesu. Odtud měla upírka široký rozhled na lidskou vesnici v údolí pod skálou. Oba dva její lidští přátelé vyčkávali Elenyu na okraji lesa v tichosti, jen šum větru trhal dosud nerušený klid.
    ,,Tam dole je náš cíl, nevyvolávejte zbytečné rozruchy a negativní vlny, jakobychom byli jen duchové, duše bez těla, nikdo si nás všímat nemusí, těch obyčejných poutníků," pozvedla lehce hlavu upírka, ze tmy kápě zazářily dva zlověstné tyrkysy. ,,Nikdo přece nemusí vědět, za jakým účelem tam doopravdy jsme." Koutky upírčiných úst se zdvihly do hadího, až jedovatého úsměvu skrývajícího neblahé záměry. ,,Lov začíná."

10 Amia Amia | Web | 29. července 2011 v 12:52 | Reagovat

(To mi vážně chcete říct, že čekáte na mě? :D )

Jen o pár hodin později, pár kratších rozhovorech které z velké části obstaral Rephaim a mnoha udivených pohledech ve městě, skončil Habeus ve svém skrovném pokoji v Rephaimově domě a hleděl na vlčici, která seděla uprostřed pokoje a klidně mu opětovala pohled. Ne že by zde bylo tolik neobvyklé držet si domácí mazlíčky a několik z nich také pomáhalo svým pánům při vykonávání jejich řemesla, ale sloužili hlavně k odvedení pozornosti. Pokud Habeus věděl, byl první, kdo měl odvádět pozornost od svého mazlíčka zatímco TEN bude krást a ne naopak. Nehledě na to, že vlčice rozhodně nevypadala, že by se jí líbilo označení ,,domácí mazlíček".
,,Co budu dělat?" povzdychl si Habeus, přešel k posteli a ztěžka na ni dosedl, ,,zjevně se sem prostě nehodím."
Přerušilo ho posměšné odfrknutí a když zvedl hlavu, zjistil, že na něj vlčice upírá rozhořčený pohled. Prudce zatřásl hlavou. Jak by mohlo zvíře znít posměšně nebo cokoliv jiného? Zvířata přeci nemyslí.
Stříbrná vlčice se zvedla a rozzlobeně ho švihla ocasem přes opětovně skloněnou hlavu. Mladík vyskočil a zacouval jke stěně tak prudce, že si o ni skoro vyrazil dech. Chvíli opět vládlo ticho, během kterého si zvíře opět sedlo a upíralo na něj vyzývavé oči.
,,Jak ti vůbec budu říkat?" hlesl nakonec Habeus. Kdyby se vlci mohli usmívat, mladý zlodějíček by přísahal, že to ten před ním právě udělal, než odkráčel na slamník v rohu pokoje (kam ho předtím Habeus hodil spolu se všemi věcmi, které pro vlka vyhrabal Rephaim kdesi v domě), stočil se na něm do klubíčka a zavřel oči.

11 Amia Amia | Web | 29. července 2011 v 12:55 | Reagovat

(Ps: ačkoli to bylo neplánované, začíná se mi líbit myšlenka, že chvíli budu vlastně psát za někoho jiného, zatímco já sama jako Amia si odpočinu při hraní si na poslušné domácí zviřátko ;D Docela osvěžující, nemyslíte? :) )

12 agrenej agrenej | E-mail | Web | 5. srpna 2011 v 12:45 | Reagovat

Agrenej se procházel po ulicích rozlehlého města. Nicota v jeho nitru se bouřila, ubírala mu síly a snažila se přemoci vězení jeho těla. Vůle šedého anděla však dokázala udržet nevyzpytatelnou energii pevně na uzdě. Díky těmto problémům brzy ztratil pojem o čase, nezajímal se o to, kam jde a jestli tudy již šel. Honosné domy se nad ním tyčily s hrdostí a téměř uraženě shlížely na jeho zanedbané vzezření.
,,Tahle ulice není pro takové, jako jsi ty!“ vyrušil šedého anděla až čísi velitelský hlas. Podíval se před sebe na muže v jakémsi oblečení, nejspíše výkvět módy, které plálo rudými barvami a zlatými nitkami. Muž byl asi nějakým typem dobrodruha, neboť měl volně přes rameno přehozenou dvoubřitou sekeru. ,,Vypadni odsud, špíno! Nebo tě rozpůlím jako tisíce vandráků před tebou!“ ze zahrady jako v odpověď na mužovu řeč se zpoza živého plotu ozval tichý smích několika dívek. Na tohle neměl mladík náladu. Bleskově vykročil k dobrodruhovi a popadl ho za ruku, ve které třímal topůrko. Prudkým škubnutím vyvedl muže z rovnováhy a prudkým kopancem do rozkroku ho složil k zemi. Sténajícího dobrodruha pak otočil na záda s rozhodnutím upravit mu obličej pěstí. Při prvním úderu se ze zahrady ozvaly poplašené výkřiky a brzy na to bylo slyšet prásknutí venkovních dveří. Agrenej bezmyšlenkovitě bil a bil. Nicota v jeho těle se však opět dala do pohybu a on musel svou oběť pustit. Dobrodruh za svou chybu zaplatil zdevastovanou tváří plnou krve, vylámaných zubů a několikrát zlomeným nosem. Šedý anděl ještě pro jistotu sebral ze země sekeru a vší silou ji vrazil do nejbližšího stromu. Opět se vydal na cestu po ulicích Turionu. Do šesti bylo ještě daleko.

13 Amia Amia | Web | 9. srpna 2011 v 1:17 | Reagovat

,,Habe, vstávej!"
Na dveře Habeova pokoje někdo prudce zabušil pěstí, až nebohé dřevo zapraštělo a mladík polekaně vyskočil na nohy. S očima ještě zalepenýma spánkem se potácel po pokoji v kruhu, než zakopl o vlastní nohy a padl zpět na postel. Zafuněl do peřin a do dveří vešla usmívající se žena s talířem v rukách.
,,Vstávej, chlapče," řekla Rephaimova žena a vystrčila z pokoje asi sedmiletou holčičku.
,,Chci vidět pejska," zamračila se malá s vážným výrazem, kterého jsou schopny jen děti.
,,Uvidíš ho odpoledne, až se tatínek s Habem vrátí," odvětila nekompromisně její matka a zavřela dveře. ,,Pejsek" se už mezitím usadil uprostřed pokoje a nesouhlasně pozoroval mladíka, který se vyhrabal do sedu a s dekou omotanou kolem sebe nešťastně pozoroval dění.
,,Nechci jít," fňukl. ,,Ještě nikdy jsem nic pořádného neukradl a včera jsem navíc ztratil meč. Už tak pro mě nejspíš připravují celoživotní kariéru uklízeče, tak proč to protahovat?"
Žena se nadechla a chtěla něco říct, přerušilo ji ale náhlý zvuk. Vlčice vydala něco mezi vzteklým zaštěknutím a zavrčením, zvedla se na nohy a než ji Habeus stačil chytit, stáhla z něj přikrývku. Odtáhla ji udivené ženě za záda a pak ji žďuchla čenichem do zad, až klopýtla krok k mladíkovi a upustila mu jeho snídani do klína. Vlčice pak odkráčela ke dveřím, opět si sedla a začala netrpělivě bouchat ocasem do podlahy.
Oba lidé ji vyjeveně pozorovali, až se žena rozesmála.
,,Tak vidíš. Zjevně máš přestat se sebelítostí, najíst se a hezky jít do ulic." Usmála se, vzala mladíka za bradu a zvedla mu oči k sobě. ,,Všechno bude dobré, uvidíš."
Otočila se k odchodu, jen ve dveřích se ještě na okamžik zarazila a ohlédla se zpět. ,,A vymysli své nové společnici jméno," pronesla, než se zašustěním látky zmizela v chodbě.
Habeus se zahleděl na vlčici, která mu pohled pevně vrátila. Vteřinu hleděl do modrých zvířecích očí, ale ve chvíli kdy se mu v hlavě začal rodit zvláštní myšlenka, ozval se zezdola Rephaimův křik. Rychle se pustil do snídaně.

14 Elenya Elenya | 11. srpna 2011 v 13:51 | Reagovat

Lidskou vesnici namísto hradeb chránily jen obyčejné dřevěné palisády. Při nájezdu řádné připravené armády by vesnička lehla brzy popelem a palisády by byly ihned zničeny. Náves měla  pouze jednu hlavní ulici a pár postraních, jinak tu lišky dávaly dobrou noc.
  Ulice zely odpudivou špínou, země pod kopyty koní nechutně čvachtala bahnem po předešlém dešti, který trval několik hodin. Lidé zabaleni do plátěnných, záplatami zdobených ošacení cestovali napříč poměrně rušnou vesnicí jako mravenci hemžící se v mraveništi. Novým návštěvníkům nevěnovali příliš pozornosti, sami měli práce nad hlavu, natož aby oslavovali každého nově příchozího poutníka, co zavítá do jejich malebné vesničky.
  Elenye prozatím plán ,,neviditelnosti“ dokonale vycházel. Její mysl potemněla. Namísto zdejších lidí a ulic viděla černotu, v níž stál usmívající se bývalý šedý anděl. Volal ji jménem a lákal svým zvonivým smíchem. Upírku bodlo prudce u srdce, duši zaplavila na pár okamžiku trpká hořkost. Už dlouho Agreneje neviděla, nespatřila jeho uklidňující úsměv či jiskřící oči životem a láskou. Vnitřní Elenya tyto pocity urputně zaháněla, chtěla si svou loutku, živoucí schránku, ve které žije vytvořit podle svých představ. Jenže sama věděla o silné duševní stránce své povrchní skořápky. Nebude to tak lehké, jak původně předpokládala. Upírka se ukázala být silnou odpůrkyní, která svou duši jen tak snadno neprodá.
  Trojice koní zastavila u místní prosté putyky, odkud ven doléhal smích přiopilých mužů. Elenya lehce sklouzla z koně, o chvíli později její dva kolegové uvazujíc koně k polorozpadlé ohradě. Upírka mezitím zkoumala propalujícím pohledem kolemjdoucí, podpatky kozaček se bořily vražedkyni do mazlavého bahna ulic. Zahalené vrahy minul nic netušící muž, jejich oběť, cíl další podlé vraždy objednané neznámým zákazníkem. Černovlasá ,,černá dáma“ či jak jinak ještě lidé stvoření noci přezdívali zaregistrovala přítomnost vyvoleného terče, loktem drkla do těch dvou, aby hnědovlasého muže ve středním věku nepřehlédli. ,,To je on,“ zašeptala se rty zvlněnými do pohrdavého šklebu. ,,Vypadá to, že jde tam, co my,“ pohodil hlavou Ezio směrem k hospodě. Jakmile muž zmizel uvnitř, vrazi chvíli počkali a pak vešli i oni.
V putyce vládlo přítmí, kouř z doutníků dělal místnost ještě začouděnější, než byla. Usedli za stůl ukrytý v zatmělém koutě, kam ani světlo luceren pořádně nedocházelo. Z této pozice pozorovali společně muže, zrovna usedal mezi hlouček přátel, co ho veselým povykem vítali. Nic netušil. Nic nevěděl. Užíval si dál krásné okamžiky dnešního dne bez toho, aniž by poznal, že je někým sledován.

15 Elenya Elenya | 20. srpna 2011 v 21:30 | Reagovat

,,Co si panstvo ráčí u nás objednat?" Zavalitý hostinský svýma špinavýma rukama svíral v ruce pár korbelů piva nasládlého kvasinkovou  vůní. Pěna přetékala přes okraje půllitrů a plazivě stékala přes tlouštíkovo prsty až na zem. ,,Nic," odpověděla Elenya poněkud tvrději, než původně zamýšlela, ale možná, že za její nespolečenskost mohl odpor ke Krátce živým (lidem) dřímající hluboko uvnitř jejího nitra. Ano. Ezio s Altairem sice mezi ně patřili také, jenže ti si získali pomocí svých způsobů a přístupu upírčin respekt.
  Alrair se neklidně nachýlil více dopředu, dřevěná lavice pod jeho pohybem suše zapraskala stářím. Zabiják pomocí  gesta zdvořile naznačil omluvu za svou kolegyni sedící hned vedle, která mezitím zaplula posunutím se více ke stěně do větší tmy. ,,Dvakrát vodu," poručil nakonec, krátce zalovil v kapse, načež vytáhl pár mincí.  Hostinský peníze lehce sebral, sjel jejich lesklý povrch čokoládovýma očima a se slovy ,,Hned to bude" zmizel mezi vedlejšími stoly. Ezio měl něco na srdci, chtěl obohatit upírku o pár káravých otázek, ale nakonec si to rychle rozmyslel, dráždit ,,stvoření noci" nechtěl za každou cenu riskovat.
  Elenya vyhlížela oběť o pár stolů dál, vzadu v koutě opřená o stěnu, tichá a napolo skrytá ve stínu ho mlčky sledovala přimhouřenýma očima. Zhluboka se nadechla a veškeré zbytečné úvahy vypustila z hlavy. Soustředila se jen na jediné. Oběť. Propalovala ho upřeným pohledem, ve změti hutných pachů vyhledávala mužův pach, jemným sluchem zachytila každý jeho nádech a výdech. Netušící poslouchal vyprávění přátel okolo něj, obdařoval je hlasitým spokojeným smíchem, který občas přehlušil všechen hluk místní putyky.
Upírka tiše vstala a proplétala se mezi lavicemi, pružně jako tanečník, aby o nikoho nezavadila. Ezio s Altairem tiše vzhlédli k mizející kolegyni, oči plné zvědavosti a údivu, kam tak najednou pospíchá. Minula svou sedící oběť, bílá vlající tunika lehce ovála záda muže studeným průvanem, který se mu zakousl do kůže. Pocítil ten led, oči chvíli upřel na upírčina vzdalující se záda, rukama zahřál prokřehlé paže a vrátil pozornost ke stolu jeho přátel.
Elenya zavítala k samotnému pultu vyhlížejíc hostinského. Utíral o kus dál pár špinavých korbelů hadrem, co moc čistoty taktéž nepobral. ,,Kde tu máte veřejné prostory," pohodila hlavou. Tlouštík přeběhl k ní, vzápětí se ale vzdálil z té náhlé vlny bodavého mrazu vycházejícího z osoby stojící za deskou pultu.

16 Amia Amia | Web | 26. srpna 2011 v 23:30 | Reagovat

Jakmile do sebe mladík naházel snídani a vyrazil ke dveřím, zatímco si v běhu natahoval košili, Amia se zvedla na všechny čtyři a chtěla se pustit za ním. Habeus  ale, s hlavou stále uvězněnou ve svršku, narazil do zavřených, odklopýtal tři kroky nazpět a bolestivě si dřepnul na podlahu, kde zůstal nehybně sedět. Vlčice protočila oči, otevřela dveře a počkala, až se mladík vzpamatuje.
,,Tak sakra Habe, kde se zase flákáš?“ ozval chvíli na to nabručený Rephaimův hlas a jeho majitel se objevil na podestě.  Zarazil se, když spatřil vlčici sedící u dveří a udržujíc je tak otevřené, pak ale došel až k ní, klekl si na jedno koleno a zahleděl se jí do očí.
,,Vážně netuším, kde se vzal vlk v tunelech, ale nejspíš jsi jen utekla nějakému milovníkovi ochočených divokých zvířat a k nám jsi jen zabloudila. Co nechápu je, že sis vybrala zrovna tady toho nešiku.“
Trhl hlavou směrem do místnosti, kde se právě onen nešika konečně správně oblékl a nyní stál se svěšenou hlavou blízko dveří. Rephaim se s povzdechem zvedl a otočil se na něj.
,,Habe, zpomal,“ řekl jednoduše. ,,Čekám tě dole.“
Mladík okamžitě vykročil za starším mužem, ale Amia mu zastoupila cestu. Habeus se jí nejdříve pokusil obejít a potom i odstrčit, ale vlčice se nedala, až nakonec dala zavrčením najevo, že má prostě počkat.
,Tohle bude dlouhé,´ pomyslela si Amia, když zamířila zpátky do pokoje, z nočního stolku sebrala do zubů obyčejnou dýku a vrátila se s ní k mladíkovi. Ten na ni chvíli hleděl, než natáhl dlaň a nechal si dýku upustit do dlaně. Další vteřiny na ni zas jen zíral, než zvedl oči k Amie, která naklonila hlavu na stranu.
,,Hm,“ vyrazil ze sebe Habeus a konečně si dýku přivázal k opasku. ,,Dobře. Vyzkouším to.“
,Že mě to baví,´ pomyslela si pobavená Amia, když se trošičku strnulý (a zamyšlený) Habeus otočil a konečně vyšel ze dveří.

17 agrenej agrenej | E-mail | Web | 28. srpna 2011 v 2:57 | Reagovat

Ke dveřím ,,Zboží devíti krás“ se šedý anděl dostal přesně s úderem šesté hodiny. Na chodníku již čekal mladý elf ve stejnokroji zaměstnanců obchodu. Hned jak spatřil Agreneje, zamával, aby na sebe upoutal jeho pozornost. ,,Jistě jste kontakt pana Kithkina. Mám vás k němu zavést. Již pro vás vše zařídil a čeká na místě.“ Mladík jen přikývl a nechal se vést dalšími uličkami města. Neušla mu však dýka lehce se rýsující pod elfovým ošacením, ani pár mistrně maskovaných jizev na obličeji. Proto radši zůstal ve střehu a každý stinný kout sledoval s rukou na jílci meče.
Cesta je vyvedla z luxusnější čtvrti v centru do okrajových částí, ale přesto obývanější lepší společností. Několik parků lemovaly dvoupatrové vilky s velkými zahradami, ulice jen místy zdobily pouliční lampy, což se Agrenejovi zalíbilo. Elf se nakonec zastavil u jednoho z domů, skrytého v zeleni čtvrti, již mírně sešlého časem. Bílá omítka již místy opadávala, na střeše chybělo pár tašek, některé krásně vyřezávané okenice již visely nakřivo. I zahrada vypadala spíše jako kousek divočiny. Než se však stihl rozhlédnout, ze dveří vyběhl pulčík, s úsměvem přivítal nového společníka a hned jej zatáhl dovnitř. ,,Tento dům je přesně pro vás“ začal vychvalovat své zboží hned, jak vstoupili do vstupní haly ,,je zapotřebí ještě pár oprav, ale to bude do dvou dnů hotové. Služebnictvo taky dojde do dvou dnů. Takže, napravo je jídelna, která se dá použít i třeba jako taneční sál, či cokoliv jiného. Skrz ní se dostanete do kuchyně a tam už je vchod do sklepa. Určitě se bude líbit, neboť má dvě podlaží, dříve to tu vlastnil nějaký zámožnější překupník. Nalevo je obývací pokoj s nádherným krbem. Knihovny jsem již dal naplnit různými knihami, některé jsou i vzácnější. Skrz něj se dostanete do pracovny, taky již pěkně vybavená. V horním patře se nacházejí ložnice. Nalevo jsou dvě velké, naproti tři malé pro hosty a ještě jedna místnost sloužící jako úložný prostor pro nepotřebný nábytek.“ Během řeči se Regis vložil do Agrenejovy otevřené dveře tři kopie klíčů od předních i zadních dveří. Šedý anděl se soustředil na atmosféru domu a musel uznat, že pulčík vybral opravdu dobrý dům. Ze zamyšlení ho však vytrhla skutečnost, že se v domě nachází sám. Vůbec nepostřehl, že Kithkin se svými lidmi již opustili budovu.
,,Je tu nějak ticho a prázdno.“ Povzdechl si mladík vydal na pomalou procházku po domě.

18 Nereira Nereira | 6. září 2011 v 18:08 | Reagovat

"Tak teda, do nevidenia." Malá ryšavka naradostene tleskla rukami a postavila sa z honosného kresla. Týmto považovala obchod za uzavretý. Postarší kupec následoval jej príklad a zo spokojným leskom v očiach ju osobne odprevadil k dverám domu.
"Bolo mi cťou s vami spolupracovať. Verte, že aj napriek vašim zásadám, ja budem akejkoľvek ďalšej výmene tovaru otvorený. Takže keby ste si to rozmysleli..." Hovoril, keď  jej podával ruku na rozlúčku. Nereira ju chlapsky stisla, no pri tom ospravedlňujúco skrivila tvár v náznaku pochybností mužových slov. Predsa len, on časom zistí že to nebol dobrí nápad a keď sa príde na to že zbožie je kradnuté, bude naozaj lepšie sa u neho viac neukázať.  „Škoda, tak teda dovidenia." Nič netušiaci podvedený obchodník otvoril dvere a stál v nich, až kým mu slečna nebezpečná nezmizla z dohľadu.

„Baf!“ Vybehol na ňu spoza rohu niečí biely, nechutne odporný xicht. Strhla sa. Ktorý somár tu má taký hlúpy zmysel pre humor že jej chce privodiť infarkt?
„Padalecky, ty si taký....“ Zavrčala, keď v prítmí uličky spoznala jedného jej kumpána.
„Dokonalý?“
„Debil. Áno, dokonalý debil.“
„Toľké chvály hneď z rána... Prestaň lebo sa budem červenať.“ Pirát v rozkvete sa zazubil, čím odhalil nevábivý chrup a Nereira sa mu otočila chrbtom. Tiež nestála o to, ničiť si nervy hneď tak zavčasu.  Ako tak chcela ďalej pokračovať v ceste, vediac že ju podriadený vtipálek bude následovať, postavil sa po jej boku aj druhý z partie. Statný čierny silák. „Tak čo, ako?“ Zašepkal.
Nira sa usmiala ako samotná bohyňa pomsty, a na chvíľu poodkryla čierny plášť - okrem starostlivo vyleštených kordov sa na opasku zaleskli tri mešce. Veľké, plné....
„Výborne.“ Usmial sa černoch šťastne si metliac pästičky. „Neboli žiadne problémy?“ „Kdeže, pán by ešte rád prídavok. A vy? Ako ste na tom?“ Dievčina po očku skontrolovala zvyšok „osobnej stráže“, ako ich nazýval jej otec. Dvaja piráti sa nenápadne zakrádali davom neďaleko nich, debil Padalecky sa skrývaním neobťažoval ale kráčal si svetom ako pán. A prečo by nie? Všetku nežiadúcu pozornosť okoloiddúcich predsa na seba ja tak strhne hora svalov vedľa nej.
„Všetko je dohodnuté a pripravené.“
„Robiť s vami je taká radosť...“
„Potešenie na mojej strane madam.“ Mahmed žartovne žmurkne „Takže aké sú ďalšie rozkazy?“
„Čakať.“
„A okrem toho?“
„Čakať. Oddychovať. Alebo si akcie za posledné dni nemal dosť?“ Ryšavka ho lakťom hravo ďobne do rebier čo jej „napadnutý obetuje“. Boli by pokračovali v hraní sa na deti aj ďalej, keby by im do toho nevošiel Padalecky.
„Takže máme rozchod?“ Spýtal sa, poškuľujúc pri tom na krčmičku, okolo ktorej prechádzali. Nereira prevrátila očami a bezmocne mávla rukou. „Tak nejak.“ Chlap na iné nečakal a už sa vrhal v ústrety márnotratnému raju. „Ale večer budeš triezvy je to to jasné?“ Zakričí na neho Nira ešte predtým ako pirát zmizne vo dverách, no bez odozvy. Už ho niet. Pod pochybovačnými pohľadmi okolitej zberby skloní hlavu k zemi a po boku s Mahmedom sa tvária že oni nič. Ticho kráčajú uličkou, až kým nevyústi na malé námestíčko s fontánkou. Tam, v jednom jeho tmavom kúte pirátka posunie časť novonadobudnutej odmeny všetkým trom podriadeným. Nik nečaká, jej banda sa v tieni jasných rozkazov rozptýli do všetkých strán a dokonale splynie s davom.
Ona sa oprie o roh jedného z domov a s tajomným úsmevom na perách sa nechá potulnými hercami vtihanuť do príbehu, ktorý započali uprostred námestia.

(fajn, na premiéru to nie je bohvie čo ale snažila som sa. Do budúcna to bude lepšie – a  kratšie sľubujem. No teraz jedna otázka: Amia, ty máš tiež podareného zlodejíčka, pridáš sa k „vykradnutiu“ nového sídla Smečky? Bol to tvoj nápad, a rozhodne je lepší ako všetky moje takže ? :-) )

19 Amia Amia | Web | 6. září 2011 v 18:55 | Reagovat

(Jasný, o Agrenejově koupi nemám tucha, takže se přidám. Sranda musí být ;D )

Po dalších dvou hodinách a spoustě dalších Habeových pádech a podobně, se konečně vyškrábala nově vzniklá trojice na povrch. Amiu docela překvapilo, že normálně užívaný východ ze zlodějských tunelů vede sice do postranní uličky, ovšem jen co Rephaim odhrnul jakýsi starý závěs, či co to bylo, ocitli se rovnou na jednom z Turionských náměstí.
,Fíha´ rozhlédla se udiveně Amia a popošla pár kroků ke středu, když ji za kožich chytil Rephaim. Jen co se na něj ohlédla, okamžitě ji zase pustil a zatvářil se překvapivě rozpačitě.
,,Em, k noze?" pronesl nejistě a poklepal si na stehno. Kdyby se ve vlčí podobě mohla smát, už by se jí skoro podlomila kolena. Takhle jen zafrkala jako obyčejné štěně, co právě našlo svou první kost a vrátila se k těm dvěma.
,,No dobře, nevím tak úplně, co by teď bylo nejlepší," pronesl Rephaim k Habeovi, když se vlčice protáhla kolem obou a zastavila se mezi nimi s pohledem na náměstí, ,,ale náš vlčí společník vypadá... inteligentně. Zkuste někoho obrat o měšec."
Postrčil mladíka směrem k davu a sám se založenýma rukama zůstal stát. Habeus se po něm zděšeně podíval, ale to už ho vlčí zuby chytly za spodní lem kabátce a táhly mezi dav.
,Tak to vyzkoušíme,´ pomyslela si Amia a rozhlížela se po davu, ,chtělo by to někoho bohatého.´
Minuli kejklíře a jejich diváky a na okamžik ji upoutala něčí obrovská postava mizející v davu. Zamířila tedy jiným směrem než ona, minula menší rudovlasou dívku a zatáhla Habea za herce.
,,Tyhle?" zašeptal Habeus, když ho pustila a zadíval se dolů do vlčích očí. Amia na něj mrkla a pomalu se vydala kolem nich.

20 Elenya Elenya | 7. září 2011 v 14:22 | Reagovat

Jakmile hostinský ucouvl před plíživým mrazem, narazil zády do prosklené skříně s vystavenými korbely na obdiv zvědavců, až tabulka skla mírně v pavučinkách popraskala. ,,Budu muset na odpověď čekat dlouho?" Vlezlý hlas bez známek citů donutil tlouštíka urychleně jednat. ,Těmi dveřmi vedle schodiště a pak hned doprava,' pomyslel si zalknutě hromotlucký muž v duchu, neustále zahleděný do tyrkysově svítících očí zahalené osoby za pultem. Elenya s neroztávajícím vážným výrazem opřela dlaň o desku pultu, tělo lehce naváhla dopředu a tím odtajila pár rysů své tváře. ,,Děkuji,"zašeptala, blýskla lišáckým úsměvem a v otočce hodila krátce pohledem po svých kolezích v rohu u stolu. Hostinský mdlobný hrůzou moc dobře zahlédl ty šelmí špičáky neznámé. Jejich špičaté hroty mu stále kolovaly v mysli jako ta nejhorší noční můra. Představa, jak ho ty tesáky zahryzávají a berou si z něj životně důležitou tekutinu mu svíralo křečovitě žaludek nejenom strachem, ale i hnusem.
  Vražedkyně zatlačením ruky otevřela prudce ony dveře a zahla ihned doprava, jak už se s pomocí svých upířích schopností dozvěděla. Ten lidský chuďas ani neměl tušení, že vnímala každý jeho nádech a výdech, každou jeho tepající žilku v těle a zaměřovala se na proud teplé krve. Při jeho strachu bylo přespříliš snadné mu číst myšlenky a procházet jeho mysl tou svou.
  Procházela napříč prázdnou chodbou, jejichž popraskaná omítka bledla s proudem času a udržovala se tu poněkud nevšední zima. To upírce nijak zvlášť nevadilo, tělo jí oplýval ještě větší chlad, než panoval v těchto prostorách. Kráčel spolu s ní, byl jejím stínem a pronikal až do srdcí Krátce živých, kde jim všechen koloběh funkcí na okamžik zpomalil, než upírka zmizela zase pryč.
  Došla až na samotné cílové místo, které taky za moc nestálo. Pustila kohoutek špinavého umyvadla, vodou omývala bílé ruce a krátce opláchla i tvář. Dlouze vzdychla a pozvedla hlavu k zrcadlu. V odraze se na ni šklebila upíří démonka, dávaje najevo svou dominantnost a pohrdavost nad upírkou. Elenya pomalu položila dlaň na hladký povrch zrcadla, to stejné samozřejmě udělala i démonka na druhé straně. ,,Nedostaneš mě,"usmála se provokativně vražedkyně v bílém, aby své druhé polovičce ukázala plně sílu panující uvnitř ní. ,,To se ještě uvidí,"zavrčela protestně démonka tisknoucí tvář k zrcadlu. ,,Tss," odfrkla si Elenya, však její rozhovor narušily blížící se kroky.

21 agrenej agrenej | E-mail | Web | 11. září 2011 v 3:09 | Reagovat

Nemělo smysl si prohlížet prázdný dům. K čemu taky? Nejspíše se ještě častokrát bude procházet po těchto pokojích, po zdobeném schodišti, tak proč zde nyní trávit sám, když v tichu a stínech se ukrývá tolik nepříjemná pravda, že stejná prázdnota, ne-li ještě horší, je uvězněna v jeho duši a čeká na příležitost k osvobození? Potřeboval na vzduch, ale stará, zničená zbroj by v této čtvrti byla dost nápadná a někoho by mohlo napadnout zavolat na něj stráže. Agrenej se radši přesunul do velké ložnice, aby prohledal obsah skříní. Až nyní dokázal šedý anděl řádně ocenit služeb Regise. Skříně obsahovaly oděvy z drahých látek v nejrůznějších velikostech. Dokonce i dámské šaty a další oděvy se skrývaly v útrobách dalšího kusu nábytku. Oblékl se do prvního, co mu padlo. V sametové košili barvy mléka a černých kalhotách opustil dům. Hned na prahu se však zastavil a otočil se zpět k zamčeným dveřím. Věděl, že zajistil každé okno v domě, že dveře pečlivě zamkl, ale stejně se mu zdálo, že neudělal dost. V myšlenkách se mu vrátily vzpomínky na minulé sídlo smečky a na všechny kouzla, stvořené jeho silou pro maximální bezpečí společníků.
,,To by šlo“ zašeptal do ticha a položil dlaň na dveře. Sice ztratil přijetím šedé mlhy do svého těla značnou část své moci, vlastně skoro všechnu moc, ale jedno kouzlo by snad mohl zvládnout. Do dřeva se pod silou zaklínání vpíjely černé skvrny, připomínající dopadající krev. Agrenej s ulehčením odstoupil. Sice to nebylo nic moc, ale každý, kdo si neodemkne normálním klíčem, bude zastižen halucinacemi, které by měly přinést do zlodějova života jeho vlastní noční můry. Pokud teda kouzlo vydrží. Mladík věřil, že vydrží.
Chmurná postava procházela parky v okolí vily. Agrenej prostě nechtěl stát na místě, ale vlastně ani nevěděl kam jít. Tolik se toho v jeho životě odehrálo. Tolik vzpomínek nesl vítr ve svém šepotu. Nebe se zatáhlo šedavými mraky a začaly vyhrožovat ledovými přívaly deště. Jediné, co však mladíka napadlo, bylo, že až se mu křídla opět obnoví, peří bude mít stejnou barvu jako ony koráby nebes. Pahýly silou vůle stáhlé do zad začaly jak na povel pálit a připomínat tak svůj stále špatný stav. Náhlý nával bolesti málem srazil Agreneje k zemi, ale on si i tak odmítal sednout na lákající lavičky. Nestál o přítomnost lidí. Parky však v sobě skrývaly útěchu i pro něj a šedý anděl našel svůj úkryt u kmene staré vrby. Její majestátní zelená koruna se natahovala k nebeským výšinám, aby opět spadla k zemi a schovala své srdce před zraky kolemjdoucích.
Agrenejova mysl byla plná vzpomínek. Vzpomínek na výcvik v armádě Světla, na svou první hlídku, na radost a zábavu, na Silanu. Když mu v hlavě zavířily obrazy jejich společných soubojů plných smíchu a radosti, zabolelo ho u srdce. ,,Co se to se mnou stalo? Proč jsem tolik zahořkl?“

22 Elenya Elenya | 11. září 2011 v 14:02 | Reagovat

Prudce trhla hlavou tím směrem, jemným sluchem naslouchala dunivost dopadajících kroků na dlažbu, dotyčný byl vzdálený jen několik metrů. Rychle ukročila od obdelníkového zrcadla, dlaní otevřela dvířka do nejbližší kabinky, kam vklouzla tisknouc se ke stěnám. Soutředila svou mysl plně jen na jedno. Kořist. Vnímala každý její nepatrný pohyb, každé vydechnutí a také zvuk tekoucí vody šplouchající do dlouhého koryta. Prsty jemně pohladila své hrdlo, bylo vyprahlé a toužící po teplé chutné tekutině. Svaly se jí tou žíznivostí křečovitě napínaly a žilky vyčnívaly i přes tu vrstvu kůže.
  Srdce upírky divoce bušilo neklidem, končetiny se škubaly, ale Elenya přesto držela své pudy na uzdě.
Tekoucí voda utichla doprovázená jen jakýmsi nezřetelným mumláním. Kořist kráčela přímo do kabinky, kde byla vražedkyně schovaná. Bez dlouhých rozmýšlení využila schopnosti geneticky děděné upíry, záda natiskla ke stěně a jednodušše splynula s okolím. Nestala se neviditelnou, jen splynula s prostředím kabinky, tím se stala lidským očím lehce přehlédnutelná. Nic netušící muž vlezl k ní dovnitř, nadzvedl prkénko stavíc se k Elenye zády. Už prsty šmátral po lemu svých kalhot, jenže kolem krku se mu obepnula upírčina paže, svým sevřením ho pomalu dusila a druhou rukou zacpala ústa muže. ,,Šššš, jen tiše, mládenče, nic se ti nestane," šeptala mu u ucha vtíravým hlasem. ,,Poddej se mi a nech mě okusit kus tvé duše," dodala ševelavým šepotem, načež nosem přejela po straně jeho krku. Cítila přes kůži pokrytou potem ze strachu tepající krev, otevírala svůj dravčí chřtán, když ji fakt, že ten mladík je podobný Agrenejovi z profilového pohledu, zarazil. Na chvíli váhala, sama věděla o nemožnosti, že by tato osoba byla jejím milým, přesto jí to vloudilo do duše nejistotu. Přenesla se přes tyto myšlenky, nemohl to být on. Tenké pruhy světla blikající lampy ozářily dva šelmí špičáky, bořející se do útrob krku mladíka. Vřískal jí přes ruku jako malé děcko, co si natlouklo koleno. Očima sledoval rudou lázeň stékající od krku dolů po hrudi, čekal, že se z něj jen napije, ale to nebylo jejím úmyslem. Silnými zuby mu drásala hrdlo, na kusy, věděl, že to nepřežije, v upírčiným pevném sevření nemohl udělat jediný pohyb. Pahýly ve smrtelném držení mačkaly mládenci tělo a drtily pomalu kosti. Nemohl se pořádně ani nadechnout, ta řezavá ostrá bolest...nešlo to ani slovy popsat. Začal ztrácet vědomí, před očima viděl načervenalý opar, než se jeho tělo svezlo dolů k upírčiným nohou. Ta šelma, dravec, co zapříčinil tak rychlou smrt malinkou chvíli sledoval v očích ležící oběti mizející jas a světlo. Ladně nehybného překročila, ramenem otevřela s vrzáním dvířka kabinky vykukujíc, jestli je vzduch čistý. Nikdo tam nebyl. Jen ničím nerušené ticho odrážející se od chladných bílých stěn.

23 Amia Amia | Web | 15. září 2011 v 21:38 | Reagovat

Habeus nevypadal, že by se mu do toho chtělo. Poměrně šikovně se přichomýtl k bohatě vyhlížejícímu muži, co s kyselým výrazem sledoval záda herců, a pak u něho jen stál jako puk. Vlčice ho nějakou dobu pozorovala a pak se ohlédla za Rephaimem. Ten stál s rukama mírně rozpaženýma, čelist napjatou a vypadal, že každou chvíli vyrazí a nározně muže přede všemi okrade.
Amia se tedy otočila zpátky... a drcla Habea do kolenou, takže padl přímo na muže. Mladík se okamžitě začal omlouvat, mužovy nadávky ale zdusilo stříbrné zvíře, které ho šťouchlo vlhkým čumákem do tváře a potom přes něj beze všeho přešlo, odtahujíc s sebou zrudlého mladíka. Zatáhlo ho mezi dav... a tam mu upustilo do dlaní měšec.
,Amia,´ blesklo náhle mladíkovi hlavou.
Dvojice se vytratila zpět k Rephaimovi než si okradený stačil čehokoli všimnout a odevzdala mu měšec.
,,No vidíš, najednou to jde," zaradoval se mistr a oba poplácal. ,,Už jsi pro ni vymyslel jméno?"
,,Jméno?" opakoval stále zmatený mladík.
,Amia.´
Habeus se zamračil. ,,Amia?"
,,Pěkné," pokýval hlavou Rephaim, schoval měšec a poslal Habeovu vlčici Amiu a stále duchem nepřítomného mladíka okrást onu zrzavou dívku v námořnickém klobouku, které si všiml už dříve.

24 agrenej agrenej | E-mail | Web | 19. září 2011 v 21:06 | Reagovat

Slabý déšť pomalu ustával. Šedavé mraky však nad Turionem stále visely jako němá hrozba, když Agrenej opustil svůj úkryt u kmene staré vrby pevně přesvědčen o svých dalších krocích. Těch pár mincí v jeho kapse, první Regisova splátka podílu novému partnerovi, na jeho plán bohatě stačilo a cestu do obchodní čtvrti již dobře znal.
Během hodiny opustil Turion na pronajatém voze, v jehož ceně byla i stará kobyla. Neomylně si to zamířil cestou, kterou nedávno podstoupil. Byla to jeho očistná pouť, pouť k odpuštění. Stíny lesa ho pohltily stejně snadno jako tenkrát. Nikdo se ho nepokoušel zastavit. Možná proto, že obsah jeho vozu byl natolik prostý, že všechny přesvědčil o své chudobě. Možná proto, že poslední skupina banditů na této cestě byla povražděna jeho rukou, až na jednoho. Někdo o tom krveprolití musel povědět ostatním.
Mýtina byla k nepoznání. Tráva ustoupila temné magii a nechala po sobě jen pustinu. Zem samotná se mírně propadla a odhalila tak množství velkých kamenů dříve ukrytých v podzemí. Nejbližší stromy se skroutily, listí seschlo a opadalo. Agrenej se rozhlížel po spoušti, kterou tu zanechala temná magie vypuštěná Arakem, a cítil v sobě zárodek smutku. Dříve, před návratem času by použil síly samotné země, aby během chvíle tento kousek světa očistil, ale dnes neměl sílu tvořit. Byla v něm jen Nicota, ničení.
Pomalu sesedl a přešel ke koni. Zvíře bylo nervózní z přítomnosti temnoty a tak jej radši přivázal ke stromu. Nechtěl tady zůstat s vozem bez tažné síly. Z nákladu vytáhl krumpáč a lopatu, pytle hnojiva a balíčky semen nechal zatím bez povšimnutí. Přestože věděl, že není tělo, které by uložil, tušil, že i kosti se rozpadly, šel vykopat hrob pro Silanu. Minimálně její zbroj do země dát mohl.

25 Elenya Elenya | 1. října 2011 v 22:52 | Reagovat

Minuty utíkaly jako voda. Dva vrazi u rohového stolu, zakrytého zpola tmavým stínem neklidně čekali na svou upírskou společnici. Altair prsty poklepával o desku stolu, očima přes lem kápě zkoumal opilce páchnoucí alkoholem a potem. Ezio se zaklíženými prsty do sebe nervozně pozoroval staré rozpraskané dveře, kterými před časem odešla značně rozrušená Elenya. ,,Co tam tak dlouho dělá? Je vůbec v pořádku?“ Ezio ke své smůle nedokázal skrýt v hlase veliké obavy o mladou upírku. Za tu dobu, co patřila do jejich řádu mu poněkud neobvykle přirostla k srdci. Vrazi z bratrstva byli povětšinou samotáři, kteří se nestarají o nikoho, jen o sebe. Stejně jako on to cítil i Altair, ale ten na rozdíl od svého mladšího přítele zůstával v klidu. ,,Elenya a nebýt v pořádku? Prosímtě, Ezio, znáš ji takovou dobu a stále sis nezvykl na její samostatnost? Vždyť víš, že se dokáže o sebe postarat lépe než většina mužů,“ zasmál se Altair pobaveně, jenže v tom chaosu a hluku jeho smích zcela zanikl. ,,Já vím, já jen....,“ nedokázal Ezio najít správná slova pro své pocity. Jeho kolega potlačil krátký vzdych, namísto toho své tělo naklonil dopředu, aby viděl svému příteli  alespoň trochu do očí. Eziovo medové oči svítily plamenem hořící svíčky stojící před ním, zbytek tváře mladému muži halila tenká vrstva tmy. ,,Zkus jí trochu důvěřovat, Ezio.“ ,,Ale já jí důvěřuji,“ usykl podrážděně mladý vrah se zaťatou pěstí. Altair potřásl hlavou, prsty obalenými do tlustých cínových prstenů svíral okraje stolu. Chtěl něco říci, ale byl někým předběhnut.
              ,,Nač se rozčilovat, příteli můj, jsem živá a zdravá.“ Altair ztuhl, svraštil obočí překvapením a střelil pohledem po Eziovi, který už otáčel hlavu za hlasem. Samozřejmě, že to byla Elenya. Opírala se ramenem o krb hned vedle stolu a na tváři zakryté tmou kápě  jí svítil jen ten provokativní široký úsměv. Ezio soudě podle upírčina úsměvu, který neměl daleko ke šklebu už očekával příval provokací a narážek na jeho účet, ale nic takového nepřišlo. ,,Oceňuji tvou starostlivost, ale poslechni Altaira, má pravdu. Mám toho za sebou až příliš, život mě naučil způsobům, jakým se říká schopnosti, ostražité smysly a hlavně intiskt,“ prstem ukázala na hlavu v oblasti spánku, načež ruku položila na jílec svého meče u pasu. Ezio však stále nebyl schopen přijít na její doslovné zjevení, o upírech toho moc nevěděl. ,,Kde...kde ses tu tak..rychle vzala?“ Zdálo se, že upírka jeho otázku buď neslyšela, nebo záměrně ignorovala. ,,Jak dlouho už tu jsi?“ Nevydržel to ani sám Altair. ,,Od té doby, co jste načli ten nezáživný rozhovor o tom, proč se ještě nevracím,“ pokrčila rameny s viditelným ušklíbnutím. Altair pozvedl udiveně obočí, upírku přicházet neviděl, ani neslyšel.
  Jejich oběť začala vstávat od kruhu svých přátel, veselými gesty se loučila s muži sedícími okolo velikého stolu a přála jim dobrou noc. Elenya mužovo náhlé vstávání zachytila koutkem oka, ale nedávala to moc na sobě znát. Chtěla co nejméně vyvolávat v místních podezřelé impulsy. ,,Náš cíl odchází, vydám se za ním, vy zůstaňte ještě tady, až vám řeknu, vyjděte ven a počkejte na mě před vesnicí i s koňmi, sledovat oběť pohromadě by vyvolávalo podezření,“ zazněl oboum vrahům v hlavě upírčin  rázný hlas, přitom navenek nehla ani trochu rty. Ezio s Altairem neznatelně kývli, tím kolegyni ukázali pochopení připraveného plánu.  Za mužem klaply dunivě dveře, Elenya mezitím odpočítávala dobu čekání, vše muselo jít jako po másle. ,,Teď,“ špitla, vystřelila z hospody rychlostí nevídanou, až ohromující.
    Venku panovala hluboká noc, rušená jen tlumeným zpěvem opilých mužů v hospodě. Dlouhá ulice zahalená do závoje jemné mlhy se před upírkou rozevírala jako nekonečný most do světů věčnosti. Muž zabalený do koženého kabátu pospíchal domů, zjevně ani ten kabát ho nechránil před  večerní chladností. Otáčel se za každým sebemenším zašustěním, noční vesnička pro lidi vytvářela obraz hrůzy a tajuplné atmosféry. Elenya šla podél  domů, zády natisklá ke stěnám a skrytá v oparu tmy. Ani na chvíli neodtrhla bystrý zrak od své neklidné oběti. Nemohla si dovolit ji ztratit z dohledu, sice by ho našla po pachu, ale nechtěla za žádnou cenu zbytečně chybovat. ,,Jděte!“ promluvila svým společníkům do mysli a věnovala dál pozornost muži právě zabočujícímu do postranní uličky.

26 Elenya Elenya | 1. října 2011 v 22:54 | Reagovat

(Jejdy, trochu jsem se rozepsala, příště to bude snad kratší :D )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama