Trojice

4. října 2011 v 22:59 | Amia |  Kapitola Třetí
Dalo by se říct, že Turionskému podsvětí vládly tři hlavní klany. Sice byla už tak sporná otázka, co přesně znamená výraz ,,Turionské podsvětí", protože, přiznejme si, normální definici by odpovídalo celé město. Ovšem, stejně jako vše v tomto městě, i to věděli jen jeho stálí obyvatelé.
Jedním ze zmíněných klanů bylo Bratrstvo Assassinů. Přízraci v bílém, nájemní vrazi, jistá vstupenka do světa mrtvých, pokud se na vás jen jediný z nich zaměřil. Zvláštní bylo, že i když se městem procházela postava v bílém, nikdo si jí nevšímal než ostatních chodců. Ani strážní, ani logické oběti z řad těch několika málo bohatců, ani děti, nikdo. To se měnilo, až když se Assassin přestal jen tak procházet. A obyvatelé, poslušni svého šestého smyslu, se klidili, utíkali, oslepli... dokud někdo nezemřel.
Druhým nekorunovaným vládcem byl Klan zlodějů. Černá chudoba, lepkavé ruce, součást každého města dovedená k dokonalosti. Nevyslovená dohoda říkala, že Turioňané jsou Turioňané, ulehčit od měšce se tedy patří cizincům. Těch tu bylo vždy, trochu překvapivě, požehnaně, černě oděné postavy tak měli dostatek možností a byli nezbytnou a přijímanou součástí města stejně, jako jejich kolegové v bílé. Obecně známým tajemstvím bylo také to, že když město, v těch několika velmi málo případech, potřebovalo vojáky, nejlepší bojovníci pocházeli právě z těchto dvou klanů. Možná i ze třetího, ale o těch nikdo nic nevěděl. A tím se dostáváme ke třetí
skupině.
Ti byli... jiní. Jediné, co se vědělo s určitostí, bylo to, že chodí v modré. Jinak se nazývali Neviditelní, Ti modří, nebo prostě a jednoduše Tamti. Tak nějak se ale předpokládalo, že modrou nosili jen příležitostně, narozdíl od druhých dvou klanů. Tudíž, muselo jich být nesrovnatelně více než kolik bývalo ,,vidět". A co se ještě vědělo, nikdo nikdy nemluvil s žádným klanovým členem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elenya Elenya | 5. října 2011 v 17:15 | Reagovat

Hra zvuků a nočních stínů doplněné o suché listé poletující ulicí...to vyděsí kdekoho. Samozřejmě i muž, nynější cíl členky bratrstva vrahů uhýbal před vším, co se jen podezřele hlo. Chlad kousající muže až do podkoží neobvykle rostl. Jakoby mu stále kráčel v patách, sledoval ho a chňapal po něm svými pařáty. Kožený kabát mu byl tedy téměř k ničemu, mráz se jím prodral k muži stejně rychle, jako kdyby ho neměl vůbec. ,,K prašivému čertu, to je ale dneska zima, vždyť ještě ani podzim není,“ vydechoval zabalený muž obláčky páry. Zrychloval raději krok a třením paží pokoušel napomoci tělu k vytváření vnitřního tepla. Vesnické ulice zely naprostou prázdnotou. Brzká noc překvapila nejenom jeho, ale i další místní obyvatele, kteří už radši zatápěli ve svých prostých obydlí. Z komínů vycházel našedivělý kouř, stoupající vzhůru k obloze. ,,Nikde nikdo, všichni schovaní uvnitř v teple, jen já zapomenutý zbloudilec pořád v tuhle nelidskou hodinu courám venku, bah!“ Muž najednou sám sebe nechápal. Chtěl přinutit nohy utíkat, ale něco mu to nedovolovalo. Svíravý pocit hluboko jeho duše či měl jen šíleně zmrzlé končetiny, že se nezmohl už vůbec na nic?
   Elenya nemusela spěchat, šla pohodovým krokem a ještě muže doháněla. Kroutivé stíny domovních hořících loučí osvětlovaly její postavu jen z části. Zbytek zahalovala večerní černota, přetlačující se se svitem zářivého půlměsíce. Upírla snížila polohu do přikrčenosti, dlaněmi zkoumala povrch stěn domů a následovala oběť kamkoliv šla. Pomalu vytahovala kuš doteď pověšenou na svých zádech, natáhla tětivu se šipkou namířenou přímo na temeno nic netušícího muže, ale na poslední chvíli sama sebe zarazila. ,,Ne, to by bylo moc snadné.“ Sklopila kuš, načež ji uložila na původní místo mezi lopatky. ,,Já si tě podám přímo ve tvém domě, chlapečku,“ zamumlala jízlivým tónem. ,,Ona ti postačí má přítomnost a uvidíš, jak budeš chtít ode mě pryč,“ svraštila své obočí, rty zvlnila do  šklebu plného zákeřných úmyslů.
         Sledovala muže až do jeho domu, jak sama před chvílí tvrdila. Dala své oběti pár minut, pak nepozorovaně vnikla dovnitř.
     Muž postával ve společenské místnosti, dlaně hřál u malého krbu, jehož kameny ztmavly díky plamenům z ohně, které je věčně olizovaly. Elenya potichu našlapovala, v ruce třímala stříbrnou dýku naleštěnou jako nějaký cenný drahokam. Čapla oběť za pravou paži, bolestivě  jí muži zkroutila  za zády a než stačil křičet, měl ústa přikryté upírčinou rukavicí. ,,Copak copak? Překvapen?“ zaslechl muž u svého ucha. Dotyk neznámé osoby byl pro něj jako umrlčí, a to i přes tu koženou rukavici. Najednou mu tělo zaplavila vlna mrazu, projela mu kůží, žilami, každým koutkem jeho teplokrevného těla. Otřásl se. Bylo to jako státi bosýma nohama ve sněhu, bez oblečení, úplně nahý. ,,Nebudeme to protahovat, že?“ Než stihl cokoliv udělat, byť jen nepatrný pohyb, čepel dýky mu projela zezadu krkem. Za dávivého chroptění oběti na podlaze vylezla Elenya oknem ven až na střechu. Krvavou dýku držela pevně v ruce, vlahý vítr rozfoukával tuniku a rozvlnil lem kápě vražedkyně. Ta rozevřela ústa, vycenila dlouhé ostré špičáky a spokojeně zaklonila hlavu.

2 agrenej agrenej | E-mail | Web | 7. října 2011 v 3:25 | Reagovat

Jáma už byla dostatečně hluboká, dokonce ji vyložil kameny, které se na tomto prokletém místě snadno nacházely i vytahovaly z pokleslé půdy, také si už vedle díry v zemi připravil i pár dalších, kterými hodlal místo posledního odpočinku přítelkyně označit, mohl se pustit do samotného uložení ostatků. Silanino brnění bylo i přes množství temných sil ve slušném stavu, ale přesně jak Agrenej čekal, z těla nezbylo zhola nic. S narůstajícím smutkem v očích lehce hladil sešlou rytinu na přilbě, mysl uvězněnou ve vzpomínkách na dobu dávno minulou, kdy byl ještě neposkvrněný temným uměním, na dobu, kdy se spolu se Silanou procházeli ulicemi města andělů, dlouho rozebírali různé zbytečnosti běžného života a užívali si vzájemné přítomnosti. Jejich služba a jejich láska byly jediné důležité věci v životě. V životě, který Agrenej dávno ztratil.
V příšeří panujícím na bojišti, kde Arak vydechl naposledy, náhle zaujal šedého anděla předmět, který tak nějak nepatřil do výbavy kapitánů armády Světla. Opatrně pozvedl váleček ne delší než jeho paže. ,,Vždyť to je…. to bývalo moje.“ zalapal po dechu. Od začátku mu bylo jasné, že se jedná o teleskopické kopí, zbraň, která patří výhradně do výzbroje andělů-pozorovatelů, speciálnímu oddílu armády Světla. Každé kopí neslo rytinu se jménem majitele a na tomto stálo jeho jméno. ,,Ona to nosila stále u sebe.“ Agrenej se nedokázal ubránit slzám.
Šedý anděl se opřel o lopatu a s pocitem spokojenosti pohlédl na svůj výtvor. Silanino brnění zasypal hlínou a na vrch naskládal nachystané kameny, až vytvořil tvar pyramidy. Kolem pomníku byla rovnoměrně nasypaná zdravá hlína, kterou Agrenej dovezl v pytlích, a v ní se nacházela nejrůznější semena, hlavně se jednalo o obyčejnou trávu, kvůli Arakovým kouzlům na tomto místě nebyl žádný život, u úpatí pyramidy pak směs lučních květin. Pokud se vše uchytí, měl by vzniknout krásný zelený ostrůvek na mrtvém plácku uprostřed lesa. Šedavé nebe slibovalo dostatek vláhy, ale Agrenej přece jen vykopal několik uzoučkých zavlažovacích kanálků. Snad vše půjde hladce.
Vše, co potřeboval odvést, naházel zpět na vůz a ještě jednou se zastavil u mohyly. Chvíli jen tiše stál, nakonec se rozhodl pronést krátkou řeč v andělském jazyce. Přestože nebyl nikdo, kdo by ji mohl slyšet, dal si záležet. Jeho vzpomínky však přivedly mysl k praktičtějším záležitostem. Zpod opasku vytáhl váleček a opět se na něj zadíval. Nebylo to běžné kopí. Kdysi si ho tak trochu poupravil s notnou dávkou magie. ,,Funguje ještě vůbec?“ otázal se sám sebe. Jednoduchým pohybem uvolnil mechanismus a zbraň se roztáhla do své plné velikosti jednoho metru. Agrenej rychle pronesl krátké zaklínadlo, kterým aktivoval kouzlo vnesené do zbraně. Ostrý konec hole se obalil zlatavou magií. Ta se pak rozestoupila, aby vytvořila obrys podobný válečnému kladivu. Mladík hned poznal, že kouzlo už je značně opotřebované. Hlava palice byla místy průsvitná a celkově byly její hrany těžko rozeznatelné. Agrenej přešel k okraji lesa a zkušebně zkusil udeřit do jednoho z uschlých stromů. Přestože dřevo hlasitě zapraskalo a třísky se rozletěly do všech stran, palice prošla skrz strom, jako by byla nehmotná. Šedý anděl se zamračil. Magie zbraně byla opravdu ve špatném stavu, ale on již neměl síly, aby vše napravil. Bude muset najít nějakého schopného mága, jestli chce zase svou oblíbenou hračku používat. Ještě jednou se proto rozloučil s padlou Silanou a pohodlně usazen na kozlíku vyjel na cestu zpět do Turionu.

3 Amia Amia | Web | 15. října 2011 v 22:01 | Reagovat

Vzkaz vypadal jako všechny ostatní, lísteček se sdělením vložený mezi jiné dva, slepené k sobě a zajištěné voskem, aby si ho nemohl přečíst nikdo jiný než adresát. Ani na té pečeti nebylo nic zajímavého, byl to obyčejný městský znak, který vlastnil každý zdejší obyvatel a který připojoval tam, kde nechtěl, aby bylo okamžitě znát kdo dopis posílá.
Dokonce ani na jeho cestě nebylo nic neobvyklého, nebo alespoň neobvyklejšího než obyčejně. Předávání z rukou do rukou, nezřídka procestování celého města kolem dokola a ještě jednou křižmo než se konečně dostal tam kam měl a sem tam objevení skvrnky od plamene nebo zvlhnutí od páry. To jak se někdo pokusil ho přečíst bez porušení pečetě, jen tak, aby se neřeklo.
Neobvyklé byla až opravdu poslední zastávka onoho vzkazu. Postava s kápí na hlavě překvapeně pozvedla obočí, když jí byl dopis předán. Cestou zpátky jej obracela v rukou a přemýšlela nad jeho existencí: doplňující vzkazy přicházeli opravdu jen velice vzácně.
Až hluboko v podzemí, na jediném místě kde něco takového dělala, shodila postava z hlavy bílou kápi a předala dopis. Druhá postava, muž oděný stejně jako ten první, vytáhl popsaný list papíru a přelétl ho očima. Se zachmuřeným výrazem vzhlédl k prvnímu muži, načež sáhl do police s posledními zakázkami a vyhledal jednu z podobizen. Předal ji prvnímu muži a kývnutím ruky ho poslal pryč. První muž převzal podobiznu, pokývl hlavou a i s ní zmizel.
Druhý muž se posadil za stůl, na kterém ležel vzkaz. Bude s tím muset něco udělat. Ti mladí zřejmě neví, kde je jejich místo.

(Hm, to že píšeme víc jak o polovinu delší příspěvky jste si všimli, že? A i toho, že často v tom dlouhém příspěvku provedem jednu jedinou činnost, nebo ji ještě lépe roztáhneme do více příspěvků?
Hodně z toho už jsou statické popisy, obrazy, vysvětlování okolností a tak. Teď jen vědět, jestli je to posun k lepšímu nebo horšímu :) )

4 Elenya Elenya | 29. října 2011 v 18:55 | Reagovat

(Omlouvám se, že zdržuji děj, ale nějak mi to v posledních dnech nechce jít do hlavy. Měla jsem nápad, ale vytratil se z mé hlavy. Slibuji, že se v nejbližší době o něco pokusím. Dneska už jsem měla kus sepsáno, ale bylo to o ničem a vážně i ten styl byl děsný. Snad prominete:) )

5 Amia Amia | Web | 29. listopadu 2011 v 0:37 | Reagovat

Předmět dopisu zatím bezstarostně skotačil po městě, v patách pobledlého mladíka a před šťastně se zubícím mužem, který pod kabátem ukrýval více než půtuctu měšců. A nějaké ty šperky.
Dvojice před ním se právě opět rozeběhla, vlčice skočila po ženě s hrozivě přehnanou maskarou a zatímco ječící ženštině frkala přímo do ucha, packami jí škádlivě hrabala po těle přičemž jen tak mimochodem uvolnila měšec a odkopla ho k mladíku. Ten hosebral, bleskově ukryl pod šaty a vzápětí už tahal vlčici za kůži na krku z ženy dolů a chrlil na ni omluvy ohledně jeho neposlušného ,,psa". Jen co jí pomohl na nohy se dal na pomalý ústup, táhnouc za sebou stále se vrtící vlčici, a kajícně se skláněl před jejím hněvem. Za rohem se znovu potkal s Rephaimem.
,,Vidíš, jak vám to jde," div nezavrněl blahem Habeův mistr, když mu ten podával další měšec se zlatem. Stříbrná vlčice se v naprostém klidu posadila vedle nich a začala si lízat packu jako kočka.
,,Myslím, že to pro dnešek stačí," poplácal Rephaim Habea po rameni a pokusil se pohladit vlčici po hlavě. Ta se mu obratně vyhnula a se zdviženou oháňkou se vydala dál do malé uličky.
,,Jakže jí říkáš?" obrátil se mistr na svého žáka.
,,Amia," hlesl mladík, s ohlédnutím se do ulic si otřel čelo a vrtě hlavou, vydal se za vlčicí.
Opačným směrem než oni seskočil ze střechy na střechu téměř neviditelný bílý stín a rozeběhl se podél rušných ulic dál k centru. Pod pláštěm ukrýval malou podobenku, obrázek toho, kdo měl již brzy zemřít rukou cechu.

6 Amia Amia | Web | 10. prosince 2011 v 19:03 | Reagovat

(Dlooouhé! Pardon :D
Jinak, puťa puťa, pojďte kuřátka, nebo vám začnu zabíjet a vysílat na zem bratříčky  ;D )

V následujících třech dnech byl Habeus čím dál sebevědomější, on i Amia jako tým sehranější a Rephaim i nadále zářil jako sluníčko. Jednou se dokonce přistihl, že při čekání na své svěřence se jen tak opírá o zeď, ruce založené na břiše a s přivřenýma očima si jen tak lebedí. Vzápětí téměř vyděšeně odskočil a jen co se k němu Habeus s vlčicí vrátili s další kořistí, odvedl je na jeden z největších náměstí v Turionu.

Naproti tomu muž těsně po středních letech, oblečený v bílém, byl čím dál rozzuřenější. Nebyl to úplně přesný popis jeho stavu, zvláště proto, že i nadále zůstával naprosto klidný a soustředěný, nedopouštěl se jediné z mnoha drobných chybiček, vždy způsobených vztekem, ale stejně jako v hněvu tím víc toužil konečně dopadnout svou oběť. A plány, co s ní udělá, až se jí tedy dostane na kobylku, se stále víc a víc rozrůstaly a hlavně znepříjemňovaly.
,Že bych byl už tak starý?´ pomyslel si v jednu chvíli, pozoruje dav pod sebou na jedné z nejrušnějších ulic města a znovu při tom létal pohledem k podobence, kterou dostal.
,,Kam ses schovala?" zeptal se papírové tváře ještě nedospělé dívčiny a téměř mazlivým pohybem objel palcem její tvář. Pak se zamračil, nedbale narval podobenku zpět do záňadří a vrátil se ke hledání.

Vlčice se zastavila, podrbala si tvář o Habeovu nohavici a až potom mu k nohám upustila zlatý náramek. Mladík jej zběžně otřel, i když to téměř nebylo potřeba a předal ho mistru. Nato sáhl pod kabátec a s trochu třesoucí se rukou mu předal zpola zaplněný váček s penězi.
,,No vidíš, Habe," rozzářil se Rephaim ještě víc, i když už to snad nebylo ani možné, ,,Vědět to dřív, tak ti tady toho tuláka najdu dřív."
Opět se neúspěšně pokusil poplácat vlčici po hlavě, ta ale stejně jako předtím uhnula a předstírala, že ji zaujalo něco na zemi o kus dál.
,,Amia," řekl nečekaně sebevědomě Habeus, ,,jmenuje se Amia. A nemá moc ráda, když se k ní i v soukromí chovám jako k obyčejnému psisku."
Rephaim se na něj udiveně zahleděl a Habeus opět schlípl, vrátil se zpět do pozice, ve které se nacházel už od dětství do té doby, než se objevila stříbrná vlčice. Rephaim se zahleděl do vlčích očí, jelikož zvíře okamžik předtím přišlo, nyní sedělo Habeovi u nohou a častovalo staršího muže tak pronikavým a na zvíře až moc inteligentním pohledem, že se mistr opět zamyšleně zamračil. Z konce uličky, ve které se právě nacházeli, se ale ozval podivný zvuk, takže se všichni tři okamžitě otočili a odcházeli zpět na hlavní ulici, odkud zamířili domů.

7 agrenej agrenej | E-mail | Web | 16. prosince 2011 v 5:19 | Reagovat

Obklopovala ho tma.
,,Kdo jsi?" zeptal se hlas v temnotě.
,,Nevím."
,,Co jsi?"
,,Nevím."
,,Proč jsi?"
,,Nevím."
,,Kam chceš dojít?"
,,Netuším."
,,Co chceš?"
,,Abych se mohl vrátit na začátek."
,,Vrať se."

Agrenej se pomalu probíral z bezvědomí. Bouře nad jeho hlavou zuřila v plné síle a bičovala okolí ledovými provazy vody. Netušil, kde je, ani co se stalo. Po obličeji mu tekla krev z rány na hlavě. Pomalu se doplazil do aspoň částečného bezpečí trosek vozu, kůň nejspíše utekl, nebo ležel někde mrtvý.
,,V tomhle počasí už asi do Turionu nedojedu." povzdechl si a víc se přitiskl ke dřevu povozu. Pokusil se usnout, než se nečas přežene, ale bušící bolest hlavy mu v tom bránila.

8 Elenya Elenya | Web | 16. prosince 2011 v 18:20 | Reagovat

,,Maminko, já mám hlad!“ zašklebila se hladová dívenka. Velikýma očima ulpěla na zavalitém otci ládujícím se masem a kaší. Polknutím utišila řvoucí žaludek žadonící alespoň o trochu potravy. ,,Tiše, Bethy, neruš tatínka při jídle,“ přiložila vyhublá žena kostnatý prst k ústům, ale sama už toužila po kousku jídla. Její choť, věčně horkokrevný voják zdejšího císařství v záchvatech zuřivosti mlátil ženu i dceru, nechával je o hladu a když už něco zbylo, házel zbytky potulným psům. Soudkovitý muž vrávoravě vstal, s odporným krkem si to kráčel ke dveřím netušíc o tom, co čeká za nimi. Než stihl kliku popadnout, dveře vyletěly z pantů, zavalily muže a ležící horu tuku zalehla drobná postavička v bílém. Matka s dcerou hrůzou oněměly, strachem natisklé k sobě, když pozorovaly ten stékající potůček krve z rozervaného hrdla muže. Krvelačná osoba zvedla hlavu od oběti, bradu ušpiněnou železitou břečkou a mezi tou rudou šklebící se ústa té bestie. Hadí jazyk setřel zbytky krve z brady a zakmital se v třepotavém pohybu. Noční lovec byl rázem na nohou, udělal krok k vystrašeným Krátce živým, ti vylekaně nastejně vykřikly. Mihnutí bílé, tiché usyknutí a bílý přízrak zmizel v temnotě noci.
     Hodina míjela další. Elenya hnala unaveného koně stále rychleji, chtěla do Turionu dorazit ještě dnes. K městu zbývalo ujet už pouhé dvě hodiny, ale ubývající síly černého kopytnatce brala přesto na vědomí. Ezio s Altairem po opuštění vesničky vyjeli opačným směrem než ona, měli ještě nějaké nedořešené záležitosti.
      Turion odtajoval své obdivuhodné rysy. Vysoké hradby opět vítaly navrátivší upírku z dlouhých cest. Připadala si, jakoby byla pryč věčnot, i když pravda ukazovala jen několik dní. V hloubi duše cítila jistou změnu ohledně města, něco se změnilo a to ji přidělávalo starosti. Další fakt hlodal mysl važedkyně. Netušila, kde má vlastně hledat své přátele, Agreneje a Amiu. Turion je veliký, najít dva společníky ze smečky v takovém rozhlehlém místě bude téměř nadlidský úkol.

9 agrenej agrenej | E-mail | Web | 31. prosince 2011 v 17:40 | Reagovat

Konec lijáku se zdál být v nedohlednu. Vítr táhl po nebi další černé mraky obtěžkané zásobou ledové vody. Rokle, ve které skončil rozbitý vůz se pomalu začala měnit v bahnité koryto. Agrenej musel pryč. Vyhrabal se z trosek sloužící jako úkryt a potlačil nevolnost. Ve tmě neviděl žádnou jinou cestu, než se pokusit vyškrábat zpět po svahu, ze kterého se tak záhadně zřítil. Déšť ho bičoval do tváře, nohy na bahně klouzaly. Několikrát se pod ním utrhl drn a šedý anděl se zřítil zpět. Nevzdával se.
Asi na pátý pokus se dostal zpět na kamenitou stesku vedoucí k Turionu. Cesta zpět byla lemována několika málo věcmi, jež převážel. Kůň nebyl nikde vidět, ani jeho tělo. Pátrat po něm nemělo význam. Nohy šedého anděla se třásly námahou. Následky pádu nebyly nijak zvlášť nebezpečné, ale otřes mu ubíral sil. Nedovolil si však odpočívat.
Kladl nohu před nohu v neměném tempu. Soustředil se na cíl, aby dokázal zahnat slabost z mysli. Tiše šeptal zakázané modlitby, které znají jen archandělé, ale i oni mají strach z jejich recitace. Agrenej každou větu zakončil třemi jmény. Jeho vlastní hlas mu pomohl při cestě vpřed. Očekávání ho naplňovalo novou silou. Věděl, že příjdou. Věděl, že si na něj někde počkají. Popravčí nikdy nevyužili šanci dostat se z nejhlubších částí paláce Světla, neboť je volali tak málo.

10 Cidriel Cidriel | E-mail | 6. ledna 2012 v 21:39 | Reagovat

Jmenovaná osoba se procházela ulicemi s veledůležitým úkolem - tak jí to alespoň bylo řečeno... Koupit květák. Cidriel znala zvláštní chutě svého mistra, avšak tohle už překračovala všechny meze. Uprostřed noci ji poslat do města, aby koupila květák! Odkopla nejbližší kámen a hlasitě zaklela, když přecenila tloušťku své boty v závislosti k velikosti kamene a lidově řečeno, ukopla si palec. Kámen se odrazil od nejbližší zdi a jako důkaz, že on se tak snadno nevzdá, ji trefil přímo do kolene. Teď už měla opravdový důvod nadávat.
Oblečena jako normální dívčina nebudila v městě žádný rozruch, vypadala jako obyčejný člověk, avšak vezmeme-li v úvahu, že šla pro zeleninu nedlouho po hodině duchů, už tak normální nebyla. Normální ve směru “jsem poctivý člověk vydělávající si těžkou dřinou” (ačkoli stejně měla silné pochyby že se v tomto městě někdo takový vůbec nachází). Z toho vyvozovala jediné - bude muset krást (Pozn.: Ano, našlo by se tu pár otevřených obchodů.). V noci nebylo lepšího počinu než pokusit se vyhnout ostatním zlodějíčkům, vybrat si ten nejlepší krám, v klídku se do něj vloupat, vzít si chtěné zboží, a pak naprosto spořádaně odejít. Bez placení, zajisté. Jediný háček byl v tom, že se všechno muselo zvládnout rychle - jinak jste přivolali vlastníka obchodu, a ten by s vámi neměl zrovna slitování. Párkrát jí od podobného přistižení oddělovaly jen vteřiny - ale naštěstí měla svůj vnitřní alarm, který ji upozorňoval na příchozí.
Takže vzala květák, přihodila k němu kyselé okurky a s veselým hvízdáním naprosto nepodobným její předchozí náladě se směle vydala zpátky ke svému “domovu”. Jako výsměch pro kohokoli, kdo by byl vůbec schopný ji vidět, se nesnažila svou kořist skrývat.
V dálce se ozýval obvyklý noční ruch města; po dláždění jezdily kočáry s utajeným zbožím, v pozadí byla slyšet hlasitá hádka, z jihu se rozléhalo psí vytí.

11 Elenya Elenya | Web | 6. ledna 2012 v 21:39 | Reagovat

Zástupy lidí. Všude samí lidé. Odkud všichni přicházeli? Byli jako otravný hmyz. Odpor k nim se v upírčině nitru probouzel mocněji než kdy předtím. Dělala to Ona? Byla klíčem k tomuto velikému otazníku? Ne. Elenya to tak cítila dříve, ještě než Ona přišla. Oni, Krátce živé bytosti s obyčejnými životy, normálními emocemi a problémy. Zatímco ona nemrtvá bytost, s dlouhověkostí v krvi, se zvráceností, zkaženým černým srdcem a instinktem zabijáckého nočního lovce. Takové rozdíly utvrdily upírku v trvzení, že z ní a lidí nikdy přátelé nebudou. Zůstanou jen pouhou nutností, kořistí pro ukojení toužebné žízně či hladu.
   ,,Začínáš myslet jako já, víš, co to znamená?“ Hlas vnitřní Elenyi mrazil více než ten nejstudenější led. Upírka vzpřímeně sedící v sedle nezměnila v nejmenším výraz. Ze tmy kápě zírala neurčitým směrem, nevnímaje haldy lidí tlačících se okolo jejího koně. Tvář jako z kamene, zářivé tyrkysy vsazené do očních důlků, jemné narudlé rty kontrastovaly s mrtvolně bílou pletí vražedkyně. Přesně tak Elenya vypadala. ,,Ty moc dobře víš, že já nebudu nikdy jako ty. Jenže tvá zaslepenost touhou změnit mě k obrazu svému je silnější než tvá mysl.“ Upírčiny rty vytvořily nepatrný, přesto krutý úsměv, odhalující ostré špičáky. ,,Nesmysl. Nezapomínej, jsme jedna osoba.“  
  Upírská dívka sjela ze hřbetu koně, popadla uzdu a začala ho vést mezi hloučky. Překážející odstrkovala z cesty. Navzdory jejich protestným hněvajícím se obličejům zůstala v provokativním klidu. Co jí bylo po nich, po jejich životech a myšlenkách. Měla svůj vlastní svět. Lidé vylekaní přítomností zahalené osoby šířící okolo sebe mrazivý chlad dělali mladičké vražedkyni raději cestičku. Jakmile někoho minula, vnesla do srdce nešťastníka pocit blízké smrti. Zašla do jedné z mnoha vedlejších uliček oplývající podezřelým klidem. Ztracené papíry unášel vzduchem lehký vánek štipájící studenými jehličkami kůži. Průvan hnal po zemi spadané listí i poházené haramburdí zahozené zbohatlými měšťáky. S upírkou kráčel ševelavý šepot, drmolící tichá slova tvrdého démonského jazyka.
     Postupně zastavovala krok uprostřed mrtvé ulice. Pustila koženou uzdu koně, zády se opřela o zeď chátrájícího domu s pohledem upřeným do hluboké kaluže. Z hlubiny kalna na upírku pohrdavě shlížela démonka, její vlastní odraz prohnané duše. ,,Stejně tě dostanu!“ Odfrkla démonská dívka ve vlnící se kalené vodě.  ,,Jen mě využíváš. Myslíš, že mi to nedochází? Jsem jen tvou zbraní, nástrojem pro tvé zatracené plány, nic víc!“ Elenya samým vzbouřením nahla tělo vpřed, šelmímy drápy dělala rýhy po kamenné stěně, aby potlačila hořící oheň hněvu. Elenya v kaluži i ta u zdi měly útočný postoj. Obě chtěly druhou dostat, ale nemohly. Zahyne-li jedna z nich, zemře s ní i ta druhá. ,,Jdi k čertu!“ Zaprskala upírka na démonku v odrazu vody jako podrážděná kočka a zmizela ve stínech temných zákoutí.

12 Amia Amia | Web | 7. ledna 2012 v 0:14 | Reagovat

Muž v bílém se vztekal. Naprosto vážně a řečeno bez příkras, prostě se vztekal. Dupal podzemními chodbami úkrytu, bez ohlédnutí míjel užaslé obličeje nejnovějších členů i několika málo starších, až konečně došel ke svým soukromým komnatám a práskl za sebou dveřmi. Shodil svrchní šat, nedbale ho hodil přes židli odkud jen díky štěstí nespadl na zaprášenou podlahu a praštil sebou na postel.
,,Zatracená práce," zavrčel už jen pro sebe, skopl ještě boty a otočil se tváří ke zdi, pevně rozhodnutý všechno zaspat.

Jinde v podzemí, také v soukromé ,,komnatě", velké asi čtyři na pět metrů a vybavené rozvrzanou postelí, prastarou skříní a novotou zářící houní, zvedla vlčice hlavu a začenichala. Stále s hlavou zvednutou zavřela oči a, pro vnějšího pozorovatele, tak nehybně setrvala několik minut.
Jakmile oči znovu otevřela, zasršely v nich veselé jiskřičky a zazubila se od ucha k uchu. Ve vlčím podání by před jí každý couvl, koneckonců vlčí ,,úsměv", kdy se před vámi najednou odhalí celá škála ostrých dlouhých zubů, není nic příjemného.
,,Co se děje?" pohnul se na posteli o kus dál černovlasý mladík a zamžoural rozespalýma očima do místnosti. Amia na něj hodila svůj nejnevinnější pohled roztomilého vlčátka a pak se jala předstírat, že se také probudila zrovna teď.
V duchu se ale dál usmívala - Elenya se vrátila do města.

13 agrenej agrenej | E-mail | Web | 7. ledna 2012 v 3:22 | Reagovat

Stráže si bez kapky důvěry prohlížely ušpiněnou, zakrvácenou postavu v roztrhaných hadrech, promočenou nedávnou bouřkou, jak se vleče kolem nich do města. Původně nechtěli takového pobudu vůbec vpustit, ale síla a upřímnost šeptaných modliteb je zastavila.
Agrenej o nich vůbec nevěděl. Byl vyčerpaný. Kladl jednu nohu před druhou a tvrdohlavě pronášel dokola stejné věty. Kolemjdoucím připomínal blázna, či ducha uvězněného na své pouti. Všichni se za ním otáčeli, ale nikdo jej nesledoval. Nebylo tak žádných svědků, kteří by viděli otrhance vstupovat do jednoho z luxusnějších domů ve městě.
Sotva za šedým andělem zaklaply dveře, únava se ztratila jako pára nad hrncem. Známá vůně nebes visela v hale a po dlouhém pochodu mu přinesla nebývalou dávku energie. Zázračná esence byla prosycena ještě jiným, neméně známým pachem. Pachem krve, pachem soudu. Agrenej se zbytečně nerozmýšlel a poklekl. Jeho modlitby byly vyslyšeny.
,,Jsi první odsouzený, co nás dobrovolně volá. Máš odvahu a to obdivuji.“ magický hlas otřásl andělovou duší dříve, než se před ním zhmotnily tři postavy v bílých pláštích. Stříbřitá křídla rozvířila vzduch v místnosti. Špice přízračných velkých mečů se neslyšně dotkly podlahy. Každá postava svírala jílec s jistotou nabytou jen dlouhodobými zkušenostmi. Agrenej s úctou zvedal zrak, aby pohlédl mocným tvorům do tváří, ty však byly schované za neproniknutelnými černými clonami, aby schovaly pokřivené tváře.
Soudci nebyli nic jiného, než ztělesnění nejkrvavější části Světla. Byli tou nejnižší hranicí, nejbližší k temnotě. Obávaní a přesto uctívaní. I přes zjevnou krvelačnost, byli tito tři andělé asi nejmoudřejší a jejich rozhodnutí byla brána velmi vážně. I kdyby všichni Archandělé zastávali jiný názor, nikdy by se nevzepřeli rozhodnutí Soudců.
,,Co chceš?!“ zeptal se druhý anděl a síla jeho dotazu málem srazila Agreneje do bezvědomí.
,,Chci zpět“ zašeptal mladík, oči sklopené k zemi ,,Stal jsem se něčím odporným. Toužím po očištění.“
,,Porušil si náš rozsudek, podvedl si samotnou Smrt, aby ses stal kým jsi a nyní žádáš, aby tě naše síla zbavila břímě drtící tvou duši?!“ zařval soudce a síla jeho slov smýkla Agrenejem přes celou místnost. Ten se však rychle zvedl, aby opět mohl pokleknout před třemi bytostmi.
,,Ano, žádám!“ Mladíkův hlas byl plný síly a odhodlání. Nervozitu a strach pohřbil hluboko v sobě. Věděl, že si zahrává s ohněm. Věděl to už v momentě, kdy poprvé zašeptal modlitbu končící jejich jmény. Buď mu jeho přání splní, nebo bude mrtvý. Na chvíli se mu před očima promítla Elenyina tvář. Nechtěl ji vystavit bolesti z jeho smrti, ale musel to risknout.

14 Cidriel Cidriel | E-mail | 7. ledna 2012 v 10:24 | Reagovat

Ve chvílích, jako byla tato - totiž když některý z cechu vrahů nebo zlodějů nezvládl svůj úkol -, bylo jejich poslání předáno Modrým. Díky tomu měli něco jako imunity proti všem těmto lidem, až na malé výjimky, ale ty zahrnovaly spíše rodinné msty.
Stařec se zvednul z postele a otevřel masivní dubové dveře zabezpečené různými páčkami a ochranými kouzly. Objevila se před ním postava v bílém, která mu předávala dopisní obálku. Výměna proběhla beze slov, s nezamaskovatelným napětím a nakonec skončila stejně náhle jako začala. Seschlý vrásčitý muž si sedl za stůl a otevřel výjimečně neporušený dopis. Uvnitř byla podobizna mladé dívky se světlými vlasy a bílý šátek se dvěma černými tečkami. To byl způsob, jak si mezi sebou tyto dva klany předávaly vzkazy, aniž by spolu musely mluvit. Jedna tečka - vyhledat informovat. Dvě tečky - najít a sledovat. Tři tečky - zabít. Naštěstí, tři tečky se vyskytovaly jen zřídkakdy. Cech vrahů to raději dělal sám.
A tak, když se Cidriel vzbudila, její mistr už byl oblečený, květák byl snězený a on se ji akorát chystal vzbudit. “Mám pro tebe práci, Cido.”
Už dávno se nedivila, že obstarává skoro všechny úkoly. Stařec jí to vysvětlil tak, že se učí a není lepšího způsobu, než učit se v praxi. Často se smíchem dodával, že on už je stejně příliš starý. “Ano?” odpověděla ještě rozespale.
Shrbený muž se natáhl pro papír, který ležel na stole, vedle talíře. “Najdi ji.”
Cidriel se oblékla, okolo krku si přivázala modrý šátek a vydala se na lov.

15 agrenej agrenej | E-mail | Web | 8. ledna 2012 v 3:11 | Reagovat

Agrenej se zkroutil bolestí, když se mu přízračný meč zabořil do hrudi. Čepel změněná v mlhu sice neprolila ani kapku krve, ale mladíkovi přinesla utrpení jako skutečná ocel.
,,To myslíš vážně?“ zeptal se protestující Soudce útočníka ,,Ty mu vážně chceš splnit jeho přání?“
,,Na chvíli jsme unikli z paláce a to jen díky jeho volání. Navíc se tak zbavíme i jednoho velkého problému.“ hájil své jednání anděl a způsobil Agrenejovi další vlnu agónie, jak se snažil dostat hrot meče do správné pozice.
,,Má pravdu. Navíc ta jeho odvaha si zaslouží odměnu.“ zamyslel se třetí Soudce a proklál mladíka vlastní zbraní. Třetí čepel brzy následovala.
Agrenej se topil v bolesti. Věděl, že léčba nebude jednoduchá, avšak peklo, které nastalo, se nedalo s ničím srovnat. I deformace těla způsobená Arakovou magií nebolela tolik jako tohle. Posledními kapkami příčetnosti prosil slastné bezvědomí, aby jej schovalo ve své náruči. Tiché zaříkávání Soudců jej však nepustily.
Malinké pahýly na mladíkových zádech začaly růst a přinesly další vlnu utrpení. Agrenejovo tělo zaplálo vnitřním světlem a v tenkých pramínkách vypuzovalo Nicotu, která se pod vlivem kouzel pronášených třemi mocnými bytostmi ztrácela, s namodralým zablesknutím, v jiné dimenzi. Bolest však nemizela. Rostla zároveň s jeho křídly. Utrpení se zdálo nekonečné.
Najednou bylo po všem. Soudci se opět pohodlně opřeli o jílce mečů a zadívali se na dílo své společné snahy. Mladík lapal po dechu. Vůně nebes v místnosti mu opět dodala sílu překonat vyčerpání i zbytky mizející bolesti. Agrenej cvičně roztáhl křídla do plné délky. Oči mu málem vypadly z důlků překvapením, když si uvědomil barvu svých perutí. Čistá bělost peří posloužila jako řádná facka a v momentě ho probrala. Přivolal vrozenou magii a se stále šokovaným výrazem sledoval, jak se mu ruce obalují jasným světlem. Nikde ani stopa po temné magii, kterou si osvojil ještě před pohlcením Nicoty.
,,Vrátíš se s námi?“ vytrhl mladíka z překvapení soudcův hlas. Neodpověděl. Stále upřeně pozoroval magií obklopené ruce. Žeby se stal opravdu čistým? Mohla s Nicotou opustit jeho tělo i veškerá temnota? Mohl by se opravdu vrátit?
,,Ne“ odpověď si našla cestu skrz ústa sama. Selena byla mrtvá a Elenya by nahoru s ním nešla i kdyby mohla. Jeho místo bylo tady, po jejím boku.
Anděl vydechl uspokojením, když světlo prořízla první černá jizvička. Brzy se objevila další a za ní další. Peří pomalu získávalo šedý nádech. Agrenej se ponořil do svého nitra a uvědomil si, že návratem ke světlu ztratil opravdu hodně z temné moci, vlastně stál zase na začátku, jako když jeho tělo poprvé přijalo černou magii, ale tentokrát ve větším množství. Proto křídla zšedla hned a nezískala jen lehký nádech jako prvně. S uspokojením pozvedl zrak k Soudcům, ale zjistil, že je v hale sám. I ona vůně se začala vytrácet. Šedý anděl se rychle zvedl a vystoupal do prvního patra. S rychle ubývajícími silami se málem ani do ložnice nedostal, ale nakonec dopadl na postel ve stejnou dobu, kdy upadl do hlubokého spánku, šedá křídla volně roztáhlá. Během jednoho dne si dvakrát sáhl až na dno svých sil. Opravdu vyčerpávající den.

16 Amia Amia | Web | 8. ledna 2012 v 3:27 | Reagovat

Kolem oběda se k jednoimu z mnoha Turionských náměstíček přiblížil rozklepaný mladík se stříbrnou vlčicí po boku. Rephaim se rozhodl, že Habeus už je dlouho za normální dobou, kdy se zlodějští učni vydávají na obdobu závěrečných zkoušek a získávají si tak své místo mezi právoplatnýnmi členy cechu. Prostě ho tak jen dovedl k východu ze skrýše, poplácal ho po rameni a obrátil se zpět k domovu s tím, že dnes jde Habeus na lup sám. Konečně. Poprvé.
Byla v tom jen jedna nevýhoda, které si spokojený Rephaim už nmohl všimnout - vlčici trvalo téměř dvě hodiny, než mladíka dostala ven na světlo a k davu. Sebevědomí mu totiž okamžitě zase pokleslo k nule.
,Tohle je fakt moc,´ přemýšlela Amia, zatímco se s vyplazeným jazykem vyčerpaně vydýchávala z  přemlouvání a pozorovala Habea, jak téměř zděšeně pozoruje dav.
,No nic,´ pohodila nakonec hlavou, zvedla se na všechny čtyři a bez okolků z rozběhu drcla Habea tak silně, až mladíjk vletěl na náměstí a porazil k zemi nejbližší tři lidi.
,Vyzkoušíme terapii šokem,´ zakřenila se ještě v duchu míšenka a hned poté s radostným štěknutím přeskočila válející se hromádku občanů a vběhla mezi dav.

17 Cidriel Cidriel | E-mail | 8. ledna 2012 v 13:29 | Reagovat

Už od brzkého rána Cidriel procházela město a pořád nemohla nic vycítit. Tohle bylo poprvé, co ji její schopnosti zradily. Znovu se podívala na obrázek, toho dne už poněkolikáté, a začala se nespokojeně mračit. ´A přece se mi zdá, že je ve městě. Tak proč ji necítím?´ Opravdu - jediné, co dokázala s určitostí říct, bylo, že záhadná osoba se pohybuje po Turionu. Zvedla hlavu, když okolo ní projížděl povoz tažený dvěma koni, a potom se znovu podívala na list papíru. Zamračila se ještě více a nakonec si ho strčila zpátky do kapsy.

Rázným krokem se vydala se na druhý okruh. Neměla jinou možnost než náhodně zkoušet různá místa a doufat, že se přiblíží natolik, aby její smysly zase naskočily. Okolo jedné hodiny, kdy pořád na nic nepřišla a byla dosti hladová, se zastavila na tržišti a začala pátrat tady. Ukradla zelené jablko a šikovně se vyhla majiteli stánku. Sedla si nedaleko davu, který se vytvořil okolo potulných kejklířů, a pozorovala lidi zastižené běžnými činnostmi.

Byla naštvaná. Na sebe, na tu dívku - protože ji nenašla buď díky své chybě, nebo jejímu záhadnému a zvláštnímu způsobu maskování. Zhluboka se nadechla, pokusila se uklidnit, vyčistila si mysl a přestavila si mladou dívku se svtělými vlasy. Začala jejím jménem. To byla vždycky jediná věc, která jí pomohla, když selhalo všechno ostatní. Jména utvářela osobnost. ´Jak se jmenuješ? Jak se jmenuješ? Jak se jmenuješ?´ Bombardovala svoji mysl jedinou otázkou a přesto se snažila být klidná a vnímavá k odpovědi. ´A...´ V dálce se ozval výkřik.

“Sakra!” zanadávala nahlas. Už to jméno skoro měla. Nasupeně se podívala po onom zvuku a v jedné části náměstí uviděla zmatek. Pár lidí leželo na zemi, mezi nimi se prodíral velký světlý vlk a za zvířetem běžel - pravděpodobně - jeho pán, který se všem překotně omlouval. Zaujatě tu dvojici sledovala. Když se situace uklidnila, mladík s vlkem - vlastně vlčicí - odešli do stínu jedné z uliček a... ona mu do ruky upustila váčky s pěnězi! Rozčilující na tom bylo, že vlastně kradlo zvíře, a ne člověk. Ten tedy nemohl být tak zajímavý.

Jen zběžně po něm přejela pohledem a zastavila se až na vlčici. V ten moment jí to došlo - vždyť ona to vůbec není obyčejná vlčice. Dojedla poslední sousto jablka a zvedla se. Nálada se jí viditelně vylepšila.

18 Elenya Elenya | Web | 8. ledna 2012 v 17:56 | Reagovat

Cítila ji, velmi blízko. Upírka pečlivě skryta ve stínech, splývající s okolím úzké uličky obhlížela i při pozdních večerních hodinách rušné tržiště. Splynutí s okolím uměla používat už natolik perfektně, že by osoba procházející v těsné blízkosti  jednoduše upírskou dívku přehlédla. Jiskřícíma očima bedlivě sledovala bílou vlčici tahající silně rozrušeného mladíka za rukáv. ,,Amia,“ přelétlo nemrtvé bytosti hlavou. Rudé rty vykouzlily lehký úsměv. Koutky dívce povisly ve chvíli, kdy zahlédla neznámou s modrým šátkem na krku, jak nenápadně sleduje její vlčí přítelkyni. Útočně přivřela oči do úzkých štěrbin lovce, soustředila síly směrem k cíli, který byl chycen do iluze.
Dívka s modrým šátkem se ocitla v nekonečné černotě. Žádní lidé, tržnice ani sledovaná vlčice, jen neprostupná tma a něčí mrazivá přítomnost. Lidské děvče vylekaně otáčelo hlavou, nikoho nevidělo, ale někdo tu byl s ní, o tom nepochybovalo. ,,Nesnaž se mi číst myšlenky, je to k ničemu. Mé myšlenky a emoce nikdy nevyčteš, človíčku, ať se budeš snažit sebevíc. Máš jistě mnoho otázek, ale nechám tě v tom naplno vymáchat, děvče,“ promlouval k dívce syčivý bodavý hlas. Ten neznámý musel stát přímo před ní, jenže se jí neukázal z dobrého důvodu. Hnědovlásku něco sevřelo tak pevně, že nedokázala pohnout rukou ani o píď. ,,Dám ti dobrou radu. Nedráždi vosí hnízdo. Jestli mé přítelkyni ublížíš, najdu si tě i kdybys byla na druhém konci světa. Pak poznáš chladný dotek Smrti. Doufám, že jsem vše řekla dost jasně,“dokončil hlas, nyní pronikající dívčinou hlavou. Černota ustoupila realitě. Okolím zavládl opět předešlý ruch přeplněné tržnice a jak se zdálo, vlčice s mladíkem zůstala na stejném místě. Jen Elenya už dávno opustila  pozorovatelnu.  

Dlouhé schody podzemními prostory scházela poklidným krokem. Nikam nespěchala. Hlavní síň svíral mrtvý klid. Kamenné lavice srovnané do dvou řad s uličkou uprostřed, potaženou rudě tkaným kobercem. Před lavicemi stál oltář z čistého mramoru. Obsahoval dvě žulové desky, popsané jmény zemřelých předchůdců bratrstva. Vedle lavic plálo nesčetně mnoho vysokých svící, osvětlující zpola potemnělou podzemní svatyni.  Elenya neslyšně prošla uličkou, usedla na přední lavici s tichou modlitbou v ústech. Bílé ruce sepjala, čelo opřela o prokřehlé dlaně, myslí vnímala přítomnost zesnulých bratrů, kteří se hemžily po místnosti. ,,Elenyo?“ vyrušil upírku známý hlas. Vůdce bratrstva Desmond zabral místo vedle jediné ženy v bratrstvu a společně s ní se díval na památeční desky. ,,Ty už jsi zpět? Kde jsou Altair s Eziem?“ ,,Ještě měli pár zakázek na vyřízení, vrátí se během dvou dnů.“ Desmond pokýval hlavou, koutkem oka sledoval temné vodopády upírčiných vlasů vycházející z pod bílé kápě. ,,Myslím, že je na čase udělit ti odměnu.“ Modrooká dívka překvapením škubla tělem. ,,Odměna?“ ,,Za tu krátkou dobu, co jsi v našich řadách si vedeš velice dobře, proto bych tě mým jménem chtěl povýšit na vyšší hodnost. Vrahové na vyšší hodnosti nenosí už světlé tuniky, jaké znáš, ale tmavé. Tady ti předávám jednu speciálně ušitou pro ženskou postavu,“ vložil vůdce  Elenye do rukou nové tmavé ošacení. ,,Zasloužíš si to.“ ,,Mohla bych vás o něco požádat?“ zašeptala nemrtvá dívka neškodným hlasem. ,,Jistě.“ ,,Udělte vyšší hodnost i Eziovi a Altairovi, zaslouží si ji také.“ ,,Tvé přání splním,“ kývl Desmond.

Křižovala ulicemi už v novém oděvu. Tmavě šedá tunika se širokým pásem skoro značila majitelčinu černou duši. Celkově byl dárek pohodlnější, než to předešlé šatstvo a také lépe splývatelný s nočními stíny. V tuto chvíli následovala Agrenejův pach. Dlouho svého milého neviděla, pak při svých činech špatné tušení, až začínala mít pocit, že se šedému andělovi něco přihodilo.
Pach anděla upírku zavedl do zastrčeného domu v jedné odlehlé čtvrti. Dlaní otevřela dveře a mezírkou vklouzla dovnitř. Na prohlížení vnitřku obydlí neměla čas, rovnou vyběhla točité schody a jako tornádo vtrhla do pokoje, kde cítila pach nejsilněji. Přišla vlna úlevy. Agrenej ležel na posteli, cestující světem snění. Upírka potichu obešla lůžko, usedla na okraj a studenými prsty pohladila lehce mladíka po tváři. ,,Agreneji, jsem tu s tebou, ničeho se neboj. Jen klidně odpočívej,“ promluvila milému do mysli. Přitom hlazení andělovo tváře začala jemně zpívat píseň v upírském jazyce.

19 agrenej agrenej | E-mail | Web | 8. ledna 2012 v 21:34 | Reagovat

Agrenej spal tvrdým spánkem vyčerpaných, když do jeho podvědomí pronikly známé tóny. Mysli chvíli trvalo, než si uvědomilo, že se jedná o hlas jeho milované. Zpívala mu. Šedý anděl se i ze spaní usmál spokojeností díky upírčině přítomnosti. Na chvíli jeho tělo obklopila zlatavá aura.
Elenya sebou v prvním okamžiku trhla, když se neznámá zář objevila, ale hned se zase uklidnila. Podobný okamžik už jednou zažila. Tehdy, když spolu byli poprvé. I ona se usmála nad vnitřním pocitem štěstí naplňující jejího milého. Melodie opět naplnila místnost, text písně navázal tam, kde skončila.

20 Cidriel Cidriel | E-mail | 9. ledna 2012 v 20:54 | Reagovat

Cidriel vycítila ostrý pohled věnovaný její osobě a potom ji najednou obklopila naprosto  neprostupná temnota. Na její tělo útočil nesnesitelný chlad a vnímala, jak se jí před obličejem sráží dech, přestože to neviděla. Jako by byla někde mimo realitu, uvězněná. To se jí nelíbilo. Neměla ráda, když nad ní někdo měl kontorlu, a ona tentokrát netušila, co se děje. Uvědomila si, že cítí, jak se před ní někdo naklání, upřeně ji pozoruje a bedlivě prohlíží. Nepochybně tatáž osoba. To ona musela způsobit tohle... - tohle. Snažila se rozhlédnout, zachytit alespoň obrys bytosti před ní, ale rychle to vzdala, protože to nemělo cenu. Zkusila další variantu - natáhla po ní své smysly. Potom se ozval hlas mrazivý až do morku kosti: “Nesnaž se mi číst myšlenky, je to k ničemu. Mé myšlenky a emoce nikdy nevyčteš, človíčku, ať se budeš snažit sebevíc. Máš jistě mnoho otázek, ale nechám tě v tom naplno vymáchat, děvče.” Temnota okolo Cidriel jako by se ještě více seskupila a snažila se ji rozdrtit zaživa. “Dám ti dobrou radu. Nedráždi vosí hnízdo. Jestli mé přítelkyni ublížíš, najdu si tě i kdybys byla na druhém konci světa. Pak poznáš chladný dotek Smrti. Doufám, že jsem vše řekla dost jasně.” A temnota ustoupila - na její místo opět nastoupilo rušné tržistě.

Ano, Cidriel se viditelně zatřášla. Vyhledala sluneční paprsky, aby se prohřála, a přikázala si uklidnit se. Zavřela oči, zhluboka dýchala a počítala do deseti. ´Nenechám se přece rozhodit postavou zahalenou stíny,´ pronesla k sobě ironicky. Vždyť s takovými se setkávala poměrně často - a přece bylo na téhle osobě něco zvláštního, jiného. Mrazivý podtón v jejím hlasu, síla v jejích slovech, potřeba bránit svoji přítelkyni... Cidriel se nechtěla vzdát. Měla otázky, možná i strach, ale také měla úkol. Zamyslela se: ´K čertu s úkolem. Tady je něco mnohem zajímavějšího.´ Tu vlčici hledali Vrahové, a přece ji nenašli. Teď se tu objevila osoba, která ji vehementně brání. Musí být zajímavá. Prostě musí.

´Ano, zařídím se podle tvé rady. Nebudu dráždit vosí hnízdo. Ale o dýmu nikdo nemluvil, ne? A když zklidní včely, proč ne vosy.´ Nasála do sebe ještě trochu slunce a vydala se pro další jablko. Potřebovala to rozchodit.

21 Amia Amia | Web | 11. ledna 2012 v 0:12 | Reagovat

Habeus byl pořád rozklepaný, přesto měl na prstech navlečeny čtyři středně drahé prsteny s cizokrajnými motivy a ve vnitřních kapsách pár dalších drobností. To ho naučila hned na začátku - ukázala mu, že kradení šperků vystavených na odiv je mnohem snazší než hlídaných váčků s penězi. A navíc, vždy se dalo předstírat, že se dotyčného dotkl omylem a šperk mu strhl prostou nehodou. Překvapivě rychle chápajícímu mladíku došlo rychle, co mu vlčíce ukazuje a od té chvíle si na špercích vždy ,,procvičil prsty", než se pustil do složitějších loupeží.

Mohlo by se zdát, že kradení je jednoduchá věc, pokud se jednou naučíte, ale opak byl pravdou. Zlodějna na ulici byla jen úplně prvním předstupněm, na kterém začínali nejmladší členové Černé chudoby. Jejich další činnosti byli ovšem, stejně jako Přízraků v bílém, zahaleny tajemstvím které neznal nikdo než oni a pár vyvolených.

Ve chvílích, během kterých si jeden z oněch ,,mláďat" Habeus stahoval prsteny a šperky a ukládal je do váčků s penězi které ukradla Amia, se jeho dech zklidňoval a skoro se zdálo, jako by s každým dalším předmětem mizel ve váčku i mladíkův strach.
Stříbrná vlčice náhle začichala, automaticky vklouzla do stínu a hned potom obrátila pozornost zpět k náměstí. Jedna z nejlepších věcí na vlčí podobě byla ta, že cítila všechno. Myšleno úplně všechno. Teď tedy zrovna hledala zdroj toho podivného pachu-nepachu, až jí zrak utkvěl na nehybně stojící dívce s modrým šátkem na krku téměř schovaným pod zvlněnými hnědými vlasy. Cítila z ní něco... něco. A ještě něco navíc.
Za záda jí náhle vklouznul Habeus tak tiše, že si ho všimla až když jí lehce položil prsty na hřbet a hledal na co se dívá. Amia div nevyskočila leknutím, něco podobného se jí stalo naposledy když jí bylo pět.
,,Co se děje?" šeptl mladík a pátral v davu. Hnědovlásku s modrým šátkem, která se právě zatvářila velmi podivně, vteřinu nebo dvě ještě postála na na zimu velmi teplém slunci a vydala se ke stánkům s ovocem. Amia se rozhodla nic neriskovat, zacouvala i Habea o kus dál do stínu a následně oba zmizeli v křivolakých uličkách Turionu.

22 agrenej agrenej | E-mail | Web | 14. ledna 2012 v 0:30 | Reagovat

Slunce se hnalo po obloze k západu nezastavitelným tempem. Nebe pokryté červánky pomalu tmavlo, stíny se prodlužovaly. Ulice města se pomalu vyprazdňovaly, jak obchodníci zavírali své krámky a kupci balili stánky. Lidé se rozcházeli do hospod a svých domovů. I Habeus s vlčicí po boku se stáhl do stínů, aby zamířil zpět do známých míst. Dnešní den mu všil do tváře lehký úsměv. Sebevědomí mu citelně rostlo, díky čtyřnohé společnici.
I Cidriel se pomalu stáčela směrem do klidu a pohodlí. Byla unavená, jako snad ještě nikdy. Stále cítila v kostech chlad temnoty, do které ji na chvíli uvrhla neznámá osoba, a který ji nejspíše zbavoval sil.
Den skončil a skončila i noc. Sluneční paprsky poledního slunce šimraly tváře lidí v ulicích, když Agrenej konečně otevřel oči. Stále se necítil dobře po včerejším znovuzrození, ale pohled na Elenyu, ležící vedle něj mu s léčbou pomohl. Pohladil něžně upírku po vlasech a lehce ji políbil na tvář. Dívka zmožena dlouhou cestou se neprobudila, ani když její milovaný opustil místnost.
Šedý anděl scházel po schodech dolů. Křídla se postupně zmenšovala a stahovala zpět do jeho zad. Uprostřed města bylo lepší vypadat jako obyčejný člověk. Sotva stanul na posledním schodě, zaútočila na jeho nos vábivá vůně připravovaného jídla. Agrenej jak zhypnotizovaný zamířil do kuchyně. K jeho překvapení se v kuchyni činila elfka. Kaštanové vlasy v drdolu odhalovaly její ostré uši v plné délce. Nejspíše zaslechla jeho kroky, neboť sotva vešel do místnosti, otočila se a s úklonou mu předala list papíru, vytažený z kapsy šatů. Agrenej jej nedůvěřivě přijal a s nemizícím podezřením si prohlížel její stárnoucí tvář a hnědé oči zamlžené odevzdáním.
Rychle přeletěl řádky dopisu.

,,Drahý společníku. Posílám ti velmi cenou služebnou. Tato elfka je zvyklá pracovat u ,speciálních‘ zaměstnavatelů, neboť je negramotná a jazyk ji vyřízli už zamlada. Je to znamenitá kuchařka a dobrá hospodyně, ale na nákupy bych ji neposílal. Její hlavní kvalitou je ale absolutní mlčenlivost, kterou jistě uvítáš.“
List byl zakončen Regisovým podpisem.

Než si Agrenej stačil cokoliv promyslet, stál před ním talíř pečeného masa zalitého lákavě vonící omáčkou a mísa čerstvého pečiva. Hlad zahnal všechny myšlenky i zbytečné slova a mladík se začal ládovat a sám tak poznal, že elfka je opravdu dobrá kuchařka.

23 Cidriel Cidriel | E-mail | 16. ledna 2012 v 18:42 | Reagovat

Opřela se o stěnu, zavřela oči a hlasitě oddechovala. Probíhal její výcvik. “No tak, prober se!” křičel na ni Stařeč. “Přece tě to tolik nevysílí.” Záměrně se ji snažil popichovat - to jediné ji vždy vyburcovalo k akci. Tím jediným postupem byla schopná se něco naučit; dobrovolně.
“Znovu! A pořádně.” Cítila, jak obrnil svou mysl. Cidriel se postavila čelem naproti němu a udělala totéž - tedy, pokusila se. Tři roky, tři blbé roky, a ona za tu dobu zvládla proniknout do mysli jiným, ale proti jejich kouzlům byla naprosto bezmocná. Včera to poznala na vlastní kůži.

Když se vrátila domů, Stačec byl velice překvapen. Ze všech sil se snažila vyhýbat otázce ohledně jejího pátrání po světlovlasé dívce a místo toho začala klást své vlastní dotazy o A-něco.
“Ty o ní víš něco blíž?” prohodila mezi řečí, když připravovala večeři.
“Jedině že bys mi to řekla ty,” odpověděl s úsměvem stařík a odvrátil se od ní. Přistoupil na její chování ´nevyptávej se, stejně ti nic neřeknu´.
Cidriel se zakabonila. “Ani proč ji honili Vrahouni? Je zvláštní, že nám ji předali. To už se dlouho nestalo.” Dlouho v tomto kontextu znamená opravdu dlouho. Tohle byla snad druhá samostatná pátrací akce, co Cid měla - nepočítaje úkoly zlodějíčků. Ty byly častější.
“Nikdy ses mě takhle nevyptávala,” otočil se na ni její opatrovník. “Děje se něco?” Otázka byla položena.
Cidriel neopatrně chytla nůž a ten jí řízl do prstu. “Ne, nic se neděje.” Věděl, že lže. “Proč by mělo?” A stejně pokračovala. Strčila si zranění do pusy a chvíli ho cumlala. Moment takhle stáli - oba znajíc pravdu, avšak ani jeden ji nevyslovil. Potom Cidriel vytáhla poraněný prst a ten už vůbec nebyl poraněný. Stačil okamžik.
“Musíme začít cvičit. Zítra?”
Stařec se vědoucně usmál. “Zítra.”

“Grrrrrr!” zařvala bezmocně. “Nejde mi to. K čertu, jak dlouho už to cvičíme? Začínám mít hlad.”
Klidně a přesně jí odpověděl: “Od brzkého rána a teď...” podíval se na slunce... “by mělo být něco po poledni. Šest hodin? Je to možné.” Pak zaostřil pohled zpět na ni. “Znovu.”
Cítila nápor, cítila bezmoc, cítila, jak se jí znovu přehrabuje v těch málo vzpomínkách, co měla.
“Pamatuj, co jsem ti říkal! Vyčisti svou mysl! No tak, Cido, prober se. Kolikrát ti to mám ještě říkat?”
Zoufale si povzdechla. “Co dělám špatně? Nesoustředím se?”
Lehce trhnul ramenem a oddechl si. “Dobře. Tak znovu. Cítíš ve svém těle proudit energii?” Zaváhala. “Nabíjela ses. Musí tam být. Tak cítíš ji?” Kývla. “Dobře, velmi dobře. Nech ji pomalu proudit celým tělem, zkoncentruj mysl na tuhle jedinou činnost. Jde to?” Neodpovídala. “Vidím, že ano. A teď....”
A najednou cítila, jak je její mysl čistá, svobodná, jen její. Mistr na ni dorážel jak chtěl, a přesto se mu nepodařilo dostat se dovnitř. Konečně to dokázala! V duchu zavýskla a ten tok energie proudící jejím tělem se snažila rozšířit víc do hloubky, šířky, výšky... Cidriel se před očima najednou objevil záblesk křídel. ´Křídel?´pomyslela si zmateně...
A už zase byl uvnitř. ´Ksakru!´
Otevřela oči a zadívala se na Starce plná vnitřního hněvu, rozzuřená sama na sebe. Tak lehce ten stav ztratila... příliš lehce. Není divu, že tam venku byla naprosto bezmocná.
Zato v obličeji jejího učitele byl vidět lehký úšklebek, snad úsměv. Snad ano. “Na začátečníka by to bylo dobré. Ale dobře, velmi dobře. Pokračujeme.”

24 Amia Amia | Web | 18. ledna 2012 v 2:06 | Reagovat

Vlčice se nervózně ošila a dál švihala ocasem jako kočka. Habeus sice psa nikdy neměl a těch pár, co se zde nacházelo, byla zvířata na zvláštní akce a nesměl k nim nikdo kdo k nim nepatřil. Jen ti kteří se dožili stáří, což byl zhruba každý desátý, občas někde polehávali, obecně ale Habeus psa prostě nikdy neměl. Přesto si byl zcela jist, že vrtění ocasem je dobré, ať už je ona šelma pes nebo vlk. Proto ho tak udivilo, když se po něm Amia ohnala aby ji nechal na pokoji, a od té doby přecházela po pokoji jako... no jako divoké zvíře zavřené v kleci.
Pochodovala takhle už od rána a teď bylo po poledni. Mladík z ní začínal být sám silně nervózní, také proto, že mistr si ho pořád nedal zavolat. Včera se celý rozradostněný vrátil s vlčicí po boku ze své první samostatné loupežné výpravy a zamířil rovnou za Rephaimem, aby mu ukázal svůj lup. Amia ho sice zatáhla zpátky dost brzo, přesto, jak si všiml, nebyl jediný. Mistr se ale jen usmál, poplácal ho po rameni a s pokývnutím ho poslal domů. Zatímco mladíku táhly podobné myšlenky hlavou, sněhobílá vlčice před ním se zdála pořád neklidnější.
Habeus nakonec trhl hlavou, zvedl se z postele a sešel dolů. Domácnost vypadala jako po vymření. ,,Mistře?“ zavolal udiveně mladík, prošel celé spodní patro a když nikoho nenašel, vrátil se nahoru.
,,Česi?“ zaklepal na dveře své nevlastní sestry a vstoupil. Jen o pár let mladší holčice zvedla hlavu a skoro s bázní se podívala na Habea. ,,Habe, nevíš kde jsou naši? Mamka mi včera říkala, ať zůstanu v pokoji dokud mě nezavolají, ale už je po poledni. Na chvíli jsem otevřela okno, jen na škvíru; všude je nějaké divné ticho. Proč nás nevolají?“
,,Nevím,“ zamyslel se Habeus a znervózněl ještě víc. I jemu mistr, než šel spát, ještě zašel říct aby zůstal v pokoji.
,,Kde máš vlka?“ zeptala se Česlava potichu, když se kousek od nich ozvala nějaká rána a zvedla se. Oba došli ke dveřím, zahlédli už ale jen stříbrný ohon vlčice, mizící v otevřených dveřích.
,,Pryč,“ řekl Habeus.

25 agrenej agrenej | E-mail | Web | 18. ledna 2012 v 2:06 | Reagovat

Když se Agrenej vrátil do pokoje, Elenya ještě spala. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že si ještě lehne a počká, dokud se nevzbudí, ale nakonec odmítavě zavrtěl hlavou. Měl svůj plán a nemohl se dočkat, až se pustí do jeho realizace. Zanechal v pokoji jen dopis s omluvou, cílem jeho cesty a vysvětlením přítomnosti elfky v domě. Sice své lásce věřil, ale kdyby považovala služebnou za zlodějku, byla by to ztráta.
Rychle se oblékl do pohodlné košile a kalhot, k opasku si připnul krátký meč a vydal se do ulic Turionu. Šel jen pár minut, když se k němu přitočila zahalená osoba a zavěsila se mu na rámě.
,,To se dělá, takhle mi utíkat?“ na oko ho hubovala svým příjemným hlasem Elenya, zatímco srovnala své tempo s jeho.
,,Vypadala si tak krásně, když si spala, že mi bylo líto tě budit.“ usmál se anděl a přitiskl si svou lásku ještě více k boku.
,,Takže jdeš nakupovat do Zboží devíti krás, jo?“ Užívala si Agrenejovy přítomnosti a pevným, odhodlaným stiskem mu dávala najevo, že nemá v plánu z ničeho nic zmizet uličkami pryč. Chtěla být s ním a on chtěl být s ní.
,,Spíše si jdu promluvit s majitelem, ale když tě něco zaujme, neostýchej se. Zatím mám k dispozici slušné jmění, takže si můžeme dovolit trochu přepychu.“ mrkl na ni Agrenej.
Šli klidným tempem, neměli kam spěchat. Jejich slova byla plná lásky a bolesti z odloučení. Měli si toho tolik co říct. I tak se za chvíli zastavili u vývěsního štítu ,,Zboží devíti krás“.

26 Cidriel Cidriel | E-mail | 19. ledna 2012 v 20:20 | Reagovat

“Potřebuju přestávku,” ozvala se rázně. Už to říkala po několikáté - jenže předtím to nemyslela smrtelně vážně. Teď ano.
“Chtěla ses to naučit? Chtěla jsi cvičit?” Vybízel ji k odpovědi, ale nakonec si musel odpovědět sám. “Chtěla. Tak nebruč.”
Cidriel si založila ruce a zlobně odvětila: “Já nebručím... Chci jen přestávku.”
Nastal souboj pohledů.
“Dobře,” podvolil se konečně Stařec. “Asi ji opravdu potřebuješ.”
Oba dva se posadili na lavičku zmoženou léty, která pod jejich vahou hlasitě zavrzala. “Měl bys to spravit.”
“Já vím. Ale to je daň přírodě - stárnout. Jednou tu bude stát nová a dojde k obnově. Koloběh života.” Stařec si oddechl. “I ty a já jednou odejdeme a nahradí nás někdo jiný. Ty nahradíš mě.”
´To těžko,´pomyslela si Cidriel. ´To těžko. Já na to nemám.´ Nahlas nic neřekla.
Její opatrovník byl nemluvný, když nebylo o čem mluvit, málomluvný, když záležitost nepotřebovala více slov, a hovorný právě v takovýchto situacích - okamžicích, na které se nezapomíná. “Neboj se, Cido,” vyčetl z její tváře pochybnosti. “Jednou to tak bude a ty to zvládneš. Od toho tu jsem teď - abych ti předal svoje zkušenosti.”
Ačkoli se to nehodilo k situaci, kdy jí dával naprostou důvěru, její nitro se začalo proti podobným slovům bouřit. Linkoval jí osud - chtěla ho řídit sama. Bezmocně rozhodila ruce. Vzpoura se změnila v dřívějši pochybnosti. “I kdybych tě jednou nahradila, jak bych mohla? Totiž, jak bych mohla, když nezvládám ani tohle?”
On se na její námitku jen moudře usmál. “Měla jsi pravdu - ta pauza pomohla i mě. A myslím, že dnes už skončíme. Zbytek odpoledne máš volno.”
´Jasně,´pomyslela si kysele. ´Odejde, když se mu to hodí.´ Zrovna teď potřebovala vědět, jak to vidí, že si jej í samou tak jistý, přestože ona jakožto osoba, o které se mluvilo, nebyla. Pomalu se zvedla. Přešla jejich malou zahrádku a už byla skoro u dveří jejich stejně malého domečku, když na ni Stařec ještě zavolal: “A Cido,” usmál se. “Nezapomeň na svůj úkol.”
Vybavil se jí ten chlad. Jak ji ta bytost uvrhla mimo její realitu a ona se nemohla bránit. A pak si vzpomněla na svoje myšlenky - že se nevzdá. Ať má sebevíce pochybností, nevzdá se. “Nezapomenu,” pronesla o poznání sebejistěji.

Cidriel měla celé odpoledne volné - to se jí nestávalo zas tak často, většina si musela vystačit s probdělými nocemi. Proto tuto událost využila a zamířila na jediné místo, o kterém věděla, že ji tam nikdo neuvidí a i kdyby ano, nepozná. Byla hluboce zabrána do svých myšlenek o tom, co se stalo včera, ohledně dnešního výcviku a - proč to neříct - o věcech týkající se její sebedůvěry. Nejvíce jí však na mysl přicházela stále a znovu bílá vlčice. Vážně mohla být tou světlovalsou dívkou? Zvláštní. I když ne tak zvláštní pro Turion. Všechno tu bylo možné - to by zároveň vysvětlovalo, proč ji nemohli najít Vrazi... A pak tu byla ta její “přítelkyně” paní Neznámá...
Možná že všechny tyto myšlenky omlouvaly Cidriel z naprosté nepozornosti a netečnosti vůči okolí. Jinak by si totiž všimla, že po ulicích chodí až podezřele málo lidí. Jenže toho si nevšimla.
Spletí uliček mířila na jediné klidné místo ve městě.

27 Amia Amia | Web | 21. ledna 2012 v 12:17 | Reagovat

Změtí lidí i jiných bytostí na ulici se proplétal bílý vlk.
,Co to bylo? Co to sakra...´ opakovala si Amia v duchu, zatímco kličkovala po ulicích, aniž věděla, kam vlastně běží. Zastavila se teprve, když si tuhle skutečnost uvědomila.
,Někdo... na mě myslel. Ale jinak. Co to bylo?´ běželo hlavou bílé vlčici, sedící na rohu jednoho z Turionských domů. V tu chvíli klidně mohla být malým špinavým vořechem, kterých tu bylo všude plno.
Nikdo si nevšiml, když se vlčice zcela nezvířecím pohybem otřásla, zvedla se a zašla do menší uličky, odkud vyskočila na nízkou rovnou střechu domu, odtud na další a ještě na další, kde se skryla před zraky chodců. O vteřinku později už na střeše seděla místo vlčice dívka. Paprsky slunce se zatřpytily ve světlých vlasech rozhozených po zádech a protáhla se. Světlo bylo vzápětí pohlceno dokonalou černí křídel, které jí najednou vyrůstaly z lopatek.
,,Potřebuju pauzu," šeptla pro sebe. Černé perutě se proměnily v rozmazanou šmouhu, jak jimi jednou silně máchla a jako šíp vystřelila k nebi. Kdyby někdo v tu chvíli zvedl hlavu, viděl by už jen černou tečku, jak jednou zakroužila nad městem a pak zamířila k lesu.

Muž v bílém se proplétal davem a prohlížel si každý obličej, kolem kterého prošel.
, ,Předat dál´, co si sakra myslí?´ přehrával si v hlavě poslední rozhovor, , ,Vrátil ses takovým způsobem, že jsem myslel, že to vzdáváš´ to si snad děláš prdel. NIKDY jsem nic nevzdal a nehodlám s tím začínat na stará kolena. ,Je nás potřeba jinde, oni to zvládnou´. A tím jsi jako myslel, že já to nezvládnu? Pch, odklidil jsem jinačí typy než jsi ty sám! Prej ,jinde´. To zvládnou i Stíni, nepotřebujou ještě nás. Pch. ,Potřeba jinde´. To zrovna. Nejdřív dofdělám tohle a teprve potom mně bude ,potřeba jinde´. ´
Zatímco si podobným způsobem povídal, stále prohlížel obličeje, které jako by ho neviděly. Jednu chvíli se mu pod nohy připletlo nějaké zvíře se stříbrnou srstí, jinak mu ale nevěnoval pozornost a pokračoval v chůzi.

,,Habe, já mám strach,“ pronesla Česlava když se mladík otočil zpátky do pokoje. ,,Kde jsou rodiče? A proč odešla i Amia?“
,,Neodešla, jen... si něco potřebuje zařídit,“ odpověděl Habeus.
,, ,Zařídit´? Vlk?“
,,Víš co, jdem radši někoho najít a zeptat se, co se děje. Třeba šli jenom na trh, co my víme,“ přerušil ji Habeus, sám ale neměl daleko k pláči. I když zřejmě z jiných důvodů, než Česlava.
,,Ale říkali že máme zůstat tady.“
,,Na to teď kašlu.“

28 Irimë Nyss Irimë Nyss | 22. ledna 2012 v 11:02 | Reagovat

Hleděla na ně na všechny. Měla z nich radost. Dokázali jít všichni svou cestou, i když už odešla. Tak ráda by se s nimi setkala, ale příliš se změnila. Teď nesla cejch vyvolené a musela plnit svůj úkol stůj co stůj. "Jak mi to říkali?" vzpomínala démonka, "Pro dobro tvé i tvých blízkých. Škoda, že mi zapomněli říct, jaký úděl to na sebe vlastně beru." Smutně potřásla hlavou v kápi a dva runové meče jemně zapulzovaly. "Vypadá to, že tu budu mít nějakou prácičku.."

29 Elenya Elenya | Web | 23. ledna 2012 v 16:05 | Reagovat

Elenya vzala za kliku, bokem pořád otočená k šedému anděli. Nechala milého domluvit posledních pár slov, které měl už dlouho na jazyku. Obdařila mladíka pod schody lehkým úsměvem plným lásky a radosti z jejich znovu shledání. ,,Následuj temnotu,“ jedovatý hlas uvnitř upírčiný hlavy zvonil jako tisíce rolniček. Před očima nekonečící chvíli viděla rudý opar zakalení. Vše se zdálo býti karmínové, celičký svět. Rozvážně zatlačila do dvěří a vklouzla společně s Agrenejem dovnitř.
   Veliké množství vitrín stálo podél stěn obrovské místnosti. Zboží, ať šperky, magické věci, runy, spisy či jiné drahé věci byly podestlány speciálními dečkami prošívanými zlatou nití. ,,V klidu se tu porozhlédni, jsem hned zpět,“ políbil mladík upírku na tvář, pohledem přelétl elfské prodavače za pultem a vystoupal po točitých schodech do horních pater. Vražedkyně pozvedla zářivě tyrkysové oči k elfům. Jednoho z nich někde viděla. Ach ano. Přítel jedné upírčiný oběti. Díky své profesionalitě však neměl elf šanci vraha  při práci onen den vraždy spatřit, i když celou dobu trávil čas se svým kamarádem z dětství. V oblacích rudé vypadal elfský prodavač poněkud zvláštně. Světlé vlasy červení zhnědly nádechem zlatých letních písků. Oči v barvě kaštanových plodů světélkovaly krvavým nádechem.  
   Ten opar nemizel. Už několik minut slyšela vlastní skřehotavý dech, mžikala okolím, ale pomocí improvizace v podobě prohlížení zdejšího zboží nikdo nic nepoznal. Přišel snad pravý čas Agrenejovi povědět vše o Ní? Nebo si s ní opět jenom ze zábavy pohrávala, aby přivodila upírce vnitřní duševní nerovnováhu? Viděla Ji v odrazech skla. Šklebila se, škodolibá jako vždy bývala. ,,Už jsem u tebe, líbí se ti něco z kousků?“ zaslechla u ucha andělův hlas. Natočila hlavu mírně stranou a odpověděla nepatrným zakroucením. ,,Šetři peníze na horší časy,“ špitla tlačíc mladíka svými zády ven z obchodu. ,,Můžeme si v klidu promluvit? Ale ne tady, raději v teple nového domova,“ pohodila hlavou. ,,Samozřejmě,“ poznal Agrenej v hlase milované osoby mírné obavy.
   Cesta k sídlu proběhla v tichosti. Elenya připravovala obě na vyplavení pravdy. Jenže nikomu, kromě své lásky to prozradit nehodlala. V hloubi duše cítila brzké zvraty, příchod zastánců Světla, čistých andělů, kteří si pro ni příjdou. Proč to neviděl i Agrenej? Jednoduché. Nepatřil k řadám čistých bytostí, ochránců lidstva. Ona byla pravý opak. Dítě Temnoty. Odpůrkyně lidí, tudíž nečistý tvor. Jedinec zlé krve, s prohnaným zkaženým srdcem bušícím v hrudi. Proradná zvenčí a ještě více uvnitř. Věděla to a popravdě se takovými myšlenkami netrápila, protože černou stezkou vyšla ona sama, tuhle si vybrala a nelitovala toho. Začala Tu ukrytou v těle chápat, připravena naslouchat tichým slovům věčné společnice. Proč neudělat kompromis, nespojit síly s Ní? Nač proti sobě bojovat, když můžou spolupracovat? Vztah k blízkým zůstane stejný, jen odpor k lidem naroste. Budiž.
  Zatáhla anděla do ložnice. Nervozitou zbledl. ,,Agreneji, dobře mě poslouchej. Řeknu to jasně a stručně.“ Opar zhoustl, sotva sedícího mladíka viděla. Uvnitř upírčina těla se rozléval pocit získané síly, rovnováhy, energie. ,,Tehdy, po návratu času jsem myslela, že ta upíří démonka zmizela. Šeredný omyl. Je tu stále se mnou, uvnitř mě, žije v mé duši jako druhé já, dokážu s Ní komunikovat a vycítit spolehlivě vnitřní Elenyi úmysly. Jakmile mé tělo ovládl hněv, přišla Ona. Ten pokoj tenkrát v tom hostinci...zdecimovaný do posledního kousku....to byla já, lásko. Podívej, je tu s námi,“ dopověděla s výdechem upírka, zaplavená úlevou. Očima ukázala na zrcadlo vedle postele, posázené zlatým rámem. Upíří démonka v odraze tiskla dlaně k povrchu, hadí jazyk vyplázlý, černá blanitá křídla složená, drápy zaryté do rámu. Nicotné oči probodávaly šedého anděla skrz naskrz. ,,Zdravím tě, Agreneji,“ zakmitala jazykem, v hlase nepříjemnou jízlivost.

30 Irimë Nyss Irimë Nyss | 23. ledna 2012 v 19:20 | Reagovat

Ve vzduchu bylo napětí. Už delší dobu obcházela kolem města a čekala na pokyny shůry. Věděla, že přijdou a nedělala si starosti s tím, kdo to bude. Vždyť ona přinášela smrt, smrt spravedlivou a smrt skutečně věčnou. Koho proklála svým mečem, již nemohl být nikdy vzkříšen. Chladnýma očima bez zornic pozorovala hemžení, když náhle ucítila mravenčení v prstech. Je čas. Krátce vydechla a zamířila do města. Bledou a nelidskou tvář skryla do kápě a pomalu kráčela po prašné cestě. Vdechovala vůni města a hledala jednu ze svých obětí. Spatřila muže v uličce, jak se kradmo rozhlíží. To byl on. Zamířila přímo k němu. Když ji zahlédl, znejistěl. "Co mi chceš?" vyprskl a opovržlivě na ni hleděl. "Říkej mi jak chceš, dostala jsem do vínku stovky jmen. Ta nejstarší ale jsou Osud, Spravedlnost, Smrt. Vyber si." a tasila rychlostí blesku a uťala muži hlavu. Z těla s drásavým křikem vylétl démon a ten se rozplynul. Spokojeně pokývala hlavou a vydala se pryč.

31 Amia Amia | Web | 27. ledna 2012 v 22:15 | Reagovat

Ve městě bylo něco divného. Habeus s Česlavou se rozhlíželi na všechny strany, zatímco kráčeli do centra zlodějské komunity, nemohli ale přijít na to, co je špatně. Postupně si začali říkat, že jsou asi jen ovlivněni zmizením rodičů, pocit nesprávnosti ale zůstával.

Amia nejrychleji jak mohla letěla nad lesem, nahoru až do mraků a zase dolů jen milimetry nad nejvyšší vrcholky. Nepříjemné napětí jí z těla nezmizelo. Nakonec přešla ze střemhlavého letu do vznášení se na místě tak náhle, že byjí to i jestřáb záviděl.
,,Chmph."
Odfrkla si, pohladila prsty bosých nohou korunu stromu pod sebou a vzápětí se vrhla mezi kmeny dolů. Jelen neměl šanci. Než si vůbec uvědomil, že se něco děti, měl míšenčiny upíří zuby zabořené v krku a spolu s krví z něj odcházel život. Nakonec si míšenka nevědomým pohybem otřela ústa a uložila jelena do mechu. Nepříjemné napětí jí z těla ale stále nezmizelo.

Městem se dál proplétal muž v bílém. Tentokrát už mnohem klidněji a systematicky šel za svým instinktem.
Hledaná osoba se momentálně nacházela mimo město, nebylo tedy kam spěchat. Ale vrátí se. Určitě.
Muž v bílém se pod stejně bílou kápí spokojeně usmíval. Jeho instinkty, léta nenutné a které předtím pohřbil nesmyslný hněv a frustrace, se vrátily v plné síle.
Hledaná osoba byla tedy momentálně mimo dosah. Ovšem místa, na kterých se pravidelně obejvovala, zůstala. Stačí jen počkat.

,,Co se mohlo stát? Přece by nás jen tak neopustili," pronesla Česlava, když už se blížili do středu zlodějského podzemního města.
,,Jo, ale nikdy předtím nešli nikam, aniž nám to předtím řekli. A oba dohromady odešli z domu, nevím - tak třikrát? Za celou dobu co si pamatuju?" odpověděl jí Habeus a dál se rozhlížel kolem sebe.
,,Nikdy předtím nám také neřekli, ať zůstaneme v pokojích dokud nás nezavolají," řekla Česlava a vůbec v tu chvíli nezněla jako dítě, ,,vždy nás maximálně vykázali z pokoje, kde zrovna řešili něco strašlivě důležitýho."
,, ,Dospělácké věci´, " zasmál se Habeus a napodobil přitom naprosto věrně Rephaimův hlas. Oba se zasmáli a chvíli vše vypadalo v naprostém pořádku. Vzápětí ale opět zvážněli - stáli před jakýmsi ,,hlavním stanem", shlukem domů neurčených k bydlení, odkud vycházeli všechny rozkazy. Nebyli tam totiž sami. Venku už postávalo několik dvojic až pětic dětí a puberťáků v různé věkové kategorii. Všichni se navzájem pozorovali, nikdo ale s nikým nemluvil - když ne jindy, teď již bylo naprosto jasné, že se něco děje. Česlava se postavila těsně vedle Habea a on zvedl ruku a položil jí ji na vzdálenější rameno.
Stáli tam snad hodinu, než se konečně někdo uráčil uznat jejich přítomnost. Z hlavního vchodu jedné z budov vyšel starší muž celý v černém a přejel pohledem všechny přítomné.
,,Vidím, že výchova dětí v našem městě skutečně zaostává," promluvil. ,,Pokud se nemýlím, řekli vám rodfiče, abyste zůstali v pokojích, dokud vás nezavolají, ne?"
Chvíli bylo ticho, ve kterém pár z přítomných nedospělých pokývalo hlavou. Muž je ještě chvíli pozoroval, než se najednou usmál.
,,Výborně. Slepé plnění rozkazů bez znalosti jeho důvodu může nadělat stejnou škodu, jako jejich naprosté ignorování. Takže, to že náš cech se nazývá Klan zlodějů jen pro zdání, už všichni víte. Naše další, vysoce ceněné, schopnosti, jako prakticky neslyšitelnost, skrývání se ve stínech, ,,špehování" a další která se nedají popsat jedním slovem, byli vyžádány službě našemu městu. Naši nejlepší, mezi které patří vaši rodiče, se za městem spojí s podobnou skupinou z Bratrstva vrahů za městem a pak pocestují na místo a z důvodu, které už nepotřebujete vědět. Pro dalších několik týdnů se o sebe musíte postarat sami, milé děti.

32 Amia Amia | Web | 27. ledna 2012 v 22:16 | Reagovat

(Ps: snad jste nečekali jenom na mě? Ts ts ts...
;)  )

33 Cidriel Cidriel | E-mail | 29. ledna 2012 v 21:10 | Reagovat

Její pohled upoutal obchůdek, o kterém by přísahala, že tu nikdy nestál. Za celou tu dobu, co procházela tuhle trasu, cestu k ostrůvku klidu, nikdy tu nebyl. Až teď. Možná to byl ten důvod, proč upoutal Cidrielinu pozornost - protože to byla anomálie. Jistě, ve městě jste mohli spatřit spoustu abnormalit, avšak všechny do jedné se skládali do zapeklitě geniálního vzorce zločinců, vrahů a nadpřirozených bytostí. Samozřejmě to platí i o postavení jednotlivých budov a stánků. Jedny mohla být divnější jak ty druhé, a přesto sem patřili. Tenhle obchůdek... byl jiný. Zvláštnější. Nebyl součástí té skládačky.

Nade dveřmi nebyla žádná cedule se jménem obchodu. ´Hm,´pomyslela si Cidriel a vstoupila dovnitř. Krámek byl prostorově menší, než se zdál zvenku, a všechny zdi - až na roh jedné - byli obskládány všemožným haraburdím. Aspoň to tak vypadalo. Police přibité na stěnách doopravdy na první pohled skrývali jen samé krámy - dokud se Cidriel nepodívala blíž. Přistoupila k regálu nalevo a nahlédla do ošatky s nějakými papíry. Byly tam... karty čtvercového a obdelníkového tvaru, některé větší, jiné menší. Chtěla si na jedna z nich sáhnout, když zaslechla zachrastění korálkového závěsu. Ten zaplňoval poslední roh.

Vyšla z něj žena pomalu se přibližující třicítce ověšená spoustou korálků, náramků a šátků. Jediný její pohyb tvořil hudbu, o které se vám tajně sní, ale nikdy si to doorpavdy neuvěodmíte, dokud ji neslyšíte. Cidriel se rychle napřímila a odskočila od karet, protože se cítila trochu provinile. Žena se na ni jen tajemně usmála a ošatku vzala do ruky. Položila ji na pult a karty opatrně vysypala. “Které se ti líbí?” Její hlas se přeléval jako med. ´Možná v tom jsou kouzla,´blesklo Cidě hlavou. Nedivila by se.  Konečně natáhla ruku a pohladila balíček tmavých karet, vylovila je z pod dalších. Byly o něco méně široké a o trochu vyšší než její dlaň - perfektně jí padly do ruky. Nejzvláštnější ale bylo, že ve chvíli, kdy se jich dotkla, se nad tajemnou ženou otevřel nový svět. Jiná dimenze. Najednou ji viděla. Nad jejím pravým ramenem byl hořící strom... počkat, on nehořel... těmi plameny byla spousta bytostí. Spousta rohů, hlav a rukou. Bytost, která byla úplně na vrcholu, byla Cidriel nejblíže. Jako by se “strom” postupně přibližoval. A přesto to nebylo nic, co by jí mohlo ublížit - patřilo to k té ženě. K tomuhle místu, obchodu.

Zdravý rozum na ni křičel “upusť ty karty”. A tak si řekla: ´K čertu s rozumem.´ Usmála se asi jako žena před chvílí a přenesla pohled na ženu. “Co to je?”
Podívala se za své rameno a s ní bouře zvuků. “Tohle?” Tak trochu šíleně se zasmála. “Moji společníci.” Korálky se znovu zaměřili na Cidriel. “Myslím, že ty karty jsou teď tvoje. Vybrali si tě.” Ještě chvíli se dívala jedna na druhou a potom žena odsunula korálkový závěs a zmizela za ním.

Cidriel ještě chvíli stála a pak vyšla z obchodu. V tom okamžiku, když uviděla ty démony, jí něco došlo - zlo nikdy není doopravdy zlé. Jako dobro dobré. Když s nimi ta žena dokázala žít v harmonii a smát se... Ale kdoví. Neznala její příběh. Strčila karty do kapsy, naposledy je pohladila a ohlédla se. Obchůdek byl pryč.

34 Irimë Nyss Irimë Nyss | 30. ledna 2012 v 15:44 | Reagovat

Uvažovala o tom, kdy naposledy byla v takhle velkém městě tak dlouho. Nikdy nevykonávala více jak dva rozsudky v jednom městě. Jenže teď.. bylo všechno jiné. Navíc tu cítila stopy svých dávných společníků, jak tu chodili a různými způsoby se protloukali životem. Cítila toho nepřeberné množství, ale neměla čas se zabývat tím, co pro ni tyhle bytosti znamenaly. Ona už byla někdo jiný. Stejně jako oni všichni. Pocítila letmý kontakt. Někdo se snažil proniknout jí do mysli a ukrást jí její tajemství. Povzdychla si a vstoupila do šeré hladiny světa. Kdo by byl ze smrtelníků takový blázen, aby ji následoval? Pro ně tu čekala pouze smrt z pařátů pololidských bytostí. Povzdechla si a zakroutila hlavou: "Kdy se ta nedochůdčata konečně poučí?"

35 Amia Amia | Web | 4. února 2012 v 23:33 | Reagovat

Už se blížil večer, když se světlovlasá dívka protáhla a převalila se na břicho. Doteď ležela na mechu na jedné mini loučce, na kterou náhodou narazila při své toulce lesem i nad ním a slastně sebou plácla na zem. Hodnou chvíli pozorovala mraky vysoko nad sebou a prsty se probírala spadanými listy, trávou, mechem a příležitostně i černým peřím. Až teď, s pomalým příchodem temně modré na nebe, se nepříjemný vnitřní třas vytratil až do té míry, aby zůstal jen jako přehlédnutelný šum na pozadí.
Ještě na okamžik zabořila tvář do voňavé prsti, temná křídla rozprostřela kolem sebe tak, aby si zcela zakryla hlavu, a jen vychutnávala ticho, tmu a vůni lesní země.
,Copak dělá Habeus?´ zapřemýšlela, když křídla zase rozevřela a zvedla hlavu. S úsměvem se naposledy nadechla poklidné prázdnoty přírody a vzápětí její nedávnou přítomnost prozrazoval už jen zválený mech a dlouhé černé pero, zanechané na zeleném a hnědém podkladu.

36 Cidriel Cidriel | E-mail | 5. února 2012 v 16:10 | Reagovat

Hluboko v sobě cítila, že se jedna její část rozpadla a nahradil ji klid. Ten slastný klid přicházel z onoho balíčku karet, který zatěžoval kapsu jejích kalhot. Stačilo jí na ně pomyslet a všechny myšlenky, jako malí ptáčci rozlétající se na všechny strany, se usadily. Cítila oporu.
Seběhla ještě kousek dolů po ulici a zastavila se před dveřmi do malé budovy. Turionská knihovna. V duchu zavýskla a opřela se do strarých dřevěných dveří, které jako v odpověď na známý dotyk zaskřípěly. Vešla dovnitř a zhluboka se nadechla. Pronikala k ní silná vůně papíru a petroleje hořícího v lampách.
“Zdravím,” kývla směrem k hlavnímu knihovníkovi. Ten se na ni usmál a pozdrav oplatil, načež se vrátil k četbě knihy, která mu právě spočívala v rukou. Nikdy si neřekli nic víc.
Ačkoli se budova zdála z venku menší jak nejmenší obchůdek, zdání znovu klamalo. Uvnitř se nacházela zvláštní směs místností s všemožnou literaturou a výklenky se světlem. Většina knihovny se totiž rozkládala v podzemí, nebo se táhla dozadu od vchodu, jako velká ulička protínající část města. Rychlým krokem se vydala do místnosti nadepsané “Taje a záhady”, která byla rozdělena do dalších sekcí. Tam potom nabrala nějaké knížky o kartách, kontrole mysli a po menším rozmýšlení i o démonech z jiných rozměrů. Pobrala, co se dalo, a odešla do nejbližšího výklenku - tenhle byl poměrně prostý, oproti těm, co už tu viděla. Bylo tu jen pár polštářů, ale Cidriel to nevadilo. Zkřížila nohy, pohodlně se usadila, vytáhla balíček karet a pustila se do četby.

37 agrenej agrenej | E-mail | Web | 11. února 2012 v 23:24 | Reagovat

Agrenej ztratil dech. Chvíli těkal očima mezi zrcadlem a upírkou před ním. Jeho tělem prošla známá vibrace energie a přivedla tak jeho mysl k myšlenkám na útok, ale napětí zase hned polevilo. Nově zrozená moc mu sice přinesla i pár reflexních reakcí, ale díky letitým zkušenostem je snadno ovládl.
,,Já… nevím, co na to říct.“ vydechl a potřesením hlavou si pokusil srovnat myšlenky. Neustále těkal očima mezi výsměšným pohledem démonky v zrcadle a zamilovanýma očima plnýma pochopení v Elenyině tváři. Najednou netušil, co si vlastně počít, jak zareagovat.

38 Amia Amia | Web | 12. února 2012 v 12:52 | Reagovat

Turion byl jiný. Tedy, na první pohled vypadal stejně jako předtím, ale něco prostě nebylo na svém místě. Zdál se ,,osamělejší", jestli se to dá říct o městě. Amia zakroužila nad městem a pak se střemhlav snesla k jednomu z mnoha ,,chudších" domů.
Jen co se dostala k zemi, zalehla a přitiskla se ke střeše. Dva nebo tři lidé se sice ohlédli protože se jim zdálo že něco slyší, vzápětí ale s pokrčením ramen pokračovali v cestě.
Černá dívčina křídla se pomalu zmenšila, zlbedla, zatáhla se, zmizela. Ani ona sama nevěděla, co se s nimi vlastně děje. Ale to nebylo důležité.
Zvedla se do kleku, opřela se rukama o zvýšený kamenný okraj střechy a pozorovala ulici pod sebou. Vše jako vždy.
,Asi se mi to zdálo,´ pomyslela si. ,Přeci jen tu žijem jak dlouho? Pár týdnů?´
Ještě chvíli pozorovala ulici, než se rozhlédla a seskákala dolů na ulici. Jako vždy se zahalila do pláště a obličej skryla ve stínech kápě. Jen co udělala tři kroky k hlavní ulici, nepříjemný pocit, který ji původně vyhnal z města, se znovu ozval. I když trochu utlumený nedávno vypitou krví a silou z ní pramenící. Míšenka chvíli postála na rohu ulice, než došla k rozhodnutí. Pohodila hlavou, přes shozenou kápi a plášť rozhodným gestem roztřásla světlé vlasy a celý plášť přetáhla přes ramena na záda.
S koutkem pozdviženým v nezvyklém úsměvu rázným krokem vykročila na ulici. Dost bylo skrývání.

39 Cidriel Cidriel | 13. února 2012 v 16:12 | Reagovat

Nejdříve do rukou vzala knihu s názvem “Obranné štíty”. Její titulka mluvila za vše a pro Cidriel byla v její nynější situaci užitečným společníkem, ale její myšlenky se pořád stáčely na osobu v krámku a démony, které viděla, když se dotkla karet. A karty. Dočetla poslední řádek - ´...požádejte o pomoc své anděly...´ - a knihu rázně zaklapla. Odložila ji na hromadu pro vrácení a prsty přejela po kožené vazbě dalšího výtisku. “Čemu dnes čelíme”, jako po chvíli zjistila, byl jen další brak. Ačkoli to bylo téměř k neuvěření, ani v téhle knihovně se člověk neubránil přizpůsobení se vnějším vlivům - neznalým lidem. Povzdechla si a i tuto knihu odložila. Podívala se na poslední tři zbývající publikace a otevřela největší z nich, “Soupis démonů.” Chvíli v ní listovala, až se zastavila na stránce s nadpisem “Démoni skrz naskrz dnešními náboženstvími”. Poprvé uviděla zmínku o nějakém křesťasnství, které sem snad bylo zaneseno z jiné dimenze, a potom jména jako Satan, Eva a Lilith. Pootočila o pár stránek dál a vykoukla na ni slova succubus a inccubus. Další půlhodinu strávila listováním a sbíráním útržků informací, než přiznala, že asi nic zjistit nemá, a tak odložila i tuto knihu. V tom okamžiku Cidrieliny myšlenky zabloudili ke kartám, které ležely vedle její nohy, a k malé červené knížečce, která se o ně jako náhodou opírala.
Vytáhla karty z obalu a pomalu je před sebou rozprostřela. Napočítala 36 karet s rozličnými obrázky. Byl tu kůň, dáma, rozcestí, věž... Shrnula je znovu do jedné hromádky. Malou chvíli si s nimi jen tak pohrávala, převalovala je mezi prsty, míchala, dokud - tak se jí to alespoň zdálo - k ní karty nevyslaly impulz. Rychle náhodně vytáhla tři karty - Jezdce, Kříž a Jetel. A najednou viděla naprosto jasně, co ty karty znamenají. Jezdec - ten jako by k ní přijížděl z obrázku, tedy posel; nějaká zpráva, možná příjezd nějaké osoby. Kříž - jako uzel, který značí potíže, důležitost nynější situace. A Jetel - copak nebyla zřejmá podobnost s čtyřlístkem? Na nebi za rostlinou bylo vidět brzké svítání, východ slunce. Dohromady všechny tyhle symboly dávaly docela specifický pohled, a přesto se Cidriel nechtěla hrnout do nějakých konkrétních představ. Nechala tomu prostor.
Přetrvával v ní takový zvláštní pocit. Sounáležitost, spojení s těmi kartami. Klid, úleva. Potřebovala to rozchodit. Vstala, pobrala knížky a šla je vrátit do regálů. Zastavila se u jediného, dosud neprozkoumaného svazku - tento byl bledě modrý, akorát do ruky. Nakonec si ho strčila do kapsy spolu s kartami a vydala se k východu z knihovny. Ohledně půjčování svazků byl zdejší knihovník docela benevolentní - zvláště k ní. Byla Nedotknutelná.
A tak se znovu rozešla do ulic s jasnou myšlenkou - zjistit informace o té neznámé, o té vlčici. Chtěla mít vyřešený úkol.

40 Irimë Nyss Irimë Nyss | 13. února 2012 v 20:57 | Reagovat

S plavným pohybem vystoupila ze Šera o pět ulic dál. Klidně se rozhlížela po vývěsních štítech a blíže přišla ke krámku s amulety. Pousmála se a řekla si, že si dovolí menší žertík. Vstoupila dovnitř a lehce pokynula ženě, která se vynořila odkudsi zpoza regálů. Pomalu si je prohlížela, když v tom ji do očí udeřil velice malý předmět. Natáhla se po něm, ale pak zaváhala. Všimla si, že žena ji s překvapením téměř nenápadně sleduje, a proto sevřela malý disk v prstech. Cítila jeho teplo a pulsující energii.

41 Elenya Elenya | 16. února 2012 v 16:34 | Reagovat

Zlý odraz pohrdavě odfrkl. Takovou reakci ze strany šedého anděla jistojistě čekal a úspěch v domněnce démonku v zrcadle velice těšil. Zato Elenya měla jiný názor. V nadějném čekání mlčela a doufala alespoň v další Agrenejovo slovíčko. Přání bohužel splněno nebylo. Hořící zklamaní pramenilo upírce až ze studánek jasných tyrkysových očí. Duši obmotalo svazující osamocení, holá pustina, opuštěnost. Dýchala mělce, rychle a chvějivě. Mysl vražedkyně zachvátilo prázdno, pouhé nic. Žádné myšlenky, vzpomínky. Kompletní čisto hlavy jako po jarním úklidu. Škodolibě se šklebící démonka přitiskla dlaně na povrch zrcadla. ,,Vidíš?“ Ohrnula horní ret vyčítavě. Elenya zvedla mrtvolně bílou ruku a hřbetem pohladila mladíka po tváři. Chlad upírčiny kůže se zakusoval Agrenejovi až do podkoží, přesto stál poměrně klidně. ,,Já tě nežádám o pochopení. Je to toho najednou moc, vím, ale jen jsem.....“ Pomalu nechala ruku spadnout podél těla. Nenacházela slova. Touha vše mladíkovi vysvětlit podrobněji přerostla v  trpkou rezignovanost. ,Já ti říkala, ať nikomu neříkáš pravdu. Měla sis to nechat pro sebe, schované hluboko uvnitř té schránky pojmenované jako duše. Kdybys mě jen jedinkrát poslechla, nestojíš tu teď přikovaná k zemi.' Upírka věděla, že její temná, pravá část má pravdu. ,Lituji toho. Čas nevrátím, už s tím nic nenadělám,' promluvila k démonce hlasem bez špetky emocí. ,Nejsi jako oni, smiř se s tím. Přece víš, za co jsou krvaví mágové považováni?' ,Za odpadlíky, vyvrhele, ale to už je ze mě dávno, Elenyo. Nač nad tím  zbytečně přemýšlet?' Slova nájemné vražedkyně hířila vlnou hrubosti a nezájmem. Svůj původ neřešila, ať si všichni myslí, co chtějí. Ona zůstane svá. Komu se to znelíbí, jeho problém. Upírčina chladnost tímto okamžikem vzrostla, nové zítřky byly nedaleko a něco neznámého se hýbalo v zádové oblasti. ,,Musím pryč,“ přelétla Agreneje kradmě očima, poté uhla pohledem a zmizela na chodbě. Kápi stáhla hlouběji než kdy předtím, ruce skryla pod lemy tmavého ošacení. Chodbou cupitala stará elfka. Při spatření blížící se postavy nejistě zpomalila. Zářivé tyrkysy ji skoro nenávistně probodávaly skrz naskrz. ,Oni příjdou, drahá Elenyo a abychom je porazily, musíme být jednotné, v rovnováze, nebojovat proti sobě, ale stát při sobě.' Z démončiných slov v upírčině hlavě šla moudrost, v pozadí čistá arogance. ,,Uhni!“ Odstrčila elfku z cesty. Kuchařka vrazila zády do zdi a vylekaně sledovala vzdalující se záda oné osoby. ,,Tahle mrcha a milovaná mého pána? Neslýchané,“ zamumlala tiše.

42 Irimë Nyss Irimë Nyss | 16. února 2012 v 21:10 | Reagovat

Odešla z krámku i s amuletem. Ve chvíli se zjevila na druhém konci města a z hloubi stínu pozorovala Elenyu, jak vyběhla pryč z domu. 'Jak jsi zranitelná, dítě.' pomyslela si Irimë a tiše si povzdechla. Cítila veškeré emoce, které z dívky sálaly. Odvrátila od pohledu na ní hlavu a zahleděla se skrz Šero kamsi do nitra domu. Pak pokývala hlavou. 'Je čas na malou návštěvu.' usmála se pro sebe a vklouzla do chladné sféry světa. Prošla náhle mrtvým domem a zastavila se až v pokoji, kde cítila šedého anděla. "Golgari." zašeptala. "Nebo bys raději Agreneji? Tak dávno.. Vše je teď jiné, viď?" Sledovala překvapení a nedůvěru v jeho tváři, když slyšel, jak k němu promlouvají stíny v jeho vlastním domě.

43 agrenej agrenej | E-mail | Web | 17. února 2012 v 1:04 | Reagovat

Anděl němě sledoval, jak upírka mizí z místnosti. Tolik toužil ji zastavit, zavolat na ni, aby neodcházela, ale nenašel slova, která by dokázal dostat skrze ústa. Nedokázal udělat nic jiného, než stisknout pěsti. Jeho křídla byla sice šedá, ale v duši převládalo opět světlo. Vztah s upírkou byl pro bytost světla hříchem, ale s tím se smířil snadno. Přítomnost bytosti natolik temné, jakou byla Elenyina vnitřní démonka, se stala skutečnou zkouškou. Nezvládl ji, ale aspoň se nepokusil o žádný radikální zásah.
Pomalu se zvedl, toužil najít svou lásku a promluvit si s ní, tentokrát připraven na tak těžké téma, když k němu promluvily samotné stíny. Zprudka se rozhlédl po pokoji, ale byl v něm sám. Přímo fyzicky cítil, jak se kolem něj smyčka síly stahuje. V té energii však zavánělo i něco známého.
,,Ano, spousta věcí se změnila. Spousta věcí je pryč, ale to jen znamená, že je mnoho místa pro věci nové. Rád tě zase slyším, Irimë.“ dodal s úsměvem a vyšel z pokoje. Potřeboval najít jednu upírku a promluvit si s ní. Tentokrát s čistou hlavou.

44 Irimë Nyss Irimë Nyss | 17. února 2012 v 16:43 | Reagovat

Spokojeně se pousmála a ponechala anděla svému osudu. Teď potřebovala už jen mentální otisk Amii. Potřebovala probudit skryté stránky svého já, což vyžadovalo kontakt s Nimi. Zmizela z domu a objevila se za městem. Nasála čistý vzduch a s plícemi si pročišťovala i mozek. Klidně se rozhlížela po okolí a bystrýma očima si ukládala do paměti jednotlivé detaily. 'Kde by asi tak mohla být?' pomyslela si s lehkým úšklebkem na rtech. Natáhla se do trávy a pozorovala nebe.

45 agrenej agrenej | E-mail | Web | 18. února 2012 v 16:56 | Reagovat

Nikdy si neuvědomil, jak je Turion rozsáhlý. Hledat tady Elenyu bez svých minulých schopností, či aspoň bez sítě spojenců, bylo téměř nemožné. Pročesal několik čtvrtí obývanými bohatými rodinami, několik náměstí a kus chudé čtvrtě aniž by narazil na jedinou stopu upírčiny přítomnosti. Den pokročil a mu ještě chyběl tak velký kus města na projití. Jizvy na zádech Agrenej pálily jako ohně, jak toužil roztáhnout křídla a začít hledat jeho milovanou z ptačího pohledu, ale zatím nechtěl na sebe zbytečně strhávat pozornost.
Nežádoucí pozornost si ho však našla sama, když se potuloval ztichlými ulicemi mezi sklady říčního přístaviště. Sotva vstoupil do jednoho z průchodů mezi dřevěnými stavbami, zastoupili mu cestu dva ozbrojenci.
,,Pane, máme Vás doprovodit. Prosím, neklaďte odpor.“ prohlásil jeden z hromotluků a na tento smluvený signál vpadli do Agrenejových zad další dva muži. Šedý anděl stiskl rukojeť meče a důkladně si čtveřici prohlédl. Ve tvářích všech byly jasné bojové zkušenosti. Rozhodně tito pánové nebyli najímání na to, aby mluvili. I tak odhadl jejich šance na dost malé. Mladíka však více zaujal jejich stejnokroj, tolik připomínající zbroj stráží.
,,Smím si nechat meč?“ zeptal se a neustále zkoumal muže před sebou. ,,Ovšem“ dostalo se mu odpovědi a tím i vítězství zvědavosti nad opatrností. Obklopen čtyřmi muži zamířil Agrenej zpět směrem ke středu města. Široká ramena a dlouhé meče u pasu vojáků fungovaly jako zázračný rozháněč davu. Lidé v ulicích uhýbali před nimi jako voda před přídí lodi. Do půl hodiny dovedli mladíka do překrásně zdobené haly luxusního sídla. Dva muži zůstali u velkých hlavních dveří, zatímco zbylí dva dovedli mladíka do salónku s výhledem na největší náměstí Turionu. Šedý anděl se z výšky zahleděl do ulic. Někde tam dole byla osoba, kterou se snažil najít a přestože neměl žádnou šanci ji z takové dálky poznat, stejně se o to pokusil. Tak se soustředil na výjev za oknem, že ani nepostřehl příchod muže vyššího věku, oděného v obleku z nejjemnějších sametových látek. Ošlehaná vrásčitá tvář nesla šedé oči s tvrdým pohledem dravce.
,,Zdravím Vás, Agreneji. Jmenuji se radní Coperfist. Doslechl jsem se o Vašich ambicích a rád bych si o nich promluvil.“ Šedý anděl se ani nenamáhal otočit: ,,Koukám, že drby se šíří opravdu rychle.“

46 Amia Amia | Web | 18. února 2012 v 23:12 | Reagovat

Bylo to opojné. Jen pár chvil přemýšlela nad správným slovem, právě tohle ale sedělo dokonale. Se vztyčenou hlavou kráčela prostředkem ulice, světlé vlasy osvobozené nejen zpod kápě ale zpoloviny i z účesu, scimitar vystavený téměř na odiv (kvůli tomu prokletému Času s ním stále, znovu, nijak zvlášť neuměla, minimálně ne natolik, aby si troufla spoléhat jen na něj. Ale koho to zajímá?), na rtech drzý úsměv. Nejeden kolemjdoucí si ji prohlédl nebo dokonce se za ní i otočil, a to jí paradoxně rozšiřovalo úsměv ještě víc.
Po skoro celém životě, kdy se ostatním ,,myslícím" bytostem vyhýbala a když už, snažila se být neviditelná, se nejen neschovávala, ale ještě dělala všechno proto, aby byla vidět. Lidská podoba, dobře, ale stejně. Kde se to v ní bralo? Sama nevěděla. Možná to bylo Turionem, Městem zavržených, náhlou únavou ze skrývání, možná byla prostě jen opilá, nečím. Bylo jí to fuk. Teď jen kráčela ulicemi, hrdá, bezstarostná a bez vytáček.

47 Cidriel Cidriel | 19. února 2012 v 12:55 | Reagovat

Za ty tři roky se naučila, že nikdy nesmí být bezradná. Ani slabá, ani zmatená. Život v Turionu ji naučil být připravená na všechno, mít své cestičky k informacím a udělat vše proto, aby se udržela na živu. Ačkoli nebyla zatažena do bojů mezi rodinami kvůli jejímu neznámému původu, stejně tu bylo dost nebezpečí, na které musela být připravena. Jako přítelkyně Neznámé. Tam, poprvé, co si pamatovala, vyjma výcviku, byla bezmocná. A tak teď mířila ke svému informátorovi… tedy spíše ke Starcovu informátorovi. Zjistit co je zač ta A., vlčice, nový přírůstek do města. A hlavně – proč je hledaná.
Rychlým krokem zrovna procházela jednu z postraních uliček, když pocítila zvláštní pulzování uvnitř svého těla. Takový pocit, jako když vás něco táhne k sobě, jako u magnetů. Usmála se navenek a zrychlila do klusu. Tohle táhnutí znala. Byl to její důvěrný přítel. Její schopnost Pátračky. Vlčice zřejmě odkryla svoji mentální ochranu. Cidriel proběhla pár náměstíček a menších uliček až se dostala na jednu z hlavních dlážděných ulic. A tam zůstala stát ve stínu – jen její oči jasně sledovali blonďatou postavu sebevědomě jdoucí po středu ulice. ¨Takže neodstranila jen mentální ochranu,¨ pomyslela si Cidriel.

48 Amia Amia | Web | 20. února 2012 v 2:35 | Reagovat

Vrah se zrovna tou nejdelší cestou (prostě se bezcílně toulal městem zhruba směrem, který potřeboval), když se nevěřícně zarazil a vytřeštil oči. Teprve snad po minutě zatřásl hlavou, prsty zašátral v oděvu a vytáhl pomačkanou podobenku. Chvíli porovnával holčičí tvář na obrázku s blonďatým děvčetem před sebou. Vypadala jinak. Teprve když se více soustředil a domyslel si k ještě téměř dětským rysům na podobence přidrzlý a vyzývavý výraz, jaký měla živá světlovláska před ním, souhlasně si pro sebe kývl. Byla to ona.
Prostor kolem něj se náhle záhadně vylidnil, když Vrah vyrazil za svým cílem.

Jen jednou se zastavila. Před ní rozkládal své zboží obchodník se sedly, od jakýchsi výtvorů co vypadaly vyrobené pro krysy, přs klasické koňské až po jeden impozantní kousek, jež nesl hrdou cedulku ,, Sedlo legendárního Tyrhoma, draka z Medesu". Na sedla ale nehleděla. Na páteř jí ťukal starý známý pocit, který značil blízký příchod problému a nebezpečí z něj plynoucí. Po několika minutách pohodila hlavou až světlé prameny vlasů zavířili na tmavém pozadí pláště a vydala se dál, směrem k nejbližší skupině úzkých křivolakých uliček.
,Dost bylo skrývání´

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama