Sedm členů

24. února 2012 v 11:23 | Agrenej |  Kapitola Třetí

Členové čtyř nejbohatších a nejmocnějších rodin, představitel obchodního cechu, velitel městských stráží a neutrální zástupce tří povolených náboženství Turionu se dvakrát do týdne setkávají v budově na nejstarším náměstí rozprostřeném uprostřed pevnosti, kterou kdysi původně město bylo. Těchto sedm lidí tvoří největší a nejsilnější ozubené kolo života a pletich ve městě.
Rada, jak se tato sešlost nazývá, není nic menšího, než oficiální vláda Turionu, starající se o blaho a prosperitu města. Každá moc však s sebou přináší stíny, tmářství a touhu po ještě větší moci. Radní obvykle vědí mnohem více, než na kolik se tváří. Každý si moc dobře hlídá své vlastní trumfy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 agrenej agrenej | E-mail | Web | 24. února 2012 v 12:54 | Reagovat

Coperfist jistou rukou nalil dvě sklenice vína a jednu podal Agrenejovi, stále sledujícímu scenérii z okna. Šedý anděl přijal nabízený nápoj a usrkl doušek. Ve vínech se nevyznal. Netušil, jak cennou láhev radní otevřel, aby jej pohostil. Chvíli nehnutě stáli a pozorovali z dálky ruch města za slunečného dne. Radní narušil ticho jako první:
,,Trochu jsem se na Vás poptal, pane Agreneji. Ve městě jste se objevil poměrně nedávno, spojil se s podnikavým pulčíkem, koupil si sídlo se zajímavou historií. Očividně Vás nebaví sedět s rukama v klíně.“
Mladík si Coperfista změřil podezřívavým pohledem. Snažil se přijít na to, co muže přimělo se zaměřit zrovna na něj.
,,Musel jste mluvit s Kithkinem, ale on by mě nezradil.“
,,Jste si jistý?“ odvětil radní a lstivě se usmál.
,,Kdyby pomyslel na zradu, byl by mrtvý“ odpověděl šedý anděl na otázku a pokračoval ,,musel za Vámi přijít sám. Kvůli něčemu, co jsem po něm chtěl. Zdá se, že jste můj muž.“
Radní Coperfist pozvedl sklenici v pomyslném přípitku a opět obdařil mladíka svým úsměvem:
,,Míříte velmi vysoko, ale jste dost bystrý, aby Vám to mohlo vyjít.“

2 Elenya Elenya | 25. února 2012 v 19:35 | Reagovat

Slovům Irimë pečlivě naslouchala, ale nepřikládala jim veliký význam. Mýlila se. ,,Jde vidět, že tvá neúplná přítomnost přinesla následky. Ztratila si všeobecný přehled. Nejsem už ta naivní upírka, jakou jsi znávala. Stále pochybuješ, vždycky to tak bylo. Vůbec nic o mě nevíš, absolutně nic,“ usmála se pod vousy její nevědomosti a dál už tímto směrem myšlenky neubírala.
               Opustila hlavní čtvrť Turionu. V zalidněných houfech pokaždé cítila značnou tíseň. Mnohem raději trávila čas o samotě, nikým nerušena, zbavena veškerých neblahých pocitů z mnohočetné společnosti. Ikdyž sama nikdy úplně nebyla, nezapomeňme na Ni. Ona neustále dělá samotářské vražedkyni povětšinou tichou společnost. Elenya nejdříve nemohla holou pravdu přijmout, nakonec krutý fakt přijala lépe, než sama čekala.
Temná kaluž zvlnila hladinu pod dopadem upírčiny podrážky kožené přezkové kozačky. Dolní lem černého pláště pohladil špinavou dlažbu plnou nečistot. Stála pár kroků od vzdalující se hnědovlásky sledující bezstarostnou Amiu. Přes mrtvolnou tvář kriminálnice přeběhl škodolibý škleb. ,,Záda, děvče, zapomínáš na ně,“ pomyslela si a vyšla plíživým krokem zády natisklá ke stěně domu za dívkou. Jakmile vychytala dostatečnou vzdálenost, sněhovou rukou čapla dívčino rameno, přitom drápy zaryla jemně do její kůže. Hrot dýky přitlačila pozorovatelce na trn zadní strany krku. Opět zablokovala přístup do své mysli, jelikož cítila ze strany chycené pokusy o čtení myšlenek. ,,Musím tě podruhé zklamat, mě neprohlédneš.“ Pouhý dotyk upírky oplýval mrazem a štípal bolestivě lidskou hnědovlásku hluboko v podkoží. ,,Vidím, že svého cíle ses nevzdala. Připomínám, jestli mé přítelkyni ublížíš, příjdu si pro tebe a věz, že přede mnou se neschováš.“ Ostrý bodec smrtící zbraně povolil. Cidriel prudce otočila hlavu, ve snaze odhalit alespoň tvář skryté hrozby. Jen černé stíny rohového domu odpovídaly živosti ulice, po záhadném útočníku ani stopa.
            Studený průvan hodil upírce pár pramenů krkavčích vlasů do bílé tváře. Drápem je lehce odhrnula bokem, aby pořádně viděla na zjevení v šedých nebesích. Nepatrné, lehko přehlédnutelné bělostné světlo zářily mezi plujícími mraky. Dlouhé paprsky záře trhalo šeď oblohy na kusy. ,,Jsou tu,“ problesklo upírské dívce hlavou. Rychle vyšplhala po stěně domu, vyběhla napříč střechami, přeskakujíc z jedné na druhou. Městké hradby zaplněné strážnými měla na dosah.

3 Irimë Nyss Irimë Nyss | 28. února 2012 v 8:59 | Reagovat

Protože na sebe démonka vzala úděl Absolutna, pokaždé cítila, když o ní někdo mluvil. Tiše si pro sebe povzdechla. "Jak chceš obelhat Smrt, Elenyo? Pověz mi, jak chceš zlomit Osud a vyhnout se mně?" Potřásla hlavou a zahleděla se k obzoru. Pak sáhla pod plášť a vyňala přesýpací hodiny. Byly podivně zdobené a na štítku bylo napsáno Elenya. "Ještě ti zbývá dost písku, ale to může být pouhé zdání. Já dosáhnu na každého..." Pochmurně se pro sebe ušklíbla a vydala se zpět do města. Nedělalo jí dobře, když musela být mezi lidmi a jinými tvory. Ona byla věčná a měla radši samotu. Kdo by taky mohl mít rád Smrt?

4 Amia Amia | Web | 28. února 2012 v 22:47 | Reagovat

Cidriel se zachmuřila. Tohle dokáže naštvat, zvlášť když se člověk celý život učí se něčemu takovému vyhýbat. Mezitím se jí už zase ztratila....
Dívka otočila hlavu zpět a, přiznejme si, trochu v šoku a nevěřícně zírala na blonďatou hlavu vyčnívající z davu, jak se zastavila u stěny a pozoruje skupinku žonglérů.
,Příležitost dělá zloděje,´ usmála se Cidriel a, pobavena onou ironií, se znovu vydala za děvčetem. Ta se, jako na signál, také znovu rozešla.

Starý a zkušený Vrah mezitím pozoroval stejné děvče ze střech domů, kam se už před nějakou dobou automaticky přesunul.Měl oči jen pro svou oběť a už se v duchu těšil, co všechno té malé potvoře provede. Ani ho nenapadlo uvažovat nad tím, jak vůbec mohl nezpozorovat někoho tak nápadného a pouze trochu otráveně sledoval, jak míří ke spleti uliček-neuliček. Střechy vedly nad nimi, pokud ji chtěl i nadále sledovat, musel na zem. A sledovat ji, to on chtěl.

Vnořila se do šera úzkých průchodů, krátkých příčných uliček a slepých ramen. Bez zaváhání, jako by se zrovna v téhle konkrétní části města pohybovala odjakživa, zahýbala do zatáček nebo je míjela, až se zamíchala mezi stíny jednoho domu.

5 Cidriel Cidriel | 29. února 2012 v 21:14 | Reagovat

Zabraná do pozorování blondýnky si ani nevšimla postavy, která se jí přikradla za záda. Do kůže se jí zaryly nehty útočníka, k zátylku přitiskl bodec dýky. Temný hlas zamumlal další varování. A vše skončilo stejně rychle jako předtím. Jen co ji “známá z dřívějška” pustila, Cidriel klopýtla dopředu, ale na nohou se udržela. Prudce se otočila a pátrala alespoň po náznaku něčeho, co by jí pomohlo určit identitu útočnice. Neúspěšně se otočila zpět, zklidnila dech a vyčistila si myšlenky. Neměla se čeho obávat - neudělala nic, čím by dala záminku myslet si, že hodlá ublížit A - něco. Nic. Ale nebyla to nakonec ironie osudu? Trestat za věci, které se nestaly? Tím byl život pověstný. Prý zákon schválnosti... Potlačila škleb a musela se usmát, když znovu pohlédla na vlčici-dívku. Ta se zastavila u skupinky žondléřů a velice nenápadně zcizila dalším pár divákům několik drobností. Potom prošla davem a ztratila se v další uličce, kam ji Cidriel samozřejmě následovala. Jen o něco opatrněji.

6 Cidriel Cidriel | 2. března 2012 v 1:21 | Reagovat

Cidriel měla výdž. Byla zvyklá na celodenní toulky po městě, ale ty většinou měly cíl. Takhle dlouho dobu sledovat jednu dívku a přitom se vůbec nic nedozvědět - to se nestávalo. Prostě ne. Blondýnka se jen tak potloukala po okolí a Cidriel jako by se zdálo, že chce být viděna. Přišlo jí to zvláštní. A pak náhle ucítila ten pocit - podobný tomu, když někoho hledala. Jenže tohle přišlo samo, stejně jako většina důležitých věcí v jejím životě. V mysli uviděla obraz muže v bílém. Pomalu, velice nenápadně, se podívala nahoru na střechy. Nehledat ho a nevědět, že tam určitě je, neviděla by ho. I takhle zahlédla pouhý stín - a přesto si byla storpocentně jistá o jeho přítomnosti. Vrah. Znamenalo to jediné, totiž že je ta dívka vážně důležitá, dokonce důležitější, než si ona sama myslela. Na pokraji vnímání zaznamenala ještě jednu myšlenku - Vrahové vraždí. Chvíli to zpracovávala. Ona, jakožto někdo, kdo ji pouze sledoval, už zažila dvě nepříjemná setkání se syčivým hlasem. A to ani nebylo zřejmé, že by chtěla ubližovat. Proč tedy ten Vrah už nebyl mrtvý? Proč?
Cidriel se naštvala. Už toho věčného honění měla dost. A navíc, kdyby se té A-něco něco stalo, odnesla by to ona. Náhle měla neuvěřitelně silné nutkání “náhodně” vrazit do osoby hrdě kráčející před ní, přeměněné vlčici. Vrhla poslední pohled na střechy a rozběhla se uličkou dopředu. ´Kčertu s nebezpečím,´pomyslela si. ´Ať je to kdojeto, ať ji chtějí zabít pro cokoli, stejně už jsem v hajzlu. Aspoň můžu být užitečná.´

7 Amia Amia | Web | 3. března 2012 v 13:38 | Reagovat

Blonďaté děvče zjevně nemělo nejmenší tušení, že je někdo sleduje. Bez jediného ohlédnutí prošlo uličkami, otevřelo dveře od jednoho z domů a zmizelo uvnitř.
,Pýcha předchází pád, děťátko,´ usmál se pro sebe Vrah, schovaný ve stínech ve vedlejší uličce a s dokonalým výhledem na dívčiny dveře. Setrval ještě pár okamžiků dokud kolem neprošla další obyvatelka téhle části Turionu a její kroky se neztratily někde v hlubinách spleti uliček.
Jakmile se opět rozhostilo ticho, rušené jen nejasným hlukem z nedalekého tržiště, vyklouzl ze stínů a přešel k dívčinu domu. Nebylo zamčeno.

Za dívkou šel Vrah a za Vrahem Cidriel. ,Jak novátorsky netypické,´ myslela si kysele hnědovláska. Když se něco předalo Modrým, tak se to prostě předalo Modrým, proč ji tedy tenhle Assassin stále pronásleduje? Kdyby ji nehnala její vlastní zvědavost, dávno by se na tenhle ,,úkol“ vykašlala.
Zatímco Cidriel přemýšlela, jak se nenápadně zbavit Vraha bez toho, aby ho musela zabít, vnořili se všichni tři do spleti malých uliček, ze kterých stíny nikdy nezmizely a naopak jakýkoli hluk byl náhle utlumen na hranici slyšitelnosti.
Domy byly na sebe nalepené tak blízko, že se zdálo, jako by se ve výšce nakláněly k sobě a uličky mezi nimi byli jen tak tak velké, aby mezi nimi prošly dva lidé vedle sebe. Jediná průchozí cesta byla navíc tak křivolaká a nepředvídatelná, že jste museli přesně vědět, kdy zatočit kam, jinak jste po nějaké době skončili ve slepé, nebo se vrátili zpět na začátek. Jak ona průchozí cesta vedla tam, zpátky, kousek stranou a jen trochu tam, pro náhodného návštěvníka tak bylo časově, nervově i délkou trasy mnohem jednodušší tuhle konkrétní část města prostě obejít. A takových shluků domů a jejich uliček bylo po celém Turionu rozeseto požehnaně.
Takže když dívka vešla do jednoho z domů a Vrah zahnul do uličky těsně sousedící, nezbylo Cidriel nic jiného, než pokračovat v cestě a předstírat, že zde také bydlí. Kdyby se náhle otočila a vrátila se, působila by příliš nápadně. Stejně tak kdyby se jako Vrah ukryla v některé sousední uličce. Bez zastavení tedy pokračovala v cestě dál do hlubin čtvrtě a zatímco se snažila si vtisknout do paměti cestu, tiše zuřila.

Vrah vklouzl do domu, tiše za sebou zavřel dveře a zaposlouchal se. Panovalo zde ticho, někde před ním ale bylo vidět světlo, které se postupně ztrácelo jak se zavíraly dveře jej propouštějící.
Tiše k nim vyrazil. Za poklusu vytáhl zpoza opasku dýku a hmatem zkontroloval, že má po ruce i škrticí lanko. Ke dveřím dorazil právě ve chvíli kdy se zavřely. Bez zaváhání je prudce otevřel, vpadl do místnosti za nimi a napřáhl ruku s dýkou. V tu chvíli strnul.
Dům byl průchozí. Stanul na jakémsi dvorku vytvořeném mezi třemi domy, nalepenými k sobě. Když se konečně rozkoukal, protože ho po tmě uliček a hlavně domu oslepilo slunce, bleskově si prohlédl prostor ve kterém se ocitl a hlavně dívku, kterou pronásledoval. Stála přímo naproti němu, ruku uvolněně položenou na jílci meče a široce se na něho usmívala s ústy plnými ostrých zubů.
,,A sakra,“ pronesl Vrah.

(Taky sakra - promiňte mi tu délku ;) )

8 Irimë Nyss Irimë Nyss | 4. března 2012 v 13:09 | Reagovat

Snad až příliš rychle se sžila s tím, kým se stala. Pro obyčejné lidi byla víceméně neviditelnou, protože se báli ji spatřit, a tak ji jejich smysly prostě ignorovaly. Svým způsobem to bylo dobře. Mohla se pohybovat, kde chtěla. Opět tiše proklouzávala městem a mířila za svým cílem. Hledala Amiu. Věděla kde je a mířila za ní. Potřebovala ji vidět. A vlastně hned vedle měla drobnou prácičku. Šerem proběhla stěnami domů jako kdyby to byly pouhé přeludy a po chvíli hleděla na dívenku a Vraha, který stál proti ní.

9 Cidriel Cidriel | 4. března 2012 v 15:14 | Reagovat

Cidriel bývala klidným, mírně náladovým člověkem - málokdy ji něco naštvalo. Navzdory tomu se v tomto stavu poslední dobou nacházela skoro pořád. V duchu vyslovila pár nepěkných nadávek mířených na Vrahoun.  Nevyrůstala tu od dětství, takže neměla takovou znalost zdejších ulic, ačkoli se o to pořád pokoušela a časem se lepšila. Naneštěstí tohle bylo jedno z těch míst, kterým se až doteď vyhýbala a snažila se svůj kontakt s nimi omezit na minimum. Jak to teď vypadalo, udělala špatné rozhodnutí.

Prošla okolo uličky, kde se skrýval pronásledovatel, letmo se podívala na dům, do kterého vešla mladá dívka. Nastražila svoje smysly a pokračovala dál do změti uliček. Jakmile zmizela Vrahounovi z dohledu, zastavila se a zkoncentrovala. Její pohled se najednou rozostřil a ona sama jakoby byla duchem nepřítomná - taky že byla. Její mysl hledala blondýnku - a pokud možno, snažila se být nenápadná. Ucítila slabé pulzování energie někde po pravé straně, což usoudila, byla ona. Pomalu se vydala tím směrem a neustále kontrolovala svoji polohu vzhledem k energii, kterou dívka nevědomě vysílala. A najednou se vedle jejího plaménku objevil táborák. Sálající, silný. Tahle osoba se nesnažila zakrýt svoji energii. Cidriel rychle přitáhla svoje mentální zábrany a přerušila kontakt s tou zvláštní bytostí. Ji nehledala, a ona o ní vědět taky nemusela... pokud se tedy už nestalo

A pak tu byla ta zeď. Šedá, oprýskaná, ozdobená kanálem a popínavými rostlinami. Ta zeď, která znamenala, že se Cidriel dostala do slepé uličky. Povzdechla si a pomalu se na ni začala šplhat, protože její podvědomí jí říkalo, co najde na druhé straně. Svůj cíl. Řešení úkolu, hádanky. Vyšplhala se na zeď a skrčila se na sousední střeše. Měla skvělý přehled o situaci pod sebou - malý dvorek, dvě... tři osoby. Blonďatá dívka držela Vrahounovi nůž u krku.

10 Amia Amia | Web | 5. března 2012 v 11:10 | Reagovat

,,Vlastně nevím, jestli si mám stýskat po časech kdy jsem se sama potulovala po zasněžených horách nebo v lese, či být ráda, že zde ve městě zažiju tolik srandy."
Amia Vrahovi zrovna před chvílí konečně vytrhla z rukou nůž, tedy až potom, co ho nechala se přiblížit a tnout jí po tváři.
Když se vynořil z vchodu a přestal mžourat do sluníčka, chvíli vypadal opravdu komicky. Zjevně ho nikdo už velmi dlouho nepřekvapil. ,,A sakra,“ povzdechl si a se zachmuřeným výrazem, který ji měl zřejmě vyděsit, vytáhl zpoza opasku nůž. ,,Už tě hledám dlouho, děvče,“ pronesl.
,,Proč?“ zeptala se ho míšenka a naklonila hlavu. Muž v bílém nic neřekl, v jediné vteřině pouze vyrazil proti ní. Kdyby byla člověk, neměla by šanci. Takhle se jen rozpoutala zuřivá bitka.

Nůž. Jeho vlastní nůž. Jeho vlastní nůž se nyní nejen nacházel v ruchách toho usmrkance, ale navíc se čepel dotýkala jeho vlastního krku.
,,Proč mě hledáš?“ téměř zašeptala.
A jak to sakra udělala? Ta proklatá holka ani nevytáhla zbraň!
,,Kdo jsi?“ zeptala se a přitlačila. Na krku ho zalechtala jeho vlastní krev.
Jak  to udělala? Vždyť se proti němu prostě rozeběhla s holýma rukama i ten její úsměv plný zubů zakolísal jen trochu! Plný zubů... plný ostrých, téměř zvířecích zubů.
Vrah prudce pootočil hlavou a zahleděl se do dívčiných očí, s barvou modrou jako obloha nad ní a duhovkami kočky.
,,Co jsi zač?“ zeptal se přiškrceně. Tentokrát mlčela dívka.
,,Žiješ ve městě, kde tak polovina obyvatel nejsou lidé a vyděšeně se ptáš, co jsem zač?“ zeptala se nakonec s údivem nad absurditou otázky a dokonce stáhla dýku z jeho krku jak krčila rameny. Druhou rukou ho ale stále držela pevně, příliš pevně na tak napohled křehkou dívku, a právě tou si ho náhle přitáhla až k obličeji.
,,Znáš Elenyu?“ zeptala se, ,,poměrně nedávno přibyla k vám do Bratrstva, pokud se nemýlím, mladá, hnědovlasá, křehká tělesná konstrukce...“
,,A – ano,“ zakoktal se a vybavil si jedinou ženskou adeptku, kterou chvíli pozoroval z ochozu při přijímacím rituálu. ,,Jenže...“
,,Dobře,“ přerušila ho a usmála se na něj tak, aby mohl zahlédnout upíří tesáky v jejích ústech.
A pak už byla jen tma.

Bezvládné tělo se jí zhroutilo k nohám. Chvíli postála se zavřenýma očima, povzdechla si a když je znovu otevřela, na tváři jí hrál zářivý úsměv.
,,Irimë!“ vykřikla radostně a vrhla se k postavě u protější stěny. Ta stoicky snesla míšenčino objetí, pak ji ale jednou rukou stáhla zase na zem a opět zmizela. Předtím jí ještě věnovala krátký prchavý úsměv a mrkla očima za její záda.
,,Já vím,“ zašeptala míšenka. ,,Díky.“
Otočila hlavu a zahleděla se na lidskou hnědovlásku, skrývající se na střeše a pozorující vše na dvorku. Zvedla stále s úsměvem jedno obočí.

11 Irimë Nyss Irimë Nyss | 5. března 2012 v 11:18 | Reagovat

Ucítila letmý, až bázlivý dotyk. Někdo se jí zdá se v astrální rovině lekl. Budiž, to se jí stávalo často. Nechala tu dívku dívkou, stejně přesně věděla, kde je. A kdyby se chystala k nějakým nepředloženostem, měla spoustu času zasáhnout. Pomalu vytáhla jeden ze svých mečů a chvíli si jej prohlížela. Dnes se měl nasytit další duší. Sklouzla pohledem z meče na Vraha a čekala na chvíli, až si jako pochmurný žnec bude moci vzít to, co jí v této situaci náleží. Opatrně se dotkla Amiiny mysli. Cítila, jak jí v hlavě víří dívčiny vzpomínky, všechno. Teď měla i to, co potřebovala skutečně a nezbývalo jí, než vyčkávat ve svém šedém světě, kde zdi byly skutečně jen přeludy. Nevadilo jí čekat, protože pro ni čas neplynul. Její hodiny života byly prázdné. Zvedla hlavu zpátky k té dívce na zídce, chvilku se na ni dívala a pak sáhla pod plášť. Na hodinách, které vytáhla, se skvělo jméno Cidriel. Zkontrolovala je a shledala, že u její duše jí zatím žádná práce nekyne. Pokývala hlavou a hodiny uložila zpět, aby nedošly k úhoně. Irimë si jako nikdo jiný uvědomovala křehkost lidského života. Byl stejně tak pevný jako sklo přesýpacích hodin.

12 Irimë Nyss Irimë Nyss | 5. března 2012 v 11:25 | Reagovat

Nechala se od Amii obejmout, však jí to dlužila. Usmála se na ní a zmizela v Šeru, aby mohla odvést Vrahovu duši s sebou. Letmo si vzdychla. Nečekala, že by mohla ještě někomu tak moc chybět. Ale.. přece jen, Amia byla jiná. Nebyla jako ostatní ze smečky. Nebyla tak odtažitá. Proto se rozhodla ještě vrátit. Prošla skrze stěny zdí a domů zpátky na místo, kde cítila světlovlásku. Vystoupila ze Šera a trochu si povzdychla. "Je na tomto světě otázka, kterou bych ti mohla zodpovědět, dítě?" Dítě.. nebylo to nijak hanlivé. Spíš až skoro mazlivé. Měla tu mladou potvůrku ráda, i přesto, že ona jako Smrt by city tak úplně mít neměla.

13 Amia Amia | Web | 6. března 2012 v 23:36 | Reagovat

Světlovláska se dívala na hnědovlásku, hnědovláska se dívala na světlovlásku a ani jedna se hodnou chvíli nepohnula. Jen míšenčin úsměv se rozšiřoval víc a víc. Už už se chtěla vykašlat na dekorum a vydat se za lidskou dívkou, když se vrátila Irimë.
,,Je na tomto světě otázka, kterou bych ti mohla zodpovědět, dítě?"
Význam úsměvu se změnil, do tváře kmitla spousta dalšího a postava najednou vypadala o mnoho, mnoho starší. ,,Na všechno, co bych chtěla změnit, odpověď znám," řekla nakonec tiše a obrátila se zpět k členu své rodiny. Členu, který jím už možná nebyl.
,,Že rodiče zpět k životu nevrátím, kde jsou ti co za to můžou vím, ty nejsi šťastná ale ani nešťastná protože oficiálně nemůžeš být ani jedno, že se nevrátíš ke Smečce taky vím...
Kdo je ona," hodila hlavou směrem k hnědovlásce, která je stále pozorovala, ,,zjistím, proč mě dál sledují Vrazi se dozvím od Elenyi, že nikdy nebudu mít lehký život mi je jasné už dávno.
Odpověď na otázku, kterou bych ti možná chtěla položit, je irelevantní, protože samotná otázka je nesmyslná. Ničemu nepomůže."
Usmála se a sevřela ruce pod pláštěm a na jílci scimitaru v pěst. Nebyla si jista, zda dívka na střeše Irimë vidí nebo si teď jen myslí, že mluví do  zdi. A bylo jí to zcela jedno.
,,Mám tě ráda, Irimë," řekla nakonec tiše a položila svou otázku, ,,mám tě ráda a doufám, že jsi v rámci možností, tak jak ten pocit chápu já, ty, Elenya a Agrenej, šťastná. Víš to?"

14 agrenej agrenej | E-mail | Web | 7. března 2012 v 13:58 | Reagovat

Egorg Coperfist odložil ze dvou třetin prázdnou láhev vína zpět na stůl a nabídl opět plnou číši přes stůl Agrenejovi.
,,Řekl bych, že jsem Vám současnou situaci nastínil dost jasně“ uzavřel předchozí rozhovor radní ,,je spousta cest, jak se můžete stát součástí rady, ale bylo by lepší ty nejsnadnější nevyužít, pro blaho věci. Jen si stále pokládám otázku, proč po tom vlastně tolik toužíte?“
Mladík se zlehka napil rudého nápoje a pohlédl na svého společníka a nyní i komplice:
,,Chci si prostě ochránit své investice.“ pronesl jakoby mimochodem.
,,Ageneji, mluvíme tady spolu už několik hodin. Opravdu si myslíte, že mi můžete lhát? Za tu dobu jsem Vás stihl prokouknout. Vím, že chcete to samé, co já“ Egorg se zvedl z pohodlného křesla a tentokrát on se pátravě zadíval s velkého okna ven ,,Snažíte se dostat do rady kvůli moci, kterou má nad tímto městem. Chcete jej chránit“ krátká odmlka jako by sebrala část světla v místnosti a uvrhla oba do pláště šera ,,a víte, co to znamená.
Agreneji, mí předkové pomáhali toto město založit a od té doby nad ním drží ochrannou ruku. Bohužel to v budoucnu již asi nebude možné. Mí dva synové nemají prozíravost nutnou ke zvládnutí takového úkolu. I když se je snažím poučit, neustále stojí tvrdohlavě za tím, že nejdůležitější je prosazovat zákony stojící na morálních hodnotách a srazit na kolena ty co je porušují a všechny nepřátele vně hradeb. Bláhoví blázni. Turion má svou silnou prohnilou tvář, vždy ji měl. Pokud by jeden z nich nastoupil na mé místo, netrvalo by dlouho a temnota by jim vrazila nůž do zad.
Vy jste jiný, Agreneji. Poznal jsem to, během našeho rozhovoru. Víte, že je zapotřebí obě tváře Turionu udržet při životě, vytvořit mezi nimi mosty, které by zajistily, že se v případě nouze obě spojí proti společnému nepříteli.“
Ticho v místnosti se protahovalo. Agrenej pochopil, že jej Coperfist skutečně prokoukl. Neměl k jeho proslovu co dodat, tak zůstal v klidu a upíjel víno.
,,Pokusím se Vás dostat do rady tím nejméně okatým způsobem, aby ostatní nic nepoznali. Zatím můžete jít. Dám Vám vědět, až budu vědět více.“ narušil ticho radní. Když se však mladík ocitl u dveří, ještě jednou jej zastavil: ,,Agreneji, jaké je vlastně Vaše celé jméno?“
Otázku bylo zapotřebí odpovědět. Formálnosti rady to vyžadovaly a šedý anděl si toho byl vědom.
,,Agrenej Agrenej“ pronesl s úsměvem a zavřel dveře. Radní jen nechápavě kroutil hlavou.

15 Elenya Elenya | 9. března 2012 v 16:24 | Reagovat

Zmatené stráže na hradbách nechala daleko za zády. Jejich vytřeštěné pohledy viděla stále živě před očima, obraz vzpomínek zastřený tím kouřovým rudým oparem. Skrze cáry karmínu prosvítaly bílé paprsky záře vycházející z blankytného nebe nad Turionem.  Příchod Bílých byl neodvratný a ona věděla, co musí udělat. Souboj. To slovo nedotčeně viselo dlouho ve vzduchu, obalené průsvitnou vrstvou otázek.  Jenže teď šly takové myšlenkové pochody stranou. Neměla mnoho času přemýšlet, jestli to skončí tak, či onak. Chtělo to soustředění. A utíkající upírka přes pláně za městem s duševním klidem započala už při šplhání přes hradby v podobě mázlé černé šmouhy.
        Vrchol louky osvítilo ostré světlo, dostávající postupem času podobu čisté bytosti. Lesk bílých perutí bodal Elenyu do očí. Sněhový háv  hladil dolním lemem povadlé stonky trávy, které ihned své hlavy tyčily vzhůru. Zlatá kštice anděla přetlačovala záři žlutého míče. Azurové duhovky propalovaly upírčiny tyrkysy, provokativně zúžené do útočného pohledu. ,,Třes se, hříšná špíno.“ V andělově dlani se zjevilo stříbrné kopí, špicí namířené proti drobné upírce skryté ve stínu velikého kaštanu. V odpověď vytáhla za zvuku řinčení dvě zahnuté dýky a ladně s nimi točila v rukou. ,,Ukaž, co umíš, Elenyo,“ promluvila k démonce v mysli, ale nepřestávala ostražitě hlídat každý protivníkův pohyb. Prudký tlak mezi lopatkami ohnul nemrtvou dívku vpřed. Jemnou látku oděvu něco natrhlo a dírami vylezlo  Elenye ze zad několik odpudivých šedých chapadel. Dvě nejblíže ramenům zakončovaly hlavy jakýchsi nestvůrných hadů se žlutými hladovými korálky.  Upírka dávala bedlivě pozor, aby nepropustila vnitřní polovinu na povrch celou, jinak by ji démonka ovládla. Při pouhém polovičním posednutí mohla vražedkyně myslet svou hlavou, ne její. Obrnila raději duši mentální ochranou, jelikož démonka neúprosně dorážela. Chtěla převzít nad upírkou vládu a tím z ní udělat svou smrtící zbraň. K tomu naštěstí nedošlo.
        Anděl odporem zkřivil ústa. Zkaženost bytostí temné strany vždy dráždila žaludky hříchem neposkvrněných osob. ,,Na tvých dlaních teče krev nespočetně mnoho obětí. Tvé bezúčelné řádění musí skončit, nemrtvá ženo.“ Sevřel muž pevněji kopí. ,,Tak si pro mou hlavu pojď. Věřím, že by ti přinesla u tvých nadřízených mnoho chvál a bohatství,“ vyřkla škodolibě Elenya, obklopená živými chapadly. Nebeský strážce nepatrně couvl. Od pohledu slizká věc okolo upírky mohla anděla během boje neustále ohrožovat. Přesto s nastaveným kopím vyběhl proti nehybné útočnici. Tmavá kápě černovlásky sjela na ramena a dlouhé vlasy vlnivě vlály spolu s chapadly. Nebezpečný hrot kopí dýkami vybočila ze směru dráhy a pokusila se o první zákeřný útok do slabin andělova krku. Světlovlasý muž rychle máchl kopím po upírce, jenže ta díky pečlivému tréninku vrahů bez jediného problému uhla. Tančivými otáčkami se dostala andělovi do zad a stihla uštědřit rivalovi povrchové sečné zranění. Okřídlený mladík zatím úspěšně unikal z dosahu tlam ostrých zubů, které lačnily po čerstvém mase. Jakmile se jich na čas zbavil, obdařil upírku několika prudkými výpady dlouhé zbraně. Elenya protáčela prostorem, aby získala výhodnější pozici a k tomu zamezila andělovi v přímém útoku. Rychle se skrčila a těsně nad hlavou jí proletěla břitva kopí. Využila nynější situace a prošvihnutím dýk sekla anděla přes kolena. Mladíka utrpěné zranění dostalo do kleče a bolest otupovala jeho mysl. Divoce zamáchal křídly, aby zkušenou vraždkyni donutil k ústupu, jenže Elenyu zoufalý pokus o zahnání nevylekal. Během chvilky stála před klečícím andělem, sledujícího špičky bot protivnice. Zmáčkla mládencovu bradu a nedochvilně zarývala drápy do měkkých lící. ,,Kdy ten neúspěšný hon prostě vzdáte?“ Zabořila čepele dýk do andělova břicha. Pramínky železité tekutiny potřísnily nejenom rukojetě dýk, ale i trávu dosud sytě zelenou svěžestí. Chraplavý dech okřídlence rušil štěbetavý zpěv v korunách stromů. Se vší vervou poslal opět kopí proti upírce. Elenya přemístila své tělo na pozici za mladíkova záda, takže hrot andělovy stříbrné zbraně proťal pouhý vzduch. Chapadla s hlavami zuby popadla útočící kopí a vyrvala ho muži z rukou. Členka bratrstva vrahů přibila čistou bytost botou k zemi a převzala od hadovitých pomocníků ukradenou zbraň. S neprostupnou krvavou mlhou před očima zabodla kopí do zad anděla a otáčela jím neustále dokola. Dva hladovci propadli neukojenému hladu a začali  trhat z umírajícího libové maso. Elenya nechala v těle kopí zabodlé a pobaveně sledovala souboje chapadel o nejlepší kusy. Tenhle anděl nebyl poslední, tím si byla naprosto jistá.

16 Irimë Nyss Irimë Nyss | 9. března 2012 v 20:18 | Reagovat

"Vím to, maličká. Píše se to v tvé knize života. Každá tvá myšlenka, sebemenší úkon. Vše se tam dá najít." Otočila se k Cidriel a zodpověděla Amiinu myšlenku: "Teď mě nevidí, protože když mě ucítila poprvé, vyděsila se. Zablokovala přede mnou svou mysl, takže jsem pro ni vlastně neviditelná. A tak je to i se spoustou dalších lidí." Smutně se pousmála a lehce se protáhla. "A tvá otázka.. Žádná otázka, pokud má odpověď, není nesmyslná. Zvláště ne pro mě. Už jsem zodpověděla takových mysterií a nesmyslných otázek, že mezi tím příliš nevnímám rozdíl. To už je břemeno, stejně nakonec zjistíš vše o každém, ať se to nelíbí komu chce. Stojíš prostě nad vším ostatním a díváš se na ty žabomyší války, na které máš dohlížet. Tak sem s tou otázkou." pousmála se lehce, i když mírně unaveně. Stát mimo čas znamenalo také nespat. Bylo těžké si zvyknout.

17 Amia Amia | Web | 12. března 2012 v 11:11 | Reagovat

,, ,To´, byla má otázka," usmála se na ni Amia. Povzdechla si a její tvář náhle získala tak bolestný výraz, že to překvapilo i samotnou Irimë.
,,Ale dobře," převedla míšenka její pozornost zpátky k tomu, co říká, ,,Své rodiče jsem už jednou zabila, teď jsou ale zpět, zpátky v tom neživotě do kterých je uvrhli. Cítí něco?"

18 Irimë Nyss Irimë Nyss | 12. března 2012 v 21:45 | Reagovat

"Mrtvoly již necítí. Sice tví rodiče mohou myslet, neví ale, co jsou to city. A jestli cítí bolest, hlad, žízeň? Jen jako mlhavé vzpomínky. Jejich knihy jsou teď odporné. Nic by se nemělo psát po smrti." klidně se nadechla a pokračovala: "Vyvádí to svět z rovnováhy a já ji pak musím napravovat. Každý den musím vyvažovat tento zkažený svět a dohlížet na bytosti jako jsi ty." pohlédla dolů na Amiu. Ve svém povolání nabyla na výšce a začínala mírně připomínat kostru. Tyčila se tu ve svých dvou metrech padesát poněkud nepatřičně. Lehce se usmála a podala Amie ruku. Vtiskla jí do ní malý amulet a otočila se k odchodu. "Je mi to líto, ale už opravdu musím jít."

19 Cidriel Cidriel | 13. března 2012 v 15:40 | Reagovat

Věděla, že ji blondýnka uvidí. Dříve nebo později... přestože tohle bylo spíše dříve. Dívka k ní byla zády, takže mohla jen tušit, co dělala s Vrahounem. Potom se narovnala a vykřikla: “Irimë!”
Cidriel se zamračila. A-něco na někoho evidentně mluvila, ačkoli jako by před ní byl jen prázdný vzduch. Pozorně se podívala namísto, které se jediná žijící osoba na dvorku snažila obejmout, a pomyslela si, že je to asi vážně blázen. O krok ustoupila a podívala se za záda - přímo na Cidriel. Tajemně se usmála a poté se otočila nazpět, znovu jako by bylo něco před ní, ve vzduchu. Cidriel se na okamžik zazdálo, že se vzduch, kam se blondýnka dívala, rozvlnil a místo nebylo tak úplně prázdné, ale její ostatní smysly do mozku vysílaly jiné zprávy. Takže sledovala pološílenou osobu mluvící se vzduchem, skvělé. Teď už vlastně neměla důvod zůstávat - vrahova zamýšlená oběť se ubránila sama a to byl vlastně jediný důvod, proč došla až sem - chtěla ji varovat. Teď už nemusela. Tak nesnášela, když se jí někdo pletl do úkolu. Ten Vrah si za svou smrt vlastně mohl sám - předali úkol, ne? Neměl tu vůbec co dělat. Ale když už tu byl, její úkol padl. Už ho neměla. Cokoli teď udělá, nebude se z toho muset zodpovídat. Tak moc toužila prostě slézt na dvůr a promluvit si s blondýnkou, ale na co by se jí měla ptát? Nevíš náhodou, proč tě honí celé město? Jako by měla vůbec nějaký důvod jí to říkat.
A pak se k životu probudily ty ostatní smysly, pudy. Zvědavost byla vytlačena do pozadí a Cidriel si náhle uvědomila, že před sebou má pravděpodobně vlkodlačici, která dokáže nemilosrdně zabíjet - a je pološílená.  ´Bohové chraňte mě,´ vyslala do éteru tichou modlitbu a slezla ze střechy. ´Snad se tu neztratím - nebo mi alespoň zbývá dost času na to, abych to udělala.´

20 Amia Amia | Web | 15. března 2012 v 15:20 | Reagovat

Sledovala Irimë, jak opět mizí a opět se dostavil tupý pocit ztráty. Ale ne tak velký jako když se neměla vrátit. Chvíli ještě zírala na kamennou zeď domu, když se za ní na hranici slyšitelnosti ozval šramot.
Stočila oči za sebe a koutky se jí pozvedly v úsměvu.
,Jak to bylo s tím koncem skrývání?´ popíchla sama sebe a pomalu se otočila.
Tak hnědovláska se konečně odhodlala přijít blíž.

21 Cidriel Cidriel | 15. března 2012 v 20:57 | Reagovat

V životě jsou Okamžiky. Tohle byl jeden z nich -  zastaví se vám srdce a do žil se vlije adrenalin, jako těsně před maratonem. Zrychlí se dech a zostří pohled. Čas se zastaví a vy tak poznáte, že tohle je opravdu jeden z Těch Momentů. Z těch důležitých. Všechno nebo nic...
Cidriel zvolila všechno. Odhodila svůj strach. Napřímila se a upřeně se podívala do tváře blondýnce, která se právě v tu chvíli otočila. Najednou proti sobě měla oči stejně modré jako byly její vlastní. Klidná hladina moře - nebo nebe před bouří? Výdech a nádech. Uběhla vteřina. Skoro slyšela tlukot vlastního srdce. A pořád sledovala její tvář, hledala něco... jiného. Co by pro ni rozlousklo hádanku. Nic neviděla.
A potom jí hlavou bleskla absurdní myšlenka: ´Vypadá jako hravé štěně.´

22 Amia Amia | Web | 16. března 2012 v 11:20 | Reagovat

Hnědovlásku s modrým šátkem na krku nikdy dřív neviděla. Ne že by znala všechny ve městě, dokonce ještě ani nebyla v některých částech, natož aby správně identifikovala jejich obyvatele, ale...
Tahle dívka byla zajímavá. Na první pohled vypadala jako člověk, to sice ano, ale nedivila by se, kdyby v sobě měla alespoň kapku krve někoho jiného. V Turionu nic neobvyklého, koneckonců.
,Tak, Elenyo, před kým jsi mě to chránila?´ usmála se. Hnědovláska naproti ní zabloudila rukou ke zbrani v reakci na její úsměv, jinak se ale nepohnula.
Chvíli na sebe ještě zírali, když míšenka náhle zvedla prázdnou ruku k pozdravu a zazubila se.
,,Ahoj."

23 Cidriel Cidriel | 16. března 2012 v 17:54 | Reagovat

´Ahoj?!´ Cidriel nemohla uvěřit svým uším. Začala se připravovat na útok, už už se chtěla bránit, a ona slušně pozdraví? Zvláštní bytost. Trochu uvolnila svůj postoj a odpověděla jediným způsobem, který jí v té chvíli přišel do hlavy. “Ahoj není zrovna typická věc, kterou bych čekala od někoho.... s tak dobrou ´chladnou´přítelkyní.” Neřekla to ani urážlivě, snad mírně překvapeně. Potřebovala zjistit, zda má očekávat konflikt - nebo ne. Při myšlence na druhou neznámou si bolestivě vzpomněla na předešlý útok a připomněla si, že musí skrýt svou mysl.
Blondýnka se rozesmála - Cidriel nevěděla, co ji pobavilo. Snad to, co řekla. Stávala se stále překvapenější... ahoj a smích? Vražedná kombinace.

24 Irimë Nyss Irimë Nyss | 16. března 2012 v 20:38 | Reagovat

V duši věděla, co Amia cítí. Chápala to. Ale s určitou hořkostí si uvědomila, že ona už je nad něco takového "povznesena". Její život byl naplněn jejím posláním. Stala se Ochráncem rovnováhy. Koneckonců, už by si měla zvyknout na všechny ty podivnosti. Zakroutila hlavou nad svými pocity a vydala se pryč městem. Převyšovala každého alespoň o dobrého půl metru, ale nikdo si toho nevšiml. Nikdo ji neviděl. Ve svém dlouhém tmavém plášti plula davem, lidé jí instinktivně uhýbali. "Je to ale podivná cháska." pomyslela si Irimë. "To, co by měli vidět, si sami dělají neviditelným a to, co není, si snaží vysnít.."

25 Amia Amia | Web | 18. března 2012 v 1:18 | Reagovat

Dobrou ,,chladnou" přítelkyní? Cože? Míšenka chvíli jen tak mimochodem přemítala, jestli dívka opravdu myslí Elenyu nebo ne, pak ale došla k závěru, že to nemůže být nikdo jiný. Spíš bylo zajímavé, že ji upírka nechala bez újmy odejít. Buď měla moc vlastních starostí, natolik důvěřovala míšenčiným schopnostem, nebo byla hnědovláska jen obyčejným člověkem a nestála jí za to. Hm. ,,B" bude správně. Přestala se smát a znovu si prohlédla dívku před sebou.
Bohužel, nebo možná bohudík, nevěděla o Elenyině snad nejnovějším umění, totiž proniknout člověku do mysli bez ohledu na to, jak dobře se dotyčný brání. A tak ji ani nenapadlo, že hnědovláska naproti ní Elenyu vlastně neviděla.
,, ,Dobrou´? Jako, žes ji ochutnala? Nebo že ji znám dobře? Nebo že ona je šikovná?" Míšenka si ostentativně ,,zamyšleně“ promnula bradu. Pak se znovu zasmála, rozhodila ruce a zadívala se na dívku.
,,A cos vlastně chtěla abych udělala?" mrkla na ni škodolibě, ,,Tasila a útočila? Já si docela ráda popovídám. Bude to osvěžující oproti těm všem, co se na mě rovnou vyřítili a chtěli mě hned zabít."
Hnědovláska vypadala stále nevěřícněji a míšenka se škodolibě zamyslela nad tím, jestli by se neměla znovu proměnit ve vlka, začít radostně štěkat, vrhnout se na ni a zuřivě jí olizovat obličej. Mohla by to nazvat ,,Habeova metoda“.
Dívka naproti ní už vyhlížela téměř nešťastně. Tak jo, konec hraní. Přestala se šklebit, zvedla bradu a zabodla oči do těch dívčiných.
,,Kdo jsi?“

26 agrenej agrenej | E-mail | Web | 20. března 2012 v 14:30 | Reagovat

Pomalu se procházel ulicemi směrem k domovu. Nemělo smysl se opět pustit do hledání Elenyi. Šance byly již tak malé a po několika hodinách strávených v sídle radního byly v podstatě nulové. Musel doufat, že se vrátí sama.
Míjel občany Turionu naprosto bez zájmu. Ignoroval vše, co se kolem něj dělo, neboť mysl měl zabředlou v nedávné minulosti i v blízké budoucnosti. Když tehdy navštívil svůj hlavní kontakt v tomto městě, aby mu předložil své plány do budoucna, netušil, jak rychle dostanou představy reálný vzhled. Věci se opravdu hýbaly možná až moc rychle. Něco se dělo. Cítil to ve větru.

27 Amia Amia | Web | 22. března 2012 v 13:25 | Reagovat

Dům byl tmavý. Možná byste řekli, že v domě, který se nachází pod zemí, není temnota nic zvláštního, ale to byste se mýlili. Teď byla ale všudypřítomná, stejně jako ticho a nepřítomnost pachů a vůní. Normálně se domem vždy linula vůně vaření z kuchyně, nejrůznější esence z pracovny i vzduch zvenku voněl. Teď ne.
Česlava stála dole v hale a snažila se zachytit alespoň střípek toho, co z jejich domova činilo domov. Nenacházela nic.
,,Co je, Česi?“ zeptal se tiše Habeus, když začal scházet schody a všiml si nevlastní sestry.
,,Je to tu tak prázdné,“ posteskla si oslovená, ,,a nepohodlné.“
Mladík mlčky sešel posledních pár stupňů a poklepal děvče po rameni. ,,No jo...“ pokrčil rameny a vešel do kuchyně. Našel pár chlebů, pomazánek, ovoce a všeho o čem věděl, jak se to používá a začal jim chystat jídlo. Česlava mezitím vešla, vylezla na starou stoličku, kterou používali když byli malí aby dosáhli na pult a s rukama pod bradou pozorovala bratra.
,,No,“ začal, když před ně oba položil jeden velký talíř, ,,hádám, že se budem muset naučit vařit.“
Ještě chvíli na sebe oba koukali jako hromádky neštěstí a pak se odevzdaně zakousli do jídla.

28 Irimë Nyss Irimë Nyss | 25. března 2012 v 14:13 | Reagovat

Stanula před palácem městské Rady a zvažovala, jestli by ho měla zničit teď nebo nechat plynout běh dějin sám o sobě. Pak se rozhodla, že není zmocněna k tak velkému zásahu a znechuceně odešla. Ano, toto město bylo prolezlé zlem a korupcí, ale bylo protiváhou k jiným velmi spořádaným městům. Nemohla porušit rovnováhu, kterou měla za úkol chránit. "A proto svět nebude nikdy ani dobrý, ale ani zlý." pomyslela si.

29 Cidriel Cidriel | 25. března 2012 v 19:42 | Reagovat

Blondýnka mluvila, ale Cidriel jako by unikal smysl jejích slov. Mohla tohle myslet vážně? Právě zavraždila člověka - dobře, Vrahouna - ale ona že by neměla přijít ani o vlásek? Zvláštní. Alespoň na chvíli se jí ulevilo a ona o trochu uvolnila svůj postoj. A pak přišla ona otázka. Ta, kterou si myslela, že všechno začne - a jediná, na kterou doopravdy neznala odpověď. “Kdo jsi?”
Chvíli mlčela, snažila se přijít na správnou odpověď... ale jaká odpověď v tomhle momentu mohla být správná? Tak prostě mluvila. “Našla by se spousta odpovědí. Každý by ti řekl něco jiného.” V očích blondýnky se něco mihlo - nějaká emoce. Znovu pobavení, nebo podrážděnost? Cidriel nechtěla riskovat, ale ani mluvit o sobě se jí nechtělo. Nevěděla, co může prozradit... nejraději nic. “Chtěla jsem tě před ním varovat, ale jak vidím, nepotřebovala jsi to.” Blondýnka se nepatrně usmála a chtěla promluvit.
Navenek se nic nezměnilo, avšak Cidrielinou myslí náhle projel blesk. Její tělo se roztřáslo - vnitřně - a ona ucítila to svrbění, které značilo, že se ke slovu hlásí její schopnosti. Nejprve zmateně, poté sebejistěji vyřkla to, co se celou dobu skrývalo na hranici jejího vědomí. “Ty jsi... Amia, viď?”

30 Amia Amia | Web | 27. března 2012 v 22:20 | Reagovat

Pronásledovatel chtěl varovat pronásledovaného, že je zde ještě jeden pronásledovatel. No, to pěkně poděkovat. Zrovna se nadechovala k odpovědi, když hnědovláska vyhrkla: ,,Ty jsi... Amia, viď?"
Míšenka se chtěla v první chvíli otočit a okamžitě prchnout, nakonec z toho ale vyšel jen jakýsi podivný záškub a zůstala stát. Rychle zvažovala možnosti, utíkání a skrývání se už ale měla prostě dost.Dívka naproti ní navíc nevypadala, že by se chystala v nejbližší chvíli zaútočit. Vlastně, když o tom tak jeden přemýšlel, vyhlížela pouze... zvědavě. Stejně jako míšenka sama.
Děvče střelilo očima kolem tak nepostřehnutelně, že by to téměř každíému uniklo. Míšenka tedy narovnala hlavu, vyhnala z očí zkoumavý pohled a vrátila tělo do původní polohy.
,,Ano jsem, Amia," odpověděla dívce naproti sobě. ,,A protože ty už mé jméno znáš, znovu se ptám. Kdo jsi ty?"

31 Cidriel Cidriel | 31. března 2012 v 22:16 | Reagovat

Otázka znovu přišla. ˇKdo jsi?´ptala se. A ´kdo jsem?´ptala se zároveň i Cidriel sama sebe. Bylo tak těžké dát postavě stojící naproti odpověď, i kdyby nebyla v téhle situaci. Jenže Amia - teď už Amia - nevypadala nebezpečně... v momentální situaci.
Cidriel se vybavila jedna vzpomínka, poučka jejího učitele o jménech. A o tom, jak velkou mají moc. Třebaže by to bylo i nepravé jméno, i to jméno bylo použito. I k tomu jménu se přivázal kousek naší duše; ovlivňuje nás, když ho někdo vysloví, utváří naši podstatu a naše myšlení, ovlivňuje náš život. Pokud jí tedy měla dát nějaké jméno - jaké? Cidriel? Zrovna to, které nad ní mělo v tuto chvíli největší sílu?
“Takže mě nezabiješ hned potom, co ti to řeknu?” Hnědovláska se pobaveně usmála. Ačkoli byla v tak ošemetné situaci, nemohla si pomoct nezkusit znovu svoje kličkování. Na většinu lidí to zabralo, zmátlo je to. A to bylo ono... nestál před ní člověk. Zdálo se jí to pouze, nebo blondýnka netrpělivě pohnula rukou? Cidriel usoudila, že ano. Ne nadarmo se říká, že čím absurdnější situace, tím bláznivější reakce. Asi to vážně bylo tím adrenalinem spojeným s nedávným impulzem jejích schopností - musela se smát. “Dobře, dobře, je to fér. Jsem Cidriel.” A podle zvyku svého klanu provedla rukou rychlé gesto. Ve volném překladu znamenalo ´zdravím tě´, v hloubce historie a tradic mnohem mnohem víc.

32 Elenya Elenya | Web | 2. dubna 2012 v 15:25 | Reagovat

Tichý palouk zalila vlna světla. Na zem dosedl další anděl, tentokrát snědé pleti. Záře čistých bílých očí probodávala protivnici, lenivě opřenou ramenem o kmen kaštanu. Založené paže na hrudi nechala samovolně sklouznout podél těla, aby ukázala nově příchozímu svou neustálou připravenost. Prudkým trhnutím vytáhla kopí z mrtvého okřídleného těla a špičkou kozačky si zbraň nadhodila výše. Provokativně protáčela kopí v jedné ruce a loktem druhé našla opěru v balvanu. ,,Nepatří tahle zbraň náhodou vám?“ Nasadila lišácký úšklebek, široký od ucha k uchu. Anděl snažil zůstat imunní vůči skrytým posměškům v jejím hlase, přesto útočně zaťal pěsti. Upírčiny tyrkysy svítily jiskrou nejenom přísně vážnou, ale i něčím, co nedokázal popsat nikdo. ,,Zrozena v krvi, ona sama krví samotnou,“ pozvedla znudeně obočí. Mluvila v hádánkách, to štvalo nebeského vojáka nejvíce. Hovořila snad o sobě? Co vůbec touto frází myslela? Pokoušel najít schovaný význam slov nemrtvé dívky, ale celé to nedávalo smysl. ,,Co ti vlastně na bezúčelném zabíjení ostatních dělá radost, vražedkyně?“ Vykřikl, až k Elenye dolehla částečná ozvěna. Otráveně pokrčila rameny. ,,Baví mě to, no a? Měl bys vidět výrazy těch nebožátek těsně před Smrtí, nic mi takovou zábavu nenahradí. A vůbec, přišel ses seznamenovat, nebo mě ,,konečně“ zlikvidovat?“ Změnila upírka svůj hlas na spršku ledových jehel. ,,Netoužíte tam nahoře snad po mé hlavě, co? Nechytají snad andělé zástupce temné strany? Jsem přece do poslední kosti prohnilá bytost, slizký had černých úmyslů, nevyzpytatelná nemrtvá bytost s ještě zákeřnějším zlem uvnitř, pojď si pro mne, já čekám.“
Prsty naznačila gesto, ať klidně příjde. Anděl rozzuřeně tasil meč, jehož čepel obalovala modrá záře. ,,Je čas ukončit tenhle nesmyslný incident, démonko,“ vrčel při chůzi.
        Dlaň zaťal v pěst tak, aby protivnice nic nezaregistrovala. Oblohou zablikala nepatrná žluť. Drobná upírka ukročila vpravo a na původní místo dopadla s řachotem zlatá pěst nebeského soudu. Elenya okem koukla po mizejícím kouzlu. Věděla o něm od samého začátku. ,,Řekla bych, že vedle.“ Zapíchla kopí do země, vyhrnula levý rukáv a drápem přejela přes svou mrtvolně bledou kůži. Z rány proudila v provázkách krev, obtékající tvary předloktí. Elenya zvedla paži do výše, rudá tekutina kapala na zem, vsakujíc se hluboko trávou. Sněhové upírčino tělo začínalo propouštět skrze kůži krvavé prasklinky, kterými taktéž srčela železitá kapalina. Krev jakýmsi tlakem tryskala z vražedkyně, formovaná v chaotických shlucích tisícero kapek. Andělský muž překvapeně zastavil. ,,Zrozena v krvi, ona sama krví samotnou!“ Zakřičela upírka do hluku vířící se rudé. ,,Ta magie....je zakázaná. Jaktože....,“ šokovaně drmolila bílá bytost. ,,Jsem první a také z nich poslední, krvavá magie v mých spárech opět žije,“ volala pronikavým řevem. ,,S krví přichází život,“ dodala a vnesla mrak krve do padlého anděla, jehož žilami ihned proudil nový náboj. Oživlý anděl, nyní ve službách upírky za ním, kolem níž tryskala karmínová železina do všech stran vytvářela jakýsi štít.  Jeho původně azurové oči zářily stejnou barvou jako kapky okolo Elenyi. Zmrtvých vstaný popadl kopí a vyletěl proti dávnému bratrovi ve zbrani. ,,To si vypiješ, upírko!“ Vyhl se výpadu živého nebožtíka, načež poslal proti skryté upírce stříbrný paprsek. Dívka obalena krví uskočila stranou, paprsek zasáhl jenom kmen, v této době tříštící se na malé třísky. Elenya provedla pár ladných kotoulů, ze kterých dostala tělo zpět na nohy. Mrštila ruku vpřed, tím na nepřítele letěl provaz z krve obmotávající se kolem jeho krku. Nemrtvá dívka připažila ruku k tělu, uvedla tím rudý provaz do pohybu spolu s chyceným. V rychlosti narazil zády o skálu, až mu nárazem přestal chvíli fungovat dech. V pravý čas zvedl meč, aby se oživlý napíchl na meč přímo srdcem. Ryk podruhé umírajícího mizejícího v plamenech protrhl laškující vítr mezi stromy.
                Dosud ležící anděl potřeboval chvíli čas. Rychle donutil tělo vzmátořit a v dlani tvořil na pohled nepatrné kouzlo. Upírce na druhé straně z ničehonic něco proděravělo břicho, až odhalilo z části některé orgány. Elenya ucouvla, povolila kouzlo a nechtěně osvobodila protivníka v zajetí krve. Zprudka dýchala s myšlenkami v pochodu. ,,Jenže....krev může život zase brát,“ zaskřípala zuby. Namířila na nebohého muže s bílými perutěmi dlaň a započala s vysáváním jeho vlastní krve. Kradenou krev anděla používala při postupném hojení rány, úhlavně obnovu zničených tkání. Tělo neposkrvněné bytosti chřadlo a usychalo spolu s útěkem posledních kousků životně důležité tekutiny. Do poslední kapky vycucané tělo se rozpadlo v chabé pozůstatky a kompletně vyléčená Elenya dopadla na kolena. Nechala svou krev vsáknout zpět do těla, stejně jako zalézt zpět nestvůrná chapadla. Bylo po všem. Bílá záře v nebesích zhasla, zase vyhrála.

33 Elenya Elenya | Web | 2. dubna 2012 v 15:26 | Reagovat

(Jejdy, je to delší, než jsem předpokládala:D)

34 Irimë Nyss Irimë Nyss | 4. dubna 2012 v 15:24 | Reagovat

Pozorovala oba dva souboje a lehce zavrtěla hlavou. Neviděna prošla kolem Elenyi a vzala si duše, jež jí náležely. Proti tomuhle nic udělat nemohla. Jen.. ji chtěla poučit, že tímhle tempem ji bude muset sama odstranit, protože narušovala rovnováhu. Přesto ale jen smutně zašeptala do větru: "Řítíš se do pekel vstříc mojí spravedlnosti.." Odvrátila hlavu od kdysi milované bytosti, dnes tak jiné, a pohlédla kamsi za obzor. Cítila, že něco přichází. Někdo, opravila se. Neměla by o živých bytostech smýšlet.. takto. Každý pro ni jen představoval hodiny, ve kterých se sype písek jeho života. Trochu nervózně sáhla do hlubin pláště a vyňala z nich hodiny. Pečlivě si je prohlédla. Znovu otočila hlavu k Elenyi a spíše vzdychla než řekla: "Stálo ti to za to? Sama sis tak zkrátila svůj život.." a roztáhla svá velká černá blanitá křídla. Nejprve je trochu protáhla a pak se vznesla do vzduchu, černé roucho povlávajíc ve větru.

35 Amia Amia | Web | 4. dubna 2012 v 21:04 | Reagovat

Po celou dobu co hnědovláska přemýšlela, míšenčiny rty neopustil úsměv. Ale trvalo to moc dlouho.
,,Takže mě nezabiješ hned potom, co ti to řeknu?" zeptala se. Amia se usmála ještě trochu víc; kdyby ji chtěla zabít, jméno by bylo jen na obtíž. Bezděčně cukla v netrpěloivosti rukou a dál čekala. Hnědovláska její jméno znala, proč by míšenka nemohla znát to její?
,,Dobře dobře, je to fér. Jsem Cidriel."
Cidriel... Hezké jméno. Něco hluboko v podvědomí ji lehce ťuklo, něco známého při vyslovení toho jména. Hned potom ale Cidriel, teď už Cidriel, provedla to gesto.
Amie se úsměv vytratil z tváře. Cidriel se skoro až zachvěla, jak Amia náhle ničím nepřipomínala usměvavou bytůstku jakou byla předtím a blondýnka vzápětí přeletěla dvůr rychleji než kterýkoli smrtelník, popadla Cidriel za rameno a přirazila ji ke zdi.
,,Odkud znáš to gesto?!" zasyčela jí přímo do tváře a každičký detail jejích rysů vpadal úplně jinak než před chvílí. ,,Odkud!?!" Zatřásla s ní naléhavě, až se Cidriel bolestivě praštila hlavou o zeď.
Úžasem se špetkou instiktivního děsu se zadívala na Amiu. Té se v tu chvíli oběvil v očích stejný výraz, okamžitě Cidriel pustila a zacouvala do středu dvorka.
Cidriel si sáhla dozadu na hlavu, kde naštěstí nahmatala jen budoucí obrovskou bouli, zatímco Amia se klepala uprostřed dvora a zády k ní zírala do země.
Cidriel potichu sáhla po noži ukrytém za pasem a začala se zvedat.
,,Promiň," pronesla Amia tak tiše, že ji bylo sotva slyšet a Cidriel ztuhla uprostřed pohybu.
,,Já jen..." obrátila se na ni míšenka a okamžik zůstala s ústy otevřenými a jednou vztaženou paží v bezmocném gestu. Nakonec to vzdala, schlíple ruku nechala padnout zpět a zavřela oči. ,,Promiň," zopakovala a bez dalšího slova se obrátila k východu.

36 Cidriel Cidriel | 4. dubna 2012 v 22:42 | Reagovat

Byla přitlačena na zeď - silou. Nestihla zareagovat, nestihla vytáhnout nůž, nestihla se bránit. Kvůli jménu! Cidriel se zmocnil prapůvodní pud, instinktivní děs, touha zachránit se, nebýt bezmocná. Začala panikařit, když byla už podruhé toho dne chycena za krk, nejcitlivější bod její podstaty. “Odkud znáš to gesto?!”
´Kvůli gestu?´ blesklo jí hlavou. Ale její zpanikařená mysl neměla na nic z toho čas, ostatně ani tělo - to se právě snažilo vzpamatovat ze silné rány do hlavy. Najednou nevěděla, kde je, kým je, před očima se jí zamželo. Ucítila v sobě něco... jiného. Děs spojený s magií? Nedokázala to zastavit, naštěstí nestihla udělat nic jiného, než to přefiltrovat obličejem. Hned potom ji Amia pustila a ona přepadla na zem. Tento další rychlý pohyb jí vrátil dech i myšlení. Myslet!
Rychle si ohmatala zranění a snažila se vytěžit co nejvíc ze současné pozice. Přestože se jí pořád točila hlava a měla ten nepříjemný pocit, potichu sáhla po skrytém noži. Už nedokázala čekat, osoba otočená k ní zády jasně zaútočila, teď už to nebylo klábosení. Pokud má mít nějakou šanci, musí zaútočit teď - s momentem překvapení. Vší dostupnou silou zatlačila bolest hlavy a částečky rojící se ve vzduchu do pozadí vnímání a...
...a pak se její myšlenky zastavily. “Promiň,” zašeptala Amia, “já jen...” a otočila se tváří k Cidriel. Jejich oči se znovu setkaly v souladu, avšak najednou tak jiném, špatném, ...nesouladném. Byla to lítost? Bezmoc? To Cidriel nechápala. “Promiň,” zašeptala osoba znovu a pomalu se přesunula k východu z dvorku.
Cidrielinou hlavou jakoby protáhli ostnatý drát, proběhl další impulz. A vyrojilo se tolik otázek - zastavit ji? Oslovit? Co udělat? Zůstat stát? ´Cokoli´, odpovědělo její podvědomí. ´Udělej cokoli.´
“Počkej! Stůj,” postoupila o krok k ní. “Počkej,” posunula se o další a zastavila se - stejně jako druhá postava. Snad blondýnka viděla příležitost, pro sebe, snad možnost vysvětlení absurdity celé situace, snad pro to se zastavila. Ale Cidriel ne - musela se zastavit. Pevně zavřela oči, nadechla se a zaměřila se na tepající bolest hlavy spojenou se sílícím zvoněním v uších. “Ty...” Snažila se promluvit, avšak jen co to udělala, zamotal se jí celý svět, půda pod nohama ztratila stabilitu. Naklonila se k jedné straně a dýky jí vypadla z rukou. “To gesto-” zkusila to znovu, avšak se stejným účinkem. Postava k ní byla stále otočená zády, neviděla, co se s Cidriel děje.
Ta se jen znovu snažila bojovat s bolestí a pomyslela si, jaká je to ironie. Přežije vraždící ochránkyně, jen aby se dostala k ´ní´, a potom je to stejně k ničemu. To jí není dopřáno dozvědět se víc? Získat informace? Prohrát s bolestí hlavy?
Nešlo to. Tenhle boj vzdala. “Asi omdlím,” stihla ještě říct, a potom ucítila, jak padá k zemi. ´Měkká země,´napadlo ji bláhově. ´Jako z růží...´
Nebyly to růže. Amia jen znovu předvedla svou rychlost a zachytila ji. Ze střechy se vznesl pták, slunce zašlo za mraky, v dálce se ozval výkřik. Prostě všechny ta klišé, která když se sejdou, rozhodně tak nepůsobí... a míšenka zaklela.

37 Amia Amia | Web | 5. dubna 2012 v 0:03 | Reagovat

Chvíli pozorovala bezvědomou dívku ve svém náručí.
,Ta kdyby se teď probudila v posmrtném životě, tak bude pěkně nesraná,´ blesklo jí hlavou a ohlédla se na muže v bílém, ležícího o kus dál. Opatrně uložila Cidriel na zem a pak se rozeběhla k muži. Nepohnul se ani o milimetr, v tuto dobu už ale... zamračeně hledala pulz, než to vzdala.
,,Ale já tě nechtěla zabít," šeptla tělu a pak se krátce ohlédla na zeď, k místu, kde předtím stála Irimë. ,,Nechtěla jsem ho zabít."
Náhle prudce vyskočila na nohy a vyrazila zpátky ke hnědovlasé dívce. Té kromě rány na hlavě, způsobené míšenkou, zjevně nic nebylo a Amia se s úlevou sesunula vedle ní.
Že je na zemi nějak moc často, jí už nepřišlo na mysl.
Chvíli usilovně přemýšlela, co dělat. Nechat ji tu tak ležet nemohla, ne jen proto že mdloby jí způsobila nejspíš ona, bylo tu i to gesto o kterém musela vědět, kde se ho Cidriel naučila... a líbila se jí. Takže ji tu prostě nemohla nechat ležet.
Amia opatrně zmuchlala pod Cidrielinu hlavu svůj plášť jako polštář a stoupnuvši se, zavřela oči. Vztáhla mysl nad město a hledala svou rodinu.
,Agreneji?´ zašeptala do éteru, ,Nialo? Elenyo. Potřebuji vaši pomoc. Potřebuji místo.´

38 Elenya Elenya | Web | 5. dubna 2012 v 14:05 | Reagovat

Amia tiše očekávala příchod někoho ze členů rodiny, ikdyž v hloubi duše netušila, jak dlouho tu může zkysnout. Z myšlenek míšenku vytrhl fakt, že se vlastně markantně ochladilo, ale pouze na jednom určitém místě. Což samozřejmě normální rozhodně nebývalo. Mráz pronikající skrze dívčino ošacení nabýval síly,  neudržela drkot zubů. ,,Takže....,“ zaslechla za zády známý, místy syčivý hlas.   ,,....mě tu máš,“ dokončila osoba a položila míšence dlaň na rameno. Amia sotva dokázala zůstat v klidu. Ten dotyk mrazil až do morku kostí. Stočila pohled k mrtvolně bílé ruce s drápy namísto nehtů. ,,Elenya,“ přelétlo jí hlavou. Obrátila se k upírce, která skrývala tvář ve tmě černé kápě. Ten moment zaznamenala vražedkyninu změnu ošacení.  Bílou vystřídala temně černá. ,Nejspíše postoupila ve své hodnosti.'  ,,Gratuluji,“ popřála přítelkyni. Černovlasá upírka děkovně přikývla, přitom ani o trochu nepozměnila nečitelný výraz ve tváři. Tyrkysovýma očima sklouzla k hnědovlásce v bezvědomí a rychle zase pohled odvrátila.
      Periferně zahlédla záři bílé, to upoutalo pozornost nemrtvé. Mrtvé tělo cechovního bratra v onu chvíli posloužilo jako řádná facka. Pár kroky stanula nad mužem, tupě zírajícím do šedých nebes. Poklekla u něj a přejela bělostnou dlaní nad zemřelým. Prsty zatlačila oči zesnulého s šeptáním modliteb Amie neznámým jazykem. Vytáhla zmuchlaný papírek, který vrah křečovitě svíral. Šustivě jej rozložila a zlostí zaskřípala zuby o sebe. Amiina podobizna. Roztrhala ji na cáry a útržky nechala odvát větrem. ,,Nemáš se za co omlouvat, musela ses bránit,“ promluvila  prázdným hlasem k míšence, aniž by se na dívku otočila.

39 agrenej agrenej | E-mail | Web | 5. dubna 2012 v 19:12 | Reagovat

,,Jak mi to mohlo uniknout?!“
Agrenej se zprudka zastavil v polovině cesty do sídla. Vzdálenou přítomnost svých druhů si uvědomil, až když jejich život z tohoto světa opět zmizel. Rozhlížel se kolem sebe, čekal, že se jejich přítomnost zase objeví, ale nic se nedělo.  Po chvíli hledání správného směru se vydal bočními uličkami směrem k nejbližší bráně. Jeho instinkt ho neklamal, neboť stejným směrem ležela těla padlých andělů.
Při jednom  obcházení rohu se zprudka zastavil. Výjev, který se mu otevřel, byl velmi překvapující.
,,Co se to tu děje?“ vyhrkl a očima těkal mezi Amiou a Elenyou.
,,Agreneji, můžeš mi pomoct? Potřebuji ji dostat pryč.“ Míšenka klečící u neznámé pohlédla na anděla prosebným pohledem. Ten se otočil ke své lásce, ale dočkal se jen mávnutí rukou:
,,Já to zvládnu. Jdi s ní.“
,,Ale pak se vrať, ano?“ pohladil svou lásku po rameni.
Spolu s Amiou zvedli ležící dívku a pomalu ji táhli pryč.
,,Koupil jsem v Turionu dům. Věděl jsem, že se bude hodit. Cestou mi můžeš říct, koho to taháme.“

40 Amia Amia | Web | 6. dubna 2012 v 0:16 | Reagovat

(Opravuji se, v předchozím příspěvku jsem volala Agreneje, Elenyu a Ariadne. Pardon pardon, nová členka je Ariadne :) )

Zarazila se a obrátila se na anděla: ,,Tys ,koupil dům´? Prostě jen tak? Z čeho? A kdy? A..."
Proud slov zarazilo jemné zachvění Cidrieliných rukou, jak se dívka probírala k životu.
,,Všechno ti vysvětlím potom," odpověděla Agrenejovi a zamávala rukou. Ten jen pokrčil rameny a společně ji dostali z úzké chodbičky průchozího domu zpět ven na slunce, kde si ji anděl zdvihl do náručí a Amia rychle zkontrolovala ránu na dívčině hlavě. ,,Už skoro nekrvácí..." zamumlala překvapeně aniž by ji anděl slyšel a pak už jej následovala do jejich nového domova.
Míjeli zvědavé i lhostejné tváře kolemjdoucích a Amia se zimomřivě zachvěla.
,Co to bylo?´ vrátila se v myšlenkách ke krátkému setkání s Elenyou. ,Zima jako taková to nebyla. Strach taky ne, její kouzlo určitě ne, posednutí duchem taky n - ne...´
Míšenka se ohlédla směrem, odkud přišli. Chvíli tak postála, než se Agrenej na konci ulice i s Cidriel v náručí neotočil také a nezavolal na ni. Blížili se k domu.
,Strach, nějaký podvědomý reflex,´ pohodila hlavou Amia, rozeběhla se za dvojicí a přinutila se myslet na něco jinéh. ,Myslela jsem, že Vrazi chodí jenom v bílé...´

41 Elenya Elenya | Web | 6. dubna 2012 v 1:17 | Reagovat

Nemohla tu bratra nechat ležet na ulici jako prachprostý odpad. Zasloužil si řádné pochování vlastním cechem. Chytla bezvládného v podpaží a začala tahat ulicemi do bezpečí svatyně vrahů. Ať si všichni myslí, co chtějí. Se vší námahou táhla zesnulého za sebou, pohled sklopený k zemi, oči plné bezduchého prázdna. Připomínala trestaného nesoucí své břemeno při pochodu za očistou. Ignorovala veškeré zvědavé mumlání kolemjdoucích,  neměla ani chvíli v úmyslu zastavit. Několikrát cestou raději zkontrolovala nebožtíka, jestli nepřichází nějaké změny. Žádné komplikace nenašla, tudíž poklidně tělo dopravila do úkrytu bratrstva. Když zemřelého přemisťovala hlavní síní, z mnoha chodeb začali vylézat momentálně nezaměstnaní vrazi. Udiveně se shromaždovali okolo stojící Elenyi, mlčky přihlížející aktuálnému dění. Hlav v davech přibývalo. Do předních řad pospíchali Ezio s Altairem, odění ve stejně černém rouchu vrahů vyšší hodnosti jako Elenya. Když se jim podařilo dostat dopředu, oba upírku obdařili překvapeným výrazem. Vražedkyně okamžitě uhla pohledem. Cítila za mrtvého vinu, i když k tomu nebyl vlastně důvod. Vůdce vrahů, Desmond, přistoupil k jediné ženě v cechu. Jeho zkoumavý pohled Elenyu znervozňoval. Krátce střelila očima k mrtvému muži, aby ukázala příčinu takového sletu. ,,Je mi to líto,“ zašeptala sotva slyšitelným hlasem. Každá smrt bratra představovala pro cech nesmírnou ztrátu. Vždycky se sešlo co nejvíce vrahů, kteří uctili památku kolegy a provázeli ho na cestě za dávnými předky.
       Do sídla smečky dorazila ještě před Agrenejem s Amiou. Být rychlá, to ona uměla. Ve společenské místnosti usedla na kožené křeslo zastrčené v tmavém koutě. Mírně předkloněná pozorovala uhrančivě jasný plamen ve velikém krbu, který prosvěcoval téměř celou halu. Nezbývalo nic jiného, než čekat.

42 Cidriel Cidriel | 6. dubna 2012 v 13:09 | Reagovat

Nevědomí. Zvláštní stav mysli - vždy bdíte, vaše tělo pracuje dál, ačkoli vy sami jakobyste to nevnímali. Obrazy vám kmitají za zavřenými víčky, představivost vytváří nejrůznější zvláštnosti. Sny. Mohou být sny realitou? Stát se reálnými?
Cidriel se... probudila. Ne do pozemského světa - ale do toho snového, “imaginárního”. Obklopovala ji chladná, hustá mlha. Stála ne kopci a vnímala nekonečné prostranství okolo sebe, v dálce tušila pouze rovinou plochu, louky a pastviny. Proč všechno působilo tak pochmurně? Zamračila se sama pro sebe a potom se jí zazdálo, jako by jí po hlavě lezli mravenci. Poškrabala se nad krkem a prohrábla si nezkrotné prameny vlasů. Poté oddálila ruku od těla a uviděla v ní květinu. ´Květina?´pomyslela si zmateně. Byla to růže. Ve stejné chvíli pocítila něco uvnitř sebe, slizkého, co se hýbalo, ale její pozornost znovu odvedla zvláštní květina. Uvědomila si, že jí vyrůstá z hlavy. Byla vlastně prodloužením jejích vlasů... a potom se růže rozpadla. Mravenci přestali běhat, svědění přešlo.
Z dálky se ozval zvuk. Rozrážel mlhu a narušoval okolní ticho. Nejspíše by ho přirovnala ke hřmění bouře, ačkoli nikdy neslyšela člověka, který by tak dokázal mluvit - protože jí něco říkalo, že to mluví člověk.. v jistém slova smyslu. Potom ucítila vůni růží a ke hřmění se přidal cinkot kladiva o kovadlinu. Klep, klep, klep....
Cidriel zajímalo, co je to za zvuky. Ozývaly se z nebes. ´Co kdybych vzlétla?´ Bláhová myšlenka. Ale nejsou bláhové, šílené myšlenky tím, co utváří svět, posouvá ho o další úroveň? Snad ano.
Vznesla se, protože zvláštní plížení v její hrudi ji napovídalo, že může. a pokračovala dál, do výšky, za zvuky.

43 agrenej agrenej | E-mail | Web | 6. dubna 2012 v 14:59 | Reagovat

Amia se překvapením zastavila, když pohlédla na vilu uprostřed velké zahrady. Když se dozvěděla o novém domu smečky, rozhodně nečekala něco takového.
,,Kdes na to vzal?“ vydechla překvapeně a dohnala Agreneje, aby mu pomohla se dveřmi.
,,Schoval jsem si jednu velkou vzácnost. Místo hotovosti jsem bral dům a stále ještě něco zbylo.“
Společně vstoupili do tichých místností, po kterých se procházel jen prach. Šedý anděl automaticky zamířil do horního patra, do jednoho z dosud neobsazených pokojů. Amia jej pomalu následovala, obdivujíc výzdobu domu.
Dvě postele zakryté hedvábnými látkami stojící u stěn měly mezi sebou prostor na pohodlný pohyb kolem menšího kulatého stolku, doplněného prostými židlemi. Malá knihovna u dveří skrývala čtivo nejrůznějších žánrů a do skříně naproti by se vešel málem celý stánek látek.
Agrenej položil bezvědomou dívku na postel a sám se usadil do židle.
,,Tak povídej“ upřel zrak na míšenku, zatímco se vyhříval v paprscích slunce pronikající skrz okno nabízející krásný výhled do zahrady.

44 Irimë Nyss Irimë Nyss | 6. dubna 2012 v 21:50 | Reagovat

Pozorovala Cidriel v jejím vlastním světě. Dokázala následovat lidi kamkoliv, ať už to bylo na tomto světě nebo na kterémkoliv jiném. Vznesla se do vzduchu za ní a její kožnatá křídla pleskala vzduchem. Šílenství, které ji obklopovalo, ji nijak nenadchlo. Lidé.. byli takoví. Jejich vnitřní svět byl naplněn pokroucenými sny a představami. A pokaždé, když odnášela další duši, viděla vše, co skrývali. A živým se stačilo podívat pouze do očí a mohli jste vidět vše, od nenávisti a lásky až po obavy a radosti. "Cidriel!" zvolala svým olověným hlasem do dáli. Cítila, jak se dívka zachvěla.

45 Cidriel Cidriel | 6. dubna 2012 v 22:35 | Reagovat

Mračna ve výšce působila jako měkká matrace - vycpaná peřím, hladila na dotek. Jemné částečky sraženého, místy zmrzlého vzduchu, Cidriel chladily na kůži a ona uvolnila svou mysl. Najednou se jí vytratilo, že se rozletěla za nějakými hlasy, za bůrácením vodopádů a kování meče. Všechno bylo pryč. Její mysl byla... prázdná. Její mysl byla prázdná, její pocity se zklidnily - a síla, která jí zbavila lezoucích mravenců, se opět pohnula v její hrudi. Nebylo to příjemné.
A pak ji znovu něco vyrušilo a tušení valící se jejím tělem bylo zatlačeno do pozadí. Rozžhavené rozlévající se olovo bylo nahrazeno prazvukem samého olova, jeho pravým tónem.
Někdo vyslovil její jméno - jedno z jejích jmen - a to se po okolí rozlilo jako příbojová vlna, roztříštilo se o okolní oblaka a donutilo je rozpadnout se na prach. Celá představa se rozpadla a nahradila ji jiná.
Cidirel se ocitla v prázdnotě. Nepředstavujte si temnou, světlou ani jinou barvu. Tak prázdnota nevypadá. Prázdnota je prostě jen... prázdná. A byla tu s ní postava zahalená do temného pláště - ačkoli zjev osoby působil nevěrohodně. ´Iluze,´ proběhlo jí hlavou. ´Pouhá iluze.´
“Už jsem tě cítila,” došlo jí najednou a zorničky se jí rozšířily úžasem i zmatkem zároveň. Jak jí mohla vnímat a přitom nevnímat? Byla tak bláhová. ´Ciť, co cítíš, dívej se na to, co vidíš,´ říkával jí mistr. Až teď dokázala ocenit jeho rady.
Ale nakonec na ni uhodila informace, věc, zjištění, které mělo přijít jako první - tedy kdo před ní stojí. Cidrielinu mysl znovu zaplavil všudypřítomný klid, ona se napřímila a sebejistým hlasem pronesla: “Ještě není můj čas.” Působilo to komicky - pro ni. V jednom dni se nechat tolikrát málem zabít a potom čelit smrti tváří v tvář... a odpírat jí její vlastní, výsostní právo. Smělo se to?
´K čertu s pravidly,´ zazubila se sama na sebe v myšlenkách. ´Stejně je pořád porušuju.´

46 Irimë Nyss Irimë Nyss | 8. dubna 2012 v 12:58 | Reagovat

"Ne, tvůj čas ještě skutečně nenadešel." odpověděla jí svým těžkým hlasem Irimë a ukázala jí hodiny. Písku zbývalo ještě dost. Tiše ševelil jak se sypal z horní baňky do té dolní. "Ale to záleží na tom, jak brzo se vrátíš zpátky do svého světa. Tento," obsáhla gestem prázdnotu okolo, "není pro tebe. Není určen tvým očím ani tvé mysli. Přišla jsem tě pouze varovat, aby rovnováha nebyla narušena." usmála se pokřiveným úsměvem Irimë. Znovu zapleskala blanitými křídly a dobře si Cidriel prohlédla. "A mám pro tebe ještě jednu radu - ať se budeš snažit sebevíc to skrýt, oni na tvé malé tajemství stejně přijdou. Žila jsem s nimi dost dlouho na to abych to věděla." Víc pro správný chod věcí nemůžu udělat, pomyslela si démonka a napůl odkryla svou tvář pod kápí. "A pro příště, nejsem iluze. Tím bys mě urazila. Jsem skutečnější než cokoliv, co si dokážeš představit, jsem skutečnější než ty sama. Nic nemůže být tak skutečné, jako já. Já jsem všude." S těmito slovy vyklouzla z Cidrielina snového světa a proplula kolem Agreneje s Amiou. Ani si jí nevšimli, protože jejich čas ubíhal tak strašně pomalu..

47 Amia Amia | Web | 11. dubna 2012 v 22:17 | Reagovat

Ještě chvíli před otázkou unikala prohlížením knihovny a jejího obsahu, s detailním studováním slunečních paprsků dopadajících na hřbety knih, než se k němu konečně otočila.
,,Vlastně nevím," přiznala a zamnula si prsty. ,,Ona a ten Vrah mě nějakou dobu sledovali, tak jsem je zavedla do toho dvora kdes nás našel. Moc jsme si toho ale říct, jaksi, nestihli."
Agrenej zamrkal, chvíli na míšenku zíral a pak si unaveně promnul kořen nosu.
,,Amio, vím že máš slabost pro, abych tak řekl, zatoulaná zviřátka, ale NEMŮŽEŠ si domů vodit každé, které najdeš. Zvláště taková, která tě chtějí zabít."
,,Ale to není pravda, zabít mě chtěl jen ten Assassin! Teda alespoň myslím..."
Předmět jejich konverzace se v tu chvíli v posteli zavrtěl. Oba zmlkli, Amia se sklopenýma ušima, ehm, očima a Agrenej je oba vykázal z pokoje.
,Je to na tobě,´ pokrčil anděl přede dveřmi bezhlesně rameny a odešel.
Míšenka chvíli létala pohledem mezi jeho vzdalujícími se zády a zavřenými dveřmi, přičemž myslela na Habea a cech zlodějů.
,,Mám nějak napilno," hodila nakonec rameny i ona a vydala se hledat kuchyň. Začne s Cidriel.

48 Amia Amia | Web | 12. dubna 2012 v 15:55 | Reagovat

(Ps: Elenyo, nemohla by sis do toho oblečení alespoň přidat bílé pruhy nebo něco takového? Chtěla jsem to černé zamluvit zlodějům. Dík )

49 agrenej agrenej | E-mail | Web | 12. dubna 2012 v 18:09 | Reagovat

Agrenej zamířil do přízemí, kde se nacházela společenská místnost.
,,Zdá se, že je zapotřebí navařit pro více lidí.“ Usmál se na elfskou služebnou, která jen s tichým kývnutím přijala zprávu a ztratila se v kuchyni, aby vymyslela nějakou krmi. Až teď si šedý anděl uvědomil, že se služka snažila nenápadně pozorovat Elenyu usazenou v jednom z křesel.
,,Konečně odešla“ zavrčela upírka ,,Už jsem myslela, že po ni skočím“
Agrenej se posadil naproti ní a zadíval se ji hluboko do očí:
,,Chci se ti omluvit“ začal a hledal správná slova ,,Já… Měl jsem to zvládnout lépe. Má reakce byla přehnaná. Víš, zbavil jsem se Nicoty. Místo ní mám v duši zase světlo, proto to byl pro mě takový šok. To ale mezi námi nic nemění. Stále tě miluji, jen jsem potřeboval trochu času, než se ve mně síla usadila. Už bych ji měl mít zpátky pod kontrolou a neměla by mi zaslepovat mysl.“
Elenya poslouchala monolog šedého anděla se zrakem upřeným do plamenů v krbu. Kde kdo by si myslel, že jej ignoruje, ale mladík věděl, že slyšela každé slovo.

50 Amia Amia | Web | 17. dubna 2012 v 21:41 | Reagovat

V rychlosti podnikla první část prohlídky domu; to znamená patro a v přízemí jen to, kudy ji vedla vůně jídla linoucí se z hledané kuchyně.
,Oproti sídlům malé, ale stejně útulné. Kříž bude s bezpečností, i ta ale...´
Míšenka se na mžik oka ztratila v myšlenkách, než ji ale mohl kdokoli vidět, prudce ze sebe vzpomínky setřásla. Ještě pořád nebyla plně připravena jim čelit.
Znovu nasála vzduch a vzápětí rozrazila dveře do menší místnůstky, přeplněné nádobím, kamny, stolem k přípravě a všeho dalšího. Jedna věc navíc, kterou nečekala, se tam ale přesto nacházela. Právě od onoho stolu spolu s Amiiným rázným příchodem odskočila elfka v kuchařské zástěře. Z drdůlku se jí uvolnilo pár kaštanových pranenů, kroutících se kolem špičatých uší a upřela na míšenku zkosené hnědé oči, vykulené překvapením.
,,Ach..." hlesla Amia, ,,Agrenej mi... kdo jste?"
Elfka na ni také ještě chvíli zírala, než sebou najednou trhla a rychle se uklonila tak hluboko, že se koncem zástěry slkoro dotkla podlahy. Rukou opsala oblouk po místnosti a pak zvedla nůž a napůl nakrájenou mrkev.
,,Kuchařka?" vykulila oči tentokrát Amia. Elfka rychle pokývala hlavou, poté si pospíšila k jedné z židlí na opačném konci stolu, utřela ji zástěrou a gestem dívku pobídla, aby se posadila. Ta tak se zamračeným výrazem učinila a elfka se vrátila na své původní místo. Zvedla ještě jednou mrkev a ukázala Amie s tázavým výrazem na břicho.
,,Ano, hlad mám," pronesla míšenka stále ještě v zamračeném údivu a pozorovala elfku, která se začala točit i kolem kamen za sebou, kde zřejmě dodělávala jídlo, předpřipravené právě pro takovou příležitost.
,Tohle bude muset andělíček vysvětlit,´ zapsala si Amia pomyslnou poznámku

51 Cidriel Cidriel | 24. dubna 2012 v 15:44 | Reagovat

Postava domluvila. Prohodila pár slov, na které si Ciriel za chvíli neměla pamatovat, nicméně pro tento moment dosti důležitých. Vrátit se do svého světa? Ano. Za okamžik, řekla i neřekla ona. Předtím se totiž musela stát ještě jedna věc. Svíravý pocit uvnitř její hrudi opět zesílil, jen co zahalená postava opustila její sny, a Cidriel cítila, jako by se jí útrobami protahovalo klubko hadů, možná jen jeden velký had, a všechno to skončilo, až když se dostal do její hlavy. Pak si pamatovala jen uvolnění a světlo. Ne světlé světlo, ani tmavé světlo, prostě světlo. Možná její vnitřní - a pocit. Bylo to jako když ryba lape po vzduchu na souši. Stejně tak Cidirelina mysl konečně zatoužila po své realitě, svém ovzduší a světu - a stejně jako by to udělala ta malá rybka, začala hledat cestu, jak se dostat zpátky do vody. Do svého těla. Těžko říct, zda to dělala vědomě, vzhledem k tomu, že vládu mělo momentálně její podvědomí a ona sama byla v bezvědomí.
Každopádně - dostala se zpátky. Její první myšlenka po probuzení byla mířena zvláštní měkkosti matraci, na které se nacházela. Potom otevřela oči a upřela je na strop obkládaný dřevem. Pomalu stočila pohled směrem dolů a uviděla knihovničku sahající od podlahy až ke stropu celé jedné stěny, byla přerušena jen vchodem. A dveře byly zavřené.
Vyplašeně sebou cukla, když jí došlo, že rozhodně není v prostředí pro ni známém. Rychle si sedla a přehodila nohy přes okraj postele.
´Co se stalo?´ blesklo jí hlavou. Pamatovala si.. co si pamatovala? Ránu... a pád. Bolest hlavy. Zvedla pravou ruku a jemně šáhla na místo, kde předpokládala, že měla zranění. Mírně ji to vyvedlo z míry, když zjistila, že na tom místě nic nemá. A tak se pokusila vzpomínat dál - zdál se jí sen. Co bylo v tom snu? ´Malé tajemství..´ Pamatovala si ta slova. A postavu, mraky a mravence. A hada.
Otřásla se při té vzpomínce. Co bylo předtím? Nepamatovala se.
Ve stejné chvíli se pohnuly dveře, až do této chvíle zavřené. Cidirel reflexivně vyskočila na nohy a sáhla po noži - ačkoli vlastně nevěděla, že nějaký má.

52 Irimë Nyss Irimë Nyss | 26. dubna 2012 v 13:59 | Reagovat

(Ahoj, jsem teď nemocná, takže sem psát nebudu, páč jsem dost unavená a nemyslí mi to.. jsem celkem ráda, že zvládnu základní úkony nutné k fungování.. omlouvám se. Irimë)

53 Elenya Elenya | 27. dubna 2012 v 16:30 | Reagovat

Z poloviny osvětlenou místnost plameny krbového ohně zachvátilo nepříjemné ticho. Dlouhá pomlka ničeho. Agrenej tyto chvíle neměl zrovna v lásce. Netrpělivě hýbal neposednými prsty, zakříženými hluboko do sebe. Vyčkával, tápal a ustavičně přemýšlel. Osoba naproti němu neprovedla  za nekonečnost minut jediný pohyb. Zkameněle seděla v křesle, zaražená onou situací, či něčím zcela jiným? Nikdy nedokázal z upírky číst. Pro každého představovala záhadu a to i pro ty, kteří jí byli přáteli, což se dalo říci jen o pár jedincích.  Její neprůhledná duše mu nadělala kolikrát tolik obav. Není tedy divu, že mnoho kolemjdoucích obejde tuto bytost velikým obloukem.
       Elenya pomalu přesunula oči k andělovi na druhé straně. V zornicích tyrkysů plál spalující žár plamenů, které ještě před chvílí tak zvědavě pozorovala. Bradu podepřela dlaní, jenže i nadále mlčela. Měřila mladíka svým ostrým pohledem lovící šelmy, že měl kolikrát  Agrenej  chuť nechat své tělo propadnout do pohovky. Měřila si ho jako lovec kořist. ,,Jaké milé překvápko lze od tebe ještě čekat? Půjdeš po nás jako ti andělé předtím?“ Tvrdý hlas šedého anděla překvapil. ,,Mluv jen tehdy, když jsi tázána,“ zavrčela výhružně. Až teď to Agrenejovi došlo. Ty dvě svádí nekonečný souboj o vládu nad tělem a myslí, avšak jeho pravá milovaná vítězí. ,,Její řeči neber vážně, snaží se tě jen poštvat proti mně.“ Upírka dlaněmi opřenými o opěradla vstala z křesla a došla až před sedícího mládence. ,,Nic ti nevyčítám. Těch informací bylo na tebe nejspíše mnoho a všechno tak narychlo...“ nevěděla, jak správně dokončit větu. Dřepla u Agreneje a do svých bílých, studených rukou vzala ty jeho. ,,Jakoby se to ani nestalo.“

54 agrenej agrenej | E-mail | Web | 27. dubna 2012 v 23:24 | Reagovat

,,Půjdeš po nás, jako ti andělé předtím?“ otázka se stále míhala v Agrenejově mysli. Hluboko na okraji podvědomí si procházel celý dnešní den, dokud nenašel, co hledal. Ten náhlý pocit. Nevýrazná, vzdálená přítomnost čehosi, s čím jeho duše částečně souzněla. Mohlo to být ono? Mohli to být andělé? Kolik jich mohlo být? Opravdu všechny zabila? Kdo přitáhl jejich pozornost? Upírka, nebo démonka v jejím těle? Kdo ovládal ruku se zbraní?
Všechny otázky odhodil za hlavu, když ucítil chladné Elenyiny dlaně na svých.
,,Jako by se nic nestalo“ její hlas byl pro uši šedého anděla jako balzám. Pomalu ji vytáhl ze dřepu a posadil si ji na klín, aby mohl její útlé tělo obejmout. Byl tak rád, že je zase s ní.
Křeslo na chvíli zaprotestovalo, ale poctivě drželo váhu obou těl.

55 Amia Amia | Web | 28. dubna 2012 v 10:09 | Reagovat

Během okamžiku elfka vařila a nakládala na talíř, studovala Amia cokoliv, co by jí upozornilo na elfčin zlý úmysl. Žena byla ale opravdu jen starší elfka a jediné, co se Amie podařilo ,,vycítit" určitě, byla její snaha nic nepřipálit, nepřesolit a podobně. Vzápětí přistál před Amiou naložený talíř.
,,Páni," prohlásila dívka zatímco zírla do vábícího kouře stoupajícího z pokrmu, ,,něco takového jsem neměla... dlouho. Ehm, co to je?"
Elfka na ni bezradně zírala s nožem v ruce nad další krájenou mrkví.
,,A jo," hlesla Amia, ,,pardon."
Elfka vykulila oči ještě víc, až se míšenka začala nepokojně ošívat a radši sklouzla ze židle. ,,Mohla bych dostat ještě jednu porci? Máme v domě hosta a..."
Nestačila ani domluvit a kuchařka už se otáčela kolem hrnce s druhým talířem, pak sebrala ten Amiin, odněkud vytáhla džbán s vodou, příbor a čistou utěrku a všechno to naskládala na tác, se kterým se vzápětí obrátila k blondýnce.
,,Wau. Ech, díky moc, já to tam odnesu, nechci vás zdržovat," vzpamatovala se Amia a vzala si tác. Kuchařka na ni opět vykulila oči, když ale Amia zčala couvat ke dveřím, váhavě se vrátila ke krájení mrkve.
Když dveře od kuchyně zaklaply, Amia se o ně na okamžik opřela a odfoukla si.
,,Síla. Tohle bude chtít hodně vysvětlování." Sklopila oči k talíři. ,,Teď by se mi hodilo alespoň vědět, co to vůbec je."
Pokrčila rameny a vydala se zpět so pokoje, kam s Agrenejem uložili Cidriel. Přede dveřmi se na okamžik zarazila, s plným tácem v rukách a zahleděla se na otáčecí kouli.
,Budeme potřebovat kliky,´ řekla si nakonec a skopla boty. S tácem vybalancovávaným v rukách zvedla nohu a chvíli se s koulí prala, než se jí ji podařilo otevřít. Dveře se pootevřely, Amia do nich lehce drkla ramenem a s opatrně vyvažovaným tácem po zádech zacouvala do pokoje.

56 Cidriel Cidriel | 1. května 2012 v 13:00 | Reagovat

První věc, kterou uviděla, byla její záda a světlé vlasy. Do pokoje vstoupila dívka, podle Cidrielina souzení mladší než byla ona sama. Blondýnka si přidržela dveře nohou a pomalu se otáčela, aby neshodila tác, který držela v rukou. Teď měla Cidriel dobrý výhled do jejího obličeje - vzájemně se na sebe podívaly. Byla jí povědomá... Sevřela pevněji svoji dýku.
“Takže už jsi vzhůru,” pronesla vesele mladá dívka, jako by si ani nože v Cidrieliných rukou nevšimla. “Donesla jsem ti nějaké jídlo,” dodala s úsměvem a hlavou pokynula k tácu ve svých rukou. Potom konečně pustila dveře a ty se s tichým klapnutím zavřely.
Cidriel setřásla svoji zmatenost z jejího chování a setrvávala i nadále v obranném postoji. Ano, ta dívka jí byla povědomá, ale odkud? Nedokázala ji zařadit. “Kdo jsi?”

57 Irimë Nyss Irimë Nyss | 1. května 2012 v 13:23 | Reagovat

Věci se děly trochu jinak, než měly. Realita se nakonec vrátí tam, kde by měla být. Bez hlesu zvažovala, co má dělat. Pak se rozhodla. Navštívila ji ve snu, takže by teď měla i ve skutečném světě, než se stane nějaké neštěstí. Vydala se na cestu napříč celým městem. Do toho jediného domu, kde je cítila všechny. Proplouvala zdmi i lidmi, jako kdyby ani nebyli skuteční. Prostě jen balast na tomto světě. Bezradně stanula přede dveřmi a prohlížela si je. Pak pokrčila rameny a spíš jen pro sebe si zamumlala: "K čemu kliky?", a prošla dveřmi. Ocitla se v hale. Lehce vyšla po schodech, a i když dům nebyl stavěn na její výšku, dřevo ji prostě nechalo sebou projít. Další zavřené dveře. Jako by to mělo nějaký smysl. Prošla jimi a dívala se na dvě dívky. "Zadrž Cidriel. Uvolni se." dopadl Irimin těžký hlas do prostoru. Ještě než stihla cokoli odpovědět, jemným, ale zcela rozhodným pohybem jí vyjmula z ruky dýku, která záhy zmizela v záhybech jejího pláště a přiložila obě vyhublé dlaně na Cidrieliny spánky. "Byla jsi tam moc dlouho."

58 agrenej agrenej | E-mail | Web | 2. května 2012 v 16:36 | Reagovat

Přestože si chtěl vychutnat blízkost své lásky, nepříjemné otázky vyplývající z jejich krátkého rozhovoru se stále vtíraly do hlavy. Agrenej toužil po odpovědích téměř stejně silně, jako po náruči své milované. Vůbec se mu nelíbily informace, které mu démonka uvnitř upírky poskytla. Musel zjistit, co se stalo a hlavně proč se to stalo. Jenže v láskyplném objetí bylo tak příjemně a šedý anděl nějak neměl chuť narušit atmosféru krásného shledání náhlým odchodem. Jeho pročisťující se instinkty mu však pomalu prozrazovaly, že existuje někdo, na koho by se mohl obrátit.

59 Amia Amia | Web | 3. května 2012 v 22:56 | Reagovat

Zarazila se. ,,Kdo jsem? Ty si mě nepamatuješ?"
Nechápavý výraz v dívčině obličeji jí potvrdil, že opravdu neví. Nebo byla zatraceně dobrá herečka. Amia pomalu došla ke stolku určeném k odkládání knih a položila na něj tác s jídlem. Otočila se zpátky k Cidriel a prohlédla si ji. Stála v obraném postoji, v rukách dýku, stále bosa jak rychle vyskočila z postele a mhouřila oči ve snaze si Amiu zařadit.Právě když chtěla promluvit, něco se náhle v pokoji změnilo. Míšenka zamrkala ve snaze zbavit se podivného tlaku za očima a z Cidrieliny ruky zmizela dýka.

60 Cidriel Cidriel | 4. května 2012 v 18:44 | Reagovat

Blondýnka před ní se nechápavě podívala a zmateně řekla: “Kdo jsem? Ty si mě nepamatuješ?” A teď byla zmatená zase Cidriel. Měla by si ji snad pamatovat? A odkud? Sevřela pevněji dýku. A pak, v náhlém sledu, ji zamrazilo v zátylku, zatmělo před očima a ze strany jako by na ni proudil studený vzduch. Slyšela pískání v uších a ani ne v sekundě po tomhle všem její dýky prostě zmizela, rozplynula se ve vzduchu, a Cidriel nahmátla pouze vzduch a ruka se jí sevřela v pěst. Ještě stačila zahlédnout, jak se dveře do pokoje znovu otevírají, ale nezahlédla, kdo vchází. Do hlavy se jí totiž znovu dostalo něco, co jí bylo povědomé - ze snu. Stejný chlad, který jí proudil okolo krku, se teď posunul ke spánkům a hlava se znovu roztřeštila. Cidriel začala panikařit zároveň s tím, že se přestávala cítit sama sebou - tedy alespoň samou sebou v tomto momentě, kdy se ocitla bez vzpomínek. Panika a adrenalin. A chlad - teď už v její hlavě - se změnil v horko. A znovu se probudilo klubko hadů v jejích útrobách. Podvědomě cítila, že se samovolně rozehnaly do její hlavy, za vetřelcem, třebaže ona sama se náhle stala pouhým pozorovatelem toho, co se dělo uvnitř jí samé.

61 Irimë Nyss Irimë Nyss | 5. května 2012 v 13:43 | Reagovat

S precizností mistra hodináře opravovala to, co se v Cidriel poškodilo. Zadržela vše, co se ji chystalo napadnout a teď klidně pracovala, čas se zastavil. Chtěla obě dívky ušetřit toho šoku, protože to nebylo nutné. A nikdo nemusel vědět, co vlastně dělá. Jemnými prsty kroužila po dívčině hlavě a hledala poškozená místa, která pak svou prastarou magií dávala do pořádku. Když byla se svým dílem spokojená, lehce ukončila rituál a odstoupila. Posadila se do křesla a dovolila času, aby se znovu rozběhl svým ztřeštěným tempem.

62 Amia Amia | Web | 7. května 2012 v 10:30 | Reagovat

Z Cidrieliny ruky zmizela dýka a Amiu znovu zaštípalo v očích.
Čas, neměnně plynoucí od počátku věků, se zpomalil až téměř k zastavení a šerá se dala do práce. Opravovala, čarovala, napravovala  a vracela. Nakonec ustoupila a čas se znovu rozběhl.
Cidriel znovu zamrazilo v zátylku a Amia střelila očima ke křeslu.

63 Elenya Elenya | Web | 8. května 2012 v 14:34 | Reagovat

Elenya cítila Agrenejovu vnitřní napjatost. Podivný odlesk mladíkových očí prozrazoval usilovné tápání nad něčím závažným. Jeho ruka v pravidelných intervalech cukala a momentální atmosféra místnosti šla nazvat jen slovem ,,proměnlivá“.  ,Určitě o potyčce s anděli ví, jen to na sobě nedává znát.' Myšlenkové pochody upírky dostaly náhlý obrat. Vždyť šedý anděl nemá právo ji za vraždu  bílých okřídlenců odsuzovat. Byl to souboj ve stylu ,,Zabij, nebo nudeš zabit.“  Nemohla sice popřít touhu likvidovat nebeské bytosti, ale stejně by neměla na výběr. Přece se nenechá zabít.
               Pohodlně sedící mládenec urovnal svou milovanou v klíně, která mezitím spočinula hlavou na jeho hrudi. Prsty zakončenými drápy tápala po jemné látce andělovo košile, opět tichá jako předtím. Agrenej z nenadání přiložil dlaň k dívčiný hrudi. Elenya odmítavě zakroutila hlavou, že to není dobrý nápad, ale umíněný mladý muž neposlechl. Zavřel oči, hledal spojení s upírčinou duší, až pronikl jen částečně skrze téměř neproniknutelné bariéry. Za clonami ochraných stěn visela nekonečná černota protkaná jakýmsi rudým oparem. Silná stěna dělící Agreneje od cíle ho tlačila zpět do reality a nedovolovala nevítaného hosta pustit tam, kam chtěl. A stopy po démonce žádné. Potřeboval osvětlit pár otázek a odpovědi mu mohla dát jedině ona. Ale spolupracujte  s někým takovým. V temnotě prostorů duše se rozevřely veliké bílé oči plné sítí krvavých žilek. Dravý ryk démonské bytosti zahnal anděla zpět tím způsobem, že nadskočil v židli. Dopadlo to, jak Elenya předpokládala. Bezúspěšně. ,,Agreneji,“ otočila jeho tvář k sobě. ,,Prosím, slib mi, že ji nebudeš zámerně vyhledávat. Pokud se dostane ven, tak tě roztrhá na kusy.“  Hlas vražedkyně zněl tolik naléhavě, přesto byl mladík pořád nejistý. ,,Slibuji,“ promluvil nakonec. Nemrtvá dívka ho děkovně objala. ,, Ty víš, že jsem zabila, Agreneji. Oba dva. Příjdou pro mě další,“ zašeptala mladíkovi do ucha.

64 Elenya Elenya | Web | 8. května 2012 v 14:47 | Reagovat

(Omlouvám se za ty chyby tam :-/ )

65 Amia Amia | Web | 12. května 2012 v 15:58 | Reagovat

Rephaim si promnul oči o znovu se rozhlédl. Ležení před ním skutečně vypadalo jen jako malá skupina zběhů. Předsunutou hlídkou být nemohli a částí vojska také ne, co se mu podařilo zjistit, široko daleko nikdo jiný nebyl.
,,Dezertéři," opovržlivě vedle něj zašeptal hlas.
,,Vypadá to tak," potvrdil Rephaim a ani se na svého společníka v tmavém oblečení s bílou vnitřní částí nepodíval.
,,Copak, Zloději, ty jsi snad někoho našel?" zeptal se ho rádoby provokativně muž vedle něj.
,,Najdu mušku bez nohy v roji těch ostatních, narozdíl od tebe, Vrahu. Ty bys nenašel tygra mezi hyenami," oplatil mu Rephaim.
Ve stínu zasvítily dvoje zuby v úsměvu, které vzápětí znovu pohasly.
,,Co tedy s nimi? Obejdeme je nebo zabijeme?"
,,Za námi je vojsko. Sotva je obejdem."
,,Pravda. Vždycky na to zapomenu."
Dvojice mužů se plížením začala vracet a zatímco se vyhýbali suchým větvím či jiným zdrojům hluku, myslel Rephaim na svou dceru a adoptivního syna, které nechal doma. A na zvláštního vlka Amiu.

66 Amia Amia | Web | 13. května 2012 v 21:18 | Reagovat

(Děti, pojďte, nebo se rozjedu...
;D  )

67 Amia Amia | Web | 13. května 2012 v 23:08 | Reagovat

Cidriel zavřela oči a potřásla hlavou, zatímco Amia odrthla zrak od křesla. Když se na ni Cidriel znovu podívala, se zamračeným výrazem si ohmatala hlavu.
,,Poslední místo kde jsem byla byl skrytý dvůr. Kde jsme teď?"
Amia se úlevně usmála a chystala se něco říct, když...
*škyt*
Rychle zakryla rukou ústa. ,,Někdo na mě myslí."
Cidriel naproti ní vytřeštila oči a chvíli to dokonce vypadalo, že se začne dovolávat nebes a ptát se, proč zrovna ona.
,,Přinesla jsem jídlo!" vyhrkla blondýnka než stačila Cidriel cokoliv pronést a ukázala na tác. Druhá dívka se po něm ohlédla a Amia znovu střelila očima ke křeslu.
,,Moc se nesměj."

68 Cidriel Cidriel | 14. května 2012 v 15:24 | Reagovat

Všechno, co bylo zamlžené, se najednou vyjasnilo. Jako by žádnou ztrátu paměti nepodstoupila - tedy tu druhou - začala všechno vnímat úplně jako předtím. Jako normální Cidriel. Místo toho, aby se podivila zvláštnímu zmizení své dýky, zprudka pohlédla na blonďatou dívku. Amiu, zopakovala si v duchu. Proběhlo jí hlavou jejich poslední setkání a podezřívavě se optala, kde se nachází právě teď.
Ale odpověď nedostala. Amia se vymluvila na škytavku, na jídlo, zadívala se do prázdného křesla...
“Moc se nesměj,” pronesla do vzduchoprázdna. Cidriel špatně pochopila, že slova jsou mířena na ni, jelikož nikdo v místnosti podle jejích pěti smyslů nebyl.
“Nesměju se vůbec,” upoutala na sebe zpátky pozornost a konečně začala vymýšlet, co by mohla použít jako obrannou zbraň v případě potřeby, ačkoli se nezdálo, že taková chvíle by měla nastat. “Kde jsem?” Přehlédla jídlo a položila znovu stejnou otázku. Bezpečí především, neříká se?

69 Irimë Nyss Irimë Nyss | 14. května 2012 v 20:06 | Reagovat

"Ale no tak, Cidriel.. Není zdvořilé přehlížet jiné." odpověděla bezvýrazně Irimë. "A jestli ti chybí tvá dýka," sáhla do svého roucha a vyňala ji, "tak je tady." dokončila s pochmurným úsměvem. Dobře si uvědomovala, jak se ji snaží ze všech sil Cidrielina mysl ignorovat, ale jestli bude ignorovat každou nabídnutou pomoc, daleko nedojde. "Měla bys přestat odmítat nabídnutou ruku, maličká. Amia ti to může potvrdit.." odmlčela se s potutelným úšklebkem a pozorovala obě dvě dívky. Amia sotva zadržovala smích, který její tvář dělal tak mladou. 'Tyhle časy už jsou pro mě dávno pryč. Možná to ale není tak úplně zlé.' pomyslela si s jistou dávkou sarkasmu Irimë.

70 Amia Amia | Web | 17. května 2012 v 16:39 | Reagovat

Obraz Irimë v křesle se začínal zaostřovat, stejně ale byla stále nepříjemně průhledná. A rozostřená.
Míšenka se radši opět zaměřila na Cidriel a přestala se uchechtávat. ,,Kde jsi? No, abych byla upřímná, to by mě samotnou zajímalo."
Cidriel vypadala, že ji chce uškrtit. ,,Jsem tady taky poprvé," vyhrkla tedy rychle Amia, ,,Agrenej mi ani ne před hodinou oznámil jen tak mezi řečí, že koupil dům."
Cidriel se na konci dívčiny promluvy usadil takový výraz, že začala couvat ke křeslu.
,,Jídlo. Dej si," snažila se znovu zavést řeč jinam.

71 Amia Amia | Web | 17. května 2012 v 16:40 | Reagovat

/Cidriel se na konci dívčiny promluvy usadil ve tváři takový výraz...

72 Irimë Nyss Irimë Nyss | 17. května 2012 v 18:42 | Reagovat

"Sem ne, děvče. To druhé křeslo je volné." povzdechla si. "Buď tak laskavá a začni mě trochu vnímat. Chápu, že to není jednoduché, protože já prostě mám být neviditelná. Ale snaž se. Dál by ses taky měla najíst." dodala a uvelebila se pohodlněji v křesle. Dlouhé černé roucho, pod kterým ukrývala zbroj i své zbraně, splývalo volně až na zem a světlo skutečně pohlcovalo. Dívat se na něj bylo stejné jako dívat se do černočerné tmy. S klidem, který bylo možné získat pouze s vědomím, že váš čas je skutečně nekonečný, si dlouze prohlížela Amiu a pak Cidriel. Její žluté oči ani nehodnotily, jen to vypadalo, jako kdyby si dělala v hlavě poznámky.

73 Amia Amia | Web | 17. května 2012 v 21:52 | Reagovat

(Začala couvat ke křeslu, protože doufala, že tě tak předhodí Cidriel  XD )

74 Cidriel Cidriel | 18. května 2012 v 15:11 | Reagovat

(:D Reakci napíšu večer, teď se musím jít chystat na koncert.)

75 Cidriel Cidriel | 18. května 2012 v 22:05 | Reagovat

´Kdo je ksakru Agrenej?´
Slova, slova, slova... byl to neustálý proud slov, který nic neříkal. Cidriel se snažila, opravdu se snažila, uklidnit svoji paniku, ale ani jeden pokus nebyl zdárný. Aby zamaskovala svoji zmatenost, přeměnila ji v agresivitu, vnější napětí. Dokázala si představit sama sebe, svůj ohnivý pohled. Ale nakonec to všechno byla jen zmatenost. Bezbranná v neznámém prostředí.
“....prostě mám být neviditelná. Ale snaž se. Dál by ses taky měla najíst." Cidriel se prudce otočila k postavě v křeslu. V hlavě jí proběhlo snad tucet myšlenek, mezi nimi i jedna vyslouvjící pochybnost o reálnosti této postavy - byla tu celou dobu? A pak se napovrch prodrala myšlenka nejprimitivnější. “Já tě znám!”
Postava v černé se konečně trochu pohnula, snad jako projev zájmu, ale ten okamžik byl ihned pryč a ona se znovu vrátila ke svému klidu. “No konečně,” řekla potom a na Cidriel to působilo jako poslední tečka za celou situací. Teď se buď sesype, nebo nadobro uklidní.
Obrátila svůj pohled na Amiu. Možná to byla instinktivní prosba o pomoc, o vysvětlení, ačkoli vědomě by nic takového nepřiznala. Otevřela ústa v náznaku otázky, ale ihned je zase zavřela. Jako ryba na suchu...

76 Amia Amia | Web | 19. května 2012 v 17:02 | Reagovat

Celá ta situace byla tak strašlivě absurdní a surrealistická, že se Amia chtěla na jednu stranu rozesmát a už nikdy nepřestat, na druhou stranu si dovedla alespoň vzdáleně představit, jaké to musí být pro nezasvěcence. Cidriel naštěstí nevypadala, že by se chystala sesypat, kdyby ale byla normální člověk pravděpodobně by se už dávno rozječela a vyrazila hlavou proti zdi.
,,Vítej v sídle Smečky," usmála se na Cidriel smířlivě a kecla si na podlahu těsně vedle Irimina křesla. ,,Už třetím, abych byla upřímná, ale to teď není důležité. Pro začátek, nehodláme ti ublížit pokud ty nehodláš ublížit nám."
Irimë za její řeči nadzvihla jedno obočí, míšenka se na ni ale jen rošťácky zašklebila a pak pokračovala.
,,Líbila ses mi," zazubila se na Cidriel, ,,proto jsem tě nenechala ležet na tom dvoře. Nechceš se se mnou najíst a popovídat si? Prosím. Dlouho jsem si s nikým cizím jen tak nezávazně nepohovořila."
Na konci jí do obličeje prosáklo něco z osamělosti, která se jí držela od zmizení rodičů, vzápětí ale zase zmizela pod úsměvem, který byl její neoddělitelnou součástí.

77 Cidriel Cidriel | 20. května 2012 v 10:28 | Reagovat

Nemusela pokládat žádnou otázku - jako by Amia věděla, na co se chtěla zeptat, odpověděla i bez ní. ´Sídlo Smečky?´ podivila se Cidriel. Druhá věc, kterou si připsala na pomyslný seznam neznámých jmen.
Amia se posadila na podlahu vedle té-další-zvláštní-postavy a pokračovala v mluvení. Mezitím se jen tak mimochodem nezapomněla smát. A vysvětlit, že jí nechtějí ublížit. Ta prazvláštní kombinace uklidňování, optimismu čišícího z Amiiny tváře a nemožnosti dělat cokoli jiného, Cidirel si řekla, že to zkusí. Co jiného jí zbývalo? A ve chvíli, kdy se blondýnce mihl ve tváří prazvláštní výraz - smutek? Lítost? Osamění? - se v Cidriel znovu probudil ten malý červíček zvědavosti, který jí donutil sledovat a pátrat po tajemství bílé vlčice.
´Vzhůru do blázince, Cidriel,´ řekla sama sobě ironicky, ´tam taky skončíš.´ Hlavou jí proběhla také myšlenka na Starce, svého učitele, a zachvěla se starostí, zda on o ni nemá starost. Ale s tím nemohla stejně nic udělat, teď musela být tady - vypořádat se s touhle situací.
“Dobře,” řekla potom pozvolna směrem k blondýnce a sedla si pomalu naproti ní k tácu s jídlem. A na uvolnění situace i svého napětí dodala: “Voní to dobře.” Blondýnka se na ni povzbudivě usmála a Cidriel si z tácu pomalu vzala jeden talíř a vidličku.
Ještě než si nabrala první sousto, zastavila se. Přenesla svůj pohled na druhou postavu. “Ale neznám vás, ani jednu. Kdo jste?”

78 Irimë Nyss Irimë Nyss | 21. května 2012 v 11:56 | Reagovat

"To je velmi složitá otázka, dítě." pousmála se Irimë a velmi dlouze zvažovala odpověď. "Mohla bych ti odpovědět na spousty otázek týkajících se té jedné. Ale jestli ti bude stačit stručné shrnutí toho, co dělám, tak nosím smrt." Postřehla ten záškub, který Cidriel proběhl. "Ne děvče, nejsem z cechu Vrahů. Já jsem něco.. daleko neuchopitelnějšího. Lidé mě normálně nevidí a já si odnáším jejich duše, aby mohli přejít poušť. Nejsou v tom žádné peníze, ani odměny. Jen poslání."

79 Amia Amia | Web | 21. května 2012 v 22:05 | Reagovat

,,Všechno vždycky končí posláním. To mě nebaví," ohlédla se na Irimë Amia. Ta na ni z výšin svého křesla chvíli shlížela, když se Amia zamračila a jen tak beze všeho poplácala Irimë po koleni.
,,Promiň, nemyslím tebe. Jen jsem potkala docela dost co ,Plnili poslání. mým posláním je zabíjet stvůry jako jsi ty.´ "
Se smrtelně vážným výrazem obličeje napodobila čísi hlas a pak s posměšným ušklíbnutím mávla rukou. ,,Egoisti. Podáš mi tn druhý talíř, Cidriel? Prosím."

(Jen tak pro jistotu, Irimë - vážně myslím ty chudáčky co se prohání světem a předstírají že plní poslání, ju? Prostě reální vrazi co to tvrdí. ;)  )

80 Amia Amia | Web | 22. května 2012 v 1:53 | Reagovat

,, ,Říká se, že se v jeden čas, na jednom místě, kdy se děje propojují, sešli tři. Nebyla to důležitá událost v běhu světa, ale byla důležitá právě pro ten jeden čas, to jedno místo, a to dění.´"
,,Cituješ starý, zašlý svitek?“
Muž v bílém si přisedl k tomu v černém a nechal si nad ohněm opékat vlastní kus masa.
,,Je to zajímavé,“ odvětil mu ten v černém. ,,Taky by sis měl občas něco přečíst.“
,,Ne, pokud to má na sobě vrstvu prachu větší než prst.“
,,Záleží na tom, jak tlustý máš prst. A který myslíš.“ Ke dvojici se nepozorovaně přiblížil další muž, s modrým pláštěm přehozeném přes rameno.
Muži u ohně se na sebe podívali, načež se na kládě posunuli tak, aby si třetí mohl přisednout.
,,Ukazovák,“ řekl ten v bílém. ,,Ukazovák mám tlustý přesně tak akorát.“

81 agrenej agrenej | E-mail | Web | 22. května 2012 v 15:37 | Reagovat

Agrenej nechal poznámku své milované být a ještě dlouho si vychutnával mlčky její přítomnost. Ale červík v hlavě nahlodával stále hlubší části vědomí. Musel se s tím jít vypořádat.
,,Počkáš na mě, lásko? Já se hned vrátím“ zašeptal upírce do ucha
,,Ty už zase chceš někam jít?“ Udivila se Elenya a ještě více se přitulila ke svému milému v touze jej už nikdy nepustit
,,Budu hned zpátky. Půl hodinky, maximálně hodinu a jsem zase tady“ snažil se šedý anděl zmírnit svůj odchod
,,Slibuješ?“
,,Slibuji“
Upírka neochotně uvolnila sevření a usadila se na své původní místo u krbu. Na rozloučenou dostala jedno zamilované políbení a pak už jen slyšela, jak se za andělem zavřely dveře. Chvíli ještě zůstala s pohledem upřeným do hrajících si plamenů, aby se posléze vydala ke schodišti do patra. Už nějakou dobu cítila přítomnost známých bytostí a rozhodla se je aspoň pozdravit.

Agrenej ucítil cizí pohled v zádech sotva se dostal do obývanější části města. Snažil se svou přítomnost zakrýt velmi dobře, ale díky svému pozorovatelskému výcviku a spousty desetiletí praxe se šedému andělovi podařilo uvědomit si oči neustále pronásledující jeho pohyby.  Mladík se rozhodl s neznámým chvíli pohrát. Vydal se nejrůznějšími uličkami, náměstími, snažil se střídat volné prostory s prodíráním davem. Několikrát si myslel, že se pronásledovateli ztratil, ale vždy se jednalo o opak, on ztratil pocit jeho přítomnosti. Agrenej musel uznat, že ho sleduje opravdová elita v ukrývání. Ostatně už v Turionu byli dost dlouho a nikdo špeha neodhalil. Bylo načase zjistit, kdo tuto hru hraje lépe.
Šedý anděl zabočil do prázdnějších vedlejších uliček, hledaje dobré místo na překvapení soupeře. Po pár minutách jej našel. Rychle se stočil za roh, vytasil meč a pozvolna potlačil svou přítomnost, aby si jeho pronásledovatel myslel, že se přenesl za pomocí magie. Chvíli se nic nedělo, ale trik zabral. Do uličky vešel muž v odřených šatech. Skrz kápi mu nebylo vidět do obličeje. Agrenej zprudka roztáhl křídla a vyrazil vpřed. Popadl muže pod krkem a jedním mocným máchnutím oba zvedl ze země. Pronásledovatel zareagoval rychle, roztáhl bělostná křídla, ale než stihl získat kontrolu, ucítil pod na zádech chladný dotek zdi. Šedý anděl s ním vyletěl do úzké mezery mezi domy, kde je nemohl nikdo vidět. Ostří meče lehce nařízlo kůži. Bílý anděl se ještě silněji přitiskl ke stěně.

82 Cidriel Cidriel | 24. května 2012 v 16:53 | Reagovat

´Tohle mi zrovna nepomáhá,´ pomyslela si Cidriel. ´Bytost, co může uchopit konečný stav života, smrt?´ Nechtěla dát najevo záchvěv nervozity, který jí proudil do těla. Nebála se smrti - jen se děsila někoho tak mocného. A pokračovalo to ještě lépe. ´Stvůry? Takže ta druhá, Amia, je stvůra? Kam jsem se to dostala?´ A přesto se jí nechtělo věřit, že by ji zlý lidé donesli jídlo a teď tu s ní v klidu seděli a klábosili. ´Možná i démon může být laskavý,´ blesklo jí hlavou. Spojení protikladů.
“Jistě,” řekla nahlas a podala druhý talíř blondýnce. Potom se tázavě podívala na druhou postavu a zeptala se na otázku, která momentálně přehlušila vážnější témata k hovoru:“A ty nejíš?"

83 Irimë Nyss Irimë Nyss | 25. května 2012 v 20:53 | Reagovat

Krátce a srdečně se zasmála. "Inu, mohla bych jíst. Ale k ničemu mi to není. Podívej," vytáhla z pláště zvláštní, podivně zdobené hodiny a nahnula se k Cidriel, aby si je mohla lépe prohlédnout.  "Tohle jsou moje hodiny. Není v nich písek. Pro mě.. neexistuje čas. Stojím mimo, takže jídlo pro mne nemá smysl. Tady jsou hodiny obyčejného člověka," sáhla znovu do pláště, "V jeho hodinách je písek, a jak můžeš vidět, který se sype. Jeho život ubíhá nezadržitelným tempem ke mně." Odmlčela se a jako by chvíli přemýšlela. "Chápu, že jsi nervózní a přijde ti naše chování zcela podivné a nenormální, ale dovolila bych si pouze upozornit, že démon nemusí být zlý, a že smrt není zlá už vůbec. Smrt přijde ke každému, nedělá rozdíly." Lehce se usmála nad zmatkem, který Cidriel pronikl do tváře.

84 agrenej agrenej | E-mail | Web | 26. května 2012 v 22:54 | Reagovat

,,Jsi fakt dobrý. Jak se jmenuješ?“ usmál se překvapivě upřímně Agrenej a odtáhl ostří meče kousek dál od krku anděla.
,,Hakoi“ zašeptal bílý anděl ,,Ale zdá se, že nejsem tak dobrý.“
,,Nepodceňuj se,“ usmál se opět mladík ,,jen ses pokoušel o něco, téměř nemožného. Pokud znáš mou minulost, víš, o čem mluvím. Ale teď vážně. Asi si říkáš, proč máš můj meč pod krkem. Chci jen, abys mi odpověděl na pár otázek. Například, o co tady andělům jde?“
,,Já… dostal jsem rozkaz tě hlídat. Když se ti podařilo přivolat Soudce…“
,,O tom nemluvím“ ohradil se šedokřídlý anděl ,,Nezajímá mě, co tu děláš ty. Když budeš dělat problémy, najdu tě a zabiju. To je vyřízené. Spíše mě zajímá, co tu dělali ti, co se už domů nevrátí. Proč napadli mou přítelkyni?“
Hakoj nechápavě zakroutil hlavou. Nelíbilo se mu, kam rozhovor směřuje. Výhružka smrtí a následně dotaz, na který nedokázal odpovědět? Nevypadalo to pro něj nadějně.
,,O tom nic nevím“ snažil se znít co nejpřesvědčivěji ,,Můj úkol je pouze dávat pozor na tvé aktivity. Chtějí mít jistotu, že se nespřáhneš s druhou stranou. Nic jiného nevím. Přísahám.“
Agrenej se zahleděl hluboko do očí bílého anděla. Věřil mu, ale proč ho ještě trochu nepotrápit? Pomalu přiblížil ostří zpět k nechráněnému krku, aby sevření po chvíli uvolnil.
,,Pak bys měl jít za svými nadřízenými a vyřídit jim, že pokud dají příkaz k napadení moji lásky ještě jednou, budu to já, komu budou muset andělé čelit. Jasné?!“
Bělokřídlý muž horlivě kýval ve znamení souhlasu. Byl vyděšený. Ne kvůli mladíkovým slovům, ale přísahal by, že během nich dostala jeho křídla na chvíli zvláštní šachovnicový vzor a i oči působily mnohem zlověstněji. Vše však trvalo tak krátce, až Hakoj podezříval své smysly z klamu. Šedý anděl však schoval svůj meč a dal muži příležitost odejít. Hakoj nemeškal. Musel přece vyřídit důležitý vzkaz.

85 Amia Amia | Web | 27. května 2012 v 14:00 | Reagovat

Amia po očku sledovala konverzaci mezi Irimë a Cidriel a při tom se pustila do připraveného jídla.
,,MMM!"
Hlasitý projev přitáhl pozornost obou k míšence.
,,To je vynikající!" vysvětlila s plnou pusou, kdyý si všimla jejich pohledů. ,,Rozhodně musím Agrenejovi uznat, že vybrat umí. Stejně to ale bude muset vysvětlit."
,,Kuchařku?" přidala Cidriel další položku na svůj seznam budoucích otázek.
,,Vysvětlit co?" zeptala se i Irimë, Ta Irimë, která nevěděla jen velice málo věcí.
Amia ale jen zamávala rukou k oběma a s blaženým výrazem se ládovala obsahem talíře, jako chudé vesnické dítě které se jakýmsi nedopatřením osudu dostalo k čokoládě.
,,Amio...?" protáhla Irimë, dívka ale jen znova zamávala odmítavě rukou. ,,Je to vynikající!" odpověděla až po chvíli, těsně potom co se zatvářila obzvlášť blaženě. ,,Měla bys to taky ochutnat. Vážně."
Hned potom se opět vrhla na zbytek talíře a nechala po tu dobu Irimë s Cidriel, ať si povídají o čem chtějí.

86 Cidriel Cidriel | 28. května 2012 v 18:26 | Reagovat

Odpověď zahalené postavy Cidriel uspokojila - na chvíli utišila její zvědavost a touhu po informacích. Samozřejmě, její vnitřní neklid neustoupil úplně, ale přece jenom se stále vzdaloval. Byla ve střehu, ale zároveň uvolněná o mnohem více, než když se probudila. Navíc... je těžké bát se lidí, kteří se na vás upřímně usmívají. A ona si byla jistá, že jejich smích je upřímný. ...stejně jako Amiin obdiv nad kulinářským uměním dalšího obyvatele domu. Kolik jich tu ksakru bylo?
“Neznámý Agrenej, démonská smrt, vlčice měnící se na člověka.. nedivila bych se, kdyby kuchařkou byla osmiruká nestvůra.” Její poznámka nebyla mířena nijak neuctivě - snažila se pouze uvolnit svoje vlastní napětí. “Je vůbec bezpečné to jíst?” Cidrielina otázka však vyšla naprázdno, jelikož odpověď viděla sama na ládující se blondýnce. Omluvně se podívala na “démona smrti”, protože jí vždy přišlo neslušné jíst v přítomnosti někoho, komu je ten požitek odepřen. Podívala se znovu na jídlo a zakručelo jí v břiše.
Amia rychle zvedla oči od jídla, a jen ji znovu vybídla: “Jez!”
A tak Cidriel znovu uchopila vidličku. “Ale potom si promluvíme...?” Nebyla to otázka, nebylo to ani oznámení. Ani podmínka. Bylo to tohle všechno dohromady.
Dala do úst první sousto a i ona sama musela uznat, že to chutná výborně.

87 Elenya Elenya | Web | 29. května 2012 v 18:25 | Reagovat

Tři dívčí hlasy za dveřmi splývaly téměř v jeden. Smích, jindy obyčejné štěbetání nebo zaujaté otázky vůči druhým. Upírka nechala sklouznout ruku z kliky. Neměla důvod tam chodit. Nechtěla je rušit svým příchodem, svou přítomností a pasivitou v početné skupině. Navíc nebývalo jejím zvykem směle pozná vat nové tváře. Celou dobu skrývala přítomnost před obyvateli města, aby zabránila zbytečnému náhodnému potkávání. Dlouhý plášť zašustil, když sbíhala schody a rychlými kroky mířila ven ze sídla. ,,Vy si nedáte, paní?“ Prudce zastavila uprostřed cesty. ,,Tohle není nic pro mne.“ Po těchto slovech zmizela ve dveřích, se kterými lomcoval živelný vítr.
           Zády opřená o stěnu zastrčeného obydlí koupeného Agrenejem, vyčkávala návrat milovaného šedého anděla. Místo toho dorazila poněkud jiná návštěva, než myslela. ,,Dlouho jsme se neviděli, Elenyo,“ zašeptal osamělé upírce hlas do ucha. Vražedkyně zaútočila loktem, ale zákeřný úder byl zaražen dlaní neznámého. ,,Stále tak rychlá, jako jsi bývala. Nejsem tvůj nepřítel,“ pokračoval ševelavě mladý mužský hlas. ,,A kdo tedy kruci jsi?“ vyhrkla bezhlavě a setřásla dlaň nevítaného hosta. Před nemrtvou dívku předstoupil urostlý zahalenec v majestátném šedém rouchu a stejnobarevné kápi. Ze tmy zazářily bílé oči mladíka, jehož bledou tvář rámovaly sněhové vlasy k ramenům. ,,Jsem tvůj bratr.“ Elenya se neubránila jedovatému smíchu. ,,Můj bratr, tohle je vtip dne.“ ,,Nežertuji, drahá sestřičko. Párkrát jsme spolu už mluvili,“ vykouzlil ve tváři škodolibý úsměv. Takový, jaký uměla jen ona. Z pod roucha vystrčil ruku s drápy a rozepl spony. Oba lemy uvolnily spojení a odhalily mládencovo nahou hruď pokrytou pár zašitými jizvami, piercingy a řetězy. Modrookou upírku zaujalo něco úplně jiného. Zvláštní znak na hrudi, dlaních a rostoucí  rohy z hlavy zakroucené směrem dolů. Stejné znaky měla také. ,,Vím o tobě všechno, malá sestřičko, sleduji tě několik měsíců, každý tvůj krok. Až teď přišel čas ukázat se v plné parádě,“ usměvavě přešlápl z nohy na nohu a rozpřáhl zeširoka ruce. Ramena tajemného ,,bratra“ oblézaly zrůdné pařáty nestvůr, krčících se ve skrýši mladíkových zad. ,,Nevzpomínáš si snad na jméno Arael?“ Rozšířil úsměv do ďábelské podoby. To chování, ta gesta, mimika, na chlup stejné. ,,Arael?“ zašeptala ohromeně. V hlavě černovlasé hrdlořezky blikalo mnoho vzpomínek. Většinou neúplných, nesmyslných, jen poslední věta dala odpověď. ,,Vždy jsem tě považoval za mladší sestru. Pro tebe cokoliv.“
         ,,Ty jsi o tom věděl a nic mi neřekl?“ ,,Došlo mi to až po té...nevysvětlitelné události, kdy nás čas od sebe odtrhnul, sestřičko,“ nabídl Elenye mrtvolnou dlaň.  Z pravého oka  Araelovi tekla v širokých puzích krev, tím zakryla celou plochu líce. I on ovládal magii krve. Jeho tvrzení nemohlo být lživé, opravdu patřil do rodiny. O hlavu menší upírka vložila ruku do jeho. ,,Kde se schováváš?“ ,,Různě po městě. Stráže zrovna neradi vitájí mou přítomnost,“ mrkl. ,,Jsi taky pěkné kvítko, co?“ rýpla si vražedkyně jízlivě. ,,Ale co se stalo s ostatními, myslím....Anary?“ nezapomněla na svou málo početnou rasu. ,,Zůstali jsme sami, Elenyo,“ věnoval sestře vážný pohled Arael. ,,Kdo!?“ vyštěkla vztekle, že démonka uvnitř zkoušela využít situace, jenže opět bez výsledku. Mladý démon ukázal očima k obloze a nechal zalézt zpět své rohy k menšímu podezřívání kolemjdoucích. ,,Proč myslíš, že tě ti andělé předtím napadli? Oni vědí, že někdo z nás zůstal. Loví nás jako štvanou zvěř a nepřestanou, dokud naše hlavy neskončí naražené na kůlech."

(Kdo by chtěl vidět bratříčka detailněji, než dal můj popis, mám ho ve svém životopise :) )

88 Irimë Nyss Irimë Nyss | 29. května 2012 v 21:28 | Reagovat

"Samozřejmě že si můžeme promluvit.. já mám celou věčnost. Ale když mě teď na chvíli omluvíte, někomu již velice brzy skončí život. Měla bych jít." odpověděla a s pochmurnou grácií se zvedla z křesla. Roucho kolem ní zavířilo, Irimë si uhladila jeho záhyby a její podoba se začala rozplývat. Naposledy se ještě otočila a dodala: "Než dojíš, Cidriel, budu zpátky." pousmála se a zmizela úplně. Ve své neviditelnosti se záhy ocitla u umírajícího. Poklekla nad mladým mužem, vytasila meč a sťala mu hlavu. Její meč byl tak ostrý, že dokázal vyseknout duši z těla. Vedle ní se objevil třepotavý duch. "Co se to stalo?" rozhlížel se zmateně kolem sebe. Pak mu zrak padl na mrtvolu před sebou. "Takže... takže já jsem mrtvý?" "Ano." "A co se mnou teď bude?" "Musíš přejít poušť." "Takže je to pravda? A co mě čeká na jejím konci?" Postava v kápi potřásla hlavou a zvolna vydechla: "Poslední soud." Duch se chtěl ještě na něco zeptat, ale zmizel v nenávratnu. Irimë se otočila na patě a vydala se skrz domy zase zpět. Když se přiblížila k Agrenejovu domu, zahlédla Elenyu s nějakým démonem. Chvíli si jej prohlížela a pak vytáhla namátkou jeho hodiny. "Arael.." Zašeptala si pro sebe. "Střez se dobře, mladíku." sdělila neslyšícímu a vklouzla tiše, jako vánek, do domu.

89 Amia Amia | Web | 31. května 2012 v 22:02 | Reagovat

Po jídle chvíli všichni jen tak seděli v tichu a blaženě trávili. Tedy alespoň Amia tak činila.
,,Takže," vyhrkla najednou jen co ji to přestalo bavit (což bylo asi tak po minutě až dvou), ,,odkud jsi, Cidriel? Odsud z města? Už dlouho by mě totiž zajímalo, jak to tady zvládáte, já jsem ze severu a celou dobu mi je hrozné horko. Co se v městě jako je Turion dělá v létě?"

(Posloupnost nemusí být striktně dodržována, klidně na mě nečekejte ;) )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama