Budoucnost voní krví

2. června 2012 v 21:19 | Agrenej |  Kapitola Třetí
Měla by se Cidriel bát? Ocitla se na místě, kde se jen tak někdo cizí neobjeví, přímo v srdci Smečky. Po boku Amii a Irimë obývá jeden z pokojů v sídle zakoupeném šedým andělem. Přiblížila se doba její smrti, nebo se bez potíží vrátí do ulic Turionu odpočatá a zdravá?
***
Andělé se zahalili do svých bojových hávů, aby ukončili Elenyinu existenci, ale jejich první útok byl odražen. Když se vznikajícím problému dozvěděl Agrenej, pokusil se využít svého původu a odeslal velitelům bělokřídlých bytostí varování. Upustí andělé od svého záměru, nebo bude muset šedý anděl zabíjet své bývalé spolubojovníky?
***
Čas, pokřivený návratem, vypouští ze záhybů svého pláště do přítomnosti stíny minulosti. Dávno zavřené dveře se opět otevírají a nabízí druhou šanci těm, co již jednou selhali. Budoucnost voní krví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 agrenej agrenej | E-mail | Web | 2. června 2012 v 14:21 | Reagovat

Agrenej byl spokojený, že mu plán vyšel, a tak vyrazil na cestu zpět za svou milovanou Elenyou. Toužil být co nejdříve s ní, přesto se nevydal přímou cestou, ale oklikou přes nedaleké tržiště, kde obchodníci nabízeli exotické zboží z nedávno dorazivší obchodní flotily. Ze stánků se linuly vůně koření a parfémů, oděvy ze vzácných látek hrály všemi barvami. Lidé se proplétali mezi obchodníky, aby za své peníze, či peníze svých pánů, nakoupili nové čerstvé zásoby, zatímco děti s užaslými výrazy se shlukovaly u stolků s řezbami a soškami legendárních hrdinů, bůžků i prapodivných tvorů vyrobenými skutečnými mistry svého řemesla. Šedý anděl se zdržel jen na chvíli. Domluvil pár obchodů, aby doplnil do kuchyně nějaké vzácné pochutiny, a opět zamířil k sídlu smečky.
Když však šedý anděl vstoupil na pozemky kolem domu, zůstal stát jak přimražený. První myšlenka byla, že se objevil nový špeh, co se snaží skrýt svou přítomnost, ale přestože ona existence byla stejně těžko postřehnutelná, byla v něčem jiná. Pomalým pohybem vytasil meč a roztáhl křídla. Doufal, že plot a porost dostatečně brání ve výhledu do zahrady. Pomalu obešel dům. Už za prvním rohem si všiml dvou postav o čemsi diskutující ve stínech zahrady. První osoba byla Elenya, muže v její přítomnosti neznal. Osoba v šedém rouchu se náhle naklonila a všimla si Agreneje připraveného k útoku. Bělovlasý mladík okamžitě zaujal obranný postoj, ale k jeho překvapení nebylo čemu se bránit.
,,Je vše v pořádku, Elenyo?“ zeptal se Agrenej stále s mečem ruce, nakloněný mírně vpřed, připraven pustit se do neznámého vší silou.
,,Samozřejmě!“ odsekla upírka podrážděná tak stupidním a zbytečným dotazem.

2 Cidriel Cidriel | 3. června 2012 v 10:31 | Reagovat

Přestože jídlo bylo vynikající, Cidriel si ho nedokázala plně vychutnat, jelikož ji pořád trápily nedořešené otázky. Jako na neklidné ticho před bouřkou i na teď panující mlčení pohlížela stejně. Milovala bouřky, a tak se jich nikdy nemohla dočkat. Vždy ji svírala nedočkavost, bláznivé očekávání.
A Amia konečně promluvila.
Cidriel by nejraději přeskočila otázky ohledně jejího dosti nejasného původu, avšak - jak by mohla žádat své odpovědi, když by sama žádné nedala? “Dá se říct, že jsem odsud. Vlastně... na zdejší poměry tu žiju docela dlouho.” Na chvíli se odmlčela a přemýšlela nad další otázkou.
“A léto?” zasmála se nahlas. “Ani nevíš, jak je tu léto skvělé. Jen musíš vědět, jak ho užít. Musíš najít správná místa. Stinné uličky Turionu jsou mírným opakem k prosluněným tržištím - upřímně, tam raději v poledne nelez, dá se tam uvařit, doslova. Ale jak říkám, dají se tu najít skvělá místa, kde trávit čas. A od té doby, co zavedli kanalizaci... jsou slyšet mnohem méně lichotivé nadávky mířené na zdejší božstva.” Cidriel se odmlčela a znovu se usmála. To byla pravda - pamatovala se, jak dokázal nadávat Stařec. To byl zážitek.
“A noci... jak dlouho už tu vlastně jsi ty, Amio?” Oslovila ji jménem a na jazyku ještě okamžik cítila jeho dozvuk. “Zažila jsi v Turionu bezmračnou noc?”
Položila by více otázek, ale nechtěla se do toho zamotat. Pokud bude chtít Amia odpovídat, odpoví. tím si byla jistá.

3 Amia Amia | Web | 3. června 2012 v 21:30 | Reagovat

,,Já?"
Amia se překvapeně odmlčela. Hlavou se jí prohnaly vzpomínky, které vzpomínkami nebyly, protože ještě nenastaly. A nejspíš již ani nenastanou. Poslední půlrok (mohlo už to být celých šest měsíců?)jako by patřil jinam.
Potřásla hlavou aby vyhnala podobné myšlenky a znovu si Cidriel pořádně prohlédla. Dívka nevypadala nebezpečně v tom zjevném slova smyslu, ale něco na ní rozhodně bylo. Bezmračná noc? Metafora nebo fakt?
Chtěla odpovědět, ale jen tak tak zarazila další škytnutí. Někdo na ni zase myslí.
,,Já jsem v Turionu někdy od zimy, nevím to přesně. Už tehdy tu ale bylo dost teplo, hodně mi ve městě chyběl sníh," usmála se na Cidriel. Vteřinu nebo dvě mlčela, nakonec se alerozhodla hodit opatrnost za hlavu. Tedy, víceméně.
,,A docela dost mě překvapilo, kolik tady žije dohromady ras. Bez zjevného nepřátelství. Nikde dřív jsem neviděla žít klidně dohromady ani elfy s lidmi, natož třeba s upíry. Nebo orky, vážně jsem tu viděla i orka."
Sice za život navštívila déle než tři dny asi jen pět sídlišť, ale to už není důležité.

4 Cidriel Cidriel | 5. června 2012 v 18:30 | Reagovat

´Další posednutá škytavkou,´ pomyslela si Cidriel. Ona s ní válčila už od nepaměti - vždy, když se začala smát a nemohla přestat, přepadlo jí škytání. Naštěstí - nebo bohužel? - se tím způsobem nesmála často.
Když blondýnka mluvila o sněhu, Cidriel si v hlavě přehrála malé množství bílé sněhové peřiny, které každý rok neomylně otravovalo Turion svou touhou napravit jeho nečistotnost - avšak vždy se to obrátilo proti němu. Neuběhl ani den a sníh byl zbarven do šeda, stala se z něj odporná břečka. Ale ten jeden den, když sněžilo, byl vždy krásný.
Tok jejích myšlenek však Amia náhle změnila přechodem na jiné téma. Rasy žijící na zdejším území?
Cidriel si na zemi mírně poposedla rozpaky, a pak začala. “Víš.. ono je to takové ošemetné. Lidé o zdejší kultuře nic neví, což je jedním z důvodů, proč to takto může fungovat. Tedy většina z nich nic neví. Nevnímá to. Prostě to ignorují. A ten zbytek, co má alespoň trochu rozumu a dostatečně vyvinutou intuici ví, kdy se nemíchat do problémů a nechat vyhrát jinou osobu ten či onen spor. A na druhou stranu, jiné rasy si lidí víceméně nevšímají. Nevšímají si ani sebe navzájem. Turion je unikátní - poskytuje jim místo, kde žít bez odsuzování. Pro ně je to výhodné,  nemusejí se stěhovat z místa na místo, mají zde svůj domov.
Možná tě napadlo jak je možné, že si jich většina lidí nevšimne. Je to něco podobného jako se zdejšími hlavními klany...” V tom se zarazila, protože netušila, kolik jí toho může prozradit. Všichni obyvatelé věděli něco, to ano. Ale nikdo nevěděl všechno.
A tak i Cidriel mírně změnila téma. “A když si povídáme o jiných rasách - kdo jsi ty? Co jsi? Ork rozhodně nebudeš.”

5 Irimë Nyss Irimë Nyss | 6. června 2012 v 12:40 | Reagovat

Cítila různé změny a věděla, že v brzkých dnech jí opět přibude práce. Tiše naslouchala rozhovoru děvčat a zamyšleně hleděla dolů z okna. Ani si neuvědomila, že ještě nepřiměla svou podstatu, aby byla opět viditelná. Prostě jí to zrovna nepřišlo na mysl. Náhle se však prudce obrátila, až s její roucho rozvlnilo jako oceán a rozhodla se, že bude vidět. Zjevila se zrovna uprostřed hovoru o rasách. "Omlouvám se, trochu jsem se zahloubala a zapomněla jsem, že mě vlastně nevidíte." pravila s mírným úsměvem Irimë a usadila se do křesla, ze kterého před chvilkou odešla za prací.

6 Elenya Elenya | Web | 9. června 2012 v 2:20 | Reagovat

Elenyina poznámka Agreneje velice zmátla. Udiveně zvedl obočí, okem pořád hlídajíc neznámou bytost. Upírka chránila bratra před špicí meče šedého anděla svým tělem. Doslova živý štít. ,,Agreneji, sklop ten meč,“ zavrčela výhružně, pažemi přitom tlačila Araela neustále za sebe. ,,Hned!“ zvýšila hlas, když se mladík k ničemu neměl. Anděl sebou cukl, překvapeně zamrkal a pomalu zasunul nebezpečnou zbraň zpět do pochvy. Nastala chvíle trapného ticha. Agrenej vpíjel oči do démonových, jenom Elenya těkala pohledem z jednoho na druhého. ,,Ehm, měl bych asi osvětlit svou přítomnost,“ odkašlal si nervozně Arael, aby spřetrhal napjatost této chvíle. Vražedkyně už měla na jazyku další připomínky, jenže sourozenec ji jediným mávnutím ruky zarazil. ,,Elie, mluvit budu já.“ Vyšel konečně z úkrytu sestřina těla rovnou k šedému okřídlenci. Zastavil těsně před ním. Bělostné duhovky jiskřily zvláštním světlem a to hnědovlasého mladíka silně znepokojovalo. Už samotný fakt, že patří k démonům, potenciálním nepřátelům. Byl Araelovo široký úsměv falešný, či zcela upřímný? Nemohl popírat podezíravost vůči těmto bytostem se šibalským smyslem pro humor. Elenya sama cítila nejistotu milovaného. Upírčino zamračené obočí mluvilo dokonale za její momentální myšlení. Nebyla dvakrát nadšená z Agreneje, jenž zásadně odmítal Araela přátelsky přijmout. Bělovlasý mladík instinktivně od anděla uskočil, jakoby čekal okamžitý útok.
      ,,Agreneji, konečně se s tebou setkávám osobně,“ zůstal mladý démon raději v sestřiný blízkosti. ,,Jsem Elenyin starší bratr Arael a mým očím neuniklo, že vy dva jste spolu. Z celého srdce vám to oboum přeji, jelikož ji děláš opravdu šťastnou. Bývával jsem vůdcem vesnice obydlené upířími démony do té doby, než lehla popelem rukou andělů. Určitě si tu osadu pamatuješ, tajně si tam dohlížel na Elie.“ ,,Jak mě mohl tenkrát vycítit? Dával jsem si veliký pozor,“ zaskočilo Agreneje Araelovo tvrzení. ,,Každopádně, pokud nepůjdeš proti mně, nepůjdu já po tobě,“ přerušil démonský mládenec andělovo koloběh myšlenek. ,,Já tě v tom samotného nenechám, Araeli, já určitě ne,“ zastavila Elenya bratra na odchodu. ,,Chtějí tě zabít stejně jako mě, rozdíly nedělají, zůstaň.“

7 agrenej agrenej | E-mail | Web | 12. června 2012 v 18:03 | Reagovat

Totožnost neznámého muže byla objasněna. Agrenej zasunul meč zpět do pochvy a skryl křídla. Neustále si démona měřil podezřívavým pohledem, ale velká část jeho opatrnosti byla rozpuštěna. Nechal Elenyu a Araela samotné a zamířil do útrob domu, ale nezamířil do horního patra, naopak se tiše protáhl kuchyní a vstoupil do sklepení sídla.
Podlouhlé skladiště plné potravin bylo zakončeno schody do hlubší části podzemí a právě tam šedý anděl zamířil. Světlo louče v jeho ruce nedosáhlo na konec dlouhé chodby lemované vstupy do větších či menších místností, kde dříve pašeráci skladovali své zásoby. Jedna jeskyně dokonce byla přebudována ve vězení, kde byli dříve drženi lidé s užitečnými informacemi. Agrenej si matně vzpomínal, že na konci chodby byly maskované dveře vedoucí do tunelu táhnoucím se pod městem až k nedaleké řece, kde obvykle kotvily čluny naložené kontrabandem. Tyhle dveře ho však nezajímaly.
Lehkým krokem vplul do jedné z malých jeskyní a zastavil se před jedinou změnou, kterou ve sklepení zařídil. Masivní pobité dveře zářily novotou a díky několika závorám a řetězům i nedobytně, ovšem, jak anděl věděl, vše bylo jen naoko. Snadno odsunul petlice, čímž odstranil z cesty i řetězy a otevřel, dveře. Světlo pochodně dopadlo do přemalinké místnosti, kam by se nevešel ani jeden silnější člověk. Byla prázdná. Agrenej zkontroloval jednu malou rytinu na dveřích, malý magický symbol jeho vlastního návrhu. Nedal se vycítit, jak by taky mohl, když v něm nebyla ani špetka magie. Anděl dveře opět zavřel. Do jednoho ze pěti zámků zasunul klíč a otočil jej do požadované polohy. Když opět otevřel dveře, pronikla do jeskyně bělostná záře. Agrenej prošel veřejemi a s hlasitým prásknutím se za ním vstup uzavřel. Ze zámku zmizel klíč.

8 Amia Amia | Web | 13. června 2012 v 15:50 | Reagovat

Hrklo v ní. Kdo je ona? Bezmocně se nadechla, nevydala ale ani hlásku. Chvíli tak na sebe mlčky zírali, zatímco do místnosti se vkrádalo ne zrovna příjemné ticho. Právě, když se začala Cidriel přemýšlivě mračit, zachránila Amiu od hrozícího konfliktu Irimë.
,,Omlouvám se, trochu jsem se zahloubala a zapomněla jsem, že mě vlastně nevidíte," pronesla s mírným úsměvem a křeslo, do kterého usedla, lehce zavrzalo.
,,Jéje, neodnesla jsem talíře!" vyskočila míšenka na nohy a vrhla se k prázdnému nádobí. Na Cidriel se radši ani nepodívala, jen popadla tác do rukou, vybalancovala talíře které hrozily spadnout a vyběhla ke dveřím.
,,Em, Irimë, Cidriel, omluvíte mě? Jen, když jsem to přinesla, asi bych to měla i odnést, že?" vyhrkla ještě směrem ke dvojici a pak už se za ní zavřely dveře.
Krátce se zastavila těsně pod schody. Na chvíli se opět cítila ztracená, osaměla a hlavně nechtěná. Což se velmi brzy stane, jen co se hnědovláska dozví, kdo, tedy vlastně ,,co" je. Protože tak to dopadlo vždycky, až do doby, než narazila na Smečku. Na chvíli se ohlédla zpět; ve Smečce jsou přeci všichni nechtěnými. Pronásledovanými.
Chvíle ale pominula a míšenka prudce zatřásla hlavou a vyrazila ke kuchyni. Nebude si dělat hlavu. Prostě nebude.

,,Habe, kam jdeš?"
Habeus se ohlédl. Česlavina drobná postavička se zastavila ve dveřích a vrhala jen nepatrný stín na cestu před ní.
,,Ven, neměl bych zanedbávat... výcvik."
Dobře věděl, že první opravová krádež se mu povedla až s vlčicí a navíc nikdy nebyl venku sám, ale na tom mu teď nezáleželo. Jen se chtěl podívat nahoru, mezi dav.
,,Můžu jít s tebou?"
Sourozenci na sebe chvíli mlčky zírali, podivně ztraceni v okolním tichu.
,,Jasně."

9 Elenya Elenya | Web | 16. června 2012 v 19:49 | Reagovat

Arael dlouho pozoroval Agrenojovo mizející záda. Za maskou lhostejnosti pečlivě skrýval momentální napjatost těla míšenou se zklamáním. Odsoudil ho dříve, než démonského mladíka poznal. Kouskem rozumu přesto šedého okřídlence chápal. Nic mu nevyčítal, ani Elenya, ikdyž to  z rysů tváře pokroucených pobouřením nešlo rozpoznat. ,,Měl jsem raději zůstat ve stínech utajení,“ upíral mladík pohled do prázdna a uhrančivé oči zakryly spadané bělostné prameny vlasů. Upírka se nepohla, jen k bratrovi přesunula pozornost uvrženou v chaosu myšlenek. ,,Nemysl,“ zasyčela protestně potřásajíc přitom hlavou. ,,Není tvou vyloženou povinností každému osvětlovat důvod svého příchodu, je to jenom tvá věc a nikomu do toho nic není,“ dodala hlasem, který připomínal blizard prohánějící se přes ledové pláně. Musel uznat, že měla pravdu. Je svobodný tvor a má právo na soukromí.
      Společně usedli pod rozkvetlý strom s velkými nachovými květy, dokonale schováni před nepříjemným pálícím sluncem. ,,Nenávidím slunce,“ zamumlal bručivě mladý Anar. Elenya souhlasně přikývla, myslí vnímající pachy bytostí na míle daleko. Po útoku andělů chtěla předejít zbytečným překvapením, neustále zůstavat v ostražitosti a hlavně býti v pozadí. Nepřicházet, pokud to nebude nezbytně nutné, ostatním obyvatelům města na oči a nevyvolávat viditelné negativní signály. Všechno tohle znamenalo ještě větší opatrnost, než doposud. Pro upírku něco takového nečinilo žádné problémy, ale přece jen....náhoda je zrádná. Dívčin život kráčel ve šlépějích krve, tudíž nemrtvou hodně naučil. Ve vraždění či lovení obětí může bez obav pokračovat.
       Arael zachytil směr sestřiných myšlenek. Téměř, jakoby slyšel upírčino němé uvažování uvnitř své hlavy. ,,Zkus alespoň pro tuto chvíli zapudit veškeré trápení do prázdné jámy, pročišťovat svou mysl, uleví se ti, věř mi. Výsledek stojí za to. Je pochopitelné, že vše nepůjde zatratit okamžitě. Má to ostatně svůj řád a čas, ale pomůže to,“ promluvil bledý mladík z nenadání. Černovlasá nemrtvá po něm střelila pohledem. Měl víčka pevně zavřená, jenže síla jeho šelmího pohledu se neztrácela i přes ty vrstvy mrtvolné kůže. Bílé prameny z pod šedé kápě ovívaly mladou tvář, skoro jako vytesanou z kamene. Jemná vlnka úst ukrývala smrtící zbraň v podobě dravých zubů. Hladká hruď se nepatrně zdvihala v mělkém dýchání. Vypadalo to, že žije i nežije. Mlčky nabídl sestře čutoru naplněnou lahodnou krví a ona ji lačnivě přijala. Prudce otevřel duhovky zářicí ledem a sledoval hladovou vražedkyni hltající rudou tekutinu. Mírně se pousmál. ,,Až budeš připravena, zasvětím tě do počátků magie krve. Můžu tě učit tyto síly ustálit, vím, že nejsou pořád tolik stabilní.“

10 agrenej agrenej | E-mail | Web | 17. června 2012 v 3:26 | Reagovat

Šedý anděl zprudka otevřel oči. Nechápavě rejdil očima po stropě, než mu došlo, že se nachází v ložnici Turionského sídla. Dokonce i ve vlastní posteli. Jak dlouho byl pryč? Pomalu se postavil na nohy. Kolena jej málem neunesla a Agrenej se musel přidržet pelesti, aby se nezačal válet na podlaze. Hlava mu třeštila jak po ráně kladivem a točila se závratnou rychlostí. Pomalu se přesunul k oknu.
Den vypadal stále stejně. Slunce se nacházelo přibližně ve stejné pozici, jako když zanechal Elenyu a jejího bratra dole v zahradě.
,,Buď jsem byl pryč celý den, nebo jen pár minut.“ zabručel a usadil se do pohodlného křesla otočenému ke krásnému výhledu na město. Z kapsy vytáhl klíč a dlouze se na něj zadíval. Na první pohled se mohl zdát obyčejný, kdyby hlava nebyla tvořena vzácným bílým krystalem.
,,Nejlepší by bylo ho zahodit a na všechno kolem něj zapomenout.“ Přemítal šedý anděl a složil těžkou hlavu do dlaní. Byl zpocený. Pokusil se vzpomenout, co se stalo, když prošel dveřmi, ale tentokrát to bylo mnohem těžší. Vybavil si jen rudé krystaly. Spoustu rudých krystalů a démonickou ruku natahující se po jeho krku. Nic víc. A přesto věděl, že mu nějaká důležitá informace uniká, že zjistil něco opravdu podstatného, co potřeboval znát.
Zanechal marného snažení a na stále ještě mírně nejistých nohách se vydal ven z místnosti a zamířil přímo do přízemí. Podle cinkotů nádobí poznal, že služebná je v kuchyni a rovnou tam zamířil. Ve dveřích se setkal s Amiou. Zrovna opouštěla kuchyni. Zběžně se na sebe usmáli a pokračovali dál vlastní cestou.
,,Nachystejte mi, prosím, lázeň.“ oslovil elfku a byl velmi překvapen, když se ukázalo, že žena je na podobné přání velmi dobře připravena. V malé, ale přesto prostorné koupelně udržovala mírný oheň a na něm se neustále ohřívalo značné množství vody. Elfka s rutinní lehkostí naplnila zdobenou mosaznou vanu, přikápla několik vonných olejů a na malý stolek položila čisté osušky.
Jen pár minut trvalo šedému andělovi, než se od vyslovení svého přání položil do kouřící vody. Potřeboval se uvolnit. Snad mu koupel pomůže najít ztracené vzpomínky.

11 Amia Amia | Web | 17. června 2012 v 3:57 | Reagovat

Dav se nepovedl. Habeus s Česlavou vzdali procházení uliček a vyrazili rovnou na hlavní třídy a náměstí s tržišti, i tak se jim to ale nevydařilo.
,,To je tu vždycky tak prázdno?" zeptala se dívka a rozhlížela se těch několika málo stáncích se zbožím druhého řádu, rozestavěných na náměstí.
,,Ne," pronesl zamyšleně Habeus, zašel ještě o kousek dál a prohlédl si jablko, které si právě před chvílí ,,vypůjčil". Scvrklé a potlučené ovoce mu pohled vrátilo velkou hnědou skrvnou na nevábně žlutém povrchu. Ta co snědli k obědu vypadala mnohem lépe. ,,Je tu málo lidí."
,,O dost méně než obvykle?"
,,Ano"
,,Povětšinou hodně mladí nebo starší?"
,,Ne. Ne, ale... jsou tu hlavně cizinci a i těch je mnohem méně než obvykle. Vlastně, nevidím skoro žádného Turioňana, všude jsou jen... lidi. Pouze lidi"
Nevlastní sourozenci na sebe pohlédli a oba cítili, jak jim po zádech stoupá ledovými prsty strach. A podezření.
,,Něco se chystá."

Vešla do kuchyně, roztržitě pokývla elfce na pozdrav, položila tác a zas se vydala pryč. Na okamžik se podivila nad tím, kde se v kuchyni vzala mosazná vana, pak ale došla k závěru že se jí to muselo jen zdát a pokračovala.
Ve dveřích se málem srazila s Agrenejem. Anděl vypadal dost ztrhaně a jen málo chybělo, aby se mírně potácel, ani to ale nezaznamenala. Jen se na něj, stejně roztržitě jako předtím na elfku, usmála a vyšla do místnosti před ní. Byla již v půlce, když se za Agrenejem tiše zaklaply dveře do kuchyně.
Chvíli zůstala stát. Čerstvě opravená podlaha se ve světle dopadajícím oknem leskla, nový masivní stůl uprostřed jako stráž. Ladící židle, vyleštěný lustr, vycíděná okna.
,Všechno tak perfektní,´ zašeptala pro sebe a zaposlouchala se do ozvěny, která ale nepřišla. ,Tak moc perfektní.´

12 Irimë Nyss Irimë Nyss | 17. června 2012 v 12:39 | Reagovat

Cítila na sobě Cidrielin zkoumavý pohled, což ji ale nemohlo vyvést z míry. Protáhla se v křesle a položila si hlavu na opěradlo. 'Ve městě se děje příliš mnoho změn. Sešlo se zde mnoho bytostí, které budou znamenat problémy.' pomyslela si s pracovním zájmem. Rozprostřela svou mysl a zkontrolovala Agreneje, Elenyu i s jejím bratrem a dokonce i Amiu. Jistě, něco tu nehrálo. Otevřela oči a upřela svůj zlatý pohled na Cidriel, která ji pozorovala s téměř zadrženým dechem. "Nadechni se," usmála se Irimë, "přece nechceš, abych tě oživovala zrovna já?" a mírně se ušklíbla. Znovu se natáhla v křesle, ale tentokrát už nespustila oči z Cidriel, která nevěděla, kde začít s hovorem. Irimë na tom nesešlo, měla času celou věčnost. Jí život neutíkal mezi prsty.

13 Cidriel Cidriel | 18. června 2012 v 21:00 | Reagovat

´A zase jsem se nedozvěděla nic,´ proběhlo jí hlavou. Jak mrzuté. Člověk položí otázku, a ani mu na ni není zodpovězeno. Všechno probíhalo moc rychle - a přitom se nic nedělo. Vedle Cidriel zavrzalo křeslo a docela ji vylekalo, když se opět zhmotnila Irimë. To ji nepotěšilo; totiž že ji nevnímala. Zahloubala se do sebe a vynasnažila se navázat opětovné spojení ke svým silám. Nemohla je nechat, aby ji jen tak ovládaly. Aby proti nim byla naprosto bezmocná, aby si dělaly co chcou kdy chcou a ona je nemohla využívat ani v takovýchto momentech překvapení.
A pak se na ně napojila.Konečně se jí to podařilo. A vyrazilo jí dech, co cítila.
Najednou padly všechny zábrany a ona viděla temnou postavu vedle sebe. Irime. Tak chladnou, nezaujatou, starou, plynoucí jako čas sám a přesto stojící mimo něj... Čišela z ní jistota. Olověná jistota, neodvratnost. Bylo to uklidňující. Zvenčí k ní přicházela další stopa, jakoby zesílená, ale jen co se jí Cidrielina mysl dotkla, raději rychle ucukla. Pálila jak rozžhavené železo, byla cítit po krvi.
Slaběji už ucítila Amiu; její energie jemně pulzovala, nezdála se pro tuto chvíli tak výrazná, jako v první chvíli setkání. Cidriel cítila, jak rozechvívá vzduch. Dokázala by vystopovat místo, kde se teď nachází.
Zespodu cítila ještě jasnou, světlou, mírně zatrpklou energii. Svítivý plamen. Tak zářila. Kdo to byl?
A atomovku. Vybuchla tu někde atomovka. Dole?
K Cidriel pronikl hlas od toho temnějšího hlasu. Přerušilo to její spojení a navrátilo do reality. Zhluboka se nadechla a až teď jí došlo, že do jejích plic neproudil kyslík. Rozšířily se jí zorničky a vyděšeně pohlédla na postavu v křesle. “Co to bylo? Šlo to od zdola.”

14 Elenya Elenya | Web | 24. června 2012 v 1:07 | Reagovat

Hluboká propast temnoty, náruč bezesného objetí, nehmatný puls a zkamenělost. Ano, to všechno splňuje upíří spánek, nebo-li okamžiky smrti, kdy netlukoucí srdce nahrazuje relaxaci nám tak známého světa snění. V tomto opojení zrovna spočinula nevědomky Elenya. Bytosti jako ona dokáží vydržet bez ,,spánku“ i několik týdnů, jenže ani upíři nemohou bdít věčně. Jednou za čas prostě potřebují vypnout, věnovat odpočinek tělu nastavenému na neustálou aktivitu. A tyto nemrtvé osoby nejčastěji ulehají do svých loží právě ve dne.
      Arael ,,mrtvou“ sestru celou dobu poctivě střežil. Dívka využívala bratrovo měkké rameno jako provizorní polštář pro hlavu, jinak bokem ležela v pohodlné vonící trávě. Z mladíkovo pohledu vypadala opravdu mrtvolně. Ztuhlé tělo nevykazovalo žádný pohyb, natož aby se hrudník či břicho zdvihalo, když nejdůležitější orgán nefunguje. Bílá kůže vypustila mramorový odstín s prosvítajícími žilkami, na dotek chladná a tvrdá. Bělovlasý démon nechal poslední žijící členku rodiny v klidu dřímat do té chvíle, než okolo uší prolétl několikrát jedovatý hlas mluvící v rodném pekelném jazyce. Ihned mu došla vážnost situace. Ona si buď žádala jeho pozornost, nebo se prokusovala vražedkyninou duševní bariérou ven, což pozitivní signál rozhodně nebyl. Jenže jak probudit takhle tvrdě spící osobu? Třást s ní nepomůže, musí najít jiný způsob. Napojení na sestřinu mysl? Už něco takového dlouho nedělal, ale nemohl dlouho meškat. Šlo o vteřiny. ,,Elenyo, prober se, okamžitě!“ zakřičel v sestřině mysli a dolnil to o pohlazení po tváři upírky. Černovláska polekaně procitla a s rukama složenýma na prsou zvedla probouzející se tělo do sedě. Arael z dívčiný mimiky rozpoznal, co příjde. ,,Elie, zadrž, než mě tu na plný úvazek sjedeš. Poslouchej,“ zvedl rychle ruku, aby rozezlenou nemrtvou umírnil. Elenya vydechla vlnu bublající zlosti a nastražila uši soustředíc mysl rozprostřenou v nejbližším okolí. V dosahu několika metrů odeznívaly poslední zbytky hlasu vnitřní strany, rozhněvané opět nevydařeným únikem. ,,Něco ti ukážu,“ pohodila hlavou rozhozená členka cechu Vrahů.
       Sídlo hířilo matoucím tichem. Ostatní nejspíše ukončili vzrušené debaty, přesto nahoře cítila pouze Irimë s pachem neznámé lidské dívky. Agrenej pobýval někde poblíž, taktéž Amia běhala nedaleko. ,,Žádný strach,“ hlesla k bratrovi přes rameno. Mladíkovo bílé duhovky zářily v přítmí vstupní haly a kontrastovaly se svitem plamenů svíček. ,,Pojď.“ Vedla potichu démonského mládence po schodech do prvního patra rovnou k pokoji, kde předtím přespávala spolu s šedým andělem. Zaklapla za mladým démonem dveře, přešla napříč místností k oknu, pod kterým otevřela jeden z šuplíků. ,,Kam to zmizelo?!“ málem vybuchla vzteky.

15 agrenej agrenej | E-mail | Web | 24. června 2012 v 18:23 | Reagovat

Mohutná vlna silné syrové energie rozechvěla každou buňku v jeho těle a kompletně vyprázdnila andělovu mysl. Tak prastará síla se skrývala kdesi hluboko pod ulicemi Turionu a on o ní neměl ani nejmenší tušení, dokud se sama neuvolnila do okolí. Agrenej naložený ve vaně se pokusil soustředit na místo původu nečekaného úkazu, ale nedokázal se soustředit. Pozorovací a stopovací talent, který celý život pěstoval na své pozici v armádě Světla se najednou zdál tak těžko použivatelný. Připadalo mu, že se snaží o nemožné, přesto aspoň na chvíli se mu podařilo setřást rozechvění z tak mocné a přesto neutrální energie. Zavřel oči.
Jeskyně nebyla temná ani v nejmenším. Rudé krystaly připomínající svou barvou čerstvou krev obdařovaly okolí svou jemnou září. Celé místo pulzovalo životem, až se zdálo býti samotným srdcem obrovského kamenného tvora. Jeden z krystalů se náhle rozjasnil a v jeho útrobách se objevila tvář.
Tělo šedého anděla sebou cuklo. Z vany vystříklo spoustu vody a s hlasitým šplouchnutím se rozlila po podlaze koupelny. Agrenej se zhluboka nadechl, aby uklidnil rozdivočené nervy. Vylezl z koupele a začal se utírat, hlavu plnou myšlenek. Měla snad ona síla něco společného s tím, co se stalo za dveřmi, nebo místo aby jeho mysl šla po stopách záhadné energie, vydala se do vlastní hloubky a nalezla další zapomenutou vzpomínku? Šedý anděl si povzdychl. Jeho dřívější přednosti se náhle staly velmi těžko říditelné.

16 Irimë Nyss Irimë Nyss | 25. června 2012 v 21:00 | Reagovat

"To je jen výron energie. S tím si nedělej starosti holčičko." sdělila nevzrušeně Irimë a sama zkoumala své nitro a přemýšlela, kde se příště ukáže osobně. Samozřejmě že působila jako strážce všeho živého, ale copak strážit duši na její poslední cestě není úkol ze všech nejdůležitější? Ztratila se v myšlenkách na zlomek sekundy, ale náhle jí zapadlo do sebe mnoho věcí. "Svět se pohnul, Cidriel." zvolna vstala z křesla a přešla k oknu. Zahleděla se do dáli a svýma zlatýma očima hledala něco, co Cidriel vidět nemohla. "Dej si na sebe pozor, pokud ti mohu dát dobrou radu," otočila se náhle zpět k dívce v křesle a hleděla na nic nechápající postavu před sebou. Pátrala v její duši a shledala ji  vhodnou pro tuto dobu. "Dávej na sebe opravdu dobrý pozor. Nejdřív musíš pochopit, kdo jsi a kdo jsme my. Až zjistíš, co se ukrývá pod touhle lidskou maskou.." nedokončila a její bledá pleť náhle dostala trochu jiný odstín barvy. "Zdálo se mi to?" přemítala tiše Cidriel a pozorovala dál postavu stojící u okna, "nebo je tu něco víc?"

17 Amia Amia | Web | 29. června 2012 v 13:37 | Reagovat

Podlaha.
Kroky vyleštěná, jemně načernalá podlaha.
Slunce vytvářející zajímavé vzory na už tak netypickém vzorku.
Zbývala jediná otázka: proč sakra leží na podlaze?

Sourozenecká dvojice se při toulkách podivně prázdně plným městem dostala i do ulice střední vrstvy. Alespoň tak to vypadalo. Úhledné domky, často se skrývající za různě velikou hradbou zeleně nebo jakýchsi polovičních zdí s ozdobným vrškem.+  A stejně jako kdekoli jinde ve městě, kde se nacházeli pouze obytné domy, i zde panovalo ticho.
,,Vy jste odtud?“ ozval se dětský hlásek. Česlava s Habeem se otočili, aby se zadívali na elfské dítě držící se kování na jedné z těch zdí a zírající na ně, zatímco bylo stále na pozemku svého domu. Spousta stromů vytvářela na zahradě skvrnitý stín, ve kterém se dětské zelené vlasy a bronzová kůže zvláště vyjímali.
,,Z města ano,“ odpověděl Habeus.
,,Ale ne z téhle ulice,“ oznámilo jim dítě s našpulenými rtíky a pověsilo se na kování v podobě listů, až se mu hroty zapíchli do kůže.
,,Ne, z téhle ulice ne,“ zazubila se Česlava a myslela na jejich vlastní dům v podzemí. ,,Ty jsi vždycky bydlel tady?“
,,Jo. Táta s mámou bydleli jinde, ale sem přišli už dávno a říkají, že je tu moc slunce, ale mně se tady líbí. Kde bydlíš ty?“
Zatímco si ti dva povídali, Habeus poodešel kousek dál po ulici a nahlížel do zahrad i oken. Nikde nikdo, stejně jako všude.  Právě se vracel zpět, když jako by jej náhle něco uhodilo.
Když opět zvedl hlavu, elfské dítě vidět nebylo a Česlava se právě oprašovala.
,,Co to bylo?“ Malý elf opět visel na plotu a rozhlížel se na všechny strany.
Habeus  k nim v opět ztichlé ulici došel, ohmatávaje si žebra. ,,Řekl bych, že to stejné, kvůli čemu máme jaksi nedostatek dospělých,“

Pomalu se sesbírala na všechny čtyři a prudce zatřepala hlavou.
Zvedla stříbrnou tlapu a... tlapu? Kdy se proměnila? S téměř neslyšitelným zavrčením ji zase položila na zem a ještě jednou potřásla hlavou.
Těsně nad kůži jako by jí najednou projela neviditelná ruka a načechrala jí srst, zatímco vzduch kolem ní téměř, jen téměř zhmotnil ničí slova. Vlčice se vydala do druhého patra.

+prostě plot :)

18 Elenya Elenya | Web | 29. června 2012 v 22:06 | Reagovat

Prohledala všechny možná skrytá zakoutí pokoje, po ztracené věci ale nebylo vidu ani slechu. ,,Nechceš s tím ....,“ nestihl doříci Arael opřený zády o dveře. ,,Není třeba. Vím, kdo to má,“ mumlala předkloněná Elenya, rychle se přehrabující  v šuplíkách. Mladičký démon sevřel ústa v tenkou linku, zamyšleně založil paže na hrudi, pohledem neustále ulpěný sestřiným směrem. Hlídal ji, jelikož upírka v takových chvílích dokázala zuřivostí rozmlátit celý pokoj. A doslova.    Vražedkyně v příštích minutách zavítá do míst, do kterých by nejraději ani špičkou nohy nevkročila. Do zamlžených končin duše chráněné tlustým obalem, aby tu ohavnost uvnitř nespatřilo světlo světa. Nedotčené planiny černoty pokoušel probádat pouze Agrenej, jenže ani on neuspěl proti tolik zákeřnému nepříteli. Upíří démonka svůj domov vždy bránila zuby nehty, nechtěla být odhalena, ale  vytoužená představa manipulace s upírkou sílila dnem i nocí.  ,,Jsi si jistá? Nevíš, co jí zrovna napadne za šílenosti,“ četl mezitím démon myšlenky své nervozní sestry. Ošívala se při představě, kdy stane tváří v tvář té, co neúnavně pokouší ovládnout její tělo i mysl. Touha udělat z nemrtvé hrdlořezky smrtící loutku byla samozřejmě pro někoho tak  nenasytného jako právě démonka zabarikádováná nesčetně mnoho stěnami mysli, velice lákavé. Hnusem odfrkla. Scény budoucího setkání si přehrávala nepřetržitě v hlavě, obrazy kruté démončiny tváře poznamenané ironickým, zlomyslným šklebem. ,,Jedno je jisté.....,“ usekla nedokončenou větu v půli, jako by hledala správná slova. O pár let starší démonský mladík pochopil směr těchto dlouhých pomlk. Vnitřní polovička Elenyu nemůže zabít, tudíž největší nebezpečí pominulo. ,,Hlavně se opatruj, sestřičko. Kdyby se cokoliv zvrtlo, dej mi vědět, pokud...bude jak,“ konec zakončil krátkým vzdychnutím, bílé prameny dal z očí, aby nepřekážely v řádném výhledu. Vždycky měl rád věci pod svým dohledem, zvláště pak svou milovanou sestru. Bledá dívka ulehla na znak do postele, nechala klesnout mramorová víčka s prosvítajícími žilkami a už následovala jen cesta neznámem.
           Rozhodně to nebylo snadné ani pro ni. Dostat se k ní přes vlastnoručně vyrobené duševní zámky dalo těžkou práci. Přesto cíle dosáhla během desítek minut urputného hledání v jámách svého nitra. Tmu bez jakýchkoliv hranic protkávaly sítě rudých,  neidentifikovatelných nitek energie. Opar mlhy rozehnal upírčin příchod a před ní se vynořila ze závojů černoty vysoká železná mříž dělící prostor v tuto chvíli obývaný majitelkou toho všeho od  malé, kamenné, čtvercové místnosti. V rohu seděla sklíčená okřídlená postavička, jejíž totožnost byla mnohými bytostmi ještě nepoznána. Z obrysů uvězněné vysvitly náhle jako proud oslepujích paprsků dvě bílé tůně. Zůstaly stát u očekávaného hosta, nyní nedaleko mříží. ,,Jdeš si proto, co?“ Ten hlas zněl naživo mnohem děsivěji, než-li v hlavě. Jeho síla dokázala trhat věci i neprodleně zabíjet. Elenya obtočila dlaně kolem chladných mříží, zarývajíc pohled do těch nestvůrně bílých jezer. ,,Vrať mi to, ať mohu bez hádek odejít,“ uplatnila vyjednávání po dobrém. ,,Proč myslíš, že jsem si tu věcičku vypůjčila?“ Za jemných zvuků listového ševelu démonka namísto v rohu stála u mříží, prostrkujíc divoce krásnou tvář mezerami. ,,Nemám ráda, když jsem ignorována,“ zpola hrdla zakřičela, až černovláska sotva udržela rovnováhu. ,,Jak jsi vlastně dokázala něco ukrást, když celou dobu....,“ hnusem ani nemrtvá nedopověděla. ,,Ty nevíš téměř nic o tom, co dokážu, milá Elenyo.“ Zase ta jízlivá ironičnost smíchaná s posměchem. Potlačovala vlny bublavé zlosti, démonická strana by toho snadno využila. ,,Ten přívěsek je dárek od mého bratra, vrať mi ho,“ nastavila nekompromisně vražedkyně dlaň, udržujíc si pořád kupodivu chladný přístup. ,,A? Jak jinak tě mám asi přimět mě navštívit, než tímto způsobem?“ zaprskala démonická Elenya jako vzteklá kočka. ,,Ale budiž, vem si to a odejdi,“ upustila vlčí tesák na řetízků do dlaně členky cechu vrahů. Agrenojovo milovanou zachvátila podezřelost. Co tak najednou měnila názor? Zahodila zbytečné myšlenky za hlavu, ukročila pár kroků vzad, jenže zády narazila na neviditelnou bariéru znemožňující návrat do reality. Co jiného od ní mohla vlastně čekat. Prostory se rozezněl démončin pološílený smích vítězství. ,,Vážně sis myslela, že tě nechám jen tak odejít? Blázne. Pochop, že nechci jít proti tobě, ale mám raději osobní setkání než ubohé domlouvání přes myšlenky,“ nepřestávala svou jedovatou radostí naplňovat každý kout těchto končin.
                  Arael podvědomě zachytil negativní vlny sálající z nehybně uložené sestry v měkkosti matrací. Poklekl u lůžka, dlaň položenou sourozenci na nepatrně tlukoucím srdci. Snažil odstranit bariéru vytvořenou démonkou bránící upírce v navrácení, jenže to bylo těžší, než myslel. Démonka svou chycenou oběť bránila všemi možnými prostředky a odhodlaný necromancer to jasně pociťoval. Z mladíkovo pravého oka začala srčet v provázkách krev, proto bělovlasý okřídlenec ukončil rozdělanou činnost. S dunivým žuchnutím dopadl na podlahu, držíc své krvácející místo. ,,Ta mrcha,“ zavrčel funivě. ,,Sám to nezvládnu, je příliš silná. Musím povolat někoho druhého,“ dodal zadýchaně. A okamžitě věděl koho. ,,Agreneji, slyšíš mě? Musíš mi pomoci, jde o Elenyu, je v pěkném průšvihu,“ pokoušel se démon s andělem spojit skrze myšlenky. Mohl jen doufat, že pomocná ruka v podobě hnědovlasého mládence vůbec dorazí.

19 agrenej agrenej | E-mail | Web | 9. července 2012 v 12:47 | Reagovat

Agrenejovi ještě ani neuschly vlasy, když se mu opět zatočila hlava a udělalo černo před očima. Opět se ocitl v jeskyni plné rudých krystalů, ale tentokrát se po něm nenatahovala žádná démonická ruka. Čekala ho dívka. Bílý obličej rámovaný černými vlasy sahající až ke konci zad vypadal přívětivě i nebezpečně zároveň.  Šaty barvy prvního sněhu se zdály větší, než jaké potřebovala.
,,Stále zapomínáš, že jsi padl?“ tichý hlásek naplnil Agrenejovu mysl po okraj ,,Stále padáš, jen o tom nevíš. Skáčeš zleva doprava, ale stále padáš. Jsi padlý stejně jako já, přijmi tu prostou pravdu.“
Šedý anděl se na poslední chvíli opřel o vanu, aby neskončil na zemi. Hlava se mu stále motala, jak intenzivní mimotělní zážitek to byl. Nerozuměl tomu, ale nyní se mu nedostalo času o tom přemýšlet. Přepadl ho zvláštní pocit volání, které jako by přicházelo z horního patra domu. Rychle se dooblékl a vyrazil nahoru.
,,Elenya má potíže!“ vyhrkl Arael, sotva se šedý anděl objevil ve dveřích ,,Je uvězněná v sobě.“
Mladík na nic nečekal a přiskočil k bezvědomé upírce, zlehka uchopil její hlavu a přiložil své čelo k jejímu. Chvíli trvalo, než sladil své schopnosti, ale do minuty se už pomalu a nepozorován kradl do hlubin mysli své milované. Pomalu a opatrně se spouštěl nehmotnou tmou, dokud je nespatřil. Klec s dívkou, upírku stojící vně mříží i velkou a silnou bariéru kolem nich. Agrenej se zhluboka nadechl, aby nasál vůni magie. Jeho tvář se zakabonila jako nebe při letní bouřce.
,,Araeli, na tohle tě budu nutně potřebovat.“

20 Elenya Elenya | Web | 20. července 2012 v 20:09 | Reagovat

,,Araeli, na tohle tě budu nutně potřebovat.“ Čekající démon přiskočil k těm dvoum a naráz je objal. Pevně zavřel svá víčka, urovnal chaos uvnitř sebe, jelikož by jinak  nemohl branami mysli své sestry vstoupit. Let nekonečným vírem černa působil dojmem letadla uprostřed  turbolence. Vše bez hranic, dna, stropu, pouze neoznačený prostor plný zákeřných nástrah. Stanul po boku šedého anděla u průhledné stěny bariéry. Elenya samozřejmě oba dva zaznamenala. Urputně kroutila hlavou, ať nechodí dál. Tyrkysové oči vytřeštěné úděsem, jak tohle všechno vlastně skončí. Démonka chodila podél mříží, bílými tůněmi sledovala narušitele jejího teritoria a tajně spřádala plán, jak se těch vetřelců zbavit. ,,Och, tady je najednou živo. Dělá mi radost, že tolik osob mi chce dělat společnost, jaké překvapení,“ promluvila po dlouhém tichu, až síla hlasu temné bytosti ovála zachránce upírky. Páchla zlem i na takovou dálku, to nemohl andělský mladík popřít. Arael tyto vjemy neřešil, ostatně patřil mezi démony stejně jako bytost za velikou mříží. ,,Agrenej a Arael, jaká čest se s vámi setkat, pánové.“ Anarka se ani nenamáhala skrýt falešnost ve svých slovech, možná to právě takto chtěla. ,,Přišli jste si pro ni, že? Jak dojemné. Smůla, tu radost vám neudělám,“ dodala s vražedným úsměvem. ,,Nečekaně,“ zamumlal potichu Arael. Démončin smích připomínal běsnivou bouři na mouři, kdy divoké vlny zprudka narážejí do skal a převracejí bez problémů rybářské lodě. Nemrtvá pokoušela psychickými útoky druhou Elenyu zahnat, přetlačit, donutit ustoupit, ale jak se zdálo, zde, v jejím panství měla démonka ještě větší moc než v hlavě. ,,Co se týče tebe, má milá, všechny tvé pokusy mi vzdorovat ti jsou k ničemu. Tady jsi mnohem slabší než-li v realitě, každý tvůj atak tě oslabí ještě o trochu více,“ natáhla k upírce ruku, položila ji na její hlavu a započala s varovným trýzněním. Šedý anděl sebou instinktivně škubl, ale mladý anar ho zarazil paží. ,,Počkej, nezapomínej na bariéru. Navíc, my té fúrii ublížit nesmíme, jelikož všechno, co uděláme jí, provedeme i Elenye. Musíme ji tedy osvobodit bez toho, aniž bychom druhou zranili a pak stačí jenom vypadnout,“ naklonil se k momentálnímu pomocníkovi. Agrenej zuřivě zaťal pěsti, ale věděl, že má bělovlasý démon pravdu.
     Vražedkyně přetrpěla veškerou bolest, kterou jí pravá podstata bytí uštědřila. Vyčerpaně svěsila hlavu, klesla do kolen a kolem zápěstí se utvořily přízračné řetězy poutající upírku k mřížím. Anděl spolu s anarem položili dlaně na bariéru vlnící se pod jejich dotykem. Ochraná stěna oba odhodila dostatečně daleko a okřídlená Elenya propukla v hurónský smích. ,,Snaha dobrá, hoši,“ zvolala svým hromovým, přesto jemným hlasem. Agrenej se zvedl právě ve chvíli, kdy skrze bariéru prolétlo útočné kouzlo v podobě shluknuté krve, přitom magickou stěnu vůbec neporušilo. Arael rychle  prokousl své zápěstí a druhou rukou začal krev ovládat. Z vlastní životní tekutiny vytvořil před andělským mladíkem štít, o který se nebezpečné kouzlo zničilo. ,,Krvavá magie, zákeřnost sama,“ otočil se démon k udivenému kolegovi, který jaktěživ něco podobného v životě neviděl.

21 agrenej agrenej | E-mail | Web | 21. července 2012 v 18:45 | Reagovat

Agrenej se přinutil uklidnit. V nebezpečí sice byla jeho láska, ale pouhým vztekem ji z nebezpečí nevyseká.
,,Dobře, zkusíme to jinak“ zavrčel šedý anděl, mávl rukou a pronesl pár slov v andělském jazyce. Před dvojicí zazářil na chvíli složitý obrazec. Arael s sebou cukl, ale s překvapením zjistil, že se nic nestalo.
,,K čemu to bylo?“ prohodil, když zaslechl hlas Anarky:
,,To měla být ta slavná pomoc? Utéct bez pořádného boje?“
,,Teď už o nás neví.“ Prohodil Agrenej a otočil se ke svému spojenci ,,Nyní, proč jsem tě zavolal. Potřebuji tvou sílu. Dokážeš ji jen uvolnit? Znám jedno zaříkání, které by ti mohlo pomoci.“
Elenyin bratr zamítavě pokýval hlavou. Zavřel oči a začal se soustředit. Z Araelova těla začala vycházet černozelená mlha magické energie. Agrenej se opět začal soustředit, aby uvolněnou sílu zachytil a svázal. Ve skrytu maskovacího kouzla vytvořil kulovitou bariéru a Araelovu energii vtáhl do jejího středu, smíchanou se svou bílou magií. V bezpečí uprostřed silné stěny obranného kouzla, se rozpoutalo peklo. Andělská a démonská síla se vzájemně snažila potlačit a zničit vzájemně. Pro jistotu šedý anděl vložil do soupeřících magií ustalovací kouzlo, které mohla seslat jen neutrální bytost. Bariéra držící soupeřící síly se začala zmenšovat. Stlačovala malou lokální bouři a zesilovala intenzitu destruktivní síly. Když z koule byla malá, jasná tečka, Agrenej uvolnil sevření. Střela intenzivně stlačené magie vystartovala proti Arančině bariéře a s ohlušujícím třeskotem ji prorazila. Třetina neviditelné zdi se rozpadla, okraje jasné unikající magií. Agrenej s Araelem vyrazili vpřed.

22 Irimë Nyss Irimë Nyss | 22. července 2012 v 0:38 | Reagovat

Ve svém soustředění tiše pozorovala konflikt v Elenyině mysli. Bez námahy prošla celým duchovním světem a potřásala hlavou při tom, co viděla. Elenya byla ve skutečnosti tak křehké stvoření, i když se snažila vypadat úplně jinak. Z povzdálí sledovala počínání obou mladíků a ve chvíli, kdy se vrhli vpřed, se rozhodla zasáhnout. "Kdo jste, že se protivíte řádu světa?" zahřměla a mávnutím ruky srazila anarku k zemi. Ta jen zasténala a zírala na přicházející bytost. Ta zářila vnitřním zeleným světlem. Agrenej s Araelem rychle odvlekli Elenyu z dosahu a napjatě čekali, co se bude dít. Anarka se vzpírala, nechtěla Irimë dovolit, aby se přiblížila, ale nic jí nebylo platné. Bledá dívka k ní poklekla a dotkla se rukou jejího čela. "Je na čase tě trochu zkrotil, maličká. Agreneji, držte Elenyu pevně, protože teď si anarka zakusí dračí dech." otočila hlavu zpět ke vzpouzející se démonce a její hlava nabyla ve stínech monstrózních rozměrů. Lehce jí dýchla zelenou mlhu do tváře. Anarka se zhroutila na zem a začala se svíjet. Irimë se od ní tiše odvrátila a vzala do náručí Elenyu. "Je čas jít, pánové. Tady už nic nezmůžete. A já se sem vrátím.. až bude třeba." uzavřela a pohledem je oba pobídla, aby se zde už nezdržovali.

23 Elenya Elenya | Web | 22. července 2012 v 12:13 | Reagovat

Elenya v náručí Irimë zprudka otevřela oči. Tak rychle, že to všemi třemi naráz cuklo. Jakoby procitla ze světa mrtvých ve svém hrobě. Vpila oči do těch jejích, pozvedala pomalu ruku a sevřela ji způsobem, když násilník škrtí nebohou oběť. Vzpínající se démonka byla hrozbou i v takových mukách, pomocí svých sil by dokázala  tělo odpoutat od trýznícího kouzla, proto upírka chtěla pevnou jistotu. Vzmítající anarku začaly obmotávat silné provazy krve, tím ji poutat k zemi. Šílená okřídlená bytost, ta pravá Elenya vzteky zaryčela, ale tentokrát síla démončina hlasu zůstala uvězněná uvnitř temné cely. Nemrtvá dívka tvořila další a další lana a jelikož tohle měla na svědomí krvavá magie, z očí, uší, nosu i úst se spustila mrtvolně bílé vražedkyni tmavá, téměř černá krev. Zatla zuby, uvolnila stisk a práci dokončila. Na její tváři přeběhl šikmý úsměv. ,,Pro jistotu.“
        Závoje mysli ustoupily těm z reality, denní světlo oslepilo na moment všechny, jen Irimë sluneční svit nevnímala jako dříve. Neznamenal pro ni už skoro nic. Elenya, Arael i Agrenej naráz sedli, rozhlížejíc se kolem sebe. Irimë v pokoji nebyla, buď odešla dělat své poslaní nebo je pozorovala někde ve stínech. ,,Děkuji, vám všem,“ zašeptala do ticha místnosti. ,,Hlavně tobě, Irimë,“ promluvila k pohřešované osobě v duchu. ,,Jak si dokázala tu mrchu svázat tou krví?“ položil Arael sestře dlaň na rameno. ,,Upřímně...nevím,“ uhla pohledem před tím bratrovým. ,,Alespoň máš důkaz, že nejsi proti ní bezbranná i v jejím území,“ sykl Agrenej a opřel si čelo o její. Upírka vykouzlila smutný úsměv, paží objala staršího bratra okolo ramen a přitom se nepřestala dívat do očí své lásky. Načernalá železitá tekutina z dívčiných tyrkysů stále plynule tekla, ale majitelku to nijak zvláště nezajímalo. ,,Tím to nekončí, ona se vrátí,“ přelétl šedý anděl oba sourozence. ,,A když ne ta fúrie, tak andělé určitě,“ upozornil zamračeně Arael. ,,Ještě zdaleka nemáme vyhráno.“

24 Elenya Elenya | Web | 22. července 2012 v 12:20 | Reagovat

( *přelétl očima )

25 Cidriel Cidriel | 23. července 2012 v 19:11 | Reagovat

´Nejdřív musíš pochopit, kdo jsi a kdo jsme my.´ Cidriel ta slova pořád slyšela v uších, i když Irime opustila pokoj a ona tam zůstala sama. To ticho bylo ohlušující. Událostí posledních pár hodin nabrali rychlý spád - a najednou bylo ticho. Na povrchu. Uvnitř Cidriel se všechno otřásalo a křičelo na ni, ať běží co nejdále od tohoto místa. Cítila, že se děje něco zvláštního. Jako by se svět vážně pohnul. Jako by se pohnul - a právě tady. A mladá hnědovláska si nebyla jistá, zda u toho všeho chce být. Dívka vypadající na patnáct, co se mění ve vlka. Démon. A tušila, že v pozadí je toho mnohem více. To, co potřebovala teď, byla postel a Stařec. Potřebovala být dále od místa, kde nebyla v bezpečí - ačkoli ji Amia ujistila, že se jí nic nestane, Cidriel se pořád cítila nesvá. Proto opatrně vstala, přemohla závrať a intuitivně našla cestu z domu. Pomalu, potichu. Neviditelně. Její schopnosti najednou zaply a byly jí pomocnou rukou - až našla cestu přes celé město do svého domova.
“Jak ses měla, děvče?” usmál se Stařec s potutelným úsměvem.
Cidriel mu jeho úsměv oplatila a vyrovnaným tónem odpověděla. “Prostě další den, mistře.”

(Jak jste si všimli, poslední dobou nemám zrovna kreativní období a ač jsou prázdniny, ani času se mi nedostává. Proto nechám Cidriel volně odejít z příběhu. Velice Vám děkuji za šanci, kterou jste mi poskytly - zkušenosti, které jsem zde našla, jsou pro mě neocenitelné :). Snad se Vám bude dařit i nadále. Tady i venku.)

26 Irimë Nyss Irimë Nyss | 24. července 2012 v 19:19 | Reagovat

Irimë vstoupila do místnosti, kde k ní vzhlédly tři páry očí. "Neptej se na to." zarazila hned šedého anděla. "Prozatím ti mohu říci pouze to, že mé staré tělo zemřelo a duše byla uložena do jiného, mnohem vhodnějšího pro mou roli." Krátce se odmlčela, aby mohli tuto informaci vstřebat. Cítila ten všudypřítomný neklid, ale rozhodla se pokračovat: "Až to bude potřeba, zjistíte, co všechno se stalo. Teď se budete muset spokojit pouze s tím, že jsem ochránce. Živých i mrtvých." Obrátila se ke skupince zády a velmi jasně cítila zmatek v jejich duších. Téměř neslyšně si povzdechla: "Jak mám chránit jedny živé proti druhým?"

27 Amia Amia | Web | 25. července 2012 v 1:31 | Reagovat

Seděla na podestě, skrytá ve stínu a pozorovala.  Pozorovala Irimë, jak ona sama nebo jen její duše, protože ve skutečnosti nezáleželo na tom, která část to je, prošla kolem a zamířila ven. A pozorovala Cidriel, jak se plíží chvíli po ní, skoro stejně nespatřitelná jako předtím Zosobnění smrti. Dokonce i věděla, že se hnědovláska již nevrátí. Ještě chvíli seděla na podestě, skrytá ve stínu, než se zvedla také a vydala se stejnou cestou jako předtím ony.

Elfské dítě a Česlava na mladíka stále ještě zírali, když k nim najednou přiklusala stříbrná vlčice a otřela se Habeovi o nohu, jakoby se nechumelilo a kolem se neozývaly podivné rány.
,,Jé, vy máte pejska!“ zvolal elfík a radostně k vlčici natáhl ručky. Ta přiklusala k plotu, opřela se o něj předními tlapami  a nechala se drbat za ušima.
,,Em, jo,“ vzpamatoval se po chvíli Habeus a taky vlčici váhavě podrbal za ušima, když na něj upřela vědoucí pohled modrých očí. ,,Takže, tentokrát s námi zůstaneš? A... Amio?“ zašeptal.
Stříbrná vlčice mu olízla ruku a s radostným štěknutím seskočila zpět na ulici a vydala se pryč. Habeus s Česlavou, jen co zamávali malému elfovi na pozdrav, se vydali za ní.

Ve stanu probíhala zuřivá debata. Páni se nad mapou hašteřili jako malé děti, jeden překřikoval druhého, nesouhlasil se třetím a čtvrtého zatracoval, zatímco zástupci cechů a další přizvaní účastníci jen mlčky hleděli. Pravda, pár z nich se v hádce nenechávalo zahanbit.
,,Tak dost!“ nevydržela to nakonec zástupkyně cechu Vrahů z Atzaaru, města na jih od Turionu. Stará žena, které táhlo už jistě na osmdesát, s překvapivou silou praštila do stolu, až se pár rozkutálelo  miniatur představujících jednotlivá města.
Když stan ztichl a rozhádaní páni se na ni zahleděli, zdánlivě klidným hlasem pokračovala: ,,Nestačí vám to, co už se děje? Jste jen pro ostudu, když se tu překřikujete jako děcka o kousek čokolády. Zvolit jednoho velitele, který bude mít hlavní slovo, jste nechtěli, tak se tak ale nechovejte jeden každý z vás.“
Páni měst se po sobě zaraženě podívali, stará žena ale výhružně zvedla sukovitou hůl kterou si pomáhala při chůzi a skupina se okamžitě opět sklonila nad stolem, tentokrát už bez hádek.
,,Na tohle začínám být stará,“ zamumlala žena a opět se skryla ve stínu.

(Nééé, Cidriel :´( My počkáme, jen v pohodě, taky nemám psavou. Neodcházej)

28 Elenya Elenya | Web | 3. srpna 2012 v 14:42 | Reagovat

,,Co se děje uvnitř?“ položil zlehka Arael dlaň na sestřinu hlavu plnou sametově hebkých krkavčích vodopádů. Připomínaly hladké, udržované koňské žně černých hřebců, jenž se divoce prohánějí  rozkvetlými pastvinami.  Upírka koncentrovala veškerou pozornost ke své mysli, nyní tolik bolavé, zasažené, dotčené.  Žádný pohyb, ani sebemenší zavlnění vnitřního prostoru, jen podezřelý klid. Opravdu byla okřídlená hrozba usměrněna? Takové naivní myšlenky, jak jí vůbec mohlo něco podobného napadnout? Démonku svazující kouzlo neudrží věčně, jednou se vrátí a s plnou parádou.  Nemrtvá vražedkyně tipovala ten návrat velmi brzy. ,,Je tam úplné ticho,“ zašeptala  sama zaskočena holou pravdou. Mladík zatřásl hlavou, až roztančil sněhově bílé vlasy spadající po ramena. V tom víru poletování mu hladily jemně tvář jako prsty starostlivé matky. Nechal pomalu ruku sklouznout z Elenyinýho čela, zamyšleně skousl ostrým špičákem dolní ret, mlčenlivě uvažoval, přemítal možnosti, nakonec pouze vzdychl. ,,Dobrá,“ chvíli ještě poseděl, prsty svírající okraj postele, potom vstal. Šedý plášť po zem zašustil okolím, když se lehce otočil k lůžku obývanému milenci. ,,Mám jeden návrh, můžeš ho přijmout, nebo  nemusíš, rozhodnutí leží čistě na tobě, Agreneji. Pokud by váš spolek, či jak ho nazýváte, trápily problémy a vy kvůli tomu byli nuceni opustit Turion, mé sídlo 7 km odtud východním směrem je vám vždy k dispozici. Nikdo kromě mě ho neobývá, neměj obavy, je naprosto opuštěné a vím o něm pouze já.“ ,,Děkujeme, Araeli,“ kývl usměvavě šedý anděl v objetí s tichou upírkou. ,,To nestojí za řeč. Teď vás nechám o samotě, budu křižovat v utajení Turionskými ulicemi a sloužit jako vaše druhé oči. Pokud zjistím něco zneklidňujícího, nejenom o andělech, dám jednomu z vás vědět. Mimochodem, těšilo mě, Agreneji,“ potřásl si rukou démonský mladík s milovaným své sestry. ,,Potěšení na mé straně, Araeli.“ ,,A ty, El, dávej na sebe pozor a kdybys potřebovala mou pomoc ohledně čehokoliv, stačí se  se mnou spojit myšlenkami, uslyším tě,“ pohladil Elenyu láskyplně po bledé, mrtvolné tvářičce. Neslyšným krokem připomínající přesuv ducha přešel ke dveřím, tam váhavě zastavil. ,,Opatruj mi ji,“ ohlédl se přes rameno na anděla, stáhl přes hlavu kápi připravený okamžitě zmizet. ,,Nyní mne omluvte.“ Zvuky mávajících křídel vyvolaly prudký průvan, až to zavřelo otevřené dveře. Neodešel, opravdu doslova zmizel přítomným zamilovaným přímo před očima.

29 Elenya Elenya | Web | 3. srpna 2012 v 14:49 | Reagovat

(Omlouvám se, poslední dobou mi téměř nic nefunguje a jak vidím, odstavce taky stagnovaly.. :) )

30 agrenej agrenej | E-mail | Web | 4. srpna 2012 v 21:09 | Reagovat

I po Araelově odchodu držel Agrenej svou milovanou upírku pevně a přesto něžně. Snažil se poskytnout své vlastní teplo chladnému nemrtvému tělu. Moc dobře chápal, jak těžkými chvíli si Elenya prochází a toužil být jí oporou. Byl připraven udělat cokoliv.

Jeskyně plná rudých krystalů se zdála dívce prostornější než dříve. Vzdálenost mezi jednotlivými kameny vyzařující lehké, krvavé světlo se zvětšila a celá oblast se tak zdála temnější a temnější.
,,Už jsi tady zase, že?“ bílý obličej lemovaný černými, dlouhými vlasy se otáčel, aby zachytil každou kapku přítomnosti dávného nepřítele.
,,Zase necháváš prolévat krev v tajné válce?“ krystaly jako by rezonovaly s jejím hlasem. Chvění sílilo, až se na dokonalých plochách lehce průhledné horniny objevily první praskliny. Dívčiny oči se rozšířily překvapením:
,,Takže tvůj dech už zasáhl zem nad námi? Vlna prošla Turionem?“ netušila, kdy ji poslední znamení příchodu uniklo, ale stalo se. Nebyl čas plakat nad rozlitým mlékem. Bílé šaty zdající se větší, než dívka potřebovala, byly v oblasti lopatek dávno protrhané a nyní z oněch děr vyrazil pár křídel. Černé a bílé peří dávalo dohromady šachovnicový vzor – dokonalá forma splynutí světlé a temné magie andělů. Na sněhovém obličeji se modře rozzářilo složité tetování plnící dívčino tělo další a další energií. S bojovým pokřikem se vrhla na první chapadla prorážející si cestu z krvavě rudých krystalů.

31 Amia Amia | Web | 27. srpna 2012 v 23:41 | Reagovat

Už to bylo několik dní, co se Habeus s Česlavou vydali do města a co se znovu setkali s vlčicí. Od té doby se drželi v Podzemním městě a sem tam s ostatními dětmi a mladými diskutovali o tom, kam se asi poděli jejich rodiče. Nic ale nevykoumali a hlavně je vždy rozehnali hlídači, těch několik málo dospělých z řad ne-zlodějů, kteří zůstali. A ti mlčeli jako zařezaní.

Habeus se opět vzbudil poměrně brzy. Amia jako obvykle ještě spala, rozvalovala se na dece v rohu pokoje naprosto nevlčím způsobem a tlapky se jí občas zachvěli v reakci na nějaký sen. Mladík s úsměvem vstal a odšoural se kolem vlčice na chodbu a potom do koupelny.
Jen co mladík zmizel, Amia vyskočila na všechny čtyři a protáhla se. Už strašně dlouho nebyla ve vlčí podobě déle než několk málo hodin a ani nevěděla, jak moc jí to chybělo. Kdyby tedy ještě bylo kde běhat, bylo by to dokonalé, skromný dům v Podzemním městě moc tohot druhu volnosti neposkytoval. Stále ve vlčí podobě se opřel o stěnu, vyhlédla z okna a ,,zaposlouchala se". Ne, nikdo ze smečky ji nehledal. Seskočila zpět na všechny čtyři a vydala se za Česlavou.
Zakrátko se děvče, dospívající mladík a vlčice sešli dole v kuchyni u jednoduché snídaně.
,,Co budeme dneska dělat?" zeptala se Česlava mezi dvěma sousty.
,,To, co vždycky," odpověděl Habeus, ,,nudit se a čekat."

Co ani jeden z nich nevěděl a jen málokdo tušil, bylo to, že čekání už bude velice brzy konec.

32 Amia Amia | Web | 27. srpna 2012 v 23:42 | Reagovat

(Tak, konečně jsem taky zase přišla, co? :)
Protože jsem tu docela dlouho nebyli ani jeden, dovolila jsem si děj posunout o pár dní. Vážně jenom trochu i 14 dní už by bylo skoro moc, doufám, že vám to nevadí. Zabijete mě potom, něco na vás chystám ;D )

33 Irimë Nyss Irimë Nyss | 29. srpna 2012 v 19:09 | Reagovat

Pozorně sledovala pohyb každého člena smečky, i když jen jakoby z povzdálí. Nic významného se nedělo, ale cítila určité energetické přesuny v pozadí, ze kterých neměla dobrý pocit. Něco se chystalo. Tiše meditovala v širé zahradě, aby nabrala sil na nadcházející střet několika druhů sil. Bude třeba všech jejích znalostí, zkušeností a různých vědomostí, které nashromáždila za léta svého života. Každou buňkou svého těla vnímala svět okolo. Vše bylo jakoby mrtvé. 'Ale to se změní.' pomyslela si poněkud trpce.

34 Elenya Elenya | Web | 31. srpna 2012 v 16:42 | Reagovat

Špinavými ulicemi křižoval bezmála několik dní.  Sledoval podezřelé osoby, jejich přesuny, odposlouchával tajné rozhovory z bezpečí černých stínů. V Turionu měl pár starých kontaktů, které mohl ihned oslovit v případě závažných problémů, jinak raději pracoval na vlastní pěst. Často se vyhýbal zalidněným předměstím. Sice by mezi davy nejrůznějších bytostí, ať už od lidí, elfů, orků a dalších zapadl, ale nechtěl nic riskovat, přece jenom byl démon, ti běžně tímto velkoměstem neběhají. Navíc si nemohl dovolit chybovat, plnil důležité povolání špiona Agreneje a své sestry. Kdyby zaregistroval potencionální hrozbu větší než obyčejní žoldáci, či jiní nebezpeční slídilové šmejdící okolo malého panství smečky, ihned jednoho z těch dvou upozorní. Slíbil jim to.
    Arael, ramenem opřený o sloup podpírající malý domovní balkon, pozoroval hlučné tržiště. Nikdy neviděl tolik neznámých tváří, každá úplně jiná, jinak tvarovaná. Založil paže na hrudi, nasával všelijaké pachy, jenže vůně krve přetlačila ostatní. Tvorové ani netušili, jaká síla se skrývá v jejich životodárné tekutině, k čemu může být využívána a že i ona dokáže snadno zabít. Magie krve proto představovala smrtící vzácnost a její ovládnutí zvládl jen potomek dalších krvavých mágů. ,,Až nastane správný čas, musím Elenyu naučit všem postupům, základům a technikám krvavých kouzel, nesprávné používání má fatální následky,  mohlo by jí to také jednou  zabít,“ vzpomněl si a doslova splynul se stíny tmavých koutů.

35 agrenej agrenej | E-mail | Web | 9. září 2012 v 13:46 | Reagovat

Agrenej stál opět u dveří v podzemní části vily. Nejistě si prohlížel staré, zaprášené dřevo zdobené několika trasami červotočů. Opravdu chtěl zase projít? Klíč jej v kapse pálil zakázaným tajemstvím a lákal ruku šedého anděla, aby jej opět uchopila a vsunula do zámku. Mladík ve vzteku máchl křídly, co mu prostor dovoloval, a vytvořil tak za zády mračno prachu. Vlna matoucí světlo by přinutila snad kohokoliv ke kašli, ale to by za ním někdo musel stát.
Věděl, že se jej Elenya párkrát pokusila sledovat, když se vytratil do sklepení. Neměl jí to za zlé. Určitě si dělala starosti o jeho bezpečnost stejně, jako si on dělal o její. Nikdy se však neodvážil použít klíč, kdy jej sledovala. Nějak se kvůli tomu styděl, ale vlastně ani nevěděl proč. Připadal si, jako by ji zrazoval, i když to také nebyla pravda. Měl v hlavě zmatek.
Ještě jednou se ujistil, že za ním nikdo není a vsunul magický klíč do zámku. Otevřel dveře a vstoupil. Místnost již nebyla temná, jako předtím, zářila bílými a zlatými odlesky, až ho z toho div nebolely oči. Komůrka již ani nebyla prázdná, neboť uprostřed nyní stál dřevěný panák a na něm bylo navlíknuté brnění jehož zdobný vzor zlata na bílém adamitu tak dobře znal. Šedý anděl přistoupil ke své staré zbroji a téměř láskyplně ji pohladil, probouzejíc v mysli nespočet vzpomínek. Navyklými pohyby se do těžkého brnění nasoukal a nechal svou mysl ovládnout prostor. Transportní kouzlo, ve kterém se ve skutečnosti nacházel, jej poslechlo a bez problémů vyneslo nahoru, do říše andělů.
Agrenejova náhlého zjevení se v rohu malého náměstíčka si naštěstí nikdo nevšiml. Okamžitě začal popírat svou přítomnost, obrnil se maskovacími a potlačujícími kouzly tak silně, až cítil jejich tlak na svém těle. Připadal si jako uprostřed laviny, jak na něj síla magie tlačila, aby zabránila jakémukoliv úniku jeho přítomnosti. Pomalu se vydal napříč náměstíčkem a zmizel v jedné z mnoha širokých a prosvětlených ulic. Ostatní andělé, které potkával, si jej nevšímali, tak jako obvykle. Možná ani netušili, že tam je, pokud ano, pokládali ho za dalšího strážného vyřizující své povinnosti. Skutečně zde musel být. Nesměl dopustit, aby se Luciferův výzkum dostal do nepovolaných rukou. Nepotřeboval dalšího Araka.

36 Amia Amia | Web | 14. září 2012 v 3:08 | Reagovat

Ranní mlhou prosvitly první nesmělé paprsky slunce. Nejdříve nejistě, jako laň vycházející na palouk, postupně ale stále s větší odvahou. Z mizející mlhy se pomalu vynořovaly hradby města, zhusta obsazené lučištníky, vlající zástavy i těžká železná vrata pevně zasazená v kameni a bez odmluvy zakazující vstup. Přízračné ticho stálo nad krajinou, i když už dlouho nikdo nespal.
Na hradbách se ukázal muž v upjatém zdobném rouchu církevního hodnostáře. Každému muži, kolem kterého procházel, stiskl rameno nebo jen přejel dlaní po krátkém kusu stuhy, který na něm měli upevněný a pomalu mířil k vyvýšenému místu přesně nad hlavní bránou. Za ním následovali dva další s prsty svázanými stejnou stuhou a v rouchách o něco méně zdobných.
Muž došel až na místo, kde se otočil směrem ven a odmítavým gestem si založil paže na hrudi. V tu chvíli slunce konečně plně vyšlo a hodnostáře tak osvítily paprsky nového dne. Zvedl bradu.

Tři muži kus před čelem vojska sešikovaným venku se po sobě podívali..Řada velitelů stála několik málo metrů před čelem hlavního voje a se vztyčenou hlavou hleděli k hradbám. Každý oděn ve specifikách své příslušnosti, s prázdnýma rukama nebo držící vlastní standartu, dávali najevo poslední možnost vyjednávání.
Obě nepřátelské strany ještě nějaký čas setrvávali v mlčení. Teprve když slunce již plně vystoupilo na obzor a poslední cáry ranní mlhy zmizely, první generál táhnoucího vojska popojel až na doslech k hradbám. Ještě než cokoli řekl nebo udělal, hodnostář města kývl na své muže vzadu. Po další chvíli nehybnosti se na dohled objevili dva městští vojáci, táhnoucí mezi sebou krutě zbitého muže. Posel, vyslaný pro možnost nekrvavého smíru, bolestně zachroptěl když s ním vojáci mrštili na cimbuří. Vzápětí jeden z nich pozvedl dýku a před zraky všech mu podřízl hrdlo. Když bezduché tělo dopadlo u paty hradeb, hodnostář si znovu založil ruce na hrudi. První generál kopl koně do slabin, ten se s bolestivým zaržáním vzepjal a následně se i se svým jezdcem vrátil na své právoplatné stanoviště.
Válka započala.

37 agrenej agrenej | E-mail | Web | 20. září 2012 v 13:11 | Reagovat

Procházet se širokými ulicemi andělského města přivolávalo mnoho vzpomínek na dobu, kdy byl jeho součástí, kdy tudy procházel každý den, ať už kvůli práci, či ve vlastním volnu. Vzduch prosycený sladkými vůněmi se mu konejšivě dostával do nosu. Oči skrývaly slzy deroucí se ven kvůli životu, který ztratil. Ale dnes měl svůj úkol.
K Arakovu domu se dostal za pár minut. Nemělo smysl pospíchat, ale i tak se zbytečně nezdržoval. Opatrně se rozhlédl kolem sebe. Nikde nikdo nebyl, jen prázdná ulice. Vzal za kliku, překvapivě bylo otevřeno, a vstoupil dovnitř.
V místnostech panoval stejný chaos jaký si pamatoval při své poslední návštěvě před vracením času. Nejrůznější knihy a svitky valící se všude možně doplněné o špinavé nádobí a nedojezené potraviny. Pach plísně se pomalu šířil do okolí. Agrenej to ignoroval. Věděl, že nemá moc času. Zcela automaticky postupoval jako při tehdejší návštěvě, aby Luciferův výzkum objevil ve stejné místnosti, na stejném místě, jako dříve. Tlustý svazek psaný rukou zatraceného anděla, doplněný Agrenejovými poznámkami, se jen tak válel na psacím stole, jako by vybízel, aby jej někdo konečně uchopil a přečetl. Šedý anděl jej uchopil.
,,Zdravím, Agreneji. Dlouho jsme se neivděli, že?"
Mladík se prudce obrátil, aby za sebou spatřil známou tvář:
,,Lucifere? Co ty tady děláš? Vlastně, jak ses sem dostal?"
,,Přece stejně jako ty. Nikým neviděn a necítěn. A mohlo by tě zajímat, že jsem si přišel pro to, co držíš ve své ruce."
Agrenejovy oči automaticky sjely k poznámkám
,,Nemyslím si, že bych měl v plánu ti je dát." prohodil mladík k padlému andělovi a pro zdůraznění schoval ruku s knihou za záda.
,,Donutím tě" zahrozil s ledabylým úsměvem Lucifer, ale Agrenej se mu vysmál: ,,A jak? Pokud použiješ svoji moc, přivoláš ostatní. Oba jsme tu bezmocní, ale narozdíl od tebe, já mám meč. Jak mě chceš donutit?"
Padlý anděl naklonil hlavu na stranu: ,,Snadno"
Místností se rozlehla exploze a vzduch se naplnil kouřem. Agreneje přinutil k dusivému kašli, ale i tak si anděl zachoval jasnou hlavu, aby zápisník nepustil z ruky. Během chvíle byl temný mrak i s Luciferem pryč. Mladík rychle zkontroloval že kniha, kterou držel, je stejná, když si všiml tmavých skvrn na bělostném brnění. Něco bylo špatně. Náhle cítil jak se jeho směrem dívá tisíce vědomí. I on sám cítil temnotu, která lákala vojáky jeho směrem. Ve zpěchu opustil Arakovo obydlí a hned na prahu roztáhl svá šedá křídla. Čas zkrývání byl pryč.

Ani si nevšiml nápisu ze sazí usazených v pokoji, kde se setkal se svým bývalým učitelem: ,,Vezmu si ji ze tvé mrtvoly!"

38 Amia Amia | Web | 29. září 2012 v 2:30 | Reagovat

(Čekáte na mě?)

39 agrenej agrenej | E-mail | Web | 29. září 2012 v 9:41 | Reagovat

[38]: (Věříš, že netuším? :-D )

40 Elenya Elenya | Web | 29. září 2012 v 12:40 | Reagovat

(Nejspíše jsem na řadě já nebo Irimë, ale chybí fantazie :):D )

41 Amia Amia | Web | 3. října 2012 v 0:08 | Reagovat

(Ok, tak já jdu vtrhnout se svým nápadem/návrhem)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama