Začátek konce

1. listopadu 2012 v 10:24 |  Kapitola Čtvrtá

Kdysi, když byl svět ještě mladý, procházeli se po jeho tváři nesčetné bytosti. Každé bylo určeno jeho místo k žití i způsob, jak onen čas trávit. Jednou za dlouhou dobu se zástupci každého sešli, aby poznali své sousedy a jejich zvyky a mohli se navzájem obohatit .
Před tou poslední schůzí se ale jeden tvor setkal s jiným o něco dříve. A tak se stalo, že u něj spatřil něco, po čem zatoužil a ve své dychtivosti toho druhého zabil. Hned potom s hrůzou popatřil na to, co spáchal a proklel sebe i mrtvého.
A svět jej slyšel. Tak se stalo, že se těla obou spojila v jedno. A tak vznikl první farragus, také zvaný anteferi. Spojení toho, co nemělo být spojeno. Hybrid.
Protože ale mysl tvora byla napůl živá a napůl mrtvá, zbláznil se. Vtrhl na sněm a než byl vypuzen do nicoty, vzal s sebou mnoho jiných. Zbylí začali obviňovat jeden druhého, až se v hněvu rozešli a již nikdy k sobě nenašli cestu.
Proto teď chodí po světě nesčetné bytosti, které se stále obviňují z dávné chyby a nesnášejí se mezi sebou. Jediné, na čem se shodnou, je nenávist vůči všem farragům, všem kdož v sobě uchovávají víc než jedno. Víc než jedno totiž nemůže existovat v jediném, tyto dvě části spolu vždy bojují a plní svého nositele hněvem. Hněvem kteří si vybíjejí na všem správnéma jednotném.
Tak to bylo zapsáno a tak tomu více či méně věří každý tvor na zemi, pod zemí i ve vzduchu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elenya Elenya | Web | 3. října 2012 v 15:07 | Reagovat

Byla potřeba jinde, cítila to v kostech. Kritické události měla nejspíše za sebou a pokud ne, Arael ji ihned informuje. Soudě dle instiktu opustí skromné sídlo smečky na dlouhou dobu, kdo ví, co na ni čeká. Určitě důležitý úkol daný cechem Vrahů. Agrenej se zřejmě během pár minut nevrátí, proto popadla nejblíže ležící čistý pergamen, namočila husí brk do kalamáru a napsala dopis. Odejít bez rozloučení bolelo, ale zmizet bez jediné stopy bylo ještě horší. Psaní položila k polštářům veliké postele, kde spávala s šedým andělem a v naprosté tichosti opustila dům.

Svatyně řádu nájemných zabijáků oplývala  tajemnou atmosférou jako vždy. Hlavní síň zdobily zapálené svíčky rozestavěné u dřevěných lavic, něco se tu muselo nedávno konat. Elenya přešla protkaný rudý koberec až k soše prvního hašašína. Uctila památku pokleknutím a pronášením starých modliteb. ,,Jsme poctěni tvou nenadálou návštěvou, naše krvavá sestro.“ Upírka otevřela oči. ,,Přepadlo mě tušení, tak jsem tady a připravena konat vámi zadané úkoly,“ postavila se, ale zůstala k vůdci Vrahů zády. ,,Tvé intuice tě neklamaly, máš před sebou důležitou povinnost.“ Nemrtvá dívka se k nejvýše postavenému bratrovi ve zbrani otočila čelem. ,,Jsem jedno ucho.“ ,,Nedávno naše sekta přijala nového, nadějného rekruta. Bez obtíží prošel zkouškou, teď ho čeká výcvik, který jsi dostala na starost ty. Ezio byl přijat před tebou, stal se tvým učitelem, stejně jako ty se staneš učitelem našeho nováčka. Connore, tvá instruktorka dorazila.“ Ze stínů místnosti vyšel mladý člen v bílém, na zádech upoutaný luk s toulcem, u pasu sekyru. ,,Bude mi ctí být Vaším žákem, má paní,“ uklonil se.

2 Amia Amia | Web | 3. října 2012 v 21:47 | Reagovat

Habeus s Amiou se proplétali městským ruchem, přičemž příležitostně někomu vybrali kapsu. Když se ale chlapec na kraji náměstí otočil, vlčice byla pryč. Než ovšem stačil vyběhnout ji hledat, mezi lidem se zablýskla bílá srst a Amia byla zpátky.
,,Co se stalo?" zeptal se Habeus schlíplého zvířete a pohladil jej po zádech. Pár okamžiků měl pocit, že pod rukou cítí něco jiného než jen obyčejná vlčí záda, to se mu ale Amia už vysměkla a popoběhla hlouběji do zadní uličky. Když se k ní připojil, upustila mu do dlaně pár měšců a jeden zlatý náramek a pak zaškrábala na zeď.
,,Chceš jít domů?" zeptal se chlapec.
Amia souhlasně potřásla hlavou a pobídla Habea před sebe. Než ho následovala, ohlédla se ještě zpět na náměstí. Předtím měla pocit, že zahlédla modrý šátek na dívčím krku, když se tam ale rozeběhla, nikoho podobného nenašla. Znovu smutně svěsila hlavu a poklusem se rozeběhla za Habem

3 agrenej agrenej | E-mail | Web | 7. října 2012 v 13:16 | Reagovat

Řítil se podél střech domů, mocnými máchnutími křídel kličkoval mezi překážkami, neustále měnil směr, jen aby zmátl své pronásledovatele. Cítil je stejně, jako oni mohli cítit jeho. V nejbližším okolí bylo aspoň třicet bojově naladěných jedinců, kteří se nyní snažili jej obklíčit. Agrenej moc dobře vnímal, jak se smyčka pomalu stahuje. Jeho smysly bily na poplach. Od středu města, tam kde stála obrovská zářící pevnost, se k němu blížilo to největší riziko. Archandělé se rozhodli jednou provždy ukončit jeho život. Letěli jeho směrem, jako pěst, kterou nedokáže zastavit, ničivá síla, co z něj udělá pouhý mastný flek. Musel rychle zmizet.
Zariskoval. S pomocí několika máchnutí se vznesl nad město a rychlým pohledem našel náměstí, na kterém se prvně objevil. Vrhl se přímo k němu. Pronásledovatelé se pokusili využít své příležitosti, ale šedý anděl se hnal šílenou rychlostí. Většina andělů se mu nestihla postavit do cesty. Jen Archandělé se stále blížili.
Dva vojáci si počkali na vetřelce poblíž jeho cíle, aniž by tušili, proč tam míří. S tasenými meči očekávali jeho přílet. Jeden z andělů, na první pohled nováček, nevydržel stát na místě a vyrazil vstříc řítícímu se Agrenejovi. Šedý anděl tasil vlastní zbraň, připraven se probít vpřed. Bílý anděl odhadl rychlost nepřítele i jeho směr. Byl více než připraven zasadit smrtelný úder vetřelci. Sekl. Agrenej se těsně před strážcem stočil a vykuleného nováčka podletěl. Špice nepřátelského meče jen zlehka škrtla o hrudní plát prchajícího anděla.
Druhý voják byl očividně zkušenější. Nespouštěl šedého anděla z očí, neustále upravoval svou pozici, popoletěl výš, níž, přesouval se do stran, aby se dostal na správné místo a vetřelec jej nemohl tak snadno oblafnout, jako jeho kolegu. Agrenej musel zaútočit. Uchopil meč obouruč, aby mu síla úderu v této rychlosti nevyrazila čepel z ruky. Jeho soupeř jej napodobil. Oba sekli zároveň. Zbraně třeskly ohlušující ranou. Bílý anděl se otočil kolem své osy, jak s ním úder zamával. Agrenej ztratil kontrolu nad letem a skončil v koruně stromu. Mnoho větví popadalo na zem zlámané a mezi nimi i šedý anděl. Měl vyražený dech, ale meč stále držel. Jeho pronásledovatelé byli čím dál blíž. Agrenej začal kulhat pryč od nich a… zmizel v útrobách teleportačního kouzla. Byl v bezpečí.

4 Irimë Nyss Irimë Nyss | 10. října 2012 v 12:06 | Reagovat

Irimë se náhle probrala z letargie. Jak dlouho ležela v trávě zahrady? Dny, týdny? Nevěděla. Snila neklidné sny, obdržela příkazy a byla připravena na to, co ji čeká. V duchu zkontrolovala situaci a nebyla příliš spokojena. Za dobu jejího spánku se věci pohnuly špatným směrem. Náhle ji přepadla vize prchajícího Agreneje. Viděla pronásledovatele i město andělů a rozhněvala se. "Jak se tito ubozí tvorové opovažují rozhodovat o cizím životě či smrti? Bude třeba jim udělit lekci.." zavrčela spíše pro sebe.

5 Amia Amia | Web | 11. října 2012 v 15:43 | Reagovat

První okamžiky vyšly. Útočníci téměř okamžitě ustoupili jen o pár metrů dál od hradeb, kde se schovali do paralel a sap, které vykopali během noci a zbytek skryti zrakům pod ochranou předvoje. Obrana hradeb vystřelila jen dvě nebo tři salvy šípů, které téměř nikoho netrefily a těch několik nešťastníků bylo zasaženo jen lehce. Pak ale na hradbách vše utichlo a obránci, v čele s hodnostářem, jen sledovali hemžení svých nepřátel.
,,Něco chystají,“ zašeptal Rephaim svému společníku.
,,To je sice pravda, ale dokud to neudělají, nemůžeme nic udělat. Teda, nemůžeme se prostě zastavit a čekat. To jsme dělali už dost dlouho.“
Mistr zlodějského cechu se podíval na svého kolegu z Vrahů, ten si ho ale nevšímal. Mistr zloděj se tedy obrátil zpět k hradbám a napjatě sledoval pole. Kus vpravo od Rephaima se najednou ozvala obrovská rána a do vzduchu vyletěly kusy zeminy a těl vojáků. Vzápětí se jen kousek od prvního výbuchu ozval ještě druhý a vzápětí na to ještě třetí. Ten už se nevyznačoval stejně jako první dva, s obrovským hlomozem se jen propadl ohromný kus země i s ječícími vojáky. Rephaim s Vrahem a spoustou dalších se rozeběhli k místu neštěstí a chtěli pomoct přeživším. To, co dole uviděli, je ale odradilo. Země se propadla hlouběji než se zdálo, stěny byli moc vysoké a hladké na to, aby po nich kdokoli vyšplhal. A dole mezi vojáky se proháněla jakási zvířata vypadající jako kdyby vystoupila z něčích nočních můr a s děsivou účinností rvala, trhala a rozsápávala dosud žijící vojáky.
,,Oni povolali démony,“ vydechl Vrah, ,,kvůli tomuhle...“
,,Účel světí prostředky,“ poznamenal chmurně Rephaim a pohlédl k hradbám.
Hodnostář, jako by zachytil jeho pohled, se zrovna v tu chvíli krutě usmál a se zavířením pallia se otočil a zmizel z dohledu.

6 Amia Amia | Web | 11. října 2012 v 15:46 | Reagovat

(Smazány ty kecací komenty jak jsem říkala. Vždy se dají obnovit, kdyby něco)

7 Amia Amia | Web | 18. října 2012 v 16:48 | Reagovat

S hlavou hrdě zvednutou došel až do své přepychové kanceláře, došel k oknu a sám nepozorován sledoval dění venku. Skoro měl pocit, že až sem slyší zoufalé výkřiky nepřátel zabíjené těmi nepřirozenými stvůrami, které chránili.
,,Pane,“ nakoukl k němu jeho asistent, ,,je tu vaše stráž s nějakým gentlemanem, prý jste si ho dal zavolat.“
,,Pozvi je dál.“
Do místnosti s rachotem vešel šéf jeho gardy s dvěma dalšími, vlekoucími mezi sebou muže v otrhaném oblečení zchudlého měšťana. Dostrkali ho až před hodnostářův stůl, kde zůstal rozechvěle stát.
,,Odvedl jsi dobrou práci,“ pronesl po chvíli ticha.
,,Kde je můj syn?!“ vypálil otrhaný muž se zoufalou odvahou. Hodnostář se zle usmál a aniž by přestal vyhlížet z okna, pokynul jednomu ze strážných. Ten otevřel skříňku v rohu místnosti, odkud vytáhl starý váček na peníze a hodil ho muži. Ten ho chytil a po krátkém pohledu na hodnostáře ho rozbalil.
S výkřikem ho upustil a zároveň se vrhl na muže za stolem, stráže ho ale popadli a začali do něj kopat. Hodnostář nakonec pokynul, aby přestali, to už se muž nehýbal a j
n přerývavě dýchal. Hodnostář k němu došel a špičkou boty mu zvedl hlavu, aby se mu mohl podívat do obličeje.
,,Tvůj špinavý míšenecký syn je stejně nepřirozený, jako ty stvůry co jsi vyvolal. Už mi nikdy nechoď na oči, nebo dopadneš stejně. Milovníky těch kreatur svět nepotřebuje.“
S těmi slovy oddálil nohu a než muži hlav zase klesla, vší silou ho kopl do obličeje. Otrhaný muž upadl do bezvědomí.
,,Pryč s ním. A tohle mu dejte taky. Ať je mu to připomínkou.“
Stráže zvedly bezvládné tělo a odtáhly je z budovy, kde muže nechaly ležet. Než se vrátily zpět, ještě k němu hodili malý rodinný šperk, náhrdelník pokrytý krví.

8 Elenya Elenya | Web | 18. října 2012 v 19:46 | Reagovat

Tuhle čtvrť ještě nenavštívil. Prkny zatlučené dveře domů, rozbité tabulky oken, děravé střechy, zmačkané listiny poletující ulicí. Bezpochyby nejchudší část Turionu. Pach plesnivého dřeva se mísil s vlhkostí vzduchu, kalné kaluže s vodou barvy jarního bláta. Mladý démon údivem zastavil uprostřed nejširší cesty, očima přelétl tu pochmurnou scenérii smutných lidských osudů. Parta žebráků se krčila kolem ohniště, přes prokřehlá těla přehozené deky se záplatami, roztřesené ruce zahřívaly nad jazyky oranžových plamenů. Přítomnost zahaleného návštěvníka buď nezaregistrovali, nebo ji ignorovali. Měli určitě plno jiných starostí, než pokukovat po každém pocestném. Z nebe začaly padat tenké provázky chladivé vody, která při dopadu na dlažební kostky rozvířila dlouho usazenou špínu. Arael zvedl pohled k obloze, zamrkal skrze dešťové kapky, nakonec přesunul své bělostné oči zpět k otrhancům. Jeden z nich, starší muž s bohatým plnovousem, zamžoural směrem k němu. Zvědavě démonského mladíka pozoroval z pod huňatého obočí, bez pohnutí, bez jediného slůvka. Elenyin bratr takové zkoumavé okukování neměl zrovna v lásce, raději splynul s tmou, či bezpečnými stíny, jenže tentokrát neutekl. Oplatil muži krátkou pozornost, potom stejně tiše, jako přišel, odešel. ,,Hej, mladíku!“ Démon prudce zabrzdil chůzi, a ikdyž z hlasu za jeho zády nevycítil nebezpečí, neubránil se instinktům signalizující potencionální hrozbu. Nakrčil nos, vycenil dlouhé špičáky trénovaného lovce a vypustil z hrdla neslyšné zavrčení. Rachot těžké zbroje se blížil, dotyčný patřil k hlídce v této čtvrti. ,,Mladíku, je vše v pořádku? Pár zdejších támhle od ohně mi tvrdilo, že vypadáte velmi zvláštně.“ A bylo to tady. Arael potřeboval strážce šikovně vyšachovat ze hry, pokud možno bez kapky krve. Zmizel přímo před zrakem nebohého strážce, ten si ihned vylekaně protíral oči, jestli viděl dobře. ,,Je mi líto, ale nemám jinou možnost,“ zaslechl za sebou, než ho neznámý zmáčknutím chvatového bodu uvedl do mdlob.

Nevinná přeháňka brzy nabrala sílu vytrvalého lijáku a atakovala  neschované živé duše. Bělovlasý démon na rozdíl od ostatních vnímal vodní hrátky pozitivně. Studené kapky špiónovi stékaly přes ohyby kápě, klouzaly přes její okraj, než zakončily pouť na hladké, bledé kůži hrudi. Přímo naproti mu vyšel z vedlejší uličky známý podezřelý. Byl to světlovlasý muž středního věku,  patřil k  turionské šlechtě. Arael ho párkrát zahlédl šmejdit okolo sídla smečky, nyní měl jedinečnou příležitost zjistit, proč tomu tak je. ,,Ti lidé jsou vážně otravná stvoření, úhlavně šlechta,“ zaprskal  podrážděně démon.  Nechal osamělého šlechtice projít, jakmile stanul v bezpečné vzdálenosti, skočil po muži a čelem chyceného natlačil ke zdi. ,,Tak, ty slídile, teď mi hezky řekni, proč jako sup kroužíš okolo malého sídla se zahradou, určitě víš, jaké mám na mysli.“ ,,Nevím, o čem to mluvíš,“ zakoktal vyděšený šlechtic. ,,Lež. Několikrát jsem tě sledoval, jak se okolo podezřele často pohybuješ. Buď budeš mluvit nebo si to zjistím já, mám na to speciálná prostředky,“ šeptal ostře Arael a zkroutil muži paži za zády. Ten ale mlčel. ,,No, jak chceš,“ odcekl starší bratr upírky, svůj dráp zabodl vězni v pasti do krční žíly. Urozený pán bolestivě zalapal po dechu a absolutně nevěděl, co se děje. Jeho věznitel mezitím skrze krev zjišťoval to, co potřeboval. Nejdříve bylo vše mlhavé, postupně nacházel jemu důležitá fakta. ,,Aha, takhle to tedy je,“ vytáhl dráp ven a odstrčil od sebe zmateného šlechtice. ,,Vyřiď svému šéfovi, jestli tě sem, nebo kohokoli jiného pošle, půjde to po zlém.“ Hrůzou zemdlelý muž horečně přikývl a utíkal pryč, co mu nohy stačily.

9 Amia Amia | Web | 19. října 2012 v 0:07 | Reagovat

(Hrůza, až teď jsem si přečetla ten svůj příspěvek. Překlep přeživám, ale ty hrubky!
TY stráže, takže všechna ,,Y" měla být tvrdá. Blbej novej word)

10 Irimë Nyss Irimë Nyss | 19. října 2012 v 13:34 | Reagovat

Neustálá únava na Irimë téměř nedoléhala, jako by vše probíhalo mimo ni. Nepozorována se dostala až na hradby a hleděla dolů na tu spoušť. Tiše zaklela, tohle se nemělo dít. Jenže ona neměla právo zasáhnout a tak musela jen přihlížet tomu odpornému zápasu. "Brzy sem dorazí andělé." zašeptala si pro sebe. "Nikdy neměli rádi tak výrazný průnik světů." Pak pomalu zavrtěla hlavou. Lidé byli blázni, to bezpochyby. Jenže teď přišel čas, kdy bylo třeba sesbírat duše padlých či umírajících.

11 agrenej agrenej | E-mail | Web | 21. října 2012 v 22:07 | Reagovat

Šedý anděl opustil malou komůrku v podzemí sídla opět ve svém klasickém oděvu. Luciferův zápisník v jeho rukách se zdál těžký. Rozhodně bylo těžké odolat tomu, aby jej rovnou nezačal číst. Rozhodně teď na to nebyl čas a Agrenej si toho byl vědom.
V rychlosti vystoupal do horních pater domu a vstoupil do pracovny. Mezi velkými knihovnami, sahající až ke stropu, se místy nacházely malé skřínky, zdobené bohatou rytinou květů a rostlin. Červené dřevo přívětivě hřálo duši, když se na něj člověk podíval. Mladík k jedné takové skříňce zamířil a drahocenné zápisky do ní uložil. Klíček zarachotil v zámku a uzavřel tak uvnitř dřevěného vězení drahocenné tajemství. Agrenej si nedůvěřivě prohlédl onen kus nábytku. Bezpečnost se mu zdála opravdu chabá, proto přiložil dlaň na klíčovou dírku a začal se zaklínáním. Mocné pečetě tvořené bílou magií překrývaly pasti a bariéry tvořené temnou silou. Šedému andělovi začal na čele perlit pot, kolik síly použil na zabezpečení skříňky. Když se pokusil všechny propojit s klíčovou dírku, aby se vypínaly a aktivovaly pouze při pohybu jednoho konkrétního klíče, téměř upadl do bezvědomí.
Dokončil svou práci s maximální spokojeností. Opravdu vytvořil velmi bezpečné místo, hodné vzácného a nebezpečného textu. Když si však drobný klíček schovával do kapsy, našel v ní jiný klíč. Klíč tvořený bělostnými krystaly. Klíč k teleportačnímu kouzlu dole ve sklepení.
,,Opravdu bych toho měl nechat“ vydechl sklíčenost a upustil předmět na zem. Jedním dupnutím krystaly roztříštil.
Cítil se vyčerpaný. Tvoření pečetí jej vyčerpalo a vzdání se vlastní minulosti pro něj nebyla zrovna dobré relaxace. Odebral se proto do ložnice, aby si na chvíli zdříml, když na posteli objevil dopis adresovaný jemu. Pomalu se dal do čtení.

12 Amia Amia | Web | 1. listopadu 2012 v 17:18 | Reagovat

Velká chodba, kterou sem Amia poprvé přišla, se zdála být delší než obvykle. Na konci je opět čekal impozantní výhled na podzemní město, které Habeus přešel bez povšimnutí, vlčice se ale na okamžik zastavila a zahleděla se na výhled před sebou. Se znepokojením zatím nejlépe zaznamenala změny, které se s osadou udály. Stále ale neměla tušení, proč tomu tak je.
,,Amio?“ ozval se kus pod ní mladíkův hlas. Vlčice se zahleděla do jeho posmutnělých očí a napadlo ji, že mají společného víc, než si oba myslí. Vzápětí tu myšlenku ale zaplašila a poklusem se vydala za mladým zlodějem.

Gedor se zařadil těsně za posledního člena obchodní rodiny, doprovázejícího vůz plně naložený zbožím. Díky letům tréninku stál natolik blízko, aby si stráže mysleli, že k vozu patří, ale ne zas tolik, aby si ho majitelé onoho vozu všimli.
Gedor se ušklíbl, když bez problémů proklouzl do města. Zas tak divné to nebylo, koneckonců, proč by se někdo chtěl dostat dovnitř tajně, ale špeh se nechtěl dát zapamatovat. Na náměstí se od rodiny odpojil a vydal se na průzkum. Musel zjistit co nejvíc.

13 Elenya Elenya | Web | 2. listopadu 2012 v 16:17 | Reagovat

Agrenej zachmuřeně dočetl poslední řádek dopisu. List papíru nasákl upírčinou vůní po svěžím, jarním vzduchu a jemné tahy písma potvdily svou autorku. Steskem přitiskl psaní k hrudi, myšlenkami létal ve vzpomínkách na milovanou, nyní pohřešovanou černovlasou dívku. ,,Zmizela, že? Má v tom talent, zasloužila by si ocenění.“ Šedý anděl povyskočil leknutím. Položil písemné rozloučení a vydýchával krátký šok. ,,Jde vidět, že jste opravdu sourozenci,“ konstatoval směrem k oknu, kde stál Arael. Démon pozvedl obočí, jen ústa rozvlnil v lišáckém úsměvu. ,,Vyděsil jsem tě?“ Hnědovlasý mladík poznámku buď neslyšel, nebo ji zcela ignoroval. Starší bratr Elenyi za zvuku vrzání dřevěné podlahy přešel místnost, bedlivě sledován očima bývalého Pozorovatele armády Světla, vyzkoušel pevnost židle a až potom se usadil. ,,Děje se něco?“ ,,Právěže ano, týká se to tebe,“ skousl démonský mládenec dolní ret, promnul bezvousou bradu v zadumání, odkud vlastně začít. ,,Je ti povědomé jméno Soferius?“ ,,Ne, kdo je to?“ nahl se vpřed zvědavě Agrenej, zaklesl prsty do sebe, ikdyž měl jistý typ. ,,Tento obchodník z dalekých zemí patří mezi členy turionské Rady. Dá se říci, že je jeden z nejvlivnějších, jenže se dozvěděl  o tvém setkání s Coperfistem a dle mého názoru v tobě cítí jisté....ohrožení. Nejspíše tuší tvé záměry, což mě osobně samozřejmě do toho nic není. Několikrát už poslal své patolízaly šmejdit okolo vašeho sídla, aby tě sledovali. Jednoho z nich jsem chytil a varoval, snad už se to nebude opakovat, ale mám pocit, že stejně pošle další. Tihle vysoce postavení lidé bývají nedochvilní,“ zabubnoval Arael prsty o desku stolu. Šedý anděl znepokojeně nakrabatil čelo. Nejdříve tiše přemýšlel nad obchodníkem. Je klidně možné, že se s ním už setkal, jen o tom neví, nebo také ne. ,,Víš o něm něco víc?“ ,,Bohužel,“ vydechl se zíváním bělovlasý démon, potom protáhl své tělo.

14 agrenej agrenej | E-mail | Web | 5. listopadu 2012 v 20:27 | Reagovat

,,Soferius… Soferius…“ anděl si opakoval jméno obchodníka v tichosti své mysli jako nekonečnou mantru. Představoval skutečně problém, tento neznámý, nebo se jedná jen o drobnou nepříjemnost, která se vyřeší sama o sobě? Jak na tom byl vůbec Coperfist s plánem na andělovo protlačení do městské rady? Zatím od něj ještě nic neslyšel. Je možné, že by proti němu poslal Soferia? Bylo tohle součástí jeho plánu? Pokud by Soferius zmizel, uvolnilo by se místo v radě, ale připadlo by Agrenejovi? To asi ne. Pro ostatní radní byl jen jedním z mnoha neznámých občanů Turionu. Neměli důvod mu nabídnout křeslo v jejich malém uskupení.  Tudy cesta rozhodně nevede.
,,Můžeš mi o něm zjistit více?“ zeptal se Agrenej, zatím co bloumal myšlenkami ve snaze rozmotat klubko myšlenek.
Arael překvapením povytáhl obočí: ,,Anděl žádá o pomoc démona?“ zasmál se, ale mladík jeho pokus o vtip nevnímal. Snažil se přijít na to, zda může Coperfistovi nadále věřit, zda neudělal špatně, když za ním zašel.
,,Zjistím co půjde“ dodal Arael a stejně jako jeho sestra, zmizel náhle a beze stopy.
Agrenej zůstal v místnosti sám. Uvědomil si to až po pár minutách naprostého ticha. Všichni byli pryč a on neměl pořádně co na práci. Zvedl se z postele, ale jen proto, aby se usadil na podlahu. Dal si obzvlášť záležet na tom, aby v jeho blízkosti nebyl žádný nábytek. S hlubokým nádechem zavřel oči a začal se soustředit na své já. Z jeho zad se vynořila šedá křídla a tělo mu pomalu obalily víry bílé magie. Agrenej do ni pomalu a v malých dávkách vpouštěl temnotu a snažil se, aby se vzájemně protikladné energie nezničily. Nutně potřeboval trénovat.

15 Elenya Elenya | Web | 16. listopadu 2012 v 17:28 | Reagovat

,,Máš skvělou taktiku střelby, opět jsi neminul,“ konstatovala s chválou Elenya, když další Connorův šíp našel konec v improvizovaném terči na stromě. Nováček mezi vrahy sklopil luk, potěšen pochvalou od učitelky podsekl upírce mírnou poklonu jako uznávaný herec po svém představení. ,,Děkuji, má paní.“ ,,Takové oslovení není nutné,“ prohrábla adeptka mezi členy cechu  dlouhou hřívu havraních vlasů. Už dávno přišel podvečer. Rudé červánky soupeřily s posledními paprsky slunce a zatlačovaly je za špice pahorků. Nebe plálo barvami jasného ohně, poklidně praskajícího v krbech, či uhlících rozdělaných tábořišť. Převážně pustou nížinu zahalily stíny, jenž tančily po trávníku nebo děsily denní tvory, aby konečně zavítaly do úkrytů. Mladý novic tu nádheru tiše sledoval, uchvácen tou kompozicí a kouzelným stmíváním. Černovlasá vražedkyně naproti tomu pozorovala němý úžas v jeho zářících, blankytně modrých studních, myšlenkami u milovaného Agreneje. Co asi dělá, také touží po láskyplných pohledech, letmých dotycích, sladkých slůvkách? Tolik jí chyběl. Ze zasněných představ vytrhl zamilovanou Elenyu hlas učně. ,,Jste jediná žena v naší sektě, je slušností vás řádně oslovovat,“ vrátil se k předešlé debatě. ,,Když myslíš,“ pokrčila rameny, tím ji definitivně ukončila. ,,Pro dnešek toho necháme, odpočiň si, zítra ráno budeme pokračovat,“ dodala, očima zahleděná do okolní přírody. Milovala pobyt v přírodě. Tak ráda s ní splývala, běhala ze zvěří, ikdyž pocházela ze světa nemrtvých.

Přišel večer. Temné pozadí  noci osvětlovaly oranžové plameny ohně, strašidelné siluety větví stromů připomínaly hladové pařáty lačnící po čerstvé svačince. Connor pravidelně přikládal dříví, klackem prohrabával žhavý popel, jindy opékal chyceného zajíce. Bledá dívka jako sinalý přízrak najednou prudce vstala. Dlaň opřenou o silný kmen stromu, druhou na břichu. Upírčin žák překvapeně přestal točit s pečení, jak se zasekl uprostřed pohybu. ,,Vše v pořádku?“ Nemrtvá žena horečně přikývla. Celým tělem jí projela nesmírná křeč. Zdrojem bylo břicho, momentálně bolestivě napjaté, na dotyk podivně ztvrdlé. Dech ztěžkl, zrychlil tempo, stejně tak i zdivočelé srdce. Pálení hrdla, svíravý pocit, malátnost, závrať. Connor okamžitě vyskočil od ohně, jakmile začala zvracet. ,,Má paní,“ chytil lektorce v rychlosti vlasy. ,,To nic není,“ ronila Elenya slzy kvůli podrážděnému krku.

16 agrenej agrenej | E-mail | Web | 20. listopadu 2012 v 17:04 | Reagovat

Noční tma ustoupila před prvními paprsky slunce. Stejně jako příliv obírá břehy o jejich území, tak i ráno postupně obsadilo Turion.
Šedý anděl si bez nálady prohlížel sbírku svazků pečlivě seřazených na polici. Přijímací sál voněl čerstvě nařezanými růžemi. Křesla a pohovka potažená rudým hedvábím vybízela k pohodlnému usazení se. Prostovlasý majordomus položil tác se dvěma karafami a skleničkami na konferenční stolek, do jehož povrchu byla mistrně vyřezaná mapa známého světa.
,,Pan Coperfist Vás za chvíli příjme. Prosím počkejte zde.“ Muž se ani nepokusil o úsměv na své vrásčité tváři. Spoustu věcí musel ještě udělat a brzký příchod nezvaného hosta jej podráždil.
,,Nyní mě, prosím, omluvte“ dodal znuděně a opustil dřevem vykládanou místnost.
Agrenej osaměl. Jen zběžně přeletěl očima karafy. Rudé víno se barvilo studem, zatím co čirá voda zůstala netečná, jako obvykle. Šedý anděl se rozhodl pro druhou možnost.
Sotva pozvedl sklenici k ústům, dveře do místnosti se opět otevřely a v nich se objevil radní Coperfist.
,,Mám na vás jen chvíli, Agreneji. Na dnešek mám plný program. Takže rovnou k věci. Proč jste tady?“
Šedý anděl odložil netknutý nápoj a potřásl si s mužem pravicí: ,,Zdá se, že se objevují drobné komplikace. Vypadá to, že mě jistý Soferius dal sledovat. Říká Vám to jméno něco?“
,,Soferius?!“ vyprskl Coperfist ,,Ten slizký had vás nechal sledovat? Asi se nějak dozvěděl o našem malém plánu.“
,,Co mi o něm můžete říct?“ zeptal se šedý anděl a po vzoru radního se usadil do jednoho z křesel.
,,Je to had“ Zamračil se Coperfist ,,Když před deseti lety přišel do města, měl jen vůz se zbožím. Dnes je z něho jeden z nejvlivnějších obchodníků v Turionu. Jeho slizké prsty berou zisk snad z každého druhého obchodu ve městě. Co se dostal do rady, snaží se o to, aby město prodalo říční doky do rukou obchodníků. Pche, určitě by je skoupil sám. Naštěstí ho zatím od toho držíme dál. Poplatky z kotvení jsou pro město důležitým příjmem. Nemůžeme si dovolit o ně přijít, ale jak se zdá, někteří jedinci se už k němu přiklání. Obvykle se v názorech rozcházíme, ale rada zatím stála při mně. Pokud vás dal sledovat, určitě ví, že se vás snažím dostat do rady. Bojí se, že by mohl přijít o některého svého sympatizanta.“
Agrenej pokýval hlavou na souhlas. Dávalo to smysl. Bohatý obchodník, který se bojím, že ztratí zisky, o které usiloval. Nebylo to zase tak neobvyklé.
Radní se najednou postavil: ,,Bohužel, už musím jít. Až budu vědět něco nového, dám vám vědět.“
Agrenej se rozloučil a vydal na zpáteční cestu. Hlavou se mu honila jediná myšlenka: Boháč, který má přijít o majetek, se může stát velmi nebezpečným.

17 Amia Amia | Web | 22. listopadu 2012 v 23:43 | Reagovat

,,Musíme jít.“
Vrah zatahal Zloděje za rukáv, ten ale stále zíral na krveprolití pod nimi. Zbytek rozprášeného vojska, který dokázal uniknout fiasku před městem, utekl do lesa obklopující polovinu jeho hradeb. Stvůry na dně pastí, poté co roztrhali všechny vojáky, se z nich ovšem bez problémů  dostaly a daly se na pronásledování. Lesem se nesly zmučené výkřiky těch, které prokletí tvorové dostihli.
A jedna taková skupina příšer dostihla i  malou četu, jejíž součástí byl Rephaim se svými přáteli.
,,Rephaime, musíme jít!“
,,Modrásek je tam dole, Ragnare...“ použil Zloděj přezdívku posledního z trojice a dál  mezi stromy pozoroval zrudlou půdu pod kopcem, napitou krví jeho spolubojovníků.
,Zůstal tam, aby mohli alespoň někteří z nás utéct!“ procedil mezi zuby Vrah a jeho slova konečně Rephaima vrátila zpět do reality. ,,Nenech tu oběť vyplýtvat.“
Ragnar si přehodil přes krk paži zraněného vojáka, nedbaje na to, že se mu skvostně bílá podšívka pláště zbarvila jeho krví a začal ho táhnout nahoru do svahu. Kolem něj se proplétali další vojáci, někteří taktéž táhli své zraněné kolegy.
Konečně se Rephaim probral ze šoku, popadl vojáka za druhou paži a pomohl ho Ragnarovi táhnout pryč. Někteří, kteří nemohli chodit, se buď s děsem v očích šinuli na zraněných končetinách co nejdál od příšer, nebo naopak s odhodlaně semknutými čelistmi svírali zbraně a čekali na svůj poslední boj.
I voják, kterého táhli Ragnar s Rephaimem, se jim při jednom táhlém řevu vysmekl a zůstal opřený o strom, svíraje v bledých rukách ozdobnou dýku.
,,Jděte,“ procedil mezi bolestí zaťatými zuby.
Vrah se Zlodějem na vteřinu zaváhali, další, mnohem bližší, řev je ale popohnal tryskem pryč. Voják měl pravdu; kdo nemohl běžet, byl již mrtvý.

18 Elenya Elenya | Web | 30. listopadu 2012 v 19:02 | Reagovat

Slepá ulička, ponořena do stínů vesnických činžovních domů, potemněla. Den byl sice extrémně slunečný, pln zlatavých paprsků a bílých chomáčů plujících po obloze, přesto se mezi řady chatrčí vkradla ponurost. Odpudivé kaluže splašků rozvlnil hravý prst větru, prohnal se děravými střechami a vysklenými tabulkami oken. Prašná země pokrytá samou špínou zbarvila rudá barva, barva právě prolité krve.

Elenya u zdi věznila nebohého mladíka, šelmími špičáky zahryzlá v jemné kůži hrdla. Jinoch sebou marně cukal, zkoušel se vyprostit z ocelového sevření neznámé, ale i přes její drobný vzrůst měla medvědí sílu. Pálivá bolest na krku ho obírala o energii, jelikož ve chřtánu nemrtvé mizela chlapcova životně důležitá tekutina. Jindy snědý, nyní mrtvolně bledý. Zaneprádzněná upírka nemohla jednoduše přestat. Slastná chuť želiziny omamovala smysly, otupovala mysl a nutila nemrtvé svaly hířit novou vitalitou. Navíc, poslední dva dny ji zachvátila neobvykle neukojitelná žízeň. Jenom dnešní ráno vysává v pořádí už třetí oběť a stále nemá dost, docela podivuhodné. Jedna kořist většinou postačí i na několik dní, proč ne teď? Co se to s ní dělo? Mladík se vyčerpáním svezl zády do sedě, překotný dech splašeně doprovázel bušící srdce, jenž Elenya slyšela v podobě hlasitých úderů, zněly skoro až uvnitř vražedkyniny hlavy. Pustila hadrové, slabostí zachvácené tělíčko a splynula s každodenní rutinou rybářské vesničky. Musela zkontrolovat, jak si vede Connor ve své první tvrdé praxi.

19 agrenej agrenej | E-mail | Web | 3. prosince 2012 v 23:13 | Reagovat

Jeskyně byla plná děr a jizev po mohutné bitvě. Krystalový prach se pomalu usazoval a rudá záře magického průchodu začínala vyhasínat. Z kusů démonických chapadel roztroušených po celé jeskyni vytékal černý sliz. Bestie byla zabita, nebezpečí zažehnáno, ale za jakou cenu?
Bledá dívka ležela na zemi. Z dříve dlouhých havraních vlasů zbyly jen ohořelé zbytky. Na bílých, nepadnoucích šatech vykvetly rudé květy. I pleť v barvě prvního sněhu byla zborcená krví z mnoha hlubokých ran. Z levého křídla zbyl jen malinkatý pahýl, zbytek byl bůh ví kde. Peří na druhém pomalu ztrácelo černobílý šachovnicový vzor a získávalo svou obvyklou šedou barvu.
,,Kde jsi, Agreneji?“ zašeptala do houstnoucí tmy kolem ,,Volala jsem tě, proč si nepřišel?“ Její hlas zněl zlomeně. Doufala v podporu svého rodového bratra, ale té se jí nedostalo. Nechápala proč.
Její hruď se prudce zvedala v marné snaze zachytit co nejvíce vzduchu.
,,Proč si nepřišel“ hlesla s posledních výdechem.

Agrenej seděl v pracovně. Dům se zdál být pustý, když v něm byl sám. Pomalu procházel zápisky, které tak ztěžka získal z města andělů. Sice dříve dokázal mistrovsky zvládnout magii démonů i andělů, a dokonce ji dokonale zkombinovat, když teď seděl nad prvními krůčky, připadalo mu to nemožné.
Náhle jim projela vlna deprese a smutku. Jeho mysl se vzbouřila. Nestalo se něco Elenyi? Ne, tím to nebylo. Když na svou milovanou pomyslel, vnitřně cítil, že je živá a zdravá. Problém musel být jinde, ale nedokázal na to přijít. Nechal vystoupit křídla ze zad a důkladně je protáhl. Měl pocit, jako by byl náhle sám. Jako by byl poslední.

20 Amia Amia | Web | 4. prosince 2012 v 17:15 | Reagovat

Stěží potlačoval zhnusené ušklíbnutí. Tohle město bylo prostě nechutné. Odporné a zvrácené ve veškerém svém naparování, od nejzapadlejších uliček po otevřená náměstí. Když ho sem jeho vůdce posílal kvůli informacím, neměl ponětí, že to bude až tak hrozné.
Určitě to netušil ani on. O to víc bylo důležité, aby se vrátil zpět. Ne, že by záleželo na nějakém skrývání; všemožnými monstry se to kolem něj jen hemžilo. S hrůzou si po necelých deseti minutách ve městě všiml orka, zeleného jako čerstvá jarní tráva, jak si beze všeho na tržišti rozbaluje stánek se zbožím. Jeho stejně zbarvená manželka v hnědých šatech mu pomáhala a přitom každou chvíli odbíhala zkrotit jejich potomka.
Gedor se při té vzpomínce otřásl odporem, nemoha to zadržet. Tohle město bylo prostě zkažené do morku svých kamenných zdí.

Dny v nepříjemně ztichlém městě se stávali nesnesitelnými. Vlastně, dny to ještě ani nebyly. Habeus si se zaúpěním protáhl klouby a po chvíli přemýšlení, co by mohl dělat, rezignoval a vytáhl zvonečky posetý kabátek. Navlékl ho na šrámy posetou figurínu, pozapínal knoflíky a vzdálil se na pět kroků.
,,Co je?“ utrhl se na vlčici, která ho pozorovala se zvědavě naklopenou hlavou. Uraženě ji narovnala a se zakňučením se vydala ke dveřím.
,,Promiň,“ zavolal za ní Habeus a povzdechl si. Kdo by to byl řekl, jak člověka pár dní nicnedělání otupí?

Nakonec se zastavil; už prostě nemohl dál. Jeho společník udělal ještě dva tři kroky, než se zhroutil do mechu, převalil se na záda a zhluboka oddechoval.
,,Myslíš, že jsme jim utekli?“ zeptal se Rephaim, když se konečně trochu vydýchal a svalil se do sedu vedle svého přítele.
,,I kdyby ne, v tuhle chvíli mi to je jedno,“ odpověděl mu Ragnar s očima zavřenýma a rukama stále rozhozenýma do stran, ,,jediné, co teď chci, je tu ležet a poslouchat ptáky.“
,,Ptáky?“
,,Víš jak to myslím.“
Věděl. Ještě nějakou dobu oba ,,poslouchali ptáky", když se Rephaim náhle prudce narovnal a naléhavě stiskl Vrahovu paži.
,,Co je?“ zeptal se podmračeně Ragnar a také se posadil.
,,Byli na nás vážně dobře připraveni, že?“
,,Ano,“ odpověděl Vrah a pozoroval zjevně vyděšeného Zloděje.
,,Ne jen na nějakou šarvátku před branami města, byli připraveni na těžký boj a zjevně byli urputně odhodlaní vyhrát.“
,,Ano, bohužel. Kam tím míříš?“
,,Připravili se na nás, příteli,“ upřel na něj Rephaim široce rozevřené oči. ,,Připravovali se na nás už dlouho a přesto nás nechali se zmobilizovat.“
Ragnarovi se vytratila barva z tváří. ,,Vylákali nás ven.“
,,Ano. A teď jsou naše města, a naše děti uvnitř, bez ochrany.“
Vrah se Zlodějem na sebe zírali ještě pár vteřin, během kterých jim docházelo, co všechno to může znamenat a pak už se bez ohledu na únavu opět řítili lesem.

21 Elenya Elenya | Web | 6. prosince 2012 v 19:06 | Reagovat

Elenya věnovala Connorovi pár dní volna. Mladý nováček postupoval ve výcviku rychleji, než-li očekávala, proto ho za odměnu nechala trochu odpočívat, zasloužil si to. Ulice rušného Turionu zůstaly stejné, bytosti různých ras křižovaly v houfech, tlačily se všude, že koně dvou jezdců stěží dokázali projet. Upírka netrpělivě okřikovala lidské překážky, jenž nestihly uhnout stranou. Pokud bylo potřeba, vyndala nohy ze třmenů a špičkami bot nakopávala osoby do zad. Nedávno přijatý vrah hned za ní pozoroval dění ze sedla ušlechtilého hnědáka a jak se zdálo, moc ho to nezajímalo, létal ve svém vlastním světě. Davy postupně uvolňovaly průchod, černovláska popohnala svého oře a spolu s žákem vykličkovala z denního chaosu. Krajní čtvrti naopak hířily prázdnotou, nikde ani noha, jako vždy. Dostat se k úkrytu cechu díky tomu trvalo jen zlomek času. Connor zavedl oba koně do stájí a Elenya mohla vyřídit to, co chtěla od příhody s nevolností, navštívila cechovního lékaře.

Teplé odpoledne předalo vládu kouzelnému stmívání. Slunce zapadalo za obzor a hroty paprsků zkoušelo ještě zahřát obyvatele rozlehlého místa. Bledá dívka opustila skrýš dlouhé hodiny po západu, na první pohled roztěkaná a nervozní. Nevěděla, kam dřív, prsty svírala dlouhé lokny havraních vlasů, zatnuté zuby dřoucí o sebe. ,,To snad ne,“ vydechla, otočila se několikrát dokola a zaběhla mezi nejbližší domy.

22 agrenej agrenej | E-mail | Web | 8. prosince 2012 v 21:41 | Reagovat

Agrenej ležel na trávníku, hlavu schovanou mezi kořeny košatého dubu. Jeho oči pronikaly zelení a sledovaly kapky modré oblohy. Už nějakou dobu neslyšel o Elenye. Kdepak asi byla? Co dělala? Hlavně aby zůstala v pořádku.
Jeho milovaná upírka však nebyla jediná osoba, která mu dělala starosti. I Amia byla pryč už dlouho. Nedokázal ji ani vycítit. Musel se stát opravdu velmi slabým, že nedokázal míšenku vycítit ani trochu. Byl to zvláštní pocit, nevědět nic o nikom ze smečky.
Cvrlikání ptáků náhle ustalo a několik drobných tělíček se rozletělo pryč. Mladík natočil hlavu k domu. Blížila se k němu elfí služebná, v patách neznámého chlapce. Dítě v otrhaných hadrech drželo kus pergamenu. Elfka ukázala na Agreneje a chlapec přidal do kroku.
,,Pane, mám pro vás dopis!“ zavolal ještě dříve, než se k šedému andělovi přiblížil. Agrenej vstal a přijal psaní z jeho rukou. Dlaní zašátral v kapse a vytáhl pár mincí. Dal je dítěti a poslal jej pryč.
Podezřívavě se na dopis zadíval, ale nevycítil z něj žádné kouzlo. Pomalu jej otevřel a začetl se do úhledně psaných řádků:

Agreneji,
v severních docích se objevila skupina výtržníků. Dělají problémy obchodníkům i strážím. Město se proti nim bojí zakročit, neboť musí být něčím nadopovaní. Jeden z nich holýma rukama zabil tři strážné. Mágové nic nenašli, takže za tím musí být alchymie. Najdi je a zajisti, aby byli eliminování.
Coperfist

Šedý anděl nechal dopis shořet. ,,Takže služba pro radu? To je tvůj plán?“ otázal se nepřítomného radního. Oklepal si z košile trochu špíny, připásal si meč k pásu a vydal se do města. Věděl, co hledá, jen netušil, kde to bude k prodeji. Zamířil rovnou do chudinských čtvrtí. Trvalo to pár hodin, desítky stříbrňáků a pět špatných pokusů, než se dostal před místo, které hledal.
Chatrč zbitá z nejrůznějších dřevěných desek vypadala, jako by si majitel dal záležet, aby neexistovala žádná skulinka, kterou by se dalo nahlédnout dovnitř. Majitelem měl být upír a jeho aktivity bylo jistě zapotřebí utajit. Ostatně, to, co Agrenej sháněl nebylo v klasických obchodech k dostání.
Šedý anděl uchopil kliku a rázně vstoupil.

23 Elenya Elenya | Web | 9. prosince 2012 v 14:50 | Reagovat

Potřebovala přejít na jiné myšlenky, vypnout, zapomenout a živé ulice města jí k tomu příliš nepomáhaly. Zavítala tam, kam mnozí místní ani nemají odvahu vkročit, do nejobávanější čtvrti Turionu. Mezi lidmi získala přezdívku ,Černé jámy' , možná se tak pojmenovala podle tamní ,čistoty' , ale Elenya to přikládala spíše k veliké kriminalitě, jenž tam řádí.  Domy si předělalo na svá sídla   mnoho zlodějů pracujících na vlastní pěst, překupníků s nelegálním zbožím a gangů rabujících banditů. Nebylo tedy divu, že zde téměř neprošla lidská duše, natož stráže. Upírku ale zajímalo něco úplně jiného než temný kout Turionu, ona sama by sem bez debat zapadla. Terčem vražedkyniny pozornosti zůstal  alchymistický obchůdek s přísadami, které neseženete nikde jinde. Chatrč zbitá ze všeho možného materiálu svým způsobem patřila mezi unikáty, majitel chtěl zajisté skrýt krámek před zvědavými zraky pocestných. Černovláska  s hlubokým nádechem vzala za kliku a vstoupila dovnitř. Při jejím vstupu zachrastily malé lebky zvířat pověšené hned u vstupu. Dřevěná podlaha pod lehkými kroky nemrtvé nevydala žádný zvuk, vysoké police s přísadami, bylinkami a jinými drobnůstkami sahaly až ke stropu, v rohu šerem zahlcené místnosti stál alchymistický stoleček s baňkami, hmoždířem a všelijakými nádobkami. Viděla všechno, co , ať už amatér, či profesionál zabraný do vaření lektvarů, potřebuje. Chyběl pouze prodavač, jenž opustil místo za dlouhým pultem. Členka cechu vrahů zatěkala očima do stran, z pod opasku vytáhla stříbrnou dýku připravenou okamžitě použít. Nepřetržité ticho ji dohánělo k tvrzení, že něco není tak, jak má být.

Z vedlejší místnosti vylezl začtený do knihy upír v černém kabátě, k ramenům střižené uhlovité vlasy rozcuhané okolo bledé tváře s šelmími, krvavě rudými jezery. S tichým mumláním zvedl hlavu a leknutím upustil málem svazek o míchání jedů. ,,Ou...ehm, vítej...krvavá sestro,“ sklapl rozpačitě knihu a položil ji na pult. Elenya kývla na pozdrav, zandala zpět hrozivou čepel a rozhlédla se po zboží v regálech. ,,Počkat, nejsi ty Araelova sestra?“ Podezřívavě svraštila obočí, měřila si prodavače varovným pohledem, o co mu vlastně po pravdě šlo. ,,Jak to víš?“  ,,No... tvůj bratr mi před několika týdny zachránil krk, když můj obchod přepadli nějací lotři. Zjevil se tu z čista jasna, jako přízrak,“ vzpomínal na setkání s neznámým mladíkem. Prsty prohrábl havraní kadeře s jemným úsměvem adresovaným zákaznici. ,,Jsme přátelé, víš? Vyprávěl mi o tobě, jak tě polovinu života hledal a …..,“ utl po dívčiným výrazu svou větu, nakonec ji statečně dokončil. ,,....máte úplně stejný pohled, takový žhnoucí divokostí.“ Zabubnoval drápy o desku, párkrát se nesměle podíval po dívce před ním, jak bude reagovat. ,,Jaké máš vlastně přání?“ ,,Chtěla jsem pár přísad na přípravu jedů, tady jsou,“ napsala požadované názvy na kus pergamenu. Upír jména přejel očima a zmizel v zadní místnosti. ,,Slyšel jsem, že někde v zemi řádí válka, snad se Turionu vyhne. Co si vlastně myslíš o válce?“ ozval se z daleka hlas nemrtvého. ,,Tyto souboje o moc, území a nadvládu mě nikdy nezajímaly,“ začala. ,,Upřímně, mě také ne,“ vrátil se noční tvor s balíčkem, který předal návštěvnici. ,,Proč se o ně starat, když...svádím své osobní boje.“ Muž přísahal, že v očích hrdlořezky zahlédl něco temného, záblesk někoho jiného, ale přešel to. Upírka usedla k alchymistickému stolu, drtila postupně přísady dle receptu, směs nasypala do baňky, kde započala finální proces míchání lektvaru. Rudooký prodavač ji při procesu sledoval, lokty opřený o pult. Dívka najednou natočila hlavu jeho směrem, změnila tvář v děsivé vzezření s bílými tůněmi protkanými žilkami, jenž na něj hystericky zakřičelo nepříjemným, pištivým tónem. Tak tak se udržel tím šokem na nohou. ,,Děje se něco?“ ozvala se od práce udivená milovaná šedého anděla. ,,N-ne,“ zakoktal a raději srovnával zboží v policích. Dovnitř vtrhl v podobě živelného tornáda Agrenej, ponořený do koloběhu myšlenek. Oba dva upíři sebou rychle škubli, těch překvapení bylo pro dnešek dost. ,,Má lásko?“ zavolala tence Elenya, jakmile spatřila anděla.

24 Amia Amia | Web | 16. prosince 2012 v 22:17 | Reagovat

Slunce šlo spát zahalené do rudých a ohnivě oranžových odstínů. ,Jak příhodné,´ usmál se pro sebe Gedor a ukracoval ze své cesty poslední metry do středu města. Pomyslného, protože přesný střed nemohl najít. Bylo to zvláštní, právě pro jeho orientační schopnosti mu byl svěřen tento úkol, ale nelámal si s tím hlavu. Chtěl prostě co nejdříve vypadnout – a čas na hledání mu už došel.

Habeus cvičil se zvonečky několik hodin,, než pro něho došla Amia. Mladík byl tak pohlcen úkolem, který mu snad poprvé v životě šel. Projít kolem figuríny, strčit ruku po kabátec, vytáhnout měšec a bez zpomalení či jediného zaváhání pokračovat v cestě s ukradeným měšcem, to vše aniž by zazněl zvuk zvonku.
,,Kdyby tu tak byl mistr,“ usmál se smutně na hned dva měšce, které právě ,,ukradl“ a pak se zahleděl na vlčici. ,,Od chvíle, co ses objevila, mám pocit, že bych to přeci jen mohl dokázat. A taky ano. Cos mi to udělala?“
Stříbrný vlk na něho chvíli vědoucně hleděl svýma zvláštníma, modrýma očima, než se se zavrtěním ocasu zvedl a přátelsky do něho žďuchl hlavou. Večeře.

Rephaim s Ragnarem už nemohli běžet, přesto s až nadpřirozenou výdrží a nezdolným odhodláním klopýtali dál.
,,Nestihnem to!“ vyrazil ze sebe mezi nádechy Vrah.
,,Musíme. Prostě musíme,“ odpověděl mu Zloděj.
Bez dechu pokračovali stále dál, odmítali poslechnout těla křičící na ně své vyčerpání. A slunce před nimi dál zapadalo.

25 Elenya Elenya | Web | 18. ledna 2013 v 14:14 | Reagovat

Agrenej plující v hlubinách , Elenye neznámých, myšlenek oslovení přeslechl a došel k prodavačskému pultu. ,,Prosil bych...“ utichl, když ucítil dotek a pěstí zaútočil na otravu za ním, neměl dnes zrovna nejlepší náladu. Andělovu horlivou pěst zarazila dlaň drobné, bledé ruky. Její majitelka upírala vztekem planoucí tyrkysy do čokoládových, hrůzou poznamenaných očí, momentálně proklínala ledovost svého těla, jelikož musela milovaného jistě k smrti vyděsit. ,,Stále sis ještě nezvykl?“ Šedý anděl nervozně zalapal po dechu, málem uhodil svou lásku! ,,Omlouvám se,“ vydechl a nechal křečovitě napjatou paži sklouznout podél boku. Nemrtvý prodavač těkal pohledem z jednoho k druhému, pořád se dosud nevzpamatoval z toho, co viděl předtím za výjev démonický, nebezpečně spící ve stínu. Mávl nad vším rukou a nahl si z lahve plné krve, potřeboval spláchnout vše chaotické, jenž dnešní dopoledne zažil a to den zdaleka nekončil. Upírka s havraními vlasy nejistě o pár kroků ustoupila, panicky sebou šila v návalu nepokoje. Dívčiny trhavé pohyby připomínali běžce, který se nedočkavě připravuje ke svému závodu. ,,Nemusíš se omlouvat, já vím, že bys mne nikdy neuhodil,“ zamručela rozjíveně. Agrenej se zatvářil překvapeně, chovala se podivně, jakoby se chystala před ním utéct. ,,Elenyo, děje se něco?“ Vražedkyně se zprudka nadechla. ,,J-já...ne, vše je jak má být,“ vydechla a vrhla se andělovi do náruče.

26 agrenej agrenej | E-mail | Web | 8. února 2013 v 12:08 | Reagovat

Šedý anděl svou milovanou pevně svíral v náručí a vychutnával si její blízkost. Připadalo mu, že uběhlo pár věčností od poslední chvíle, kdy ji mohl takto držet. Jenže i do mysli plné lásky se nakonec dostavily myšlenky, proč vůbec do tohoto krámku vstoupil.
Pravou rukou si svou milou k sobě přivinul ještě těsněji, zatím co levá ruka rychle z kapsy vytáhla kus papíru a položila jej na obchodníkův pult. Upír si jej vzal a rychle očima přeletěl mladíkovy pokyny. Na jeho tváři se to nijak zvlášť neprojevilo, ale jeho duše o pár odstínů zbledla.
,,To chce otrávit celé město?“ otázal se sám sebe a doufal, že nově příchozí neumí číst myšlenky. Po chvilkové nejistotě si opět řádně přihnul z láhve krve a odsunul se do zadní místnosti.
,,To není levná záležitost“ zamumlal, než se za ním zavřely dveře.

27 Amia Amia | Web | 14. února 2013 v 14:20 | Reagovat

Habeus zasedl ke skromné večeři, kterou opět tvořilo jen pečivo a pár kousků ovoce. Ami si protestně vyskočila na lavici vedle Česlavy, loupla po Habeovi očima a složila dívence hlavu na klín.
,,Snad jsem tak moc neřekl!“ ohradil se mladík a natáhl se po jablku.

Agrenej s Elenyou stáli v objetí v lehkém příšeří obchůdku a vychutnávali blízkost toho druhého, zatímco upír v zadní místnosti se činil. Pro tuto chvíli pro ně neexistovalo nic jiného.

Gedor stanul ve svém vytyčeném cíli a po krátké kontrole, že ho nikdo nesleduje protože stánkaři měli plné ruce práce s balením stánků a jejich zákazníci se závěrečným nákupem, se sklonil ke kamenům, kterými bylo námětí dlážděné. Přesněji řečeno ke spáře mezi nimi. Pár okamžiků předstíral, že si upravuje botu, než se zase zvedl a jako by nic pokračoval v cestě.
Vyklouzl z města přesně ve chvíli, kdy se poslední paprsky slunce zatřpytili na obloze.

Ve stejném okamžiku Ragnar upadl. Rephaim stihl udělat jen asi dva kroky navíc, než se pokusil otočit. Ani jeho ale roztřesené nohy neudrželi, takže skončil v záplavě spadaného listí taky a sjel po něm až do mělkého dolíku, kvůli kterému spadl Vrah. Mezi stromy stěží sto metrů od nich prosvítali Turionské hradby, tak blízko a přesto nekonečně daleko.
Nadechli se k řeči, les kolem nich ale náhle ožil. Táhlý řev vydávaný z mnoha hrdel prořízl poklidné zvuky lesa a vzápětí se kolem obou mužů hnala snad celá armáda. Předvoj tvořili příšery, které už spatřili, nejčastěji trhající jejich spolubojovníky na kusy. Hned za nimi postupovali lidští válečníci, armáda která měla využít chaos vyvolaný stvůrami. A vybít město do posledního živáčka.
Rephaim s Ragnarem, ukryti v dolíku, mohli vše jen bezmocně sledovat.

(Ještě mám kus, už by to ale bylo moc dlouhý. Pokud chcete, můžu ho ovšem přidat prakticky hned
Abyste věděli ;D

28 Elenya Elenya | Web | 23. února 2013 v 15:08 | Reagovat

Milenecká dvojice zůstala o samotě. Světla hořících svíček sváděla s přítmím nekonečný boj o nadvládu, žádný ze soupeřů nemínil polevit, ani jedna strana nechtěla prohrát. Ticho napjatě vyčkávalo na finální výsledek, jenž zdaleka nebyl v dohledu. V oknech visely lapače snů, malé pytlíky s bylinkami, na parapetě byly vystaveny holé, zvířecí lebky. Místností se linula aromatická vůně kadidla, skloubená s vůní přírodnin k přípravě lektvarů nebo jedů. Mezi výrobky položenými na prodavačském pultě seděla uhlovitě černá kočka, jenž zvědavě pozorovala zamilovaný pár. Jakmile se její pohled střetl s tím upírčiným, vstala a začala žadonit o pohlazení. Elenya bledou rukou pomalu polaskala kočičí hřbet, jemně podrbala hustý kožich a nosem se otřela o vlhký čumák šelmy. Cítila s ní určité pouto, přírodní spojení, koneckonců...obě chovaly stejné instinkty lovce. Něco tiše zašeptala do bystrého zvířecího ucha, kočka s mňouknutím seskočila dolů, vyskočila do jednoho z oken a pečlivě střežila cestu u obchodu. Agrenej lehce pohladil milovanou po krkavčích vlasech, což posloužilo pro zamyšlenou nemrtvou jako příjemný stimulant. Natiskla se k teplému tělu anděla, skrze hruď naslouchala splašenému tlukotu srdce. To její nikdy nebilo, proto si vždy takový moment užívala naplno. Ze dveří do zadních prostor vylezl mírně rozcuchaný upír, ve tváři vrytý široký úsměv, v pravé ruce plátěný pytlíček s objednanými věcmi. Upírka zběžně shlédla předávání zboží a placení, ale více se o jí neznámou záležitost nestarala, byla to věc šedého anděla, ona neměla právo do toho strkat nos. ,,Děkuji za diskrétnost obchodu,“ kývl Agrenej s Elenyou na odchodu. ,,Spíše já děkuji a případně se budu těšit na Vaši další návštěvu,“ uklonil se uctivě prodavač, než mu zmizeli zákazníci z krámku. Černovlasá dívka zarazila svou lásku v chůzi a nasávala neznámé pachy. Vnitřní část taktéž vydávala varovné signály o hrozbě, která obchází  u bran Turionu. ,,Myslím, že na nás před městem čeká přivítací garda, co touží spatřit naše umění boje,“ věnovala andělovi lišácký úsměv.

29 Amia Amia | Web | 15. května 2013 v 21:41 | Reagovat

http://www.youtube.com/watch?v=hS2uC_OWMSo

Turion si byl vědom svých zvláštností, které před zbytkem světa úzkostlivě střežil. Zároveň ale existovalo mnoho dalších věcí, které byly obecně známé, jako například jeho reputace města možností. Každý, ať už patřil ke kterékoli rase, se zde mohl usadit bez obav, že by ho někdo vyháněl. Koneckonců, tradovalo se, že ve městě nežije jediný skrznaskrz čistokrevný tvor.
A pak tu byly Turionské hradby. Nepřekročitelné. Až doteď.
Město žilo svůj každodenní život, se západem slunce se balili stánkaři na trzích, hospodští se připravovali na největší nápor svých zákazníků, starší děti se těšily, že budou mít Turionská náměstí volná pro své hry.
Ale ve chvíli, kdy dnešní rudě zářící slunce zmizelo za obzorem, les kolem města ožil. Skřeky, řvaní, skřípání, klapání, cvakání, a to vše doprovázeno zvukem stovek lámaných větví. Nejdřív nic nebylo vidět, ani stráže na hradbách nic neviděly. Vyděšeně se po sobě dívaly a tasíce zbraně se snažily se proniknout tmou lesa. Jenže kvůli zapadajícímu slunci měly oči dosud oslněné jeho září, mezi stromy už ale panovala tma.
V jeden okamžik se z nich ale vyvalila obrovská vlna příšer, zrůdy všech tvarů i velikostí a v náhlém tichu se hnaly na město. Zůstalo jen lámání větví a dupání jejich nohou.
Skoro třetina strážných zcepeněla hrůzou, ti ostatní do stvůr neúspěšně vystřelili několik šípů nebo šipek z kuší, než je vlna smetla a téměř bez námahy se přes hradby valila do města.
a přicházely další.

30 agrenej agrenej | E-mail | Web | 15. června 2013 v 12:16 | Reagovat

Agrenej a Elenya již nebyli daleko od hradeb, když narazili na nečekanou překážku. Patrola městské hlídky se se skupinou náhodných dobrodruhů snažila odrazit první skupinu démonů. Těla temných bytostí již byla zborcená krví občanů, na které narazili cestou, a proto bojovali s vášní a divokostí vlastní jejich původu. Proto na dlážděné cestě leželo více zmasakrovaných těl obránců, v jejich tvářích zůstane hrůza už navěky, než útočících stvůr.
,,Prašiví nižší démoni“ zasyčel anděl ,,Jsou jak krysy. Jen jdou vpřed a sežerou vše, co se jim dostane do cesty. Ani kapka inteligence“
Po těchto slovech nechal Agrenej svou lásku za sebou a proskočil mezi obránci. Jeho meč se proměnil v rozmazanou šmouhu, jak jej šedý anděl mistrně vedl k smrtonosné práci. Již během pár chvil se kolem něj utvořila mezera, vyplněná jen mrtvými těly.
Náhlý příchod tak schopného spojence a překvapením vyvolané zaváhání démonů dodalo obráncům odvahu. Členové hlídky hrdinně zařvali a jako jedna vlna se vrhli na linii temných bytostí, aby je zatlačili ven z města. I ostatní bojovníci se pustili do nebezpečí s větší vervou. Jeden z nich, ork – podle oděvu z nevyčiněných kůží jistě člen některého z kočovných kmenů – zaútočil na démona svými sekyrkami. Ty předvedly naprosto devastující podívanou, než jejich majitele strhl jiný démon na zem. Než však stihl zasadit smrtelnou ránu, jeho hlavu roztříštilo kovářské kladivo. Statný zrzek rychle pomohl zraněnému spolubojovníkovi na nohy a pustili se do dalšího nepřítele.

Elenya vnímala probíhající souboj všemi smysly. Vnímala přítomnost temných bytostí i jejich nepřátel, cítila krev různých druhů smíchanou do jednoho proudu. Slyšela skřek umírajících, ale taky povzbuzující hlas své lásky, jež se snažil dodat odvahu ostatním bojovníkům a vedl je skrze hordu. Už se k nim chtěla připojit, když ji cosi zastavilo. Rychle se rozhlédla, až její oči spočinuly na úzké uličce tonoucí ve stínech okolních stavení, ústící kousek za zády válečníků. Přiskočila k jejímu rohu a nakoukla do ní.
I v těchto místech byl silně cítit zápach krve, tentokrát však čisté, elfské. Protékala mezi odpadem a kalila kaluže dešťové vody, které zde byly snad neustále. Brzy rozeznala malou skupinku démonů, krmící se něčím, co dříve byla rodina elfů. Stejně náhle jako se k nebi začal zvedat černý dým z hořících domů, i oni pozvedli své hlavy, aby našli novou potravu.

31 Elenya Elenya | Web | 16. června 2013 v 22:29 | Reagovat

Východ z uličky zatarasila drobná, ženská postava. Za ní na zemi vyvstával z temnot šera hrozivý, okřídlený stín její pravé podstaty. Pozvedával ruce, rozpínal blanitou chloubu do šíře, ukazoval, kdo je tu pánem. Upírku otřel z obou stran vlažný vítr, proudící úzkými škvírami mezi domy. Rozvlnil divoce kápi, dlouhý plášť a démonům zanesl k nozdrám nebezpečný pach. Stvůry zběsile zařvaly, teprve až vdechly onen známý odér, znejistěly. Před nimi stála jedna z nich, sestra vyššího řádu než ony samy. Nervozně potřásaly zrůdnými hlavami, občas zmateně zaskřehotaly. Elenya tasila stříbrný meč, prsty pohladila lesklou čepel a vyšla k netvorům seřazeným v řadě. Tmu pod pokrývkou hlavy prozářily čistě bílé oči, protkané rudými žilkami. Ústa nemrtvé začala vypouštět téměř zapomenutý pekelný jazyk,  rozhněvané fráze nutily nižší démony sklánět těla skoro k dlažbě,  jasné rozkazy naopak vyburcovaly strach. Monstra podřízeně zakňučela jako neposlušní psi, otevírajíc omluvně tlamy plné ostrých zubů. Dívka obešla každého z nich, propalovala lačné zabijáky pohledem nespokojeného velitele. Zastavila před nimi, špičku meče opřenou o kamenné kostky. ,,Trest vás nemine,“ zašeptala, napřáhla zprudka zbraň a nechala ji dopadnout. Jakmile prvnímu démonovi sťala hlavu, zbytek vylekaně prchl do všech stran. ,,Neutečete,“ zahnala další do pasti, postupně jim proklála statné hrudě, poseté šrámy z předešlých šarvátek. Posledního zastihla při marném pokusu o útěk. Stvůře zastoupila únikovou cestu, stojící nad ní v podobě neslitovného kata. Čepel zkropená rudou tekutinou neposedných monster ukončila život zbylé  hrozby. Elenya celá zbrocená krví nepřátel opustila tmavé zákoutí. Jistě najde nespočetně mnoho stejně zbloudilých jedinců, oddělených od armády.

   Nejbohatší část v centru Turionu, obydlená převážně šlechtici, či zámožnými rodinami dopad bitvy ještě nepocítila. Čtvrť, ospalá stereotypní nudou, v tuto hodinu rozhodně životem neoplývala. Po ulicích sice sem tam prošla osamělá duše, jinak vládl dlouhodobý klid. Horlivě debatující dvojice mužů nevnímala okolí, což poskytlo ukrytému špionovi prostor pro plány. Oba diskutující společně vešli do tiché vily, obklopené bujnými keři exotických rostlin. Nevítaný vetřelec vystartoval z úkrytu sousedních domů, přelezl dřevěný plůtek a proplížil se podél zdi k hlavnímu vchodu. Okamžik naslouchal vzdalujícím se hlasům, poté opatrně proklouzl dovnitř. Vstupní hala vypadala opuštěně, objekty odposlouchávání tudíž dávno navštívily společenský salonek. Arael přeběhl k zavřeným dveřím, natiskl k nim ucho a poslouchal. ,,Co s ním uděláme, Soferiusi? Ten červ Agrenej má slušně nebezpečnou ochranku.“ V prvním hlase poznal patolízala Soferiuse, druhý samozřejmě patřil samotnému žádanému obchodníkovi, který má čestné místo ve zdejší Radě. ,,Žádný spěch, příteli. Agrenej vlastní sice spoustu dobrých, proradných přátel, ale nyní zůstává naší prioritou Coperfist. Přemýšlej. Pokud odstraníme jeho, zmenšíme tak šance toho parchanta dostat se do Rady, až potom  ho zabijeme.“  ,,Kdy náš plán uskutečníme?“ ,,Příští měsíc Rada oslaví důležité výročí svého vzniku, sejdou se tam všichni členové. Právě při této oslavě zavraždíme Coperfista. Já ho vylákám, ty dílo dokonáš,“ zakončil debatu Soferius jedovatě. Víc Arael vědět nepotřeboval. Ze dveří vyšel zamyšleně obchodníkův partner, nevědě o skrytém špehovi. Elenyin bratr vyskočil ze stínů, hrábl po šlechtici drápy a roztrhl mu hrdlo na cáry. Mrtvý muž za proudů tryskající krve padl k zemi, ležící ve stále větší kaluži rudé. Soferius vystřelil ze salónku jako šílený. Pohledem sklouzl k zavražděnému společníkovi, jenže pachatel už dávno prchl.

32 agrenej agrenej | E-mail | Web | 18. června 2013 v 11:55 | Reagovat

Po pár minutách tuhého boje se malé skupince vedené Agrenejem podařilo probít skrz hordu démonů. Ulice byla nyní tichá a prázdná. Jen některá těla na dlažbě sebou občas zaškubala v posmrtné křeči.  Což obvykle přinášelo jen další preventivní zaseknutí čepele.
Šedý anděl důkladně sledoval okolí, ale po své milé neviděl ani stopy. Nebál se však o ni. Věděl, že tito útočníci jsou pro ni snadným nepřítelem.
,,Co bude dál?“ zeptal se hrdelní hlas a přilákal tak Agrenejovu pozornost. Tazatel byl onen ork se dvěma sekyrkami, který bojoval po jeho boku. Na obličeji měl ošklivě vypadající ránu, ale zdálo se, že si ji nevšímá.
,,M-m-m-město je pod útokem!“ vykoktal jeden z mužů oděn do zbroje městské stráže. Jeho kolega ho pevně chytil za ramena a podíval se mu přímo do tváře, nesoucí stále ještě mnoho stop mládí a nezkušenosti. ,,Proto ho musíme bránit!“ prohlásil jasným a rozhodným hlasem  ,,Musíme se dostavit na hradby a pomoci s obranou“
Hlas velitele pomohl mladíkovi překonat šok z první skutečné bitvy. Jeho tvář však stále zůstávala smrtelně bledá a ruce se mu i nadále třásly. Při pohledu na něj se šedý anděl divil, jak se mu podařilo vůbec přežít.
,,Nemá smysl se vracet na hradby“ vložil se do rozhovoru Agrenej
,,Taková je naše povinnost“ odvětil třetí člen patroly a změřil si neznámého pomocníka podezřívavým pohledem
,,Spíš bych řekl, že máte chránit lidi“ ušklíbl se šedý anděl a hned dodal ,,Tohle není žádná armáda, ale démoni. Už dávno jsou ve městě a věř mi, že venku nezůstal ani jeden. Taky nemají v plánu utíkat“
Agrenej si náhle uvědomil, do jaké se dostal pozice. Oficiální zastánci práva stáli proti němu, zatím co ostatní bojovníci, co se snažili zachránit jen vlastní životy, zůstali stát opodál a čekali, jak se situace vyvine.
,,Musíme ty démony vystopovat a pobít včas, dokud je co zachraňovat“ prohlásil ne velitelsky, ale tlumeně, aby svému hlasu dodal nádech absolutnosti. Očima těkal mezi všemi přítomnými, hledaje oporu pro svůj názor.
,,Má pravdu“ prohlásil náhle velitel hlídky ,,Na hradbách se jen budeme dívat, jak Turion hoří. Musíme nepřítele najít a zničit“
Přeživší členové patroly i ostatní ozbrojenci kolem Agreneje pomalu začali kývat na souhlas. Dali si jen minutu na vydechnutí po tvrdém boji a už zase šli ulicí vpřed, aby zabili další nestvůry, které tak drze pronikly mezi ně.

33 Elenya Elenya | Web | 18. června 2013 v 19:30 | Reagovat

Tržiště pohltily veliké jazyky plamenů. Ze zničených stánků doutnal černý, štiplavý dým, zbytky obchodních vozů v šoku rabovali někteří obyvatelé. Celé prostranství naplňoval těžký, hutný vzduch nasáklý kouřem, odevšad doléhal křik plný děsu, přerušovaný nelidskými skřeky pekelných stvoření. Byla všude! Elenya zastavila uprostřed chaosu, jako by ona sama způsobila tuto zkázu. ,,Prosím, pomoz mi,“ dopadla upírce k nohám do krve podrápaná obchodnice. Z původních elegantních šatů zůstaly prosté cáry, jenž na jejím těle sotva držely. Přes popelavou tvář spadalo pár ebenových pramenů, čímž zakrývaly vyděšené čokoládové oči. Po raněné jako úder blesku šlehly divoce modré, vlčí zornice vražedkyně. Zkoprněla nejistotou. Zahalená bojovnice ji od sebe odstrčila. ,,Drž se stranou, ženo.“ Nešlo určit, zda-li šlo o radu, nebo naopak varování, lhostejný hlas k rozluštění nepomáhal. Elenyiným směrem ulpělo desítky blýskavých, žlutých štěrbin krvelačných démonů. Zanechala k smrti bledou přeživší za zády a vyšla proti shlukujícím se stvůrám. Široce rozevíraly chřípí, nasávaly pach nové protivnice, která nebezpečně krátila mezi nimi vzdálenost. Beze strachu, zaváhání. Zavládlo ticho, ticho před bouří.
          Ti, kdož stihli uniknout smrtonostným pařátům, zvědavě vykukovali zpoza trosek povozů. Osamělá ochránkyně stále kráčela napříč hořící čtvrtí Turionu, dříve oplývanou prodavači a překupníky čehokoliv, nyní zela pochmurnou pustostí. ,,Jak se opovažujete napadat toto město ?!“ okřikla chuml neklidných monster upírka. Útočníci z pekel váhali, s funěním přešlapávali na místě jako potrestané služebnictvo. Nemrtvá členka cechu vrahů zaznamenala několik nepatrných pohybů. ,,Nečumte tam a bojujte! Ta cháska ohrožuje vaše domovy, rodiny, tak se krucinál seberte!“ zařvala zlostně ke schovaným lidem, jenže bez úspěchu. Nic jiného od nich nečekala. ,,Že se vůbec namáhám,“ zasyčela a vyrazila kupředu.

34 Amia Amia | Web | 19. června 2013 v 20:36 | Reagovat

Když byli uprostřed večeře, ozvalo se dunění. Táhlé, divné, nesouvislé. Habeus se podíval ke stropu, zatímco Česlava na sklenku vody na stole. Ani jeden z nich si nevšiml vlčice. která se zastavila uprostřed pohybu a pak, spíš jako kočka než psovitá šelma, se prosmýkla ven.
,,Habe.“
,,Hm?“
Česlava ukazovala na hladinu vody, která se nepravidelně čeřila a zachvívala, i když oni sami necítili nic. Sourozenci se podívali na sebe, sklouzli z lavic a vyšli před dům. Na ulicích už postávalo mnoho jiných dětí i těch pár staříků, kteří také zůstali a všichni hleděli ke kamennému stropu jeskyně, odkud se v mnoha drobných pramíncích sypal prach.
Dunění nabylo na síle a s ním i množství prachu.
,,Co se děje?“
Někde vpředu se mihla stříbrná šmouha a vzápětí se vlčice objevila zhruba uprostřed zlodějského cechu, pod nejslabší částí stropu. Habeus vlastně nevěděl, jak to ví: ze svého místa ji nemohl vidět. V ten okamžik se ale někde ozvala hromová rána a hned po ní další. A při té další už každý viděl jen kusy kamení a prachu, ale hlavně obrovské kusy skály, jak se řítí přímo na jejich domovy.

Ve chvíli, kdy zemřel první Turionský obránce, Habeus s Česlavou usedali k večeři. V momentě, kdy se střetli pohledy Agreneje a orka, jiný chlapec ukládal svého malého bratříčka do postele.
,,Kdy se vrátí máma s tátou?“
,,Určitě brzy.“
A v okamžiku, kdy Elenya překračovala zraněnou měšťanku, si i poslední děti v podzemním Turionu všimly, že se něco děje s jejich domovy.

,,Kdo jsi?“ zeptal se výhružně ork z Agrenejovy skupinky a šlápl na krk muži, který se objevil spolu s několika dalšími hned poté, co turionští odrazili další z mnoha skupinek démonů.
,,My se jen snažíme očistit svět od takové špíny, jako jsi ty!“ prskl na orka muž krvavé sliny.
,,Tak ty jsi s těmi stvůrami?“ přistoupil Agrenej blíž. ,,Proč? A proč jste napadli město?“
Muž se na něho podíval zamlžujícíma se očima. ,,Pche. Vypadáš jako člověk, ale stejně tady žiješ. Máš mezidruhového pancharta? Brzo už tě od něj osvobodíme.“
Turionští se po sobě znepokojivě podívali a protože cizinec už umdléval, odhodil ork sekyry a popadl ho za límec. Zvedl si ho přes oči a zatřásl s ním.
,,Co tím myslíš?!“
,,Che.“ Muž se z posledních sil výsměšně ušklíbl a přejel pohledem přítomné. ,,Tohle prašivé město je zlem prolezlé skrz naskrz. Povrch... měli vyčistit...“
Hlava mu začala padat, ork s ním tedy znovu zatřásl a přimáčkl ho na nejbližší zeď. Muž se ještě jednou rozhlédl zamlžujícíma se očima.
,,Na povrch... jsou démoni. Pro stvůry... stvůry. Ale hlavní důvod je... vyčistit...i zemi...“
Z mužových očí se definitivně vytratil život a ork ho nechal sklouznout po stěně na zem.
,,Pancharty?“

Rephaim s Ragnarem se nehybně dívali, jak jejich město zaplavují stvůry a zatím před hradbami se houfuje lidská armáda, krutě se smějící a vyvolávající vtipy o tom, jak na stvůry je nejlepší pustit stvůry. Několik skupinek lidských útočníků, nedočkavců, zvědů, předsunutých hlídek, to dvojice nevěděla, se vydalo do města spolu s nižšími démony.
,,To nezvládnou,“ zasípal Vrah a sledoval, jak jedna skupina Turionských obránců na hradbách padla. Jejich dolík zatím nějakou záhadou zůstával stále neobjeven.
,,A co tajné východy?!“ obrátil se na svého společníka po chvíli zděšeného mlčení Rephaim.
,,Pro děti?“
Oběma v očích svitla nová naděje. V tu chvíli se ozvaly dvě hromové rány a nad městem, přímo v místech podzemních sídel dvou cechů, se objevil dým.

35 Amia Amia | Web | 10. července 2013 v 22:01 | Reagovat

Padající kusy zeminy, skal a i domů z povrchu Amiu vyhnalo na jednu stranu zlodějského města. Na opačnou, než na které byl Habeus s Česlavou, jak zjistila vzápětí.
Vzniklou dírou se ale v dalším okamžiku začali hrnout nejrůznější stvůry, hladové a rozjařené krví, která se rozlévala všude o městě. Té si ale zrovna nevšímaly, v první řadě šli po bezmocných dětech, omráčených pohledem na zhroucení jejich domova, nebo i zavalených kusy padajícího stropu.
Vůně dětské krve, pomalu přebíjející ostatní pachy, rozdráždila stvůry skoro až k nepříčetnosti. K jejich zkáze si nevšimly zaprášeného zvířete u paty zhroucení.

36 Elenya Elenya | Web | 31. července 2013 v 16:39 | Reagovat

Blankytné nebe hyzdil černý, štiplavý dým doutnající z trosek tržiště. Silné plameny stravovaly zbytky dřevěných stánků a mlsně olizovaly stěny kamenných domů, rozestavěných do čtverce kolem obchodního placu. Přeživší se za zvuků nelítostného boje  raději přesunuli do bezpečí podloubí. Tváře prodavačů, začouzené kouřem, netrpělivě vyhlížely zpoza sloupů. Touha pomoci osamělé válečnici proti krvelačné hordě slábla, strach z dívčiny nemrtvé existence  proměnil končetiny v nehybné kusy ledu. Kov stříbrného meče zařinčel při kontaktu s ostrými drápy zrůd. Mezi rozechvělými diváky proletěla vlna úleku, když v nepatrném kuželu světla blýskly protáhlé špičáky bojovnice. Bojácní se pokřižovali ve jménu svatých bohů. Turionem sice křižovalo mnoho podivných ras, ale na přítomnost neživých lovců nepřivykl dosud nikdo. ,,Milostivý Pane, chraň nás před těmi monstry z pekel a ďáblovo dcerou,“ svírala vrásčitá stařena úpěnlivě v rukou růženec. Elenya skolila poslední bestii, vytrhla špici zbraně z veliké hlavy a rudou čepel otřela o vedlejší mrtvolu. ,,Modlitby vám nepomohou, musíte konat,“ zvolala pohrdavě, prohledávající těla nepřátel. ,,Neposlouchejte tu bezvěrnou stvůru!“ zakřičel mužský hlas z davu. ,,To ona je sem určitě přivedla! Na vlastní oči jsem viděl, že jí ti netvoři chvíli naslouchali!“ Vražedkyně zvedla pobaveně pravý koutek úst. Takové hloupé řeči nedokázaly narušit její ledový klid. Pevně uchopila rukojeť meče v očekávání možné šarvátky a vykročila k seskupení v podloubí. Obchodník z dalekých zemí, soudě dle pestře barevného ošacení, roztřeseně pozvedl křížek visící na krku. Upírka po něm bezděky hrábla a strhla z mužovo hrudi. Lidé, jakmile zaregistrovali nefunkčnost svatého předmětu proti nečisté bytosti, začali s křikem prchat do všech světových stran. Elenya zcela osaměla. Bezstarostně pokrčila rameny, nebylo to nic neobvyklého.

37 Amia Amia | Web | 26. prosince 2013 v 21:48 | Reagovat

Démonské stvůry se s chutí vrhly na hlouček vystrašených dětí, zhroucenou jeskyní se ale ozval řev a vzápětí hned dvě povalilo obrovské zvíře. Než si stvůry vůbec uvědomily, co se děje, většina z nich se válela rozdrásaná ve vlastní páchnoucí krvi a ten zbytek k tomu měl jen okamžiky. Které vzápětí uplynuly.
Skupinka byla pro tuto chvíli zachráněna a s křikem se rozeběhla pryč od propadlého stropu. Stvůr bylo ale příliš mnoho a dětí ještě víc. Nebyla šance. Prostě nebyla šance.
Vlčice se šmouhami na stříbrné srsti a tlamou celou od krve se rozeběhla zpět, pevně odhodlaná najít Habea s Česlavou a odvést je... někam.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama